Pchu-tchuo-šan a čínská Pótalaka

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 1/1995 str.13 
Autor textu: VLADIMÍR LIŠCÁK   
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

Náboženská geografie buddhistické Číny se vyznačuje místy, zejména se jedná o hory, kde se velcí bödhisattvové (čín. pchu-sa) zjevili v lidské podobě. Zbožní poutníci věří, že tím, že na posvátné hory vykonávají pouť, získají boží milost a budou-li mít štěstí, božstvo se jim zjeví. Nejznámější z těchto hor se nazývají san ta tao-čchang, “tři velká sídla” nebo s’ta ming šan, “čtyři velké slavné hory”. První z obou výrazů odkazuje na horu Wu-tchaj v Šan-si, sídlo Maňdžušrího (Wen-šu), horu E-mej v S’-čchuanu, sídlo Samantabhadry (Pchu-sien), a horu Pchu-tchuo v Če-ťiangu, sídlo Kuan-jin (ženské podoby Avalókitéšvary). Tito tři bódhisattvové, v čínské buddhistické tradici nazývaní san ta š’, “tři velké bytosti”, byli nebeskými bódhisattvy, kteří se těšili úctě po celé buddhistické Asii. Druhý z obou výrazů přidává k těmto třem horám jako čtvrtou horu Ťiou-chua v An-chueji, sídlo Kšitigarbhy (Ti-cchang). Pramen ze 17. století (čtvrtá edice Pchu-tchuo-šan č’, “Místopisu hory Pchu-tchuo”, sestavená 1698 Čchiou Lienem) vysvětluje počet čtyř v tradičním čínském duchu: „Tato čtyři sídla představují čtyři velké prvky. Tak jako byl svět složen ze čtyř velkých prvků, tyto prvky zase představovaly čtyři hory, kde Wu-tchaj představovala vítr, E-mej oheň, Ťiou-chua zemi a Pchu-tchuo vodu.” A dále pokračuje: “Ťiou-chua leží přímo u řeky (Jang-c’). Ackoli Wu-tchaj a E-mej jsou značně vzdáleny, jsou nicméně ve vnitrozemí a lze je dosáhnout za přijatelnou dobu. Pchu-tchuo sama je zcela izolována, vězíc uprostřed oceánu…“

Pchu-tchuo se jako národní a mezinárodní poutní středisko uctívání Kuan-jin objevuje pozdě a pozvolna. Počátek se datuje 10. stoletím, vzestup nastal až v 16. století, vrcholu bylo dosaženo teprve od 18. století. Protože se kult Kuan-jin stal populární již za dynastie Tchang (618-907), velmi brzy vznikla na pevnině četná její kultovní střediska. Nakonec se však nejvýznamnějším poutním místem stala Pchu-tchuo, protože si činila nárok na to být Pótalakou, ostrovním domovem bódhisattvy Kuan-jin zmiňovaným v Chua-jen-ťing (Avatansakastra, “Sútra Buddhova květinového věnce”), jedné z nejvýznamnějších súter přeložených do čínštiny. Zvláště důležitá je její verze o čtyřiceti kapitolách, přeložená Pradžňou mezi lety 795 a 810. Popisuje pouť mladého Sudhany (Šan-cchaj) při hledání pravdy a Kuan-jin je zde popisována jako dvacátý osmý “dobrý přítel”, jehož mladý poutník Sudhana navštívil. Jako domov Kuan-jin je zde uváděna hora Pótalaka, ležící v oceáně. Hora Pótalaka byla též dějištěm jednoho z nejdůležitějších esoterických spisů, Čchien-šou čchien-jen Kuan-š’-jin pchu-sa ta-pej-sin tchuo-luo-ni ťing (Sútra tisíciruké a tisícioké bódhisattvy Kuan-jin, dháraní velkého soucitného srdce), přeloženého Bhagavaddharmou kolem roku 700. Podle jejího textu se zde nalézá palác Kuan-jin, v němž jí Buddha Šákjamuni odhalil dháraní (magický text) velkého soucítění.

Pótalaka (čín. Pchu-tchuo-luo-ťia – Pchu-tchuo, “Malá bílá květina”) v mytologii dálněvýchodního buddhismu původně označovala horu na malabarském pobřeží Indie, kde se zjevoval bódhisattva Avalókitéšvara (Kuan-jin). Posléze však byl tento název (též Pótala) přenesen na jiné lokality v Číně a Tibetu, spjaté s pobytem bódhisattvy Kuan-jin. Nejvýznamnější z těchto lokalit byl právě Pchu-tchuo-šan ve Východočínském moři, jenž začal být spojován s Kuan-jin někdy v druhé polovině 9. století. Je zajímavé, že jako první ho začali navštěvovat cizí mniši-poutníci (v čínských pramenech nazývaní tan-seng). Jedním z prvních byl japonský mnich–outník Egaku, jenž sem v roce 858 nebo 859 přenesl z hory Wu-tchaj sochu Kuan-jin.

Ačkoli Pchu-tchuo-šan znamená doslova “hora Pchu-tchuo”, je to ve skutečnosti jméno jednoho z mnoha malých ostrovů tvořících souostroví Čou-šan. Ostrov je dlouhý 13,8 km od severu k jihu a široký 5,6 km od západu k východu, celková plocha je 77,3 km2. Leží západně od přístavu Ning-po, z nějž je dosažitelný za přibližně pět hodin jízdy na lodi. Ning-po jako národní a mezinárodní středisko námořního obchodu mělo pro ostrov velký význam již od Tchangů. Ostrov, i když malý, je strategicky umístěn na křižovatkách námořních cest mezi severní a jižní Čínou, jakož i mezi Čínou a Japonskem. Za raných Tchangů japonské lodě přijížděly do Číny severní cestou přes Korejský poloostrov, avšak od středního období Tchang, kdy Silla sjednotila tři korejská království, začaly japonské lodě používat jižní cestu přes Okinawu do Ning-pa a Jüe-čou (dn. Jang-čou). Za Mingů a Čchingů se ostrov stal důležitým místem mezinárodního námořního obchodu, protože zde lodě byly nuceny přistávat, jak při cestě do Ning-po (při čekání na vyřízení celních formalit), tak při zpáteční cestě (při čekání na příznivé povětrnostní podmínky).

Ostrov je hornatý, posetý mnoha nízkými horami a přírodními skalními útvary. Předtím, než se Pchu-tchuo-šan stal posvátným místem buddhismu, byl uctíván jako taoistické nebe. Nejznámější horou byl Mej-cchen-feng, nejvyšší štít jižní části ostrova. Byl pojmenován podle Mej Fua (konec 1. stol. př. Kr.), který prý blízko hory praktikoval alchymii. Podle této hory se ostrov nazýval Mej-cchen až do doby Sung, kdy dostal jméno Pchu-tchuo-šan. Rovněž jména dalších slavných taoistů, kteří mj. též praktikovali alchymii, jsou spjata s předbuddhistickou minulostí ostrova – An Čchi-šeng (3. stol. př. Kr.) a Ke Chung (253-333?). “Převzetí” ostrova buddhismem bylo pokojné – neexistují zprávy o boji s taoisty. Aby byl nový kult učiněn legitimním, bylo nutné provést ztotožnění ostrova s Pótalakou, sídlem bódhisattvy Kuan-jin. Již během 11. a 12. století byla identita mezi Pchu-tchuo a Pátalakou uznávána mnoha vzdělanými lidmi, jak mnichy, tak učenci.

Čchanový mistr Na-chu Tao-jin například mezi lety 1165-1173 ve svých Cchao-an lu (Zápisy o slaměné chýši) napsal: “Hora Pchu-tchuo je ve velkém oceánu. Nachází se jihovýchodně od Ťin (Ning-pcho), asi tisíc mil po vodě. Není to nic jiného než ona hora zvaná Pótalaka, o níž se píše v Chuaa-jen ťing, že je “izolovaným místem na konci oceánu”, kde “žije bódhisattva Kuan-jin”. Není to také nic jiného než ona hora Pótalaka, o níž se píše v Ta-pej ťing (zkrácený název pro druhý z výše uvedených spisů – pozn. VL), že je místem, kde se nalézá palác Kuan-jin, v němž jí Buddha Šákjamuni odhalil jádro mantry velkého soucítění…”

Od doby Sung zacali významní hodnostáři, slavní učenci a známé osobnosti, kteří navštívili Pchu-tchuo-šan, o ostrově psát. Tak vzniklo velké množství básní a vzpomínkových esejů, napsaných těmito poutníky. Z dlouhé řady těchto osobností jmenujme alespoń Wang An-š’a (1021 – 1086), sungského reformátora, Čao Meng-fua (1254-1322), slavného malíře doby Jüan, či Čchen Sien-čanga (1428-1500), mingského neokonfuciánského myslitele. Většina z básní zachycovala přírodní scenérie, zejména deset či dvanáct “pohledů” (ťing).

I když mnichové, obchodníci, diplomati a hodnostáři navštěvovali a ve svých pracích oslavovali Pchu-tchuo-šan již od Sungů, první kronika či místopis (ti-fang-č’) Pchu- tchuo-šanu vznikla až roku 1361. Autorem první edice Pchu-tchuo-šan č’, “Místopisu hory Pchu-tchuo”, byl Šeng Si-ming, vnuk imigranta z Kašmíru. V následujících stoletích uvidělo světlo světa sedm dalších edic, z nichž nejmladší byla sepsána Wang cheng-jenem roku 1924 (Pchu-tchuo-luo-ťia sin č’, “Nový místopis Pótalaky”). Tyto kroniky či místopisy byly sepisovány poutníky a byly o poutnících. Mezi jejich kompilátory byli místní úředníci, námořní velitelé a vzdělaní lidé, kteří psali buď sami od sebe nebo na žádost tamních opatů. S výjimkou Šenga se všichni na Pchu-tchuo-šan dostali jako poutníci.

Vedle topografického popisu ostrova obsahují tyto spisy vyprávění o zázracích učiněných bódhisattvou Kuan-jin, tak jak je obsahovaly četné epigrafické památky zanechané poutníky. Proto že byl ostrov Pchu-tchuo-šan v uplynulých tisíci letech mnohokrát vystaven válkám a útokům pirátů, všechny kamenné stély, na nichž se původně tyto nápisy nalézaly, byly buď zcela zničeny nebo alespoň vážně poškozeny. Uvedené kroniky nezaznamenávají pouze dlouhou historii utváření Pchu-tchuo jako čínské hory Pótalaka; poprvé vyhlašují a pak i prosazují ztotožnění obou hor.

V průběhu staletí byly na ostrově vybudovány stovky menších či větších klášterů a pousteven, které jednu dobu poskytovaly přístřeší až 3000 mnichů – dnes jich je zde pouze něco kolem 100. Podle údajů mnicha Sin-fana, který podnikl pouť na Pchu-tchuo-šan v roce 1915, v období poutí ve druhém a šestém měsíci čínského kalendáře, mohlo na ostrově pobývat až 6 000 či 7000 mnichů.

Největší a nejstarší klášter je umístěn na jihu ostrova. Byl založen před rokem 1080 a kdysi zde žilo až 1 000 mnichů – dnes jejich počet nedosahuje ani 100. Klášter se původně nazýval Pao-tchuo Kuan-jin s’ (Kh1šter Kuan-jin drahocenné Pótalaky), později, když v severní části ostrova byl založen jiný velký klášter, Fa-jü-s’, byl nazýván též Jižním klášterem. Pověst vypráví, že když byl roku 1080 Wang Šun-feng vyslán do korejských tří států, přepadla ho u ostrova silná bouře. Kromě toho se pod člunem objevila velká želva, jež mu znemožňovala dál plout. Pomodlil se tedy ke Kuan-jin – a náhle se objevilo jasné zlaté světlo, v němž se mu zjevila sama bódhisattva. Želva zmizela a on mohl zase plout dál. Po návratu o tom podal zprávu dvoru a císař na paměť tohoto zázraku umístil na blízký chrám desku s nápisem Pao-tchuo Kuan-jin s´. Nové jméno, Pchu-ťi-s’, „Klášter univerzální spásy“, klášteru udělil roku 1699 císař Kchang-si.

Druhý z velkých klášterů na Pchu-tchuo-šanu se původně jmenoval Chaj-čchao-an (Klášter mořských vln). Jeho založení je spjato se jménem mnicha Ta-č’ Čen-junga (1523 – 1592), jenž může sloužit za příklad velké části mnichů, kteří se podíleli na tvorbě čínské Pótalaky. Ta-č’ přišel na ostrov roku 1580 a po modlitbách ke Kuan-jin v posvátných jeskyních spatřil prý jednoho večera velký bambus, jenž připlul na vlně a zůstal na břehu nazývaném „Písek tisíce kroků“ (Čchien-pu ša). Protože to považoval za znamení od Kuan-jin, postavil tam poustevnu, kterou pojmenoval Chaj-čchao-an. Ta se stala předchůdkyní Severního kláštera, nazývaného později Fa-jü-s’, známý jako „Klášter Buddhova vrcholu“, ostrov Pchu-tchuo-šan dosáhl zenitu svého věhlasu.

Proces přeměny Pchu-tchuo v čínskou Pótalaku trval mnoho století. Aktivity poutníků domácích i zahraničních značně napomohly tomu, že ostrov izolovaný v oceáně byl ztotožněn s mytickým domovem Kuan-jin jak Číňany samými, tak i cizími poutníky. Autor místopisu Pchu-tchuo-šanu z roku 1698 napsal: „Pchu-tchuo je bódhimanda (tao-čchang, „sídlo“) Kuan-jin. O tom se jasně píše v buddhistických spisech. Zapadlé místo v Číně se tak stalo ve světě známým pro tajné spisy ukryté v dračím paláci a sanskrtské spisy ze Západních krajů (tj. Střední Asie a dn. Sin –ťiang v Číně – pozn. VL). Tak víme, že skvělé a jasné v deseti směrech jsou projevy Buddhy. Nejsou omezeny na zlatou půdu Džétavany nebo indického paláce v Šravastí. Podívejme se na Pchu-tchuo dnes. Existuje nějaký rozdíl mezi ním a popisem v buddhistických spisech? Liší se dnes bódhimanda od té z dávných časů, kdy velká bódhisattva hlásala dharmu obklopena svatým shromážděním?“