Vzdělání a moc ve staré Mezopotámii

V dějinách starého Orientu se snad všichni vládci považovali za moudré a spravedlivé, neboť zdůrazňováním pozitivních vlastností v úvodech historických a právních nápisů pokaždé znovu obhajovali v dlouhých titulaturách legitimitu své moci.

Svérázná ideologie sebechvály byla úspěšná a nakonec jí podlehly všechny sociální vrstvy společnosti – od bezprávných otroků přes služebnictvo, úředníky, světské a vojenské hodnostáře až po dvorskou družinu. Moudrost byla od počátků civilizace a vynálezu písma (v Mezopotámii a Egyptě nejpozději na konci 4. tisíciletí př. Kr.) spojována se vzdělaností.

Sumerský král Šulgi, který vládl ve městě Uru (2094-2047), v oslavných básních tvrdil, že chodil do „domu tabulek“ (é-dub-ba) a ve škole se naučil klínopis; uměl číst, počítat, vyměřovat pozemky, hrát na hudební nástroje i zpívat. Dokonce mu to můžeme věřit, protože se jeho jméno vyskytuje v doxologiích (rozhodnutích literárních sporů), kde sám určuje vítěze vychloubačných dialogů.

V průběhů staletí se v Orientu i tradičním antickém světě postupně vytvářel obraz ideálního panovníka. Aristoteles již v prvních náčrtech své teorie státu moudrým mužům dokonce přisoudil právo moci: „Jestliže se ve státě najde někdo, kdo všechny ostatní převyšuje mravností a vzděláním, potom je třeba mu naslouchat a učinit jej vladařem… Takový muž je bohem mezi lidmi.“ (Politika, III, 13:1284).

Ve starozákonní tradici k takovým panovníkům patřil v 10. století př. Kr. král Šalomoun, který na svém dvoře v Jeruzalémě pořádal disputace s učenci, pomáhal soudcům v netypických kauzách (Šalomounské rozhodnutí), sbíral mudroslovné texty (kniha Přísloví), znal milostnou poezii (Píseň písní) a zajímal se i o problémy ve vztazích mezi lidmi a Bohem, rozvinuté v pozdějších knihách Job a Kazatel.

V jeho tradici pokračoval judský Chizkijas (715-687), v jehož paláci písaři shromažďovali a šířili hebrejské a aramejské spisy. Ovšem mnohem dříve, již od poloviny 2. tisíciletí př. Kr., začaly vznikat klínopisné knihovny ve vladařských palácích a význačných chrámech Mezopotámie a Malé Asie. Chetitská královna Puduchepa rozkázala ve 13. stol. př. Kr. svému nejvyššímu písaři, aby sbíral slovesnost v jejím rodném kraji.

Nejslavnější knihovna starého Předního východu byla objevena v asyrské metropoli Ninive na předměstí dnešního Mosúlu, kde skriptorium krále Aššurbanipala (668-627) zcela programově v dvojjazyčných a kanonických verzích, někdy i ve více kopiích, zachránilo významnou část sumerských, babylónských a asyrských písemných tradic.

Některé z více než 25 000 tabulek ninivské knihovny obsahují i kolofony (závěrečné poznámky písařů), v nichž vystupuje samotný vládce říše: „Já jsem Aššurbanipal, král všech koutů světa a asyrské země. Bůh Nabú a bohyně Tašmétu mne obdařili širokou myslí a bystrýma očima, takže jsem zvládl i záludnosti písařského umění, tak jako nikdo mezi králi, mými předchůdci. Naučil jsem se moudrosti Nabúa, složitým klínovým znakům na tabulkách, kolik jich jenom je; četl jsem je a opravoval. Tabulky všechny jsem uložil v Nabúově chrámu pro svůj život, ochranu zdraví, proti nemocem a k upevnění základů svého království.“

Učenost v Mezopotámii byla zcela pragmatická a tvořilo ji pět disciplín: písařské umění, věštectví (včetně astrologie), zaklínání, léčitelství a nářky s modlitbami. Věda v našem pojetí, vycházejícím z řecké ontologie, nebyla ještě známa, neboť neexistovala hierarchizace pojmů a nikdo nic nevěděl o příčině a následku.

Všechny poznatky o živé a neživé přírodě i lidské společnosti a božském království byly již od 3. tisíciletí př. Kr. sestavovány do „seznamů“ jednotlivých slov a delších výrazů, jejichž záhadné uspořádání je dnes předmětem mezioborového vědeckého výzkumu v berlínském Ústavu Maxe Plancka pro dějiny vědy. Efemérní „poznání v seznamech“ (Listenwissenschaft) doplňují díla mudroslovné literatury se svými specifickými žánry – spory, radami, příslovími, bajkami a vzácnými humornými příběhy.

Aššurbanipalova knihovna v Ninive obsahovala i rozsáhlé soubory magických, rituálních a astronomických textů, včetně katalogů a přírůstkových soupisů. Asyrský vládce zřejmě knihovnu sám často navštěvoval: „Naučil jsem se umění moudrého Adapy a skrytá tajemství všeho písma. Pozoroval jsem a vysvětloval ve shromáždění učenců nebeská i pozemská znamení… Řešil jsem složité matematické úlohy, které dosud nikdo nevypočítal. Sám jsem psal tabulky v nejasné sumerštině a těžko srozumitelné akkadštině. Dokázal jsem přečíst i nápisy na kamenech, pořízené ještě před potopou světa.“

Smysl shromažďování poznatků, který dnes politologové pokládají za společenskou oprávněnost vědy, nevycházel v Mezopotámii a Egyptě z bázně Boží či zbožnosti jako ve staré Palestině, ale zůstal na pragmatické úrovni kultu a magie. Živý a neživý svět byl prostoupen božskými silami (me) a jeho konkrétní stav nemohl být zjišťován pozorováním, statistikami výskytu jevů ani experimenty.

Učencům zbývala jenom „znamení“ při věštbách z podivných a neopakovatelných tvarů částí lidských nebo zvířecích těl (v haruspicii např. jater a žlučníku), přírodních úkazů (tvaru oblaků či hejn ptáků, postavení hvězd) a obrazců, které sami lidé vyvolávali (skvrny oleje na vodě, proměny stoupajícího kouře ohně).

Výklad božích znamení byl v myšlenkové zkratce bud’ pozitivní nebo negativní, s dopadem na krále, dvorskou družinu, zemi, konkrétní místo a celou společnost. Učenci v řadách kněží s písařským vzděláním věřili, že existují skryté zákonitosti, jakýsi „božský řád nebe a země“, dokonce nakreslený na lidem nepřístupných tabulkách jako plán (giš-chur-an-ki-a). Velké moci nebe a země (me-gal-an-ki-a) pocházely od bohů a jejich „seznam“, dochovaný v jednom sumerském mýtu, tvořil nepřekročitelné hranice lidského bytí.

Když si uvědomíme, že k tehdejší víře v existenci velkého množství božstev (polyteismus) patřilo všeobecně i přesvědčení o osudovosti (predestinaci), zdá se, že sumerským a babylónským vzdělancům chyběl jakýkoliv prostor pro vlastní tvůrčí činnost.

Lidská invence byla ovšem odjakživa objektivním hnacím motorem poznání. Vzdělanci na sumerských a babylónských trůnech jistě netrpěli nedostatkem motivace, protože se neustále snažili poznat „vůli bohů“, a tak ve společnosti vyniknout.

Svou nadanost vysvětlovali zcela nedemokraticky vyvoleností, neboť jenom oni byli miláčky božstev a odkojenci božských rodiček, které je hýčkaly, kojily a držely na klíně, jenom oni také znali „řád světa“, jenž byl tehdy totožný s kosmologií, dochovanou v různých verzích v celé řadě mýtů o bohu Enkim v jihomezopotamském městě Eridu. Enki, vystupující později pod jménem Ea, si udržel jako pán zaklínání a vzývání své výlučné postavení i v době, kdy v čele panteonu stanuli Aššur a babylónský Marduk.

Prostí lidé se s kosmologií seznamovali převážně při náboženských slavnostech, kdy byla moudrost bohů stále znovu připomínána širokému publiku v kultovních dramatech. Lidé se tak dovídali, proč po období strádání v zimě přijde čas obnovy přírody, jak připravit půdu, zorat pole, zasít i sklidit. A také, kdy včas odvést stáda ke zdrojům vody a připravit zvířatům krmení nebo jak ulít bronzovinu z mědi, cínu a arzeniku.

Pokud v době vnitřních i vnějších otřesů státu a společnosti docházelo ke krizím (vzpoury, války a hladomory), potom nikdy nenesla božstva vinu a jejich dočasně odmítnutou přízeň bylo možné znovu získat podrobným popisem následků, dochovaným v nářcích. Sumerské nářky nad zkázou měst obsahují celou řadu neuvědomělých pozorování vztahů mezi příčinami i následky (sucho, vítr, válečné děje), vysvětlovanými ovšem výlučně hříšným chováním vládců, zanedbáváním kultovních povinností.

Vhodným příkladem je tzv. „Weidnerova kronika“, v níž se tragédie konce Sinacheribova života vysvětluje lidskou zapomnětlivostí. Sinacherib se snažil dosadit proti dynastické tradici na trůn Asarhaddona, nejmladšího ze svých žijících pěti synů. Při složitých jednáních o loajalitě nedostal Marduk v Babylónu včas obětní ryby, a tak připustil, aby byl Sinacherib zavražděn.

Sumerští i babylónští vzdělanci si uvědomovali důležitost vlastního úsudku a znalosti dřívějších zkušeností a poznatků. To, co dnes nazýváme heuristikou, se vyskytuje v mytologických textech jako „bystré oči“ (igi-gál) a „široké ušid“ (geštú-agal). Obě epiteta jsou doložena nejenom v titulaturách, ale i jako symptomy moudrosti, které významným způsobem doplňovalo empirické „ověření vlastní hlavou“ (kúrum, sag-sá, sag-sé).

Pouta osudovosti šlo jenom stěží rozlomit, a tak byla rozšířena víra v dědičnost nadanosti, která přicházela od bohů. V Eposu o Atramchasísovi se v pasáži o stvoření člověka dočteme: „…že chytrý za chytrým a hloupý za hloupým chodit bude, je jasná věc, jako postavení hvězd.“ Mezi božstvem a člověkem, učitelem („starším bratrem“) a žákem ve škole a ve společnosti potom mezi rodiči a dětmi, pánem a sluhou (přeneseně vzdělancem a klientem) jsou patrné zárodky dialogu jako „otázky a přemýšlení“ (én-tar-tar, ša-kúš-ú).

Hierarchický přístup dokazuje, že vzdělanost otevírala brány k vyššímu postavení, a tedy i k většímu podílu na moci. Klíč k zámku společenského postavení dobře charakterizovali David Hume a Max Weber často citovaným výrokem, že „základ každé vlády (lépe: moci) tvoří přesvědčení a víra“. V babylónských příslovích nalezneme i obdobu našeho rčení, že proti blbosti nic nezmůžeš: „Hlupák rozloží i soudce a ignorant znejistí moudrého.“

Moudrý muž měl mít v sumerském a babylónském světě tři základní vlastnosti – skromnost, znalost tradic a nezištnost spojenou s obětavostí (charisma). Babylónský král Chammurapi (1792-1750) na kamenné stéle se souborem právních předpisů, považovaným za jeden z nejstarších kodexů v dějinách lidstva, o sobě tvrdí, že poznal všechnu učenost a z pramenů dosáhl moudrosti, která může být lhostejná jenom bláznům. Pokud někdo jeho předpisy na stéle zničí, bůh Enki ho připraví o rozum i znalosti a upadne v zapomenutí.

I začínající vědecký pracovník dnes dobře ví, že ke své práci potřebuje vedle znalostí zvládnout také „řemeslo“, specifický soubor dovedností. Akkadské výrazy enqu a emqu označovaly původně vytrvalost a zručnost; jejich význam „moudrý, učený“ je přenesený.

Každý vzdělanec musel umět zhotovit hliněnou tabulku, rozvrhnout text do sloupců a oddělit v něm jednotlivé části. Takovým elementárním požadavkům dobře rozumíme, neboť i dnes patří znalost základních nosičů textů (textových editorů na PC) k dovednostem, o nichž žádný z nakladatelů s autory a překladateli nediskutuje. Naučné texty opisované v kanonizovaných sériích byly zpravidla datovány podle významných politických a kultovních událostí. Vzdělanost předpokládala i dobrou orientaci v historii i současnosti města, krajiny a celé země.

Od počátku 1. tisíciletí př. Kr. začalo na obrovském území asyrské říše docházet k dobrovolnému i nucenému pohybu učenců. Na vladařských dvorech v severní Mezopotámii působili již mnohem dříve vzdělanci z Babylónie, nyní k nim přibyli i „kolegové“ z Judska a Izraele. Asyrští panovníci tehdy učinili z učenosti součást ideologie moci.

První období rozkvětu novoasyrské říše začalo za Aššurnasirpala II. (883-859) vojenskou expanzí na západ, až ke Středozemnímu moři. Vládce opustil město Aššur a z bohaté kořisti podle plánů potomků foinických stavitelů postavil „na zelené louce“ novou metropoli Kalach (dnešní Nimrúd). Když jeho zaniklý palác pod vrstvami spraše a písku objevil roku 1845 Austin Henry Layard, předháněly se britské noviny v senzačních reportážích.

Archeologové konečně odkryli téměř neporušený trůnní sál i s honosnou reliéfní výzdobou. Panovník byl zobrazen v nadživotní velikosti jako předpotopní mudrc Apkallu na trůnu pod stromem života, spojujícím nebesa se zemí. Neobklopovali ho služebníci, jako jeho předchůdce, ale vzdělanci v podivném šupinatém rouchu. Někteří drželi v rukou piniové šišky, kterými po vzoru mýtických démonů oplodňovali blizny palmových květů a jiní zvedali k trůnu insignie království, žezlo a tiáru (korunu).

Učený kněz Béróssos později ve 4. stol. př. Kr. zaznamenal, že jejich šat napodoboval velrybí stvůru (Óannés), jíž lidstvo vděčilo za znalosti zemědělství, řemesel a veškerého umění. Kdysi dávno se prý vynořovala každý den ráno z hlubin moře a vyučovala lidi, aby navečer zmizela v hlubinách vod.

Béróssos v neobyčejné zprávě oživil postavu dávno zapomenutého sumerského boha Enkiho, který přes svátý pahorek a strom života sňal z nebes vědomosti, patřící dříve jenom bohům, a věnoval je lidem na zemi jako civilizační dary. O jejich rozšiřování a ochranu kosmologického řádu světa pečovali mudrci (apkallu, ummánu), tentokrát již ve světské funkci rádců.

Apkallové byli archetypem vezírů, bez nichž se později neobešel žádný orientální vládce. Na Aššurnasirpalových reliéfech se také poprvé setkáváme s dívánem, zvláštním typem nábytku, který dnes zcela chybně považujeme za „lenošku”. Na dívánu zdobeném mýtickými postavami se neodpočívalo, ale v pohodlném posedu diskutovalo. Výmarský dvorní rada Johann Wolfgang Goethe, jehož 250. výročí narození si letos připomínáme, ho považoval právem za symbol orientální moudrosti.

V asyrských rituálech se začaly objevovat obřady, které měly očistou a zaříkáváním chránit vladaře, neboť prý kdysi bohyně-rodička Bélet-ilí stvořila lidi předurčené k moci (máliku amélu) a ke službě na všech nižších úrovních společnosti (lullú amélu).

Aristotelés a jiní antičtí filozofové poznali, že jednou z konstant lidského bytí je i snaha žít v pospolitosti (polis), vyniknout nad druhými a přesvědčovat je (homo politicus). Takové chování dnes většinou právem oceňujeme, neboť mělo v dějinách lidské společnosti a poznání nesporně velký význam. Osobní ambice samozřejmě existovaly i v sociální skupině vzdělanců. Dokladem jsou neblahé události v asyrské říši, které nakonec vedly k jejímu zániku a v nichž apkallové (mudrci) měli často větší vliv, než velitelé vojska.

Asyrští panovníci od časů Aššurnasirpala II. sice uměli číst a psát, ale byli při výkladu božích znamení velmi závislí na věštcích, kteří své rady a obrazy budoucích událostí rádi přizpůsobovali, aby ochránili vlastní postavení. Řada z nich nebyla asyrského původu a cizinci z Babylónie a možná i Palestiny drželi při sobě.

Roku 721 př. Kr. se v Asýrii ujal vlády Sargon II. za nepříznivé vnitropolitické situace i vnějších tlaků. „Král široké mysli, znalý všech umění a rovný moudrému Adapovi“ musel neustále řešit nároky chaldejského knížete Marduk-apla-iddiny II., starozákonního Meródak-balabána (2 Kr 20, 12; Iz 39, 1).

V rozporu s uzavřenou smlouvou se babylónský vazal nechal korunovat králem. Sargonovi rádci nic nenamítali, a tak jejich panovník zahájil bezstarostně vojenské tažení na opačnou stranu, do severozápadní Anatolie. Vzdálená země Tabal však patřila v kosmologickém „božím řádu“ do jiné, než asyrské sféry. Sargon II. padl v boji. Ačkoliv jistě požádal již před výpravou vezíry o věštby, rádci ho zklamali.

Jeho syn Sinacherib vstoupil na trůn roku 705 př. Kr. a zdědil otcovy problémy s Babylónií. Dosadil ve městě boha Marduka jako vládce svého syna, který byl ovšem odvlečen do Elamu, kde za nejasných okolností zahynul. Teprve tehdy rádci prohlásili, že Babylón musí být potrestán a Sinacherib město srovnal se zemí.

Hlavní kultovní socha Marduka z chrámu Etemenanki („Dům – základ nebe a země“) byla odvezena do Asýrie. Marduk se pomstil a Sinacherib zemřel násilnou smrtí, aniž by ho učenci včas varovali. Své selhání se potom snažili ospravedlnit údajnou kultovní nečinností krále v pamfletu „O hříchu“, v němž se Sinacherib zjevuje ve snu. Zavražděný král činí pokání a lituje, že zanedbával Mardukův kult a věnoval svou přízeň asyrským božstvům: „Když byla dokončena socha boha Aššura, začal jsem hned s Mardukovou sochou, ale asyrští učenci mě od toho odradili.“

Jednalo se opět o selhání rádců, nebo o záměr? Sinacheribovo zničení Babylónu bylo tentokrát uspokojivě obhájeno. Město na Eufratu zachvátila tyranie, korupce, zlodějství a bezbožnost, takže se sám Marduk rozhněval a dopustil jeho vyvrácení.

Asyrští vládci, závislí na učencích, nakonec sami přiznávali, že ve válečném opojení často nedali na slova svých rádců: „Který lev si váží života kořisti a který vlk se před skokem zeptá na věštbu?“ Lidé u moci žádají i dnes své poradce o rychlá a jednoznačná rozhodnutí. Vzdělanci v Mezopotámii neměli možnost alternativních řešení, a když si nevěděli rady, museli svého pána zklamat: „Znamení nic neříká.“ Pokud budeme chtít být hodně moderní a přirovnáme rituál věštby k experimentu, máme zde doklad o tom, že se mnohý pokus již tehdy nezdařil.

Vezírové čas od času rozpoznali hrozící krize v zemi a upozornili své vládce na nebezpečí vzpoury. Takové situace byly řešeny dočasným dosazením „náhradního krále“ (šar puchi), který mnohdy nepocházel ani ze vznešeného rodu. Legitimní panovník se na čas ukryl a ve vhodné době vstoupil do „domu očisty“ (bít rimki), aby se po rituálních obřadech znovu ujal moci jako znovuzrozený vyvolenec.

Vzdělaný Aššurbanipal získal asyrský trůn po Asarhaddonovi, který roku 669 zemřel během tažení do Egypta. Když byl ještě korunním princem, dostal v tradiční přísaze slib věrnosti celé rozvětvené královské rodiny, aristokracie i všeho lidu. Jeho babička Zakútu ho potom v dopisech podrobně informovala o spiklencích mezi vojenskými a civilními hodnostáři, z nichž řada patřila mezi poradce. Spiklenci měli zřejmě dost času, neboť čekali sedmnáct let, než v Babylónu povstal Aššurbanipalův starší bratr Šamaš-šuma-ukín, podporovaný aramejskými a chaldejskými kmeny.

Politická krize v Mezopotámii měla odezvu v Aššurbanipalově titulatuře, v níž ninivský král argumentoval svou předurčeností: „Ještě než jsi se narodil a než se narodili naši rodiče, rozhodl bůh královské koruny Sín, že mladší z nás bude povolán k vládě, protože bude učenější.“

Jak víme z jiných historických nápisů, učili Aššurbanipala všemu umění tehdy významní astrologové Balasí a Nabú-achché-eríba. Balasí pocházel z jižní Mezopotámie a jako všichni hvězdáři měřil čas spíše v desetiletích a staletích. Znal sumerské i akkadské mýty a seznámil mladého prince s velikostí měst, která byla starší a významnější než Mardukův Babylón. Aššurbanipal si výklady svého učitele zapamatoval. Když se svými vojsky porazil elamskou armádu a vstoupil do Babylónie, ušetřil města Sippar a Nippur, sídla bohů Šamaše a Enlila. Babylón naopak dlouho obléhal a vyhladověl. Jeho starší bratr zahynul v plamenech svého paláce.

Snad nejvýraznějším příkladem neblahých důsledků vlivu vzdělanců v mezopotamských dějinách je osud posledního chaldejského krále Nabonida (555-539 př. Kr.). Nabonid nepocházel z dynastického rodu a miloval především svou matku, která byla kněžkou boha Sína v syrském Charránu. Otce, jenž byl jedním z vyšších státních úředníků, si nevážil. O to více se ovšem ve svých nápisech snažil legitimizovat svou moc. Jeho grandiózní plán obnovy babylónských měst podporovali učenci, kteří ho soustavně nabádali k hledání minulosti na místech zaniklé slávy starých časů mezopotamské civilizace.

Nabonid obnovil chrám Ebabbar v Larse podle plánů krále Chammurabiho a zahájil vykopávky v dávném Akkadu, kde chtěl nalézt sochu Sargona Akkadského. Jsme u počátků starověké archeologie, kdy vzdělaní králové zaznamenali, že „shromáždili okolo sebe staré pamětníky, nejlepší muže Sipparu i Babylónu, matematiky, zeměměřiče, znalce tajemství velkých bohů“. Nejednalo se ovšem o učence spojené s Mardukovým kultem, ale o vyznavače mnohem starších tradic.

Nabonid bývá často pokládán za snílka a pomatence, který nakonec uprchl do stepi a meditoval. Ve skutečnosti však jenom naslouchal hlasu svého srdce, zavrhl Marduka a odebral se do Sínova chrámu v Charránu, kde uctívali boha Měsíce a odkud odešla za manželem jeho matka. Jiní vzdělanci, totiž Mardukovi kněží, byli nemilosrdní. S jejich pomocí mohl 14. tešrítu roku 539 Kýros II. Starší vstoupit do opevněného Babylónu bez boje a s konečnou platností ukončit dobu sumerské, babylónské a asyrské civilizace, která trvala více než dvě tisíciletí.

Poznámka: Příspěvek vychází z autorovy přednášky zařazené v srpnu 1999 do programu Letní akademie v Berlíně, která se konala v Ústavu Maxe Plancka pro dějiny vědy. Za cenné podněty a rešerše patří dík prof. dr. G. Selzovi z univerzity ve Vídni, prof. dr. J. Rengerovi ze Svobodné univerzity v Berlíně a asistentu. Markovi Schiefskemu, M. A. z MPIWG.

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 6/99
Autor: BLAHOSLAV HRUŠKA
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.