Bidrí – kouzlo indického řemesla
Autorka: Dagmar Pospíšilová Nový Orient, 1/2003 Zajmá Vás umění? Podívejte se na on-line přehlídku obrazů českého současného umění
Z dějin indického uměleckého řemesla
Bidrí – tradiční indické umění
Kovolijectví a kovotepectví reprezentují nejlepší tradice indického uměleckého řemesla. Zatímco pro Čínu je typickým výrobkem porcelán, pro Indii jsou to předměty z kovu. Lité a tepané nádoby z mosazi a mědi provázely a dodnes provázejí každodenní život Indů. Světlo olejové lampy odrážející se od vyleštěného povrchu byť jediné mosazné nádoby v chudé chýši je odleskem luxusu královského dvora a šlechtických sídel, kde kovové nádoby vždy tvořily podstatnou součást interiéru, jak je patrné z indických miniatur.
Islámská architektura oplývala četnými výklenky, ve kterých se nacházely lahvice a poháry, na zemi poblíž lože pak umyvadla, konvice na vodu a nejrůznější schránky na betel či na líčidla, dále pak plivátka a nádoby k vodním dýmkám.
Scény z dvorského života ukazují honosné hostiny, kde se jídla připravovala v mosazných kotlích a servírovala se na velkých podnosech stolovníkům, kteří si plnili své poháry z lahvic a konzumovali jídlo z talířů. Islám nedovoloval používání nádob z drahých kovů v každodenním životě, proto byly záhy nahrazovány nádobami z kovů obecných, především z mosazi, ale zdobených dekorem vykládaným drahými kovy nebo jinými vzácnými materiály, jako byly drahokamy a polodrahokamy. Naplňovala se tak lidská touha po luxusních předmětech, které lahodí oku i srdci, aniž by se zároveň do svědomí majitele vtírala obava, že porušuje náboženské předpisy.
Vrcholem umění inleje či tausování, vykládání kovu jinobarevnými kovy, je bidrí. Tento výraz označuje kovové výrobky odlévané ze slitiny, ve které převažuje zinek. Jejich černý povrch je zdoben dekorem ze stříbra, popř. mosazi či zlata. Tato technologie výroby i způsob dekorování v sobě spojují bohaté kovolijecké tradice Indie s uměním inleje, které bylo v islámském světě, zvláště v Sýrii a Iránu, dovedeno k vysoké dokonalosti.
Užitkové nádoby z kovu vždy podléhaly rychlé zkáze a to z dvojího důvodu: opotřebením a módními vlivy. Pro svoji hodnotu se šrotovaly a získaný materiál se znovu použil k výrobě nových nádob. Kovové nádoby vykládané stříbrem, popř. zlatém či mosazí ale patřily k luxusním předmětům, které nikdy nebyly vyráběny ve větším množství. Naopak, jejich výroba byla vždy vázána na požadavky patrona či bohatého zákazníka. Řemeslník, muslim či hinduista, vytvářel dekor na základě jejich požadavků. Dochované výrobky bidrí, z nichž nejstarší pocházejí ze 17. století, jsou ukázkou vysoké řemeslné zručnosti, reprezentující vrcholnou fázi vývoje tohoto řemesla.
Bidrí – tradiční indické umění
Původ bidrí
Jaký je původ tohoto řemesla, nebylo dosud objasněno a s velkou pravděpodobností asi ani v budoucnu nebude. Písemné prameny nám neposkytují dostatek informací o jeho počátcích. První zmínky o bidrí nalezneme až poměrně pozdě, a to v perských dějinách Indie, Čhahár gulšán z roku 1759. V Indii se nejednou z řad hinduistických autorů projevila snaha dokázat původ řemesla v předislámské Indii. Většinou opakují pověst o jednom z hinduistických vládců Bídaru, který zde vládl před příchodem muslimů a inicioval výrobu bidrí, protože tyto předměty používal při domácí bohoslužbě. Ať už je podíl předislámských tradic jakýkoliv, v bidrí dosáhla tradice vykládání kovu jiným kovem svého vrcholu a stalo se tak právě v Dakšinu, ve městě Bídaru, jihoindickem sídle bahmanských sultánů. Zda bylo toto řemeslo známo i pod jiným názvem, není zřejmé.
Bidrí je přídavným jménem utvořeným od názvu tohoto města, které ve své době představovalo směsici domácích předislámských a islámských tradic a exotismu, který se rozvíjel pod vlivem silného přílivu cizinců nejen z islámských zemí Arabského poloostrova, Předního východu a Střední Asie, ale i z Afriky. Černí obchodníci se zde usazovali a ženili se s místními dívkami především z nižších kast. Zdá se, že právě toto prostředí se stalo živnou půdou pro rozvoj řemesla, které nikde jinde mimo území Indie není doloženo. Od 17. století se předměty z bidrí začínají objevovat na dakšinských miniaturách a jejich dekor nese rysy jak dakšinské, tak mughalské architektury. Ať byl dosavadní vývoj jakýkoliv, z miniatur a dochovaných předmětů je jasné, že před sebou máme vrcholná díla řemesla, které v 17. století dosáhlo svého vrcholu. V následujícím období se řemeslo z Dakšinu, spadajícího od konce 17. století pod mughalskou nadvládu, rozšířilo i do severní Indie, kde vznikala další centra výroby v Lakhnaú, Púrneji a v 19. století i v Muršídábádu. Díky koloniálním výstavám, pořádaným během 19. století jak v Indii, tak v různých evropských městech a dokonce i v australském Melbourne, se bidrí dostalo do povědomí nejširší veřejnosti a stalo se tak žádaným obchodním artiklem. Zvýšená poptávka ale bohužel ve svých důsledcích znamenala úpadek kvality vyráběných předmětů.
Zdroje zinku
Jak je patrné z archeologických výzkumů v Takšašíle, se zinkem jako kovem pracovali indičtí řemeslníci již od 5. století. Otázkou zůstává, kde se doly na zinek nalézaly. Z pramenů z konce 16. století v období mughalské vlády vyplývá, že takové doly existovaly v západní Indii v oblasti dnešního Rádžasthánu. V 80. letech 20. století zde probíhaly výzkumy, které umožnily odhalit způsob získávání zinku jako kovu, který byl v Evropě patentován až v roce 1738. Nicméně v této oblasti žádné centrum výroby bidrí nevzniklo. I když zdejší doly produkovaly velké množství zinku, výzkumy prokázaly, že zinek z těchto dolů se na výrobu bidrí nepoužíval. Zinek se patrně dovážel do Dakšinu z Číny, jak o tom svědčí dva zinkové ingoty nalezené na lodi Východoindické společnosti potopené v roce 1816 v Čínském moři na cestě z Číny do Madrásu v jižní Indii.
Dalším zdrojem zinku byl s velkou pravděpodobností také Afghánistán. Podíváme-li se do publikace Nerosty a užitečné horniny Východní Indie Britské od dr. Otokara Feistmantela, českého geologa a paleontologa, který v Indii v letech 1875-1883 prováděl geologický průzkum, žádnou zmínku o nalezištích zinku nenajdeme. Ve stati o prvcích uvádí naleziště platiny, zlata, stříbra, mědi a olova, nikoli ovšem zinku. Je tedy pravděpodobné, že v jeho době už tyto doly nefungovaly. Vztah výrobních center produkujících bidrí a nalezišť zinku ještě čeká na podrobnější prozkoumání.
Vzory bidrí
Technologie výroby
Celý výrobní proces lze rozdělit do pěti fází: odlévání, rytí dekoru, začernění povrchu, vykládání a leštění. Unikátnost slitiny, ze které je bidrí vyrobeno, spočívá v převažujícím obsahu zinku (90-95%). Z ostatních kovů je podstatněji zastoupena pouze měď (do 6%) a olovo (5,5%). Zbytek příměsí netvoří ani 1% slitiny. Takto vysoký podíl zinku ve slitině znamená, že byl používán čistý zinek, tedy zinek jako kov, nikoli zinková ruda. Přetavováním zinkové rudy lze zajistit maximálně 25%-28% podíl zinku ve slitině. V publikacích o indickém uměleckém řemesle většina autorů 19. století uvádí, že každé z výrobních center má svůj vlastní recept na výrobu bidrí. Nicméně laboratorní testy provedené ve Výzkumném ústavu jaderné fyziky v Řeži tuto hypotézu nepotvrdily. Naopak, lze říci, že rozdíly v poměru jednotlivých prvků ve slitině jsou minimální.
Vlastní odlévání se děje do pískové formy, kdy se dutá polovina předlohy položí na plechovou podložku ohraničenou kovovou ohrádkou, zasype pískem a ušlape. Pak se forma otočí, předloha vyjme a stejně se vyrobí druhá polovina. Obě části se spojí a do otvoru nahoře se nalije roztavená slitina. Nahlédneme-li v Bídaru, tradičním i výrobním centru, v kolonii výrobců bidrí do dílny Muhammada Osmana, jehož čtyři synové z šesti se řemeslu spolu s ním věnují, uděláme si jasnou představu, nejen o vlastní výrobě, ale i životě těchto řemeslníků.
V dílně vládne přesná dělba práce. Odlévání výrobků se odehrává na malém dvorečku za domem. Čerstvý odlitek se ochladí ve studené vodě, pilníkem upraví, potře se hadříkem namočeným v roztoku modré skalice (některé publikace hovoří o směsi síranu měďnatého, salmoniaku, soli a sanytru), aby povrch zčernal. Jehlou se vyhloubí obrysy budoucího dekoru. Do takto vzniklých prohlubní se vbíjí stříbrný drátek nebo folie. Na závěr se výrobek vyleští na soustruhu opatřeném kotoučem z přírodních vláken napuštěných speciálním mýdlem. Soustruh je jediným přístrojem, který celý proces jinak ruční práce ulehčuje. Po vyleštění není dekor vidět, proto se přetře olejem a položí do horké lázně připravené z hlíny, popela a vody. Teprve pak dekor vystoupí na povrch v celé své kráse. Předmět se otře a je připraven na cestu k zákazníkovi.
Dnešní dílny se musely přizpůsobit poptávce turistů. Vyrábějí proto převážně menší předměty, jako jsou sloni, vázičky, malé lahvice, nože na dopisy, různé krabičky, popelníčky, náušnice – prostě výrobky, které nejsou moc drahé a dají se snadno převážet. S těmi tradičními mají ovšem společnou technologii výroby, která se po staletí nezměnila.
V kolonii, ve které žije rodina Muhammada Osmana, žije a pracuje 180 řemeslníků, z nichž 30% tvoří hinduisté, zbytek muslimové. Typy předmětů i vzory, které vytvářejí, jsou ovšem stejné. Stříbro tvoří dekor vklepáváním drátku nebo folie do připravených drážek a prohlubní. Dekor může být také přenesen na stříbrnou folii, vystřižen a přiložen na předmět. Pomocí jemných nástrojů se připevní k zvrásněnému povrchu. Pak je efekt dekoru opačný: bílý dekor nezáří na černém pozadí, ale naopak, černý dekor vystupuje z bílého pozadí.
Typy dekorů
Škála dekorů na předmětech je nesmírně pestrá. Podíváme-li se na nejstarší dochované ukázky, převládají na nich geometrické vzory a květiny s úponky, většinou provedené ve stylizované podobě. Ta měla nejblíže k formální dokonalosti íránského umění, které bylo pro indické umělce velkou inspirací. Vlastní indická umělecká tradice je méně formální. Kypí vitalitou, smyslností, plností tvarů a odvahou vyjádřit se bez ohledu na formální omezení. Každá inspirace je zde zpracována osobitým způsobem a vytváří tak pojetí, které můžeme nazvat ryze indickým. Stejně je tomu i u dekorů na bidrí. Hinduistická tradice přidala k trojlístkům a kulatým květům, pocházejícím z perského umění, lotosy, svastiku a lidské postavy.
Přestože bidrí bylo součástí života muslimské společnosti, nápisy s verši z Koránu se na těchto předmětech téměř nevyskytují. Nacházíme zde ale různá zvířata, šelmy, laně nebo také rybu, jako znak lakhnaúských navábů. Ta se tak stala typickým výzdobným prvkem na předmětech bidrí z tohoto města. Na bidrí nalezneme dekory charakteristické pro vrcholné období mughalského dekorativního umění. Patří k nim individuálně pojatá květina umístěná v lomeném, ozdobně vykrajovaném oblouku či v proudu linek, rytmicky se spojujících a opět rozdělujících, aby vytvořily medailón, ohraničující samostatnou květinu. K nejtypičtějším patřil makový květ, popř. karafiát či lilie. Z Dakšinu se v 19. století dostal motiv makového květu ve značně stylizované podobě na sever do Lakhnaú a Púrneji. Některé předměty pokrývá v horizontálních liniích klikatka, symbolizující tekoucí vodu, na jiných jsou kříže a hvězdice umístěné po celém povrchu po diagonálách. V rytmicky se opakujících nekonečných vzorech tkví podstata islámského umění, které se na indické půdě spojilo s místními uměleckými tradicemi a vytvořilo tak umění nesmírné krásy a vitality.
Typy předmětů bidrí
Mezi nejčastější výrobky bidrí patří nádoby k vodní dýmce zvané hukky, protože od počátku 17. století, kdy byl do Indie uveden tabák, se vodní dýmka stala nedílnou součástí dvorského interiéru, jak je patrné z četných miniatur. podnosy, misky a plivátka. Portugalci tabák přivezli do sultanátů v jižní Indii a odtud se dostal na mughalský dvůr. I když kouření tabáku císař Džahángír brzy zakázal, jeho používání se šířilo velmi rychle a to i v nešlechtických kruzích. Kouř chlazený vodou z nádoby skýtal silnější požitek z konzumace tabáku. Podoba nádoby k vodní dýmce prodělala od počátku 17. století dlouhý vývoj. Původně jako nádoby k vodním dýmkám sloužily běžně používané nádoby na vodu, zvané lota. Proto také první nádoby vyrobené už jako součást vodních dýmek byly baňaté a svým tvarem připomínaly zralé ovoce. Stabilitu nádoby zajišťoval věnec odlitý ze stejného materiálu, který se bohužel většinou nedochoval. Nádoby s plochým dnem, zvonovitého tvaru, byly poprvé vyrobeny mezi roky 1730 a 1740. Další tvary, jako např. mango, hruška nebo váza , se příliš neujaly.
Dalším velmi častým typem nádob byly lahvice s dlouhým krkem, zvané surahí, sloužící např. k uchování betelu, které jsou spjaty s islámskou kulturou Předního východu a Indie a které často bývaly umístěny ve výklencích. Dále jsou to tzv. pándány nebo schránky kosmetické a dále pak umyvadla, konvice, podnosy, misky a plivátka. Pod vlivem Evropy se v 19. století začaly vyrábět předměty, odpovídající vkusu a životnímu stylu Evropanů, jako byly popelníky, pouzdra na cigarety a na sirky, ovocné mísy, ale i knoflíky.
Bidrí v České republice
Několik předmětů bidrí se nachazi také v muzejních sbírkách v České republice. I když se jedná pouze o 14 předmětů, můžeme říci, že reprezentují výrobky všech tradičních dílen nejen v Dakšinu (v Bídaru), ale i v Púrneji i v Lakhnaú. Bohužel cesty, kterým i se k nám dostaly, nejsou většinou známy. Dvě bidrí, lahvice a zrcadlo, tvořila v roce 1957 součást rozsáhlého daru Indické republiky, který měl prostřednictvím All India Handicraft Board představit reprezentativní výrobky indického uměleckého řemesla. O předmětech, které přivezl Otokar Feistmantel, najdeme zmínku v jeho knize Osm let ve východní Indii v kapitole Práce damascénová, kde uvádí předměty zvané bidrí a vyjmenovává, které z těchto předmětů dovezl. Zmiňuje se o surahí – lahvici z Púrneji v severním Bengálsku a o talířcích z Lakhnaú, „do kterých však okrasy nejsou vloženy, nýbrž jsou na povrchu upevněny. Podobají se velmi práci Tanjorské [podle města Taňčavúr v jižní Indii, pozn. autorky], ale základní kov jest jiný“. Ostatní předměty byly většinou nalezeny v depozitářích bez bližšího určení nebo s čísly, poukazujícími na původ v jiných muzeích, kam se dostaly v souvislosti s rušením misijních řádů a vyvlastňováním soukromých majetků na počátku 50. let 20. století.
Shodou šťastných náhod se nám tak dochovaly až do dnešních dnů, aby nás potěšily dokonalou harmonií tvarů a vzorů, které nejlépe vypovídají o nesmírné zručnosti a umělecké invenci svých anonymních tvůrců.
