Guru – učitel nebo “žijící bůh”?

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 8/94
Autor: STANISLAVAVA VAVROUŠKOVÁ
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

Putujte do všech čtyř světových stran, hledejte ve výšinách Himálaje, v Alpách i na Kavkazu, v pustinách Gobi či v písku Sahary, hledejte na mořském dně. Pravého poznání boha však nedojdete, dokud nepotkáte svého Učitele. Najděte svého Učitele, služte mu jako dítě slouží otci, otevřte mu své srdce a vězte, že on je božím vtělením.

Svámí Vivékánanda (1863-1902)

Sanskrtské slovo guru pochází z dávnověku indické kultury. Znamená “učitel, vychovatel, kazatel, duchovní vůdce”. Někteří soudí, že tato instituce vznikla transformací úlohy rodových předáku, kteří po rozpadu kmenové společnosti zůstávali posledními ochránci zvykového práva a náboženských tradic příslušných rodin i větších společenství. Ať tomu bylo jakkoliv, instituce guru přežila do současnosti a vyvinula se v řádnou profesi. Většina pravověrných hinduistických rodin středních a vyšších kast mívá vlastního rodinného gurua, který zajišťuje výchovu a základní náboženské vzdělání všech jejích členů. Guru pečuje o duchovní život svých žáků od dětství, učí mladé lidí všemu, co hinduista musí znát, zůstává jejich pomocníkem a rádcem po celý život, provází je všemi povinnými obřady, až po ty poslední. Guru se podílí na životě svěřené mu rodiny, plní funkci domácího kněze a obětníka, je autoritou v mezilidských vztazích a často pomáhá při řešení rodinných sporů a konfliktů. Zná důvěrně všechny členy rodiny, jejich slabé i silné stránky, jejich radosti i trápení – uplatňuje vůči ním prostě metodu, kterou bychom modernější terminologií mohli charakterizovat jako individuální přístup ke klientům. Hodnost rodinného gurua je dědičná, jak praví Manuův zákoník, přechází z otce na syna nebo jiného příbuzného. Rodinný guru není tedy žádný asketa ani poustevník, mívá vlastní rodinu, dům i majetek.

Hinduistické svaté spisy přiznávají osobě učitele prakticky nejvyšší status ve společnosti, zároveň však na něj kladou vysoké požadavky odborné i morální. Guru má být dokonalým znalcem sanskrtu a náboženské literatury, mytologie i klasických vědění. Důležité jsou ale zejména jeho hodnoty etické – umírněnost, uměřenost, nezištnost. Guru musí být spokojen v jakýchkoli podmínkách, nemá hromadit bohatství a usilovat o světské pocty. Rozumí se, že tento popis představoval asi vždy jen nedosažitelný ideál – mnoho guruů se však k němu alespoň navenek hlásí, aby si udržovali prestiž, a tím i širokou klientelu. Guruova autorita není totiž pohodlně podepřena autoritou církevní, neboť takovou organizaci hinduismus prostě nemá. Její míra závisí jak na učiteli samém, tak i na vrozené a od mládí pěstované úctě hinduistů ke všem duchovním osobnostem, zajištujícím návaznost náboženské tradice a jí odpovídajícího způsobu života. Ve zmatcích a stresových situacích, jež s sebou přináší mnohdy překotná modernizace indické společnosti, bývá často guru jediným pevným bodem, jistotou a poslední nadějí věřících zmítaných světskými problémy. Svámí Šivánanda, zakladatel Společnosti božího života, kdysi napsal. “To boží láska na sebe bere podobu gurua. Guru je povolán, aby vedl toho, kdo hledá. Guru je naprostou nezbytností každého, kdo kráčí po duchovní cestě. Pod jeho vedením z této cesty nikdy nesejde.”

Guru – vládce ášramu

Rodinný guru je přímým dědicem nejstarší hinduistické ortodoxní tradice. Již v době, kdy se tato tradice tvořila, žili v indické společnosti lidé, jimž se hinduistický sociální řád zdál být příliš těsnou kazajkou. Ozývaly se hlasy otevřeně protestující proti společnosti i myšlenkovému systému, který ji spoutával. Duchovní rebelové odvrhli učení rodinných guruů a hledali vlastní cesty ke spáse a k bohu – někteří v pravdách Buddhových, jiní v tajných tantrických kultech, mnozí pak v učení rozličných jógických škol. Ti poslední se stali průkopníky nové učitelské tradice, k níž se hlásí většina guruů stojících dnes v čele velkých náboženských institucí a ášramů.

Učitelé nového typu se ve značné míře zasloužili o kanonizaci jednotlivých jógických cest a zařazení jógy do systému tradiční hinduistické filozofie. Přispěl k tomu i sociální aspekt učení, jehož hlasatelé odedávna shromaždovali kolem sebe jedince, kteří z jakýchkoli důvodů nechtěli nebo nedokázali žít ve světské společnosti. Jóga se stávala útočištěm lidí vykolejených, ztrativších základní životní orientaci. V guruově útulku – ášramu – nově příchozí přeruší veškeré svazky s vnějším světem, vzdává se i svého jména a přijímá nové, které symbolizuje jeho nový životní cíl. V jógickém ášramu probíhá i akt pro světského hinduistu nemyslitelný. Adept se tu vzdává své kastovní příslušnosti, v některých případech se tak dobrovolně zbavuje výhod svého zrození, většinou však uniká trvalým úderům biče kastovních povinností. Je pravděpodobné, že právě tato okolnost vábí do jógických ášramů většinu Indů z nižších kast. Vyptávat se některého z obyvatel indického ášramu na jeho kastu či původní jméno je dnes považováno přinejmenším za netaktní.

Vstupem do ášramu uniká adept kastovním poutům a existenčním starostem a klesá do hebké náruče zdánlivě demokratické komunity. Za zdmi ášramu umlkají vzpurné hlasy, rozplývají se pochybnosti. Člověk, který ve světě poznal zlo, násilí, útlak a nespravedlnost, se s těmito jevy učí vyrovnávat v jiné dimenzi, bojovat s nimi nejprve v sobě samém. Buřiči se tak mění v mystiky ovládané jediné touhou po vlastním spasení. Prominentní zástupci jógické obce rádi tvrdí, že existence jógy a jógických ášramů zabránila v minulosti řadě konfliktů a že zmírňuje sociální napětí i v současné indické společnosti. Tento názor je třeba brát s rezervou. Je známo, že k největším sociálním zlům indické současnosti náleží nezaměstnanost vysokoškolsky vzdělané mládeže, nespokojené a neklidné skupiny nakloněné politickému extremismu a násilí. Před nedávnem vyzval jeden z významných duchovních učitelů jménem Džaj Gurudév všechny mladé lidí, “kteří již ztratili naději”, aby se připojili k početné obci potulných světců sádhuů – žijících sice v úctě, ale přece jen z almužen zbožných hinduistů. Tato výzva zjevně nepřilákala do řad svatých mužů ani nezaměstnané lékaře a inženýry, právníky či novináře.

Specifickým rysem ášramového života je absolutní moc guruova a bezvýhradná poslušnost adeptů. Žáci tradičních rodinných učitelů zůstávají sami sebou, uchovávají si vlastní názory i osobnost. Žák v jógickém ášramu musí od samého počátku potlačit své já a, jak praví svaté spisy, “otevřít se učiteli a ctít jej jako boha”. Rodinný guru, jehož úřad je dědičný, si žáky nevybírá, ani oni si nevybírají jeho. Svým svěřencům předává znalosti a zkušenosti a připravuje je na samostatný život ve společnosti. Jógický učitel je jediným nositelem individuality, jedinou hlavou svého stáda. Žáci své osobnosti ztrácejí, žijí napříště jen uctíváním gurua.

Duchovní moc jógických učitelů je dána základními články celého systému. Všechny autoritativní jógické spisy včetně Jógasútry filozofa Pataňdžaliho se shodují v tom, že každý krok na cestě jógy, každý sebejednodušší postup musí být prováděn pod bedlivým guruovým dohledem. Pokusy o samostatné konání mohou adeptům způsobit nenapravitelné škody fyzické i duševní – vážná zranění, šílenství, smrt.

Nejdůležitějším krokem adepta jógy je tedy volba správného učitele. Také guru si své žáky vybírá, často z velkého počtu uchazečů. Guru musí být dobrým psychologem, aby odhadl charakter, temperament i stupeň vnímavosti adepta, odhalil jeho skutečné motivy odchodu do ášramu, aby rozpoznal, zda se jedná o útek před totálním neúspěchem ve světském životě, o okamžitou krizi, o sklon k náboženské extázi či prostě o náhodný krok. Výběru žáků věnuje vládce ášramu velkou pozornost – na vzájemných vztazích uvnitř komunity pak závisí prestiž celé školy a guruův věhlas.

Do samoty ášramů neodcházeli vždy jen ztroskotanci či buřiči. V indické společnosti prodchnuté náboženským cítěním se často objevují jedinci, kteří jsou odhodláni žít jen v očekávání extatického spojení s bohem. Neslučitelnost takového cíle s životem světské společnosti žene tyto věřící do společenství sdružených kolem významných guruů a činí je zvláště poddajnými nástroji jejich božské autority. Z těch nejoddanějších si guru volí a vychovává svého nástupce. Vyvolenému pak symbolicky předává svou duchovní moc, která jej opravňuje vládnout ášramu po guruově smrti. Tento způsob následnictví je neformální a obvykle neprobíhá bez problémů.

Svérázné řešení tohoto problému zvolil Svámí Muktánanda (1908-1982), který vládl bohatému ášramu v Ganéšpurí blízko Bombaje. Zhruba šest měsíců před svou smrtí jmenoval dva nástupce, bratra a sestru, rozdělil mezi ně rovným dílem požehnání i moc. Rozhodnutí nebylo náhodné. Dívenka Maltí z rodiny bombajských restauratéru přišla k Muktánandovi ve svých devíti letech jako tlumočnice, neboť Svámí neuměl anglicky. Na budoucí úkol ji učitel připravoval od samého počátku. Jejího bratra Subháše přijal jako pětiletého. Výchova nástupců trvala celkem patnáct let. Poté následoval vývoj typický pro řadu ášramů. Tři roky po učitelově smrti přerostlo soupeření sourozenců o absolutní kontrolu nad ášramem a jeho úctyhodným majetkem v konečný rozkol. Z konfliktu vyšla vítězně energičtější sestra. Bombajský tisk informoval průběžně o bouřlivém vývoji uvnitř ášramu. Psalo se o násilí, o únosu Subháše do Ameriky, kde se pod vlivem drog vzdal následnických práv a ztratil tak duchovní moc propůjčenou mu guruem. Následovala řada přímo senzačních zpráv. Subháš prchá svým věznitelům, vrací se do Indie, požaduje policejní šetření, vyvolává skandál. A dívenka Ma1tí? Dnes sedmatřicetiletá Gurumájí (guru-matka) Čidvilásánanda stojí v čele hnutí ovládajícího zhruba 600 ášramů a středisek v Indii i v cizině a disponující částkami na miliardové úrovni. Její jednoduché učení – šaktipath – je založeno na kašmírském šivaismu. Ášram v Ganéšpurí je “pětihvězdičkový”. V rozsáhlých zahradách jsou mramorové chodníčky a bungalovy pro významné osobnosti, luxusní vegetariánská restaurace nabízí jídla snad všech indických kuchyní. Mezi americkými stoupenci Gurumájí je i bývalý guvernér státu Kalifornie a řada hollywoodských filmových hvězd.

Guruové tryskového věku – “žijící bohové” nebo podvodníci?

Vývoj, k němuž došlo v Muktánandově ášramu, je jen jedním z příkladů ilustrujících přerod tradice náboženského učitele a vznik gurua nového typu, charakteristického pro naše dny. Tito lidé bývají označováni různě. Nejčastěji jako “tryskoví guruové”, neboť pohodlně usazeni v kabinách dálkových spojů poletují po světě a navštěvují ášramy a filiálky svých škol v mnoha zemích. Ctitelé “pravých” tradic a vlivné duchovní osobnosti Indie je často nazývají podvodníky, falešnými proroky a “przniteli hinduismu”. I když nemůžeme zcela pominout faktor závisti vůči v této chvíli úspěšnějším konkurentům, je v jejich hodnocení mnoho pravdivého.

“Tryskoví guruové” se od tradičních učitelů odlišují v mnohém, zejména však ve dvou zásadních rysech. Prvním z nich je vlastní cíl guruova poslání. Tradiční guru, alespoň jak se předpokládá, předává své znalosti žákům bez nároku na odměnu, tedy nezištně. Pro gurua nového typu jsou žáci zcela nepokrytě zdrojem obživy a to obživy nijak skromné, přestože učitel často zůstává formálně stranou finančních operací a nechává spravovat majetek ášramu své nejdůvěryhodnější stoupence. Druhým rozdílem je způsob, jímž guruové vykonávají své povolání. Tradiční učitelé patriarchálně řídí nevelké ášramy v odlehlých místech. Osobně se věnují každému z žáků, což nutně omezuje počet přijímaných adeptů. Noví guruové zřizují honosné ášramy v módních čtvrtích velkoměst. Originální architektonické řešení budov a luxusní interiér má zapůsobit na ohromené nováčky. Zakladatelé nových škol se snaží přilákat co největší počet žáků, proto dávají před individuální výukou jednoznačně přednost hromadným bohoslužbám, společným modlitbám a masovým slyšením.

K tradičním učitelům lidé přicházejí poté, co slyšeli vyprávět očité svědky o jejich moudrosti a svatém životě. Noví guruové spoléhají spíše na profesionální reklamu a inzerci. Zakládají nová centra nejen v Indii, ale v daleko větším měřítku v zahraničí. Obvykle zahajují své působení malými placenými kroužky hathajógy a meditace, pak připojí restauraci či nakladatelství a “duchovní podnik” začíná prosperovat. Pro tyto netradiční nadnárodní organizace se vžilo označení “neonáboženské kulty”. Za všechny můžeme jmenovat například Mezinárodní společnost Kršnova vědomí obecně známou jako hnutí Haré Krišna, Společnost transcendentální meditace, Fond (před několika lety zesnulého) Óšó Radžníše, či bengálskou organizací Ánandmárg (“Cesta blaženosti”). Některé z nich působí v současné době i v naší republice.

Vzestup nových guruů, jasnovidců, věštců a těšitelů duší, kteří se těší úctě zejména v zemích Západu, je důsledkem obnoveného vzedmutí náboženského cítění, jež je vyvoláváno společenskou potřebou prostředků schopných léčit pocity odcizení, osamělost a stres. Tento požadavek pomáhal utvářet nový typ duchovního učitele. Tradiční guru své postavení buď dědil, nebo je získával nástupnictvím po dlouhých letech studia a služby v ášramu. Guru nového typu se ustanovuje sám. Jednoduše se prohlásí osvíceným, tím, “jenž prozřel a kdo došel spasení ještě za svého života”. Pak si přisvojí titul Bhagaván a stává se “bohem”.

Na rozdíl od Indie let 60. a 70., kdy indický “ášramový průmysl” ovládalo několik charismatických jedinců /jako např. Maharši Mahéš Jógi, jehož ášram navštívili Beatles), je dnes možno “žijící bohy” počítat na stovky. K “božským vtělením” vzhlížejí zástupy věřících, od generálů po přístavní nosiče. Prominentní osobnosti indické politiky již neskrývají podobenky svých guruů pod polštářem či v truhlici, nosí je otevřeně jako čestný odznak, šíří dále jejich poselství. Modernizační trendy, příliv západní kultury ani působení médií záplavu nových učení neomezují. Spíše naopak. Pro příslušníka indických “lepších kruhů” se stalo módou mít vlastního gurua – tak jako jeho americký protějšek navštěvuje svého psychiatra.

Kdo jsou “žijící bohové”, co mohou nabídnout svým věřícím? Nelze popřít, že někteří z nich mají jisté psychické a léčitelské schopnosti. Například Dhóndžé Bába z Púny zaznamenal údajně určité úspěchy v léčení alkoholové závislosti. V řadě případů však inzerované síly a dovednosti “božských vtělení” působí spíše komicky. Guru Šrímalí z Džódhpuru nabízí na prodej údajně zázračné hypnotické diagramy za 100 rupií a tzv. nebeské štíty po 11 000 rupií. Krásná čtyřicetiletá kalkaťanka Ípsita Čakrabórtyová, která se cítí čarodějkou, pracuje s křišťálovou koulí, čte v lidské mysli a je prý schopna léčit i sesílat smrtelná onemocnění. Třiatřicetiletý Bálasaíbába z Karnúlu prohlašuje, že je prvním živoucím vtělením bohyně Šakti v mužském těle. “Žijící bohyně” Má Čiti, která pochází z rodiny delhiských byznysmenů se toulá po obchodech a tržištích a vyzývá své žáky, aby se dotýkali vystaveného zboží. Věří, že tento postup pomůže k probuzení hadí síly (kundaliní) kupujících zákazníku. Mátá Amritánandamájí se při setkání se svými stoupenci dotýká jejich čel, objímá je a líbá, zatímco oni nekontrolovaně vzlykají a vrhají se jí k nohám. Tato slyšení, při nichž oděná jako bohyně vykřikuje extaticky jméno Kršnovo pořádá dvakrát týdně. “Je to bláznivá, hysterická ženská”, říkají vesničané z okolí. Trust, kterému vládne Amritánandamají, však nashromáždil obrovský majetek, provozuje školy, ášramy i sirotčince v Indii i v zahraničí. Tedy více než slušná kariéra pro venkovské děvče z Kéraly.

Jedním z hlavních poslání “žijícího boha” je stvrzovat neustále svůj božský původ a rozšiřovat legendy o svých nadpřirozených schopnostech. Zakladatel organizace Ánadamárg (Cesta blaženosti), která dnes působí i u nás, je Prabhat Randžan Sarkár, původním povoláním železniční úředník. Od okamžiku, kdy se prohlásil jako Ánandmúrti (Vtělení blaženosti), začal pracovat na své osobní mytologii. Jeho žáci dodnes nadšeně vyprávějí, jak novorozenec Ánandmúrti odmítl matčin prs, ale sám uchopil a vypil sklenici mléka. V nejútlejším věku prohlédl všechny taje světa a neomylně předvídá budoucnost. Dokáže se obejít bez potravy i pití a jako květina může čerpat energii pouze ze světla a vzduchu. Zázračné schopnosti učitelovy dosáhly vrcholu v roce 1962, v době válečného konfliktu mezi Indií a Čínou. Byl to prý jen a jen Sarkár, kdo soustředěním duchovní síly zastavil postup čínských oddílů a donutil je, aby se vrátily do Tibetu.

Kariéra většiny “tryskových guruů” je do značné míry podobná. Učitelé obvykle zahajují svou dráhu v Indii a zpočátku používají i tradičních metod. Mají-li štěstí, jejich ášram se stane módním a začne lákat cizince přijíždějící do Indie hledat exotiku, “tajnou moudrost” či recept na “duchovní mír”. Další etapou guruovy dráhy bývá přesun do Ameriky či do některé evropské země, vybudování neonáboženského kultu, který mívá podobu nadnárodní duchovně-finanční korporace. Enormní zisky takového podniku jsou považovány za prostředky patřící bohu, a jako takové nebývají přiznávány a tedy ani daněny. Do Indie se pak guruové vracejí jako bohatí lidé obklopeni aureolou úspěchu a světové proslulosti.

Ideové, rituální a organizační formy, které “tryskoví guruové” užívají na Západě v mnohém neodpovídají pravidlům tradiční jógy a jsou spíše přizpůsobeny vkusu západního spotřebitele. Indičtí “žijící bohové” instinktivně nalézají citlivé body současných vyspělých společností a pracují často operativněji a přesněji než profesionální psychologové či sociologové. Lidé, kteří se ke guruům uchylují, obvykle nejsou schopni čelit tlakům života ve společnosti, ani se proti této společnosti otevřeně postavit. Cítí pouze potřebu někam patřit a někoho ctít, náležet ke skupině, již považují za autoritativní a prestižní. Odtud tedy úspěch indických guruů na Západě. Jak si však vysvětlit, že tito lidé obstojí i v indickém prostředí, kde není nouze o skutečné hodnoty a jejich znalce, kde je poměrně snadný přístup k tomu, co můžeme bez nadsázky nazvat “velkou duchovní tradicí”?

“Žijící bohové” uspokojují určitou módní společenskou poptávku, ale uplatňují se zde i jiné faktory. V Indii neexistuje žádné formální kritérium určující status duchovního učitele, žádné podmínky k uvedení do hodnosti gurua. Svámí Vivékánanda v jedné ze svých prací uvádí tři zásady, které by měl adept sledovat při výběru učitele. 1. Učitel musí být znalcem svatých spisů – není však třeba znát přesný obsah textů, pouze chápat jejich základní myšlenku. 2. Učitel má být prost hříchu. Vidění boha, průhled do onoho světa je nedostupný tomu, jehož duše není čistá. 3. Je třeba se ujistit o pravých pohnutkách gurua. Musí vyučovat nikoli pro slávu či prospěch, ale z lásky k žáku a k bohu.

“Jak poznáme učitele?” – táže se Svámí Vivékánanda. “Potřebujeme snad pochodeň, abychom uviděli Slunce? Když vyjde Slunce, prostě to poznáme a když nám přichází na pomoc učitel, naše duše instinktivně poznává, že dosáhla pravdy.”

Základním kritériem poznání pravého učitele je tedy subjektivní duševní hnutí. Noví guruové vládnou dostatečnou zásobou psychologických prostředků, jimiž dovedou vyvolat příslušnou odezvu u nezkušených adeptů, tím spíše, že většina Indů je vychovávána v úctě k duchovním osobnostem. Guruové rovněž těží z indické tradiční tolerance vůči hlasatelům nových učení a nových náboženských hnutí. Většina “žijících bohů” se ostatně, až na malé výjimky (Radžníšův mystikou zahalený kult volného sexu), obracejí k indickým věřícím bez přílišných výstřelků, které si rezervují pro západní obecenstvo.

Nových kultů, které se vyvíjejí a soupeří na živné půdě hinduismu mnoho, jedno však mají společné. Korporativní duch vzájemné “psychologické infekce” směřující k “přerodu přívrženců kultu ve vyšší nadpřirozené bytosti, vybavené schopnostmi a vlastnostmi, jež je staví nad všechny ostatní”. Z této myšlenky vychází i axiom každého kultu – v jeho čele stojí ten, kdo je právě těmito schopnostmi nadán – “žijící bůh či boží vtělení”. Z půdy přesycené vulgárním mysticismem vyrůstají nové principy guruovského povolání. Namísto zbožného, laskavého učitele-mudrce žijícího stranou světa, se v duchovní aréně posledních let objevuje energický, cílevědomý, ctižádostivý a zdaleka nikoli vybíravý “lídr”. Tento vůdce vládne své organizací či škole pevnou rukou a udržuje v ní přísnou hierarchii. Ohroženému světu pak předkládá cestu ke spasení, jež je vždy jediná možná a správná, univerzální, vhodná pro celé lidstvo. Učení ostatních guruů pak jsou lživá, jejich cesty končí ve slepých uličkách.

Je známo, že lidé, kteří často vyhledávají pomoc psychoterapeuta, si často vypěstují duševní závislost na osobě léčitele. On sám pak naopak může podlehnout iluzi, že je pro své pacienty vyšší bytostí, vševědoucím prorokem. Iluze sebezbožnění, převahy a moci nad jiným člověkem patří k nejnebezpečnějším bludům. K zastavení tohoto procesu bývá třeba nemalého úsilí.

U gurua nového typu se nejedná o žádný blud. Snaha být zbožňován jako prorok, podřídit si vůli ostatních, je základním motivem veškerého jeho konání. Nebezpečí tohoto jevu nespočívá v postupech, technice, metodách, které vedou k bezhlavému podřízení lidské vůle vůli jiného člověka. Na pováženou je, že se to vůbec děje.