Hinduista přichází na svět

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 
Autor: HANA PREINHAELTEROVÁ 
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

Řekněme to přesněji: Hinduista přichází na svět jako hinduista. Zatímco my se rodíme jako nikam nepatřící nekřtěňátka, hinduista má o svou náboženskou příslušnost vystaráno už tím, že byl počat hinduistickou matkou z hinduistického otce. Má se podobně jako žid, který je židem už tím, že se narodil.

V případě hinduisty je ovšem zrozením dáno na náš vkus snad až příliš mnoho a příliš definitivně. Kastu, do které se narodíte, už vám do smrti nikdo neodpáře. Máte-li rodiče bráhmany, jste na tom dobře. Můžete se stát knězem, což je původní bráhmanská společenská úloha, a to dosti lukrativní, ale jsou vám otevřena i všecka povolání od pera. Už vaše bráhmanské příjmení vám pomůže sehnat místo na společenské špičce. Narodíte-li se však hrnčířovi, pradlákovi, holiči či – nedej Hari! – odklízeči odpadků nebo spalovači mrtvých, pak raději skloňte hlavu, převezměte živnost svého otce a doufejte v příští zrození. Budete-li se už v tomto životě pokoušet o nějaké intelektuálské zaměstnání, bude vás to stát hodně bojů a sebezapření – i při vydatné pomoci indického demokratického zákonodárství. A sňatkem se teprve nevyšvihnete. Právě při vyhledávání životních partnerů se kastovní bariéry respektují nejtvrdošíjněji. Zajisté proto, aby nebylo mýlky, do jakého postavení se potomek narodí. Takže z toho kruhu není úniku.

Není však důležité jenom to, komu se narodíte, ale kolikátým dítětem budete a jakého budete pohlaví. Není snad třeba vysvětlovat, že prvorozený je lepší než druho- a vícerozený a hoch že je lepší než dívka.

Zásadní význam má také doba, kdy se narodíte. Okamžik vašeho zrození, lépe řečeno postavení planet v něm, určuje celý váš další životní běh. Proto je nutné ho zaznamenat co možná nejpřesněji. Astrolog pak vypracuje váš horoskop, namaluje ho složitými obrazci červeným inkoustem na arch nažloutlého ručního papíru a ten pak – svinutý v roličku a převázaný červenou šňůrkou – bude vaše matka střežit jako oko v hlavě. Váš horoskop bude konzultován při všech důležitých událostech vašeho života, podle něho bude váš kněz určovat příznivé okamžiky pro všechny obřady, kterými v životě projdete, a vrcholnou úlohu sehraje při volbě vašeho partnera. Pouze dvojice, jejíž horoskopy si odpovídají, má čáku na životní soulad. Jen málokterý hinduista se odváží této pravdě nevěřit.

Okamžik zrození nebyl v minulosti astrology pouze pasivně zaznamenáván. Oni ho i aktivně předpovídali, ba určovali. Někdy ku prospěchu celých národů. Tak se třeba vypráví o narození bengálského krále Lakšmanasény, posledního velikého hinduistického panovníka v ganžské deltě:

“Když se královně-matce přiblížila hodinka jejího slehnutí, astrologové prohlásili: “Tento okamžik není příznivý pro zrození velkého muže. Narodí-li se dítě teď, nebude nikdy králem. Přijde-li však na svět o dvě hodiny později, stane se slavným mahárádžou a bude této zemi vládnout osmdesát let.” I nařídila královna (sama královna!), aby ji umístili hlavou dolů a svázali nohy k sobě. Když ji posléze v příznivý okamžik rozvázali, šťastně porodila svého slavného syna a sama zemřela.”

Já věřím, že i to učinila šťastně. Vždyť porozením syna – slavného k tomu – splnila to nejvyšší a vlastně jediné poslání, pro které byla zrozena.

To se ovšem stalo před osmi a půl stoletími, stalo-li se to vůbec. Nám se příběh dochoval v záznamu muslimského kronikáře, který oslavoval vítězné tažení islámu do východní Indie. (Jeho chlebodárce byl ten, kdo stařičkého Lakšmanasénu vyhnal z trůnu). Bůhví co ten si o hinduistech navymýšlel.

O hinduistu našeho věku je naopak dobře postaráno už dávno před porodem. Nikdo mu nuceně neprodlužuje pobyt v mateřském lůně, ale všichni se mu snaží oněch nutných deset měsíců zpříjemnit co nejvíce. Pozor, jedná se o hinduistické měsíce. Nejde tu o žádné násilné prodlužování, ale o jiné počty. Hinduistický kalendář je lunární a má tudíž měsíce kratší. Hinduistické těhotenství trvá deset hinduistických lunárních měsíců.

Jakmile v rodině (myslím tím správnou mnoha generační hinduistickou velkorodinu) vejde ve známost, že nově přivdaná snacha čeká dítě, začnou se k ní všichni chovat s úctou až nábožnou. Výjimkou není ani tchyně, třebaže ta ji do té doby z výchovných důvodů spíš peskovala než ctila. Je samozřejmé, že nejvíc pozornosti obdrží právě nová snacha před prvním slehnutím. I tady si – jak už řečeno – budoucí hinduista musí umět vybrat. Kdo by s napětím očekával desátého či patnáctého potomka? Leda v případě, že všichni předchozí byli (spíš byly) dcery. Ostatně dříve zhusta a občas také nyní je i ono první radostné očekávání podmíněno vírou, že novorozeně bude syn. Drastické příklady zklamání této víry najdeme v indických novinách i v mnohých literárních dílech. A my se nad tím nepohoršujme. Vzpomeňme si, co na toto téma u nás psali třeba naši vesničtí realisté.

V tuto chvíli ale hinduista spočívá neidentifikován (-na) v bezpečí matčina lůna a s požitkem může vychutnávat všecky pozornosti, kterých se mu (jí) prostřednictvím matčiny osoby dostává. Je-li rodina tradiční, může to vypadat takto:

V pátém měsíci se uskuteční obřad Pěti nektarů. Rodinný lazebník či lazebnice ostříhá ženě nehty, potře jí tělo pastou z oleje, kurkumy a dalších rostlinných pro obřad vhodných přísad. Poskytne jí zkrátka jakousi komplexní biokosmetiku. Pak se žena vykoupe, obleče nové hedvábné sárí a za recitace manter je jí předloženo oněch pět nektarů: sladké dahí (připomíná jogurt, ale chutná lépe než Danone), mléko, přepuštěné máslo, třtinový cukr a med. Zajisté jí chutná, protože jí předtím vyhládlo. Musela se od rána postit. Teď ovšem může jíst dle libosti. Po nektarech dostane zeleninu a ryby, upravené na všechny způsoby, po kterých touží. Aby jí chutnalo ještě víc a hlavně aby se Osudu názorně ukázalo, jak má vše zařídit, jí s ní z jednoho talíře chlapec a pět vdaných žen, jejichž první dítě žije.

V některých rodinách se obřad koná až v sedmém měsíci a žena dostane nektarů sedm. Jsou rozhojněné o banán a šťávu ze zeleného kokosového ořechu. Kdo ji kdy okusil, zajisté souhlasí, aby byla zvána sedmým nektarem. Je prokazatelně nesmírně zdravá, sytá a osvěžující. V tropickém klimatu je její pití podobně vrcholný zážitek jako muslimské sedmé nebe.

Ale nastávajícímu hinduistovi spolu s nastávající maminkou jsou poskytovány další úsluhy. V osmém měsíci jim kněz modlitbami a obětmi zajistí přízeň bohyně Aštambariky, v devátém je poručí do péče matky matek, bohyně Durgy, při této příležitosti filozoficky zvané Mahámája – Velká iluze.

Nevím, zda to tak chápou samy hinduistické matky, ale západního indologa napadá, jak ten hinduismus dovedně spojuje ontologické uvažování s tak veskrze pozemskou a fyzickou činností, jako je péče o ženu v závěrečné fázi těhotenství. Inu ano, hinduisticky filozoficky vzato, o nic fyzického nejde. Jde jen o to, že náš zdánlivě materiální, ale ve skutečnosti iluzorní svět se rozhojní o jedno zdánlivě materiální, ale ve skutečnosti iluzorní lidské individuum.

Závěrečná fáze hinduistického těhotenství však oplývá i zákazy a obyčeji, pod které by se jistě rád podepsal leckterý západní gynekolog nebo psycholog. V osmém měsíci by například žena neměla cestovat. Mezi tisícerými často nepochopitelnými hinduistickými zákazy a příkazy se tento jeví jako vysloveně rozumný. Že je osmý měsíc v těhotenství nejrizikovější, to se ví nejen v hinduistickém, ale v ostatním světě.

Zbývá ještě jeden obřad. Nejznámější, nejoblíbenější a rozšířený i v kruzích hodně už ortodoxii vzdálených. Jmenuje se sádh. Jak vám poví i ten nejstručnější slovník, sádh znamená touhu, chuť, choutky, potažmo choutky těhotenské, potažmo obřad, nebo spíš – Durga mě netrestej – takové hinduistické mecheche. Při něm se k nastávající mamince sejdou s dárky příbuzní a známí a snaží se jí splnit i ta nejextravagantnější či nejdětinštější přání. Často je to jen dámská záležitost, ale vždy se přitom podává tolik pohoštění, na kolik tchánova kapsa stačí. Přejeli si mladá paní, je uspořádána hostina i pro panenky. A ona si to občas přeje, však někdy nebývá dětskému věku příliš vzdálená. Ona sama je pak zvána k sousedům na návštěvu a na pohoštění.

Avšak pozor, hinduistky v naději! Víte, co se stalo Sítě z Rámájany? Jistěže víte, od toho jste hinduistky. Víte to i vy negramotné, neboť u vás negramotný vůbec nemusí znamenat nevzdělaný.

Nu ano, Sítu při téhle příležitosti její milovaný a ctěný královský choť Ráma ošklivě podvedl. Úskočně využil jejího přání navštívit manželky světce Válmíkiho v jejich lesní poustce, nechal ji k nim dopravit svým bratrem Lakšmanou a současně mu nařídil, aby se vrátil bez ní. Nebohá Síta musela slehnout u Válmíkiových a mnoho dalších let prožít s Rámovými syny (neporodila mu jen syna jednoho, ale dokonce dvojčata!) v lesní pustině. Motiv tohoto Rámova zákeřného činu? Neopodstatněné podezření z nevěry, malověrnost, lžimorálka. Velekrál dobře věděl, že jeho Síta je ctná a že svou čest střehla i v zajetí krále démonů Rávany, z jehož spárů ji sám vysvobodil. Její ctnost přece osobně prověřil zkouškou ohněm. Ale lidské řeči neustaly a Ráma (muži jsou stejní vždy a všude) nesnesl pomyšlení, že by někdo mohl jeho potomky pokládat za malá démoňata. Však se mu to nevyplatilo. Ale to už je jiná kapitola. My se vraťme k sádhu a uzavřeme konstatováním, že tenhle roztomilý zvyk zajištuje mamince i jejímu plodu, v této době už hodně nepokojnému, kýžené rozptýlení a pohodu.

Vedeni aktuální touhou po pozitivním přístupu k cizím náboženským systémům, vymalovali jsme hinduistické těhotenství snad až v příliš růžovém odstínu.

Přidejme tedy na závěr malý výčet pověr, jimž se musela podrobovat těhotná hinduistka v minulém století. Pochází z pera bengálské spisovatelky, hinduistky, a tak se snad proti pozitivnímu přístupu neprohřešíme. Kromě toho si zajisté uvědomujeme, kolik pověr obklopovalo těhotenství před sto lety u nás:

“Po onom odhalení (že je těhotná, poznámka H. P.) byla Satjina svoboda náhle drasticky omezena. Nedalo se tomu protivit, vstávajíc lehajíc musela se podrobovat radám a omezením. “Nesedej u dveří, neprocházej mezi dvěma lidmi, po soumraku nechoď na dvůr, v sobotu a v úterý nevycházej na cestu, nechoď sama k rybníku” – úplný prales zákazů.

Pak tu byly “náboženské předpisy”: Na prstu u nohy nos neustále stříbrný prsten, vlasy a cíp sárí měj bez přestání zavázány do uzlu, jakmile uvidíš ženu, která by ti mohla být nepřátelská, okamžitě se schovej, máš-li podezření, že tě nějaká sousedka uhranula, ihned si kdekoliv na těle vypal malé znamínko rozžhaveným železem, spi s párátkem zabodnutým do uzlu vlasů. Nad Satjou nyní vládne tvrdá ruka předpisů. Jako by ji někdo spoutal a mrskal.

Přesto se často stane, že se proti předpisům strašlivě proviní. Ani si třeba nevzpomene a překročí louži, která na dvoře zbyla po mytí betelových listů. Právě tak bezstarostně přeskakuje vodu vylitou po mytí ryb. Klidně si dá sušit sárí na neblahé místo – prostě koleduje si o neštěstí. Zoufalá matka za ní jen chodí a prosí: Kde pořád běháš, Satjo, sedni si tady pěkně vedle mě.”

I další kapitolu – o porodu a poporodních obřadech – budeme muset začít z toho nehezkého konce. Do té doby si ale ještě oddychneme, vzpomínejme, co víme o porodech v různých jiných částech světa (třeba mezi našimi Chudými pradlenami) a doufejme se Satjou, že se jí narodí syn.