Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT Autor: HANA PREINHAELTEROVÁ Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.
V maminčině sárí a špercích, ale s čelenkou na míru v očekávání annaprášanu.
teď chci rýži pro radost.
Šestadvacátého agránu
přijďte k nám už hnedka po ránu.
Je to pro mne velký den. Strýček bude připraven,
dá mi sárí mamky naší,
nakrmí mě dobrou kaší.
Na mou hlavu z vašich dlaní
pak se snese požehnání.
Těmito verši, uměleckou úrovní pozoruhodně převyšujícími její věk, mě dcera mé kalkatské přítelkyně pozvala na svůj annaprášan neboli slavnost odstavení, slavnost první rýže čili ještě jinak na své první vkročení na cestu k dospělosti. Jaképak ovšem vkročení. Je jí sedm měsíců a má potíže s pouhým sezením. Báseň z jejího neartikulovaného broukání přeložil do dospělé bengálštiny pravděpodobně milující otec, podle svého nejlepšího svědomí a jak jen mu jeho literární síly stačily.
Pozvánka je – jako všecka hinduistická slavnostní pozvání – vytištěna červeným písmem s ručně přidělaným rumělkovým puntíkem a je podepsána dívenčiným “dobrým”, lépe snad oficiálním, vznešeným jménem Íšita – Nadzemskost, Božskost.
Tímto jménem ovšem holčičku nikdo neoslovuje a já jsem je doposud ani neznala. Pro každodenní komunikaci má “volací” či domácké jméno Rija. To je jednak kratší a jednak – a to především – nemůže ho být zneužito, tak jak by mohlo být zneužito jména “dobrého”. Jeho pomocí mohou zlé síly (duchové, závistiví sousedé) bezbranné dítě očarovat, uřknout, prostě uškodit mu podle vlastní zlovolné fantazie. Nevím, zda Rijina matka tomuto nebezpečí do puntíku věří. Jsem ale přesvědčena, že kdesi v jejím podvědomí jakási obava, ba možná přímo zkušenost minulých generací je. Rija je prostě pro všechen dům Rija. Íšita vystoupí z bezpečného zasunutí jen při obzvláště slavnostních příležitostech, určených podle horoskopu na obzvláště příznivý a blahodárný okamžik.
Že se jménem nejsou žerty a že ho muže být zneužito k nejrůznějším nekalostem, toho si byly vědomy mnohé kultury od počátku lidského vývoje. Hinduismus však býval zvlášť opatrný. S obdařením dítěte “dobrým” jménem se nijak nespěchalo. Proč dávat nepřátelským silám do ruky tak mocnou zbraň? Kojenec se oslovoval jen “kluk” či “holčička”, případně nezneužitelným “volacím” jménem. Ta bývala a jsou roztomile zvukomalebná, ale zpravidla nemají žádný význam: Tuntun, Džhikmik, Pupu, Mumu.
Obvykle až právě při slavnosti první rýže, o níž si povídáme a k níž se hned zase vrátíme, došlo k oficiálnímu pojmenování dítěte. Rodinný kněz vybral podle horoskopu několik jmen a napsal je na nějakou nádobu, tvarem i materiálem k tomu vhodnou, třeba na kamenný tác. Rodiče z nich pak mlčky zvolili jedno. Nechtěli-li nést ani tuto zodpovědnost, byl před každým jménem rozžehnut knot napuštěný olejem a ten, který hořel nejjasněji, označil jméno, jež svého nositele proslaví nejdále. To pak kněz pošeptal do ucha otci, ten je pošeptal matce a tajuplný obřad s tajným výsledkem byl hotov.
Nám odchovancům křesťanství se zdá tohle tajnůstkářství a okolkování se jménem překvapivé. U nás přece naopak bylo dítě vystaveno zlovůli nekalých sil, dokud nebylo pokřtěno. Proto se s křtem spěchávalo a v některých krajích dosud spěchá. Tady je ovšem udělení jména druhořadý akt. Základní význam má křest sám, jako přijetí dítěte do církevního společenství a poručení ho do milosti a ochrany boží.
Zůstaňme ještě u hinduistických jmen. Je to malebné a zajímavé téma. Každé “dobré” jméno totiž něco znamená a zdá se, že může znamenat téměř cokoliv, zcela podle libovůle rodičů či módy, což zahrnuje i módu jmen mytologických, diktovanou náboženským cítěním rodičů či kněze.
Na rozdíl od většiny náboženských systémů, v nichž zneužití (v židovství i jen pouhé vyslovení) jména božího může být těžký hřích, hinduističtí hoši a dívky se klidně a světě jmenují po bozích: Rám, Kršna, Kálí, ba i Rámkálí, ale také jen obecně Dev – Bůh nebo zase Buddhadev – Bůh Buddha! Běžná a v generaci nynějších dědečků a pradědečků nesmírně oblíbená byla složitá sanskrtská kompozita, v nichž se významy jednotlivých složek přes sebe vrstvily a překrývaly. V kombinaci s módou, která velela dávat v jedné rodině jména tak, aby se “rýmovala”, vznikala společenství jmenných složenin tak pestrá, že si při plodnosti hinduistických otců nezadávala s hojnou mnohobarevností kvetoucích tropických houštin, kde jeden květ se podobá druhému, a přece žádné dva nejsou jednostejné.
Tak třeba rodina Thákurů. Dědeček Dvárkanáth (Pán města Dvárky – epiteton Kršny), otec Debendranáth (deb – bůh, indra – pán, náth totéž), synové (Debendranáth měl 15 dětí) například Džjotirindranáth (Džjoti – záře, slunce), Rabíndranáth (rabi – slunce), Rathindranáth (Rath – vůz), Abaníndranáth (abaní -země), Somendranáth (soma -božský nápoj, potažmo měsíc), Satjendranáth (satja -pravda). Otcové méně vzdělaní pojmenovávají své syny nesanskrtsky a kratčeji, třeba Surín a Džatín, ale jakýsi rým tu je.
Jinak ale hinduismus, tak dbalý kastovních přehrad, nebrání ani společensky nejníže postaveným dětem nosit vznešená jména. Jeden můj indický známý, nezřízeně nafoukaný na svůj vysoký původ, leč s prostým jménem Gora – Bílý, má sluhu Kálidáse. Nevím sice, zda tento negramotný hoch ví o svém slavném staroindickém básnickém jmenovci, vždycky znovu mě však rozhořčí, když tlustý pán Bílý, sedící se zkříženýma nohama na kanapátku, zařve tuřím hlasem: “Kálidás, nalej mi vodu!” bera tak nadarmo jméno z nejslavnějších. Nadarmo proto, že karafu s vodou má přímo před sebou, a Kálidás musí vyběhnout ze dvora dvě patra.
Ačkoliv – jak už řečeno – hinduistická jména mají vždy význam (a jsou to významy dojemné i legrační: dívky třeba Útěcha, Nadějeplná, Pokorná, ale i Štěteček, Saze), nebrání hinduističtí kněží rodičům při pojmenování dítek v jakékoliv extravaganci, i když je bez významu v obojím smyslu toho slova. Dědeček jednoho mého kalkatského známého se přátelil s anglickými manželi a na jejich přání pojmenoval své tři dcery Poly, Lily a Doly, aniž hinduistický kněz něco namítal. Z dívek vyrostly správné hinduistické manželky a matky a jedna z nich povila mého bengálského známého. Já jsem ovšem tenkrát ještě nebyla na světě. Když jsem tři sestry poznala, byly už v babičkovském věku, jedna v bílém vdovském sárí, druhé dvě naopak s rumělkovou pěšinkou šťastně (jak jinak) vdaných hinduistek. Žádná z nich nemluvila anglicky a všechny byly tak ryze bengálské, že je nešlo nemilovat. Jen ta jména mi na nich neseděla. Pouze však mně. Nikdo z rodiny na nich neshledával nic divného.
Vraťme se konečně k Íšitě. Ač bych velice ráda, nebudu moci na slavnost do Kalkaty přijet. Živě si však představuji, jak proběhne.
Holčičku obléknou do rudého sárí s růžovým závojem a bílou čelenkou zdobenou pozlátky, přesně tak, jak bude oblečena jako nevěsta. Lehčeji se to ovšem řekne, než provede. Udělat z kojence dámu je pracné. Už jenom to sárí: obtočit pět metrů klouzavého hedvábí kolem mrskajícího se, slintajícího a čůrajícího třičtvrtěmetrového stvoření je výkon téměř nadlidský. Leckterá maminka není ochotna obětovat tomu nejhezčí kousek své garderóby a radši koupí kratší kus hedvábí jenom pro tuto příležitost.
Vrcholem mateřské trpělivosti a umu je ozdobení dceřina čelíčka ornamenty ze santálové pasty s rumělkovou tečkou uprostřed, obkroužení oček sazovým černidlem (v tom má ovšem maminka praxi, černidlem chránila své miminko před sluncem a uhranutím už od prvních dnů) a ověšení mrněte celou sbírkou zlatých šperků, od náhrdelníku, prstenu a náramku až po drobný diadémek na čele. Nelze vynechat ani zvonící nákotníčky. Ty jsou ovšem ze stříbra. Žádný hinduista kromě králů a královen nesmí nosit zlato níže než v pase. Íšitu si podle přesvědčení celé rodiny sice jistě vezme nějaký král nebo aspoň bude jednou zvolena královnou krásy, zatím však jí přináleží skromnost řadové hinduistky. Stačí, že jí objemné zlaté kroužky každou chvilku sklouznou z ručiček a z prstů a že náhrdelníkem sahajícím jí po kolínka prolézá, místo aby ho měla zavěšený na šíji. Honem na ni udělat “ňuňuňu”, honem ji zezadu podržet, aby aspoň na chvíli poseděla pro slavnostní fotografii.
Teprve pak vstoupí na scénu druhá nejdůležitější osoba – strýc. Bráhman, nejdůležitější osoba z hlediska náboženského, vystupuje v moderní době zcela nenápadně. Nikým nesledován provedl oběť před oltáříkem rodinného boha a pak vyklidil pole pro světskou část slavnosti.
Řekneme-li strýc, neříkáme dost. Musí to být matčin bratr, pokud možno nejstarší. Matčini bratři jsou všemi dětmi neobyčejně milováni. Snad proto, že s nimi nežijí ve společné domácnosti (hinduistická rodina je patrilineární) a přicházejí jen svátečně jako milující a milovaní hosté.
Teď tedy usedne strýc s Íšitou na klíně na nízké dřevěné sedátko ozdobené ornamenty právě tak jako podlaha kolem a lžičkou nebo prsty pravé ruky se jí pokusí vměstnat do pusinky její první tuhou, vlastně kašovitou stravu: vařenou rýži a pak i jiné dobroty, mírně pálivé i hodně sladké. Íšita pravděpodobně větší část vyprská, ale to není důležité. Podstatný pro její budoucnost je další akt: Maminka před ni položí hromádku mušliček, což je staré indické platidlo, hromádku rýže nebo cukroví, hřebínek, knihu a třeba i něco jiného podle vlastní fantazie. Po čem Íšita sáhne, to se stane jejím osudem. Bude parádivá, mlsná, sečtělá nebo bude na peníze? Ať si vybere, jen ať se uprostřed povzbuzujícího příbuzenstva nerozbrečí. Pláčem toho v životě moc nedosáhne. Ačkoliv kdo ví? Pláč z takových krásných oček…
Příbuzenstvo a hosté nemají jen úlohu kibice. Byli pozváni proto, aby holčičce požehnali. A sluší se přinést malý dáreček. Sami pak dostanou pohoštění a odnesou si výslužku. V dřívějších dobách zvávali bohatí lidé dbalí na prestiž sousedstvo z širokého okolí. Existovalo dokonce pořekadlo: V den našeho annaprášanu se nesmí zatopit pod vařením ani v jednom domě v naší čtvrti. To ovšem byly doby nejen opulentních hostin, ale i zbožných obřadů. Ty začínaly už předchozího večera. Ženy z domu, doprovázené hudbou, se džbány na boku obcházely sousedky a vyprošovaly si od nich po troše vody na oběti příštího dne. V bohatých domech obětovali kůzle bohyni Kálí, ničitelce zla.
Za ranního rozbřesku kráčel opět průvod žen s hudbou pro vodu, tentokrát k rybníku. Velký obřadní džbán plný posvátné vody a ozdobený rumělkovým symbolem boha byl pak postaven doprostřed místnosti ve vnitřním domě a přes jeho hrdlo byly položeny obětiny, svázané do nové plachetky: mangová větvička, zelený kokosový ořech, trs banánů. Bráhman mezitím provedl oběť předkům a teprve potom byl přinesen na scénu oslavenec, obřadně vykoupaný a ostříhaný. Než dostal najíst, pronesli ho s hudbou vesnicí od jednoho chrámku k druhému a před každým božstvem mu sklonili hlavičku k pozdravu.
Doma ho uvítaly ženy troubením na lasturu a obřadní ošatkou, na níž bylo vyrovnáno jedenadvacet obětin. I tu muselo dítě pozdravit skloněním hlavy. Teprve pak dostalo z rukou strýce kýženou krmi. Nebylo to ovšem nic profánního, byl to prasád, sladkosti ochutnané, požehnané a přenechané mu samotným rodinným božstvem.
Profánní přišlo až nakonec. Množství darů pro oslavence od všech přítomných, počínaje matkou, přes hosty, kteří se samozřejmě museli nechat vidět, až po otce. Ten při této příležitosti někdy potomkovi připisoval i část své půdy, byl-li to ovšem hoch.
Pak přišla hostina, při níž by se prohýbaly stoly, kdyby se nehodovalo na zemi a nejedlo na palmových listech. Na úplný závěr byli obdarováni všichni hosté a zejména bráhmani. Ale to už jsme od profánního zase u božského. Neboť není pro hinduistu zbožnějšího činu než obdarovat bráhmana.
Snad vlastně vůbec nic na celém annaprášanu nebývalo světské, bylo-li to zarámováno do tak bohůmmilého konání. Snad na něm není nic světského ani dnes. Vždyť celý vyplývá z bohůmmilé tradice. A rozlišit profánní od duchovního je v hinduismu tak těžké.