Mahájánový buddhismus

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 9/97 a 10/97 
Autor: MILOŠ POJAR 
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

(1 votes, average: 5.00 out of 5)

Loading...

 

Počátkem našeho letopočtu nastupuje v Indii nový směr v buddhismu, tzv. mahájánový. Na rozdíl od nejstarší formy, zvané hínajána (malé vozidlo, malá cesta), která klade důraz na dosažení “vysvobození” a nirvány vlastními silami, a to jen pro mnichy, kteří se odebrali do “bezdomoví”, představuje mahájána (velké vozidlo, velká cesta) nový směr, který hlásá cestu přístupnou všem věřícím. Na ní jim pomáhají bódhisattvové, bytosti, které konají skutky plné lásky a za věřící se obětují. Mahájánový buddhismus je altruistické učení, které přijalo mnoho prvků z jiných náboženství, především z hinduismu, ale nejsou vyloučeny ani vlivy perské aj. Toto učení bylo schopné přizpůsobit se mentalitě jiných národů, které vpadly do Indie anebo žily v jejím sousedství. Mahájána zdůrazňuje oddanost a uctívání celého panteonu božských bytostí, a to od Buddhy, který byl zbožštěn, až po celou řadu buddhů, bóddhisattvů (bódhisattva v sanskrtu znamená “ten, jehož podstatou (bytím) je probuzení”), čili kandidátů buddhovství a jiných nadpřirozených bytostí. Mahájána je tudíž nauka teologická a mystická.

Její počátky již můžeme vysledovat v posledních stoletích př. n. 1., a to ve sporných otázkách, které vyvstaly v některých hínajánových školách. V jedné z nich nepovažovali Buddhu za člověka, nýbrž za božskou nadpřirozenou bytost a tím otevřeli “ideologicky” cestu pozdějšímu vývoji. Faktorů pro vznik mahájány bychom našli samozřejmě více. Byla to jednak nespokojenost bráhmanů s přežívajícím ritualismem jejich víry. Bráhmani nacházeli v novém učení odpovědi na své otázky, stávali se jeho šiřiteli a přinesli do něj kultivovaný jazyk – sanskrt. Do mahájány se promítly i prvky lidových náboženství, které se stále více a více prosazovaly, jakož i názory a zvyky cizích dobyvatelů (např. Kušánů), kterým bylo nové učení přijatelné. Tento proces se odehrál zhruba na přelomu letopočtu. Mahájána vzniká nejprve v Andhře a v době panování Kanišky (78-123 n. 1.) je již zavedenou a uznávanou naukou. Během prvních dvou století našeho letopočtu se rozšířila i po severní Indii a prošla svým filozofickým vrcholem v osobě Nágárdžunově. Mahájánový buddhismus lze tedy charakterizovat pojetím bódhisatvů, snahou po dosažení dokonalosti, rozvojem sebezasvěcení službě jiným, cílem buddhovství, koncepcí trojího Buddhova těla a koncepcí prázdnoty (šúnjatá).

Etika mahájánového buddhismu

Ústředním bodem etiky mahájánového buddhismu je láska k člověku (altruismus), všestranné rozvinutí lásky k druhému a dosažení šesti, (později) deseti dokonalostí (páramitá). Ideál vysvobození z koloběhu životů byl tedy v mahájáně uchopen zcela jinak než v hínajáně. Stoupenec mahájány nehledá vlastní štěstí, nebeský život, nirvánu (vyvanutí), dokud není schopen učinit alespoň něco pro to, aby všechny ostatní bytosti byly šťastné. Tuto podmínku, nazývanou v textech “zasvěcením sebe sama službě jiným” musí splnit ten, kdo chce být bódhisattvou. Bódhisattvovou povinností je dosáhnout šesti dokonalostí a to štědrosti (dána), ctnosti (šíla), trpělivosti (kšánti), duševní potence (vírja), meditace (dhjána)a moudrosti (pradžňá). Později k nim byly ještě připojeny dovednost v získávání prospěšnosti pro jiné (upája), rozhodnost (pranidhána), osvojení si určitých sil (hala) a vědění (džňána). Získat tyto dokonalosti není možné v jednom životě, nýbrž během mnoha životů. I sám Buddha jich dosáhl v několika existencích, jak se dovídáme z buddhistické vyprávěcí literatury – džátak. Soubežně s osvojováním si těchto dokonalostí bódhisattva studuje a medituje a ať získá jakékoliv zásluhy, nejsou míněny v jeho prospěch, ale ve prospěch všech bytostí. Projde-li tímto procesem, dělí bódhisattvu již jen jediné zrození od dosažení buddhovství, ve kterém se dostavuje zření absolutna a vědomí jednoty člověka s bohem.

Podle mahájány je pravou realitou “prázdnota” nebo stav “stejnosti” nebo “univerzum”, univerzální princip, identický s nirvánou nebo Buddhou. Mahájánisté považují Buddhu za věčného, bez konce a bez počátku, za pravou realitu, za konec existence, za nepopsatelného. Během doby byl dán volný průchod spekulacím o Buddhově těle, až se dospělo k pojetí trojího těla. Skutečné tělo Buddhovo je “univerzum”, nebo univerzální princip, který nemá tvar, je neurčité a věčné, bez vzniku a zániku. Takto je Buddha považován za prapříčinu světa a nazývá se Ádibuddha čili Prabuddha, tj. Prvotní, Počáteční Buddha. Od něj je pak odvozen Buddha, další buddhové a bódhisattvové. V Tibetu a Mongolsku je uctíván v podobě nositele hromového klínu Vadžradhary, za jehož ztělesnění je považován. Zavedení kálačakry, cyklického pojetí času v 10. stol. povýšilo Ádibuddhu v lamaismu na vrchol bohů, na nejvyššího boha světa, což je představa naprosto cizí původnímu buddhismu.

Příležitostně, pro uspokojení svých nejvyspělejších stoupenců, obzvláště bódhisattvů, přijímá Buddha zářivé a bohatě zdobené tělo. Pro obyčejné smrtelníky na sebe bere pozemskou podobu, a v tom případě se mluví o těle smrtelníkově. Gautama Buddha (historický Buddha) je podle mahájánistů právě takovým tělem skutečného Buddhy. Pojetí trojího těla tak poskytlo širokou možnost pro obětování a uctívání a silně působilo na masy obyvatelstva. Uctívání Gautamy Buddhy neboli Šákjamuniho (ze sanskrtu: Mudrc z [kmene] Šákjů) se s mahájánovým buddhismem postupně rozšířilo do dalších asijských zemí. V Tibetu se nazývá Šákja thub-pa nebo Šákja seng-ge a je zpodobňován sedící na zkřížených nohou, oblečený do jednoduchého roucha s volným levým ramenem. Jeho sochy jsou hlavně ze dřeva a pozlaceny. Jako Gautama Buddha je rovněž uctíván jako Džowo (džo-bo), tj. Pán. Je mu zasvěcen chrám Džokhang ve Lhase, kde se nachází vzácná Buddhova socha údajně přinesená z Indie v 7. stol.n.1. V Číně je uctíván jako Š’-ťia-muni, v Koreji Sokkamoni, v Japonsku Shaka a ve Vietnamu Hien-tai nebo Thich-ca-man-hi.

Uctívání historického Buddhy ustupuje posléze do pozadí stejně tak jako jeho bezprostředních předchůdců, lidských buddhů Krakuččhandy, Kanakamuniho a Kášjapy. Značnému kultu se ovšem těšil a dodnes těší budoucí buddha Maitréja (ze sanskrtu: maitrí, dobrota), který je pod pálijským jménem Metteja uctíván už v hínajánovém buddhismu. Nazýván je též Adžita, tj. Nepřemožitelný. V Tibetu je zpodobňován obdobně jako Buddha, a to buď stojící s lotosem v ruce nebo sedící na lotosovém trůně s nápojem nesmrtelnosti nebo s gestem dharmačakry. V některých případech má Maitréja ve vlasech stúpu, která představuje náhrobek Kášjapův, tj. jeho předchůdce. Tělo má většinou zlaté, oděv černé barvy. V Tibetu se nazývá Džampa (Byampspa), v Mongolsku Majdari a za jeho vtělení je považován chutuktu kláštera v Urze (dnešní Ulán Bátar), představitel lamaistické mongolské církve. V Číně je znám pod jménem Mi-le-fo (Mi-luo), žije v nebi a jeho příchod se očekává za tisíc let. (Zde a v Japonsku se později transformoval ve smějícího se muže s tlustým břichem, čínsky Pu-taj, japonsky Hotej.) V Koreji je jako Miruk, Miruku nebo Miruk-bosal zobrazován v meditační pozici, sedící s nohou přes koleno a pravou paží si podpírá tvář. Nejznámější jsou jeho bronzové a dřevěné sochy ze 6. stol. n. 1. V Japonsku se nazývá Miroku Bosacu. Přebývá v tušitě, ve vnitřním chrámu paláce sedmi klenotů a až dosáhne probuzení, přijde na svět, aby pomohl lidem rovněž k dosažení tohoto stavu. Je zobrazován ve stavu kontemplace, v uvolněné pozici s pravou nohou na levém koleni. Prsty pravé ruky se dotýká tváře. Nejznámější a nejcennější jsou jeho dvě sochy v chrámu Kórjúdži v Kjótu a v klášteře Čúgúdži u Nary. Ve Vietnamu je znám pod jmény Di-lac nebo Vi-lai.

Dhjánibuddhové a bódhisattvové

Velkého významu nabyly v mahájánovém buddhismu, a to především v jeho tibetské a tantrické podobě, nebeské bytosti, které se vynořují v meditačních nebeských sférách a nikdy nesestupují na zem, tzv. dhjánibuddhové. Jsou to Vairóčana, Akšóbhja, Ratnasambhava, Amóghasiddhi a Amitábha.

Vairóčana (v sanskrtu Planoucí)

Byl původně slunečním božstvem. Personifikuje “moudrost univerzálního zákona” a je umístěn ve středu kosmu jako nebeský buddha. V Tibetu, se nazývá Rnam-par snang-mdzad (Nampar nangdzä), tzn. Ozařovatel. Představuje kosmické vědomí a zjevuje se v blankytné střední říši (thig-le-bdal-ba). Je zobrazován s magickým gestem (mudrou) symbolizujícím kolo zákona (dharmačakru), jeho jízdním zvířetem (váhanou) je lev. Jeho barva je bílá, elementem je prostor, symbolem kolo (čakra), magickou slabikou óm. Jeho ženským aspektem je Ákášádhátvíšvarí, tibetsky Nam-mkha’i-dbjings dbang-phjug-ma (Namkhäjing čhugma), zv. též Vadžradhátvíšvarí.

K Vairóčanovi je přiřazen bódhisattva Samantabhadra (v sanskrtu úplně příznivý), mající většinou bílou barvu těla, s klenotem na lotosu, s pravou rukou svěšenou dolů a levou ke straně. V Tibetu se nazývá Kun-tu bzang-po (Küntu Zangpov), v Číně p’ou-hien (Pchu-sien), kde mu je zasvěcena hora E-mej-šan ležící jz. od správního střediska provincie S’-čchuan Čcheng-tu. V Koreji je jako Pohyon-bosa zobrazován na bílém slonu, v Japonsku se jmenuje Fugen. V Číně je Vairóčana nazýván Piluofo, v Koreji Piročana-bul, v Japonsku Dainiči Njorai, Birušana nebo Rušana Bucu. Obrovský 15 metrový bronzový Buddha v chrámu Tódaidži představuje Rušanu Bucu. Chrám Tódaidži byl ústředním chrámem mahájánového buddhismu v období Nara v 8. stol. n.1. Ve Vietnamu se nazývá Ty-lo-gia-na.

Akšóbhja (sa.: Neotřesitelný)

V Tibetu se nazývá Mi-bskjod-pa (Mikjöpa), tj. Neproměnný. Představuje moudrost, která odráží tvary všech věcí bez ulpění. Zjevuje se na východě, jeho gestem je dotyk země (bhúmisparša), jízdním zvířetem (váhanou) je slon, barvu má bílou, elementem je vzduch, atributem diamantový klín (vadžra), magická slabika húm. Ženským protějškem je Buddhalóčana (S okem Buddhy), tibetsky Sangs-rgjas-spjan-ma (Sanggjä čänma). Patří k “strašlivým božstvům”, rovněž je strážcem dharmy (dharmapálou), tib. čhokjong. Jeho pozemským buddhou je Kanakamuni. V podobě blaženého těla (sambhógakája) vystupuje jako Vadžrasattva (Ten, jehož podstatou je vadžra), tib. Rdo-rdže-sems-dpa’ Mi-bskjod-pa (Neúhybný), zosobňující očištění. Doprovázejí ho dva mužští bódhisattvové Kšitigarbha (Sa’i-sňing-po) a Maitréja (Bjams-pa-mi-tri), nazývaný též Adžita (Nepřemožitelný), tib. Mi-pham. Jeho ženští bódhisattvové jsou Lásja (Láse-ma) a Pušpa (Pušpe-ma).

Ratnasambhava (sa.: Z klenotu zrozený)

V tib. buddhismu ztělesňuje soucítění se vším živým a tibetsky se nazývá Rin-chen-´bjung-gnas (Rinčhen džungnä) nebo Rin-čhen-‘bjung-ldan (Rinčhen džungdän). Jeho světovou stranou je jih, jeho gestem je levá ruka obrácená dlaní vzhůru s gestem dávání (dánamudra), jeho jízdním zvířetem je kůň, barva je žlutá, elementem je země, atributem trojí klenot (triratna) v ruce, magickou slabikou je tram a ženským protějškem Jum-mchog Ma-ma-ki, božská matka Mámakí. Jeho pozemským buddhou je Kášjapa, mužští bódhisattvové, kteří jej doprovázejí, Ákášagarbha (Nam-mkha’i-sňing-po) a Samantabhadra (Kun-tu-bzang-po). Jeho ženskými bódhisattvy jsou Mála (Má-le-ma) a Dhúpa (Dhuppema).

Amóghasiddhi (sa.: Ten, jehož dokonalost je úplná)

V tib. budd. zosobňuje princip chtění, vůli k činům. Jeho tibetské jméno je Don-jod-grubpa (Dönjö dubpa), Dosahující cíle. Jeho ochranným gestem je vztyčená ruka ukazující příchozímu její vnitřní plochu (abhajamudra), jízdním zvířetem (váhanou) je okřídlený trpaslík, barvou je zelená, elementem voda, symbolem dvojitá vadžra, magickou slabikou áh. Jeho ženským aspektem je symbol univerzálního soucitu Samajatára, tib. Sgrol-ma (Dolma), Vysvoboditelka, též zvaná Damcchig-sgrol-ma (Damcchig dolma). Budoucím pozemským vtělením Amóghasiddhiho bude buddha Maitréja. Jeho průvodci jsou mužští bódhisattvové Vadžrapáni (Phjag-na-rdo-dže) a Sarvanivaranaviškambhin (Sgrib-pa-rnam-par-sel-ba), ženští bódhisattvové Gandha (Gan-dhe-ma) a Nrtja (Nírti-ma).

Amitábha (sa.: Nekonečného světla)

Jeho posledním pozemským vtělením v našem historickém období byl Gautama Buddha. Těšil se pozdní popularitě v Indii, odkud se v 8. stol. n. l. jeho kult rychle šířil do Tibetu, Číny a Japonska.

V Tibetu tvoří jako ‘Od-dpag-med (Öpagme), tj. Nekonečné, Nezměrné světlo spolu s Šákja Thubpou (Šákjamunim) a Čänräzigem (Avalókitéšvarou) nejuctívanější trojici. Je zosobněním soucitu. Pančhenlamové jsou považováni za jeho převtělence. Jeho další epiteton zní Snang-ba-mtha’ jas (Nangwa thajä), tj. Nekonečný lesk, nebo So-sor-rtogs-pa’i je-šes, tj. Rozlišující moudrost dhjánibuddhy Amitábhy. Představuje schopnost meditace a je vládcem Západního ráje (Nub Dewačän, Nub bde-ba-čan). Jeho gestem je gesto meditace (dhjánamudrá), přičemž obě ruce spočívají na kolenou dlaněmi navrch a dotýkají se prsty. Jeho jízdním zvířetem je páv, barvou je červená (barva zapadajícího slunce), symbolem je otevřený červený lotos, elementem světlo a magickou slabikou hríh. Jeho ženským aspektem je Pándaravásiní, tib. Gos-dkar-mo (Gökarmo) Bíle oděná. Jeho mužští bódhisattvové jsou Padmapáni (Avalókitéšvara) a Maňdžušrí (Džam-pal), ženští bódhisattvové Gíta (Gírti-ma) a Alóka (Á-lo-ke). Dalším tib. synonymem Amitábhy je ‘Od-mi-‘gjur-ba, tj. Nekonečný jas.

Duchovním reflexem Amitábhovým (sambhógakájou) je v tib. buddhismu Amitájus, tib. Cchepagme (Cche-dpagmed), Buddha nekonečného života. Je zpodobňován s královskou ozdobou, s rukama v meditačním gestu, na kterých má položenou nádobku s nápojem nesmrtelnosti, ze které vyrůstá stromek, rovněž symbol nesmrtelnosti. Má ohnivě rudou barvu těla a dlouhé vlasy.

V Číně je uctíván pod jménem O-mitchuo-fo a je nejvýznamnější postavou čínského buddhistického panteonu. Vládne Západnímu ráji, zemi Sukhávatí a je zobrazován sedící se zkříženýma nohama, s přivřenýma očima a laskavým výrazem v tváři, pohroužený do meditace a vyzařující vnitřní harmonii.

V Koreji jako Amida nebo Amitä-bul vládne taktéž Západnímu ráji a tvoří se Sakjou a Miroku nejuctívanější trojici. Je vzýván posvátnou formulí Namu Amida Bul.

Jako Amida je od konce 7. stol. n. l. uctíván v Japonsku. I on vládne Západnímu ráji. Čisté zemi. Je pln milosrdné lásky k člověku, kterého vykupuje před strachem ze smrti. Vztahuje se k němu modlitba Namu Amida Bucu, buď veleben buddha Amida. Je uctíván především stoupenci sekt Tendai a Šingon, které byly založeny poč. 9. stol. Modlitba k němu umožňuje dosažení nirvány. Je zpodobňován se 32 atributy a dalšími 80 charakteristikami, a to jako sedící, stojící nebo meditující, z bronzu i ze dřeva. Jeho nejznámější skulptura je téměř 12m vysoká dutá bronzová socha ze 13. stol. v Kamakuře nebo jeho dřevěná socha z r. 1053 v klášteře Bódóin v Udži. Někdy se také nazývá Murjoko, jako Amitájus Murjoju.

Je též uctíván v Nepálu, ve Vietnamu se nazývá A-di-dá. V panteonu vadžrajánového buddhismu mu je podřízen pohlavní styk a žádostivost.

Všichni Amitábhovi stoupenci věří v existenci ráje, země neskonalé blaženosti, pohody a slasti, kde uprostřed sedí na trůně Amitábha obklopen těmi, kteří ho uctívali s oddanou láskou.

Prakticky každý stoupenec mahájánového směru, který v sobě rozvine schopnost obětovat se pro jiné, je bódhisattva a snaží se dosáhnout buddhovství. Někteří z bódhisattvů byli stále více a více uctíváni, až byli úplně zbožštěni. Tito bódhisattvové by hladce mohli dosáhnout buddhovství, ale zůstávají bódhisattvy proto, aby mohli pomáhat lidem v jejich životě. Nejvýznamnějšími z nich jsou Avalókitéšvara, Maitréja, Maňdžušrí a Kšitigarbha.

Avalókitéšvara (sa.: Pán světa, který shlíží z výšky nebo který se dívá se soucitem dolů)

Je nejslavnějším bódhisattvou vůbec. Je pánem vesmíru, ochraňuje před nebezpečím a přijímá všechny modlitby, je ztělesněním soucitu, slitování a milosrdenství. V Indii převládal jeho kult ve 4. – 7. stol. n. l., odkud se rozšířil do okolních zemí.

Je patronem Tibetu, kde se nazývá Spjan-ras-gzigs (Čänräzig), tj. Zřící pronikavým zrakem. Jeho další epiteta jsou Thugs-rdže čhenpo (Velký slitovník) nebo Džo-bo Thugs-rdže čhen-po (Pán Velký slitovník). Od 15. stol. je jeho reinkarnací dalajlama. V tibetské ikonografii je odléván do bronzu nebo pozlaceného kovu jako jedenáctihlavý a šestiruký. Zobrazován je stojící na lotosovém květu, tělo má bílé, oděn je zeleně, nohy jsou zahaleny v růžové látce, která je zlatě obroubená. Na krku má náhrdelník, na rukou zlaté náramky. Pokud je zobrazen s více hlavami, mají různé barvy a jsou nad sebou v pyramidě.

V Mongolsku se jmenuje Megzed Džanrajseg.

V Číně postupně získal nejdůležitější místo a v uctívání předčil jak Šákjamuniho, tak Amitábhu, stal se spasitelem všech lidí v nesnázích, chránil před ohněm, vloupáním i ztroskotáním. Nejprve byl znám jako Kuan-š’-jin, tj. Naslouchající volání (modlitbám) lidí. Od 8. stol. n. l. se snad pod vlivem tantrismu objevuje v ženské podobě jako Kuan-jin, bohyně milosti. Obrací se k němu hlavně ženy toužící po dětech. Je zobrazován v žehnající podobě, někdy s holubicí s růžencem v zobáčku, posléze se tradiční stojící pozice změnila v sedící, pravá ruka spočívá na pokrčeném koleně.

V Koreji se nazývá Kwan-se-umbosal a jeho populární podoba má tisíc rukou, každá je opatřená okem, takže může vidět, jak pomáhá všem bytostem.

V Japonsku se Avalókitéšvarův kult rozšířil pod jménem Kannon Bosacu (bosacu = japonsky bódhisattva), a to v mnoha podobách. Kuse Kannon a Kudara Kannon naznačují jejich původ. Známé jsou jejich dřevěné sochy v nadživotní velikosti z chrámu Hórjúdži v Naře. Spolu s Jumetegai Kannon mají 33 manifestací. Kumen Kannon má devět tváří, Juičimen Kannon jedenáct, dále jsou ještě známé Fuku Kenjaku Kannon, Njoirin Kannon (šestiruká dřevěná růžová socha z Kanšindži z 9. stol.), Sendžu a Juntei Kannon, Bató a šókannon (jehož bronzová socha ze 7. stol. je zachována v chrámu Kakušidži u Nary) aj.

Ve Vietnamu je znám jako Chuan-de (s 18 pažemi), Quan-am thien-thu (s tisíci pažemi), Quan-aam thien-thu thien-nho’n (s tisíci pažemi a tisíci očima), Quan-am toaso’n (v podobě ženského božstva sedícího na skalním trůnu) a Quanam tóng-tu’ (v podobě ženského božstva – dárkyně dětí).

Jeho kult se rozšířil do Kambodže, kde byl jako Lókéšvara, Pán světa, uctíván ve vrcholném období khmerského státu za krále Džajavarmana VII. ve 12. stol.

Maňdžušrí (sa.:Puvabné světlo)

Je bódhisattvou moudrosti. Jeho kult se rovněž rozšířil z Indie, a to nejprve do Nepálu, kde jeho pomocí zakořenil buddhismus, a pak do Tibetu, kde je uctíván pod jménem Džampäjang (‘Džam-pa’i-dbjangs), Džampal jako ochránce moudrosti a vědy, patron vzdělanců, který v rukou drží meč a svazek pradžňáparámitásúter. Jeho vtěleními jsou někteří tibetští králové a mandžuský císař. Jeho hlavní svatyně leží na hoře Wu-tchaj-šanu v Číně v provincii Šan-si. Maňdžušrí nemá ženský protějšek, zato existuje v tib. buddhismu rovněž tantrická podoba Dogšit Jamántaka nahánějící hrůzu, která má devět hlav, z nich jednu býčí, 16 nohou a 34 rukou a je červené barvy.

V Číně se nazývá Wen-šu nebo Wen-šu-š’-li, v Koreji Munsu-bosal nebo Munsu, v Japonsku Monju a ve Vietnamu Van-thA.

Kšitigarbha (sa.: Ten, jenž je původem ze země)

Pomáhá lidem, kteří jsou mučeni. V Koreji se nazývá Chijang-bosal, v Číne Ti-cang.

Tára

Z Avalókitéšvarovy slzy se zrodila Tára, hvězda, jejíž kult je nesmírně populární v Tibetu a Mongolsku. Tibetsky se jmenuje Sgrol-ma (Dolma), Vysvoboditelka, a je bohyní milosti. Vyskytuje se jako Bílá Tára (Sgrol-dkar) nebo Zelená Tára (Sgrol-ldžang), jsou převtěleními dvou buddhistických princezen z Číny a Nepálu, které se staly manželkami krále Songcän Gampa a přivedly ho k buddhismu.

V Mongolsku se tato bohyně vyskytuje ve 21 podobě v různých barvách, z nichž jsou nejuctívanější Bílá Tára (Cagaan Dari Ech) a Zelená Tára (Noghoon Dari Ech).

Tára se stala hlavní bohyní vadžrajánového buddhismu.