Nádam – svátek všech Mongolů

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 6/1977, str.184
Autor textu i fotografií:  JAROSLAV VACEK
Některé části textu jsou upraveny autorem webu.

Byl krásný letní den, když jsme se vypravili směrem na západ od Ulánbátaru, abychom sledovali největší dostih letošního roku. Po nějaké době hledání nejvhodnějšího místa jsme se rozhodli pro cílovou část závodu, protože jsme předpokládali, že zde bude možno uvidět daleko více než na trati. A měli jsme opravdu štěstí, poznali jsme zde ovzduší uvolnění po skončeném boji, ovzduší vydechnutí a bodrého poklepávání po zádech. Nejprve se nad stepí pod Bogd úlem směrem na jihozápad od našeho stanoviště zdvihl neznatelný obláček prachu, stále rostl a přibližoval se a nakonec projeli závodníci cílem necelých pět set metrů od nás.

Plnými doušky jsme sáli atmosféru nabitou bojovností, družností a napětím mladých i rozvážností starců. Ti všichni přišli s námi zhlédnout největší dostihový závod letošního nádamu. Vše kolem nás připomínalo vzdáleně náladu našich poutí nebo dožínek. I my jsme podlehli tomuto kouzlu, procházeli jsme mezi lidmi a koňmi, tu a tam jsme prohodili pár přátelských slov a hlavně jsme se snažili alespoň něco z toho zachytit na filmový pás. Postupně se jezdci i ti, kdož se na ně přišli podívat, začali rozjíždět ke známým nebo aby se sami podívali na jiné části nádamu – lukostřelbu a zápas. S nejlepšími z koní jsme se setkali později na centrálním stadiónu, když byli předvedeni před hlavní tribunu a zvláštním zpěvným způsobem se vypočítávaly jejich dobré vlastnosti, jejich rodokmen i závodní úspěchy.

Celé dva dny jsme trávili touto nádhernou podívanou, oslňovaní barvami mongolských délů a deštníků, které měly chránit před palčivým vnitrozemským sluncem. Červené a modré odění mongolských zápasníků dotvářelo onu nezapomenutelnou barevnou mozaiku.

Nádam je dlouho všemi očekávaný svátek uprostřed krátkého a horkého mongolského léta. Jsou to vlastně tradiční sportovní hry – „tři mužské hry“ (erijn gurvan nádam) – které jsou na oslavu vítezství revoluce každoročně pořádány 11. července. První nádam byl uspořádán v roce 1921 a zahájil jej sám Suchbátar poté, co na dnešním Suchbátarově náměstí vyhlásil vítezství lidové revoluce. Od té doby se každoročně sejdou nejlepší jezdci se svými koňmi, nejlepší střelci a zápasníci ze všech ajmagů, aby zkusili své síly v mužném zápolení. Tři mužské hry – závod v jízdě na koni ve volné stepi, lukostřelba a zápas – jsou tradiční mongolské sportovní disciplíny, které jsou provozovány od nepaměti. Když je Suchbátar učinil těžištěm oslavy vítezství lidové revoluce, naplnil je novým obsahem a tak je dnešní nádam vpravdě svátkem všeho mongolského lidu.

Koňský dostih

Je těžké určit, která ze tří her je důležitější. Ale snad podle počtu závodníků a velké proměnlivosti lze považovat za klíčový závod koňský dostih. Není to jen závod mužů, ale také dívek i docela malých chlapců. Tento závod je rozdělen podle věkových kategorií koní jedno- až čtyřletých a velmi starých (nad 6 let). Pětiletí koně nezávodí. Závodí se na různě dlouhé tratě a čím starší jsou koně, tím se trať více prodlužuje. Délka trati se pohybuje mezi 10 a 15 kilometry. Mongolština má pro koně různého věku zvláštní jména, jednoletý kun je dág, dvouletý kůň je šlidlen, tříletý kůň je chjadzálan, čtyřletý kůň je sojólon, pětiletý kůň se jmenuje chavčig sojólon. Ke koním mají všichni Mongolové velmi přátelský ba láskyplný vztah. Pochopíme to, když si uvědomíme veliké vzdálenosti v mongolské krajině, které od sebe dělí obydlená místa, a připočteme k tomu velkou drsnost přírodních podmínek. Zimní mrazy zde klesají pod minus 35 stupňů a v takové přírodě je opěšalý pocestný předem ztracen. Proto je zcela samozřejmé, že od útlého mládí jezdí na koni dívky i chlapci.

Vítězové jednotlivých kategorií koňských dostihů si na závěr objedou čestné kolo kolem centrálního stadiónu. Mají být na co hrdi, neboť v mnoha případech za sebou mají nekolikadenní jízdu na koni ze vzdálenějších míst a poté závodili ve volné stepi, kde je pouze naznačen start a cíl. Terén závodu tak velmi věrně odpovídá podmínkám života mongolského arata – pastevce, který na hřbetě koně stráví často celé dny. Pastevecké povolání, jež je hlavním tradičním povoláním mongolského lidu, se mezi Mongoly těší velké úctě, a proto také hlavní dovednost – jízda na koni – je předmětem všeobecného zájmu, soupeření a obdivu.

Lukostřelba

Lukostřelba (charvalt) rovněž vychází z tradičních potřeb lovce a pastevce a uchovává se jako zvláštní soutěžní disciplína už po staletí. Soupeřit mohou muži i ženy a také děti. Střílí se na různou vzdálenost podle kategorií muži, ženy a mládež různého věku. Cíl tvoří na sebe nastavené malé kožené válce a střelec má zasáhnout jejich střed. Kolem cíle stojí skupina žen nebo mužů, kteří po každé ráně zpěvným způsobem a se zdviženýma rukama sdělují střelci, jak byl úspěšný.

Zápas

Velké oblibě zvláště u mužské části obyvatelstva se těší zápas (böch). Mongolští zápasníci získali řadu cen i na mezinárodních soutěžích (světový šampión Ojdov). Zápasy mongolských zápasníků probíhají vyřazovacím způsobem v 9 až 10 kolech. Začíná se s 512 nebo s 1024 zápasníky, ale na závěr se na centrálním stadiónu představí jen několik desítek borců, kteří zápasí za asistence svých soudců-sekundantů. Cílem je přemoci soupeře a povalit jej na kolena nebo na záda. Zápas je řízen pravidly velmi rytířskými. Poražený soupeř je symbolicky vzat pod ochranu vítěze – vítěz jej “přikryje svým křídlem” a pak za potlesku diváků “letí orlí let vítěze”, obvykle kolem zástavy nebo vlajky. Zápasníci získávají také různé tituly podle toho, do kterého kola postoupili. Vítězové pátého kola, postupující do šestého kola, získali titul “sokol” (način). Vítězům sedmého kola přísluší titul “slon” (dzán). Celkový vítěz získává titul “lev” (arslan) a zvítězí-li podruhé, přísluší mu titul “gigant” (avrag). Slova avrag se pak v moderní době stále více používá ve smyslu šampión.

Jestliže u dostihu a lukostřelby nebylo zvláštní oblečení povinné, pak zápasníci i jejich sekundanti jsou oblečeni tradičně – zápasníci mají na sobě mongolské vysoké boty, krátké kalhoty připomínající naše plavky a kratičkou vestu. Obojí je v barvě červené nebo modré a stejnou barvu má dél sekundantův. Zápas tak trochu připomíná evropské souboje, které byly rovněž vázány pravidly, na jejichž dodržování měli sekundanti dohlížet. Mongolský sekundant (dzasúl) má však svého zápasníka také povzbuzovat a radit mu. Obecenstvo i zápasníci prožívají přitom napjaté chvíle očekávání, jak dopadne souboj toho či onoho oblíbeného zápasníka.

Této celkové atmosféře nádamu není možné nepodlehnout a tak jsme se zájmem o výsledky bojů nechali unést i my. Se zatajeným dechem jsme pozorovali soustředění lukostřelců a sledovali jsme jejich střelu k cíli. Se stejným zaujetím jsme sledovali souboje borců, zatajovali jsme dech při jejich zakolísání, oceňovali jsme sílu vůle, se kterou přemáhali únavu, obdivovali jsme se jejich “orlímu letu”.

A tak když dnes vzpomínám na ony okamžiky s odstupem času, nechce se mi ani věřit, že mě od onoho nádamu dělí téměř celý rok a tisíce kilometrů. Jako bych teprve včera pobýval v té krásné a přátelské zemi Centrální Asie.