Tibetská tiskárna v Derge

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 9/2002 str. 315 
Autor textu i fotografií (pokud není uvedene jinak): LUCIE OLIVOVÁ 
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

Tiskárnu v městě Derge, odvěkém kulturním středisku Khamu (historický východní Tibet, dnešní západní S’-čchuan), založil v roce 1729 Tünpa Cchering (nar. 1678, vládl 1714-1738), čtyřicátý panovník z rodu dergeských králů, jenž ovládal též Palju~ Denkhog, Šečchu a Džomdu a dal se titulovat Král chránící Dharmu.

O vzniku této slavné tiskárny se vypravují dvě legendy. Podle té první si král Tünpa Cchering jednou za soumraku vyšel na procházku k řece a zaslechl, jak chlapci na ulici deklamují posvátné texty. Tu se rozhodl, že vydá slabikář pro děti, a založil tiskárnu. Druhá legenda vypravuje, že jakýsi muž jménem Lhawang zhotovil sadu tiskařských desek, naložil je na jaka a vypravil se s nimi ke králi. Po cestě jak zakopl a náklad shodil. Král Tünpa Cchering poručil v tom místě založit tiskárnu. A tak tam třináct lamů vykonalo obřad a za několik měsíců byla postavena budova, ve které byly uloženy dřevěné matrice s texty Kandžuru (tj. překladů súter, slov Buddhových). Později se z nich tiskly knihy a domu se začalo říkat “parkhang” – tiskárna.

Tünpa Ccheringův druhý syn a následovník, král Künga Thinlü Gjamccho, dal zhotovit tiskařské desky Tandžuru (komentářů a tanter “gjü”). Vzhledem k situaci se rozhodl vybudovat na místě původní budovy chrám s rozsáhlou tiskárnou. Povolal čtyři sta mužů: inženýrů, tesařů, zedníků, sochařů a malířů a za pět let, počátkem roku 1750, byla stavba dokončena. Její náklady byly vyčísleny 3800 čajovými cihlami – každá vážila deset kilogramů!

Výroba desek a tištění knih v Derge je ale staršího data, jsou doloženy už v roce 1703. Samotní vládcové Derge zabezpečovali produkci posvátných textů, a tak se sbírka dřevěných desek utěšeně rozrůstala. Nyní se zde například schraňuje 217 tisíc dřevodesek s texty čtyř škol tibetského buddhismu (Ňingmapa, Kagjüpa, Gelugpa a místní Sakjapa) i původního bönského “černého náboženství”, což odráží názorovou toleranci dergeských králů. Na sto tisíci dalších deskách jsou vyryty texty o tibetském myšlení, logice, literatuře, umění, dějinách, jazykozpytu, lékařství, farmakologii, matematice, astronomii a technice. Jde tedy o velmi široký záběr a odhaduje se, že ve zdejším archivu jsou na dřevodeskách uloženy tři čtvrtiny tibetského písemnictví.

Nejvýznamnější dílo, které vzniklo ve zdejší tiskárně, je edice tibetského buddhistického kánonu: Kandžuru a Tandžuru. Kandžur existuje v několika verzích různých škol, zdejší z let 1729-1733 pochopitelně představuje verzi domácí školy Sakjapa, avšak přihlíží i k ostatním verzím. Tandžur v redakci Zučhena – tj. velkého korektora – Cchulthima Rinčhena (1697-1769), učeného lamy školy Sakjapa, vznikal v letech 1743-1744. Dergeská edice se považuje za nejpřesnější po stránce obsahové, nejkvalitnější po stránce tiskařské a nejvydařenější po stránce kaligrafické. Oprávněně se stala základem všech dalších vydání v Tibetu. Pro knihovnu Orientálního ústavu v Praze zakoupil tuto vynikající edici jeho pozdější ředitel dr. Josef Kolmaš, a to v roce 1958, tedy ještě před poškozením matric během “kulturní revoluce”. Zhotovil také katalog s abecedním řazením v tibetštině, sanskrtu a čínštině. Většina spisů v tibetském buddhistickém kánonu – 1109 v Kandžuru a 3358 v Tandžuru – jsou totiž překlady ze sanskrtu a z menší části i z čínštiny; původních tibetských spisů je pouze 31. Z Prahy se potom tato edice o 316 svazcích (včetně dvou rejstříků)’ dostala na mikrofiších do dalších knihoven západního světa.

Tiskařské matrice, uložené v dergeském parkhangu, jsou očíslovány systémem starým 250 let. Zachovalo se přes 21 tisíc tzv. starých desek rytých prostým rydlem, zatímco tzv. nové desky jsou ryté výkonnějším dlátem. Nejstarší dochované matrice vznikaly před třemi sty lety. Ničení v šedesátých letech, v období “kulturní revoluce”, přestály díky tomu, že je mniši ukryli – zakopali je do země. Dnes jsou však vzhledem k svému stáří špatně čitelné, a proto se podle nich ryjí nové edice, ze kterých se tiskne: chod tiskárny byl totiž po dvou desetiletích obnoven. Od roku 1979 se rovněž doplňují ztráty na matricích, a to i podle textů dochovaných v jiných tibetských knihovnách a tiskárnách. Na obnovu fondů získal dergeský parkhang v roce 1989 čtyři miliony jüanů (čínské měny) od soukromých dárců i od státu. Oprava budovy byla dokončena v roce 1990.

Tiskárna stojí na svahu nad městem Derge, v těsném sousedství proslulého “gančenu” (kláštera) z 15. století. Je to mohutná čtvercová budova o třech podlažích s vnitřním dvorem a centrální svatyní. Nad zdobným portikem neseným dračími sloupy je na střeše umístěno pozlacené kolo dharmy v plameni. Po jeho obou stranách neklečí obvyklý jelínek, nýbrž tam stojí fénixové. Uprostřed ploché střechy najdeme dvě malé kaple s pozlacenými krovy. Na druhém podlaží, resp. v prvním patře, je uložen Epos o králi Gesarovi v 123 kapitolách, kompletní Tandžur (na 62 tisících deskách), Sto tisíc tanter sekty Ňingmapa (Ňingma Gjübum), genealogie panovníků z Derge a jiné písemnosti. Na třetím podlaží se uchovávají texty nejrůznějšího obsahu, včetně bönistických, a je zde také tiskárna. Po tiscích odsud je značná poptávka z celé země. Tiskne se ručně, rychlým mechanickým úkonem: jeden mnich přikládá desku na připravený štos podlouhlých listů, druhý ji přejede těžítkem, třetí odkládá potištěné stránky. Větší tisky, například obrázky, se nakonec suší jako prádlo na šňůrách. Denně se vytiskne asi 2500 stran. K tisku se používá čerň zhotovená ze sazí, ale někdy i rumělková pasta. Například Kandžur se tiskne červeně, ale z Tandžuru je zvykem tisknout červeně pouze první díl chvalozpěvů a další díly černě. Tisknou se z původních, dvě stě let starých desek, starších než desky Kandžuru, protože ty původní byly zničené. V přízemí tiskárny jsou uloženy obrázkové matrice; z úcty k vědění a psanému slovu totiž ilustrace nemohou být uloženy na vyšším podlaží než texty. Osmdesát procent obrázkových matric má stáří dvě stě let. Jsou na nich rozměrné, složité kresby, například portréty světců (viz ukázku: věrozvěsta Padmasambhavu), kolo života “sipa-khorlo”, kalendáře a horoskopy, ale i malí okřídlení oři s plamenem, kteří se tisknou na praporky “lungta”. Obrázky se tisknou jak černě, tak červeně na bílé a žluté řídké plátno. Texty se tisknou na speciální papír dodávaný z nedalekého Paljulu.

Matrice jsou z kvalitního tvrdého dřeva, nesmějí v nich být suky. Před rytím se napouštějí olejem, který odpuzuje dřevomorky a myši. Však se také tiskárnou občas nějaká prohání, ale deskám neublíží. Kočky totiž v tiskárně netrpí, mohly by převrhnout lampu a způsobit požár.

Hlavní svatyně, užívaná jako modlitebna a aula, je rozměrná čtvercová hala, vestavěná po zvyku tibetských chrámů v přízemí do vnitřního dvora, tvoří tedy jádro stavebního celku. Mimo obvyklé světce je v ní uctíván redaktor nejpřesnější edice kánonu, zmiňovaný Zučhen Cchulthim Rinčhen. Stěny svatyně pokrývají nádherné malby tisíce buddhů v aurách lemovaných květinami, na kterých v polovině 18. století po dobu dvou let pracovalo 136 malířů. Některé sekce byly bohužel zničeny a nové domaloval současný pozoruhodný malíř Jóntar Cchering. Ten v této době tvoří nástěnné malby v jiném starobylém tibetském chrámu v městě Darcendo (dnešním Kchang-tingu v provincii S’-čchuan).

Prohlídka starobylé tiskárny v Derge je nevšední zážitek, který dává podnět k zamyšlení o nezdolnosti písma a knihy.