Počátky christianizace Tibetu

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 5/93 
Autor: JOSEF KOLMAŠ
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.
“Zjistil jsem, že buddhismus a katolicismus spojuje mnoho společných rysů … Každé významnější náboženství, které nabádá k lásce a soucitu, může vychovávat ušlechtilé lidské bytosti”

14. dalajláma Tändzin Gjamccho, SVOBODA V EXILU, nakl. Práh, Praha 1992, str. 175.
Italští misionáři v Tibetu a Nepálu.

Titulní list L. Petechovy sedmisvazkové edice "Italští misionáři v Tibetu a v Nepálu" (Řím 1952-56).

Titulní list L. Petechovy sedmisvazkové edice “Italští misionáři v Tibetu a v Nepálu” (Řím 1952-56).

První pokusy o uvedení křesťanské víry do Tibetu spadají do první poloviny 17. století a jsou dílem příslušníků řádu Tovaryšstva Ježíšova. Ti ve snaze ověřit si pověsti, tehdy hojně rozšířené mezi křesťany v Indii, že v blíže neznámých zemích severně od Himálaje přežívají zbytky starých křesťanských obcí, vyslali tam 30. března 1624 dva Portugalce, P. Antonia de Andrade (1580-1634) a bratra laika Manoela Marquese (1596-?1646), oba z ágerské misie góanské řádové provincie. Když v srpnu téhož roku dorazili do Cabrangu (přepisováno též Tsaparang; v oblasti Guge při horním Satladži v západním Tibetu), dostalo se jim u místního vládce Taši Dagpy vlídného přijetí, avšak žádné zbytky původních křesťanů tam nenašli. Panovník, na nějž oba misionáři udělali dobrý dojem, je však ujistil svou podporou, budou-li se chtít v jeho zemi natrvalo usadit. Před odchodem dal de Andrademu dopis pro jeho představené, ve kterém žádal o jeho opětovné vyslání do Cabrangu. Oba mužové se po krátkém zdržení vydali nazpět do Ágry, kam dorazili počátkem listopadu 1624. Tím jejich první poslání v Tibetu skončilo. De Andrade o tom krátce poté napsal své proslulé Novo Descobrimento do Gram Cathayo, ou Reinos de Tibet, jež vyšlo tiskem v Lisabonu v roce 1626 a bylo o rok později přeloženo do španělštiny, dvakrát do francouzštiny a italštiny, do němčiny a v roce 1628 v přetlumočení a s doplňky jezuity Fryderyka Szembeka (1575-1644) též do polštiny (Tybet, Wielkie Panstwo w Azyey … to jest, Krótkie opisanie zwyczajów, naboženstwa y wiary narodów Tybetanskich, Krakov). Je to vůbec první dílo o Tibetu z pera evropského autora.

K vlastnímu založení jezuitské misie v této části Tibetu došlo o rok později. 17. Června 1625 se vydal de Andrade znovu do Cabrangu, tentokrát v doprovodu P. Gonzalese de Sousy a dvou Tibeťanů, které sebou přivedl do Ágry. Místní vládce jim i tentokrát vycházel všemožně vstříc, dal pro ně postavit příbytek a na velikonoční neděli 12. dubna 1626 sám položil základní kámen ke stavbě prvního katolického chrámu v Tibetu, zasvěceného P. Marii. De Sousa se mezitím vrátil do Indie, ale už v červnu 1626 přibyli do misie v doprovodu bratra Marquese další tři členové, původně pro tuto misii góanským provinciálem ustanovení, kteří však nestihli dostavit se do Ágry včas (a proto místo nich šel s de Andradem do Tibetu de Sousa). Byli to Portugalci Joao de Oliveira a Francisco Godinho a Francouz Alano dos Anjos (původním jménem Alain de la Beauchere). Misionáři – čtyři kněží a jeden bratr laik – se zprvu učili tibetskému jazyku a studovali mravy a obyčeje země. “Lamové ze Západu”, jak byli zváni, dostávali rovněž pozvání k návštěvám sousedních krajů, kde se rovněž pokoušeli založit misijní stanice (kupř. v Ruthogu). Když Godinho musel kvůli zdraví Cabrang opustit, vystřídal ho koncem roku 1627 další Portugalec Antonio Pereira. V roce 1629 k nim přibyl ještě Antonio da Fonseca, avšak pravděpodobně téhož roku opustil misii její zakladatel de Andrade, ustanovený mezitím provinciálem v Góe.

Tajemný zvon s latinským nápisem Te Deum laudamus v lamaistické katedrále Džókhang ve Lhase. Pravděpodobně jediná památka na působení katolických misionářů v Tibetu. (Foto Josef Vaniš, 1954)

Tajemný zvon s latinským nápisem Te Deum laudamus v lamaistické katedrále Džókhang ve Lhase. Pravděpodobně jediná památka na působení katolických misionářů v Tibetu. (Foto Josef Vaniš, 1954)

Rok 1630 byl pro cabrangskou misií zhoubným rokem. Tehdy padl tamní vládce, její ochránce, chrám i misijní příbytky byly pobořený a nový vojenský správce Cabrangu, dosazený ladackým králem, nakládal s cizími kněžími nevlídně. Tato situace trvala až do roku 1635. Toho roku byli do Cabrangu vysláni Otcové Coresma a Correa, aby se pokusili o zprostředkování. Coresma byl však stavem misie notně zklamán – za deset let jejího trvání se mohla pochlubit necelým stem katechumenů! – a když viděl, že všechna dosud vynaložená práce i přinesené oběti neodpovídají výsledkům a že není ani naděje na získání guvernérovy přízně, doporučil svým představeným toto nevděčné pole opustit. Góanský provinciál Tavarez ještě téhož roku cabrangskou misií rozpustil a její zbylé členy rozeslal do jiných míst v Indii. Tím skončilo jedenáctileté působení jezuitů v západním Tibetu (1625-1635). Pokus o znovuobnovení tamní misijní stanice v roce 1640 skončil naprostým nezdarem. Nové vyslaní lidé Malpighi a Marques byli lapeni a drženi ve vězení, odkud se prvnímu sice podařilo uprchnout, za druhého však bylo žádáno vysoké výkupné. Od té doby se jezuité přestali o tento kraj zajímat.

V téže době, kdy de Andrade rozvíjel svou činnost v západním Tibetu, pokusili se jiní – z jeho podnětu – o proniknutí do středního Tibetu, do provincií Ü a Cang. Nástupištěm bylo zvoleno Bengálsko, misijně spadající pod malabárskou provincii Tovaryšstva Ježíšova se sídlem v jihoindickém Kóčínu, a plán uskutečnili portugalští páteři Joao Cabral (1599-1669) a Estevao Cacella (1585-1630) a italský bratr laik Bartolomeo Fontebuona. Ti se vydali 30. dubna 1626 z Huglí v deltě řeky Gangy přes Dháku a Kučhbihár do Bhútánu, kam jako první Evropané dorazili v únoru 1627. Cabral i Cacella (Fontebuona se mezitím vrátil do Huglí) byli přijati králem, jenž jim nabídl zřídit misijní stanici v Paro místo pokračování do Tibetu. Cabral tehdy zůstal na místě, kdežto Cacella zamíril v listopadu téhož roku do Žikace, centra Zadního Tibetu (Cang), kam dorazil po dvaceti dnech pochodu. Později (20. ledna 1628) se k němu připojil i Cabral. Hned následujícího dne byli oba přijati místním vládcem Karma Tänkjongem (1621-1642), který jim přidělil rezidenci a povolil hlásat křesťanství. V důsledku nějakých intrik ze strany bhútánského krále musel však Cabral záhy Žikace opustit a hledat cestu zpět. Zvolil Nepál, kam noha Evropana dosud nevkročila. V zimním období zdolal masiv Himálaje, prošel Káthmándú a přes Patnu dorazil v dubnu 1628 do Huglí Zde měl spolu s P. Manuelem Diazem, vyslaným z Kóčínu, čekat na případné pokyny od Cacelly. Cacella se mezitím marně pokoušel navázat spojení s Cabrangem a když ani od Cabrala nepřicházely žádné zprávy, rozhodl se pro návrat do Huglí (1629).

V září téhož roku se pak všichni tři opět vydali do Žikace, přičemž Cabral byl dočasně ponechán na cestě s tím, že pro něj později pošlou. Výprava skončila tragicky. Diaz podlehl útrapám cesty už 3. listopadu 1629, zatímco Cacella, který se polomrtvý dovlekl do Žikace, skonal tam 6. března 1630, týden po příchodu. Jejich zbylý druh Cabral nastoupil svou druhou cestu do Žikace až za rok. Když však byl v červnu 1631 u cíle, uvědomil si, jak nesnadné bude spojení žikacké misie s malabárskou provincií v Kóčínu, a proto navrhl řádovému vizitátoru de Azevedovi v Cabrangu (v dopise z června 1631), aby byla žikacká misie jurisdikčně podřízena Cabrangu. Za rok nato, v květnu či červnu 1632, byl Cabral odvolán do Huglí a tím i celý projekt s christianizací centrálního Tibetu z této strany opušten.

Oba pokusy – v západním i středním Tibetu – byly neúspěšné: v Cabrangu ve vězení strádal bratr Marques a v Žikace stál opuštěný hrob Cacellův. Jezuitský řád ztratil na dlouhou dobu zájem o Tibet, kde, jak vidět, riziko bylo příliš velké a naděje na úspěch příliš mizivá.

Pobyt Rakušana Johanna Gruebera (1623 – 1680) a jeho řádového spolubratra, Belgičana Alberta d´Orville (1621-1662) ve Lhase v roce 1661 je v této souvislosti jen epizodického charakteru a s misijní činností jezuitů v Tibetu nemá nic společného. Oba tito páteři se vraceli z Pekingu do Ágry a z nedostatku jiné, vhodnější trasy zvolili cestu přes Tibet a Lhasu, čímž si získali prvenství mezi všemi ostatními cestovateli (viz stať “První Evropané ve Lhase”, otištěnou v Novém Orientu, roč. 27, 1972, č. 6).

Oživení jezuitského zájmu o Tibet nastalo až poté, co byl Tibet v roce 1704 jako misijní pole svěřen Posvátnou kongregací pro šíření víry (Sacra Congregatio de Propaganda Fide) italským kapucínům. Iniciátorem znovuvzkříšení jezuitské misie v Tibetu byl tentokrát Miguel de Amaral, v letech 1704-1709 vizitátor góanské provincie. Ten nejdříve pověřil Manoela Monteira obstaráním potřebných údajů stran nejvhodnějšího spojení i celkových vyhlídek na úspěch. Monteiro však v roce 1707 zemřel, aniž mohl získaných informací využít. V následujícím roce psali generálovi do Říma dva góanští kněží, Joao Carvalho a Pedro Gill, aby byli vysláni do Tibetu. Zatím z toho sešlo, stejně jako v případe dalších dvou uchazečů, Joao Cabrala a Pedra de Torrese, ustanovených pro Tibet v roce 1708, ale vzápětí odvolaných za nějakými neodkladnými úkoly v Maisúru. Stejně neúspěšná byla i volba další dvojice v roce 1710, kterou tvořili Ital Giuseppe Martinetti a Rakušan Franz Borgia Koch. První se své mise záhy vzdal, druhý už v následujícím roce v Ágře zemřel.
Alphabetum Tibetanum.

Titulní list A. A. Giorgiho Alphabetum Tibetanum - "Tibetský abecedář vydaný k užitku apoštolských misií" (Řím 1762).

Titulní list A. A. Giorgiho Alphabetum Tibetanum – “Tibetský abecedář
vydaný k užitku apoštolských misií” (Řím 1762).

V této situaci přichází do Indie Ital Ippolito Desideri (1684-1733), který už za studií v Římě snil o cestě do zámořských misií a jmenovitě jevil zájem o práci v Tibetu. Jeho záměru se dostalo souhlasu jak řádového představeného Michelangela Tamburiniho, tak papeže Klimenta XI. Ihned po příjezdu do Indie (20. září 1713) učinil Desideri obdobnou nabídku i góanskému provinciálovi a ten mu 13. listopadu oznámil, že byl vybrán pro práci v Tibetu. Když pak dlel v Ágře, dověděl se, že za společníka a představeného mu byl určen Portugalec Emanuel Freyere, žijící tou dobou v Indii už dvacátým rokem. 24. září 1714 se oba vydali z Dillí a zamířili do západního Tibetu, kde se měli pokusit obnovit starou jezuitskou misii de Andradeho a jeho druhů. Freyre ani Desideri neměli původně v plánu Lhasu a centrální Tibet. Po dosažení Ladaku chtěl tam Desideri zůstat, a teprve na naléhání svého druha, jehož namáhavá cesta Kašmírem a Ladakem zcela vyčerpala a který netoužil po ničem jiném, než po návratu do Indie, souhlasil nakonec s dalším pochodem do “Třetího” (tj. vlastního) Tibetu, odkud Freyre doufal dostat se pohodlnějším způsobem do Mughalu. Freyre také po dosažení Lhasy (18. března 1716) Desideriho opustil a vydal se sám přes Nepál do Indie.

Desideriho pobyt a působení na různých místech centrálního Tibetu se protáhl na pět let, přičemž většinu tohoto času věnoval studiu a sepisování knih, méně již vlastní evangelizační činnosti. Mezitím v prosinci 1718 bylo v Římě znovu potvrzeno, že tibetská misie patří italským kapucínům, a jezuitskému generálu byl dán pokyn neprodleně odvolat svoje lidí z Tibetu. V tom smyslu byl 16. ledna 1719 Desiderimu také vypraven dopis, vybízející ho k návratu. Tento list ho však zastihl až počátkem roku 1721. Po nezbytných přípravách opustil tedy Desideri Lhasu 28. dubna 1721 a zamířil do Nepálu a odtud dále do Indie. Jeho odchodem misijní dílo řádu Tovaryšstva Ježíšova v Tibetu definitivně a jednou provždy skončilo.

U počátků velkého misijního díla italských kapucínů v Tibetu a Nepálu v letech 1704 -1811 stál kapucín francouzský, P. Francois-Marie de Tours, který přišel s touto myšlenkou do kongregace pro šíření víry v březnu 1703. Jeho návrh na otevření misie v těchto krajích byl motivován, stejně jako kdysi u jezuitů, údajnou existencí opuštěných křesťanských obcí v himálajských oblastech, jimž se nedostávalo kněží a duchovní útěchy, a navíc pravděpodobně i tou skutečností, že jezuitský řád toto pole opustil. Zmíněná kongregace ochotně přiřkla Tibet do působnosti italských kapucínů, a sice z picenské jejich řádové provincie (marka Anconská), a ihned bylo také ustanoveno prvních šest členů nové misie s P. Giovannim Francescem da Camerino jako prefektem. Skupina opustila Řím v dubnu 1704 a zamířila pěšky přes Palestinu a Mezopotámii k Perskému zálivu, odkud pokračovala lodí kolem jižní Indie a k cíli své cesty, Čandernagaru na řece Huglí severně od Kalkaty, dorazila po dvou letech (8. Dubna 1706). Z původních šesti členů přežili útrapy této dlouhé cesty pouze tři a jen dva z nich se dostali později až do Tibetu.

Čandernagar, malá francouzská faktorie založená v roce 1676, se stal jejich první základnou, z níž se později přesunuli do města Patny v Biháru. Jak v Čandernagaru, tak v Patně si kapucíni natrvalo zřídili své útulky a byla to zejména Patna, jež se postupem doby přeměnila v pevnou bázi jejich tibetsko-nepálské misie. Po ztrátě tibetské prefektury v roce 1745 se sídlo představeného této misie nacházelo střídavě v Káthmándú a Patně a po odchodu kapucínů z Nepálu v roce 1769 se Patna stala natrvalo hlavním střediskem jejich činnosti v celé severní Indii.

Pokud jde o jejich působení ve vlastním Tibetu, lze v něm vydělit tři časové úseky:

První etapa (1707-1711). – V tomto období působili ve Lhase zpočátku pouze dva kněží z původní skupiny, a sice Giuseppe da Ascoli (1673 – 1710), prefekt, a Francois-Marie de Tours. V roce 1709 se posledně jmenovaný vrátil do Patny (kde v květnu téhož roku zemřel) a na jeho místo nastoupili P. Domenico da Fano a bratr laik Michelangelo da Borgogna. Da Ascoli opustil Lhasu o rok později a spolu s ním odešel i da Borgogna. Ve městě teď zůstal toliko Otec Domenico a teprve na jaře 1711 se k němu připojil P. Giovanni da Fano. Ale už v prosinci téhož roku oba toto město opouštějí a vracejí se přes Sikkim do Indie. Tím končí první fáze působení kapucínů ve Lhase, aniž bylo dosaženo jakýchkoli konkrétních výsledků. Misie se potýkala ustavičně s finančními potížemi, jež se nepodařilo odstranit ani velkorysou pomocí od místního arménského kupce, ani úspěšně prováděnými lékařskými zákroky, kteréžto činnosti se kapucíni ve Lhase ponejvíce věnovali. Domenico da Fano (1674-1728) proslul později jako autor spisku zvaného Breve relazione del Regno del Tibet (1713), dochovaného ve dvou rukopisech (jeho moderní vydání připravil až Luciano Petech v 3. části, I cappuccini marchigiani, své monumentální sedmisvazkové edice I missionari itaIiani nel Tibet e nel Nepal, Řím (1952-53).

Druhá etapa (1716-1733) zaznamenala velký rozmach kapucínského díla v Tibetu, jmenovitě ve Lhase a v provincii Dagpo. Zahájila ji skupina tří kněží – Domenico da Fano, prefekt, Francesco Orazio della Penna di Billi, světským jménem Luzio Olivieri (1680-1745), a Giovanni Francesco da Fossombrone, kteří dorazili do Lhasy 1. Října 1716. Tam se setkali s Otcem Desiderim, který je o půl roku předešel, a po nějaký čas bydleli dokonce spolu v někdejším kapucínském domě. Jejich vzájemné vztahy byly od samého počátku korektní, Desideri jim dokonce vypomohl s tibetským překladem papežského breve, jež da Fano předal králi Lhabzang-chánovi, a della Penna s Desiderim později spolu studovali v klášteře Sera. V roce 1717 si kapucíni zřídili malý útulek v Dagpogjeru a vyslali tam k trvalému pobytu da Fossombroneho. Kapucínská misie se postupně rozrůstala, jedni přicházeli a druzí odcházeli. Mezi nově příchozími v roce 1719 byl i Giuseppe Felice da Morro, laickým jménem Angelo Vitali (1681-1721). Džúngarská okupace Tibetu v letech 1717-1720 přinesla lhaským kapucínům nezměrná strádání, až nakonec museli toto město dočasně opustit (1719) a uchýlit se na venkov. Když se politická situace ve Lhase uklidnila, mohli se tam znovu vrátit (1720) a pokračovat v práci. Mezitím však bylo v Římě rozhodnuto o odvolání da Fana a jmenování della Penny na jeho místo (jmenovací dekret přišel do Lhasy až po šesti letech v roce 1725). Po odchodu da Fana v roce 1722 a předchozích odchodech jiných zůstali ve Lhase a vůbec v celém Tibetu pouze dva kapucíni, totiž della Penna, prefekt, a P. Gioacchino da S. Anatolia, lékař (tento ve Lhase od roku 1721). Oba byli za dobře s novými vládci Tibetu – s pročínskou skupinou ministrů Khangchennä (do roku 1727) i Pholhanä (od roku 1728) -, od nichž se jim dostalo povolení k provozování jejich činnosti. V roce 1725 jim tibetská vláda přidělila ve Lhase pozemek, na němž si mohli zbudovat nový útulek a kostel zasvěcený Nanebevzetí P. Marie. Vlastní evangelizační práce však opět postupovala pomalu a pokud se jim koho podařilo obrátit na víru, byli to ponejvíce příslušníci nepálské kolonie ve Lhase. V Římě se znovu začalo uvažovat o zrušení této nákladné, ale nevýnosné misie. Nové posily ani hmotná podpora nepřicházely. A připočteme-li k tomu ještě zhoršující se zdravotní stav obou kněží, není divu, že se misie začala samovolně rozpadat. V roce 1732, po téměř šestnáctiletém pobytu v Tibetu, opouští tuto zemi della Penna a odchází do Nepálu, odkud se později vrací do Itálie. Rok nato se loučí se Lhasou i Otec Gioacchino a jeho odchodem se uzavírá druhá fáze působení kapucínů v Tibetu. Della Penna po návratu do Říma (1736) vyvíjel rozsáhlou činnost ve prospěch tibetsko-nepálské misie svého řádu. Z tohoto období pocházejí i jeho dvě relace o Tibetu, jež však vyšly tiskem poprvé až v roce 1834 ve 14. svazku francouzského orientalistického časopisu Joumal asiatique (jejich moderní vydání viz v citované práci Petechově).

Třetí a závěrečná etapa (1741-1745) je opět spjata se jménem neúnavného veterána tibetské misie Francesca Orazia della Penny di Billi. Tentokrát s ním přišlo do Lhasy (6. ledna 1741) devět kapucínů, mezi nimi i později proslavený P. Cassiano Beligatti da Macerata, laickým jménem Giovanni Beligatti (1708-1791). Jejich pobyt ve Lhase však opět přinesl jen nepatrné výsledky – všeho všudy dvacet obrácení na víru za pět let! A když posléze vzniklo jakési napětí mezi tibetskými lamy a panovníkem na jedné straně a kapucíny a jejich konvertity na straně druhé, stalo se jejich postavení ve Lhase neudržitelným a 20. dubna 1745 museli Tibet navždy opustit. Della Penna, který věnoval větší část svého života tibetské misii, skonal krátce nato v Pathánu v Nepálu (20. července 1745) a jeho smrtí bylo pohřbeno i celé dosavadní misijní dílo italských kapucínů v Tibetu. V sousedním Nepálu bylo v práci sice ještě několik desítek let pokračováno, ale i tam v roce 1811 nastal definitivní konec.

Z nejpozoruhodnějších výsledků nejen z této třetí fáze, nýbrž vůbec z celého období působení kapucínů v Tibetu třeba zmínit aspoň tyto čtyři: 1. Della Pennův rukopisný tibetsko-italský slovník z roku 1732 (zhruba 35 tis. slov), později přeložený F. C. G. Schröterem do angličtiny a vydaný J. Marshmanem v roce 1826 (A Dictionary of Bhotanta or Boutan Language, Serampore/Šrírámpur). 2. Rozsáhlý a etnografický neobyčejně cenný “Deník” (Giornale) P. Cassiana Beligattiho z let 1738-1756, vydaný částečně A. Magnaghim v roce 1902 (Relazione inedita di un viaggio al Tibet del P. Cassiano Beligatti da Macerata, Florencie) a v roce 1953 L. Petechem (viz výše). 3. Alphabetum Tibetanum missionum apostolicarum commodo editum (Řím 1759; rozšířené a podstatně doplněné vydání z roku 1762), jež jeho autor, augustiniánský mnich Antonio Agostino Giorgi (Georgius, 1711-1797), sestavil na základě informací získaných od della Penny a Beligattiho. 4. Alphabetum Tangutanum sive Tibetanum P. Cassiana Beligattiho da Macerata (Řím 1773), které se svým obsahem, až na drobnosti, shoduje s 2. částí Giorgiho Alphabetum Tiberanum.

Z výše uvedených prací se zastavme u práce Giorgiho. Je to rozsáhlá kompilace – 820 stran kvartového formátu s četnými tabulkami a ilustracemi – pojednávající v Části 1. O původu názvu Tibet, o indických božstvech a jejich mystických souvislostech s božstvy předoasijských tradic, zejména manicheismu, o základech buddhistického učení a rituálů, o formulce Óm, mani padmé, húm a přemnohých dalších věcech. Část 2. Je věnována tibetskému jazyku – písmu, fonetice, gramatice s četnými textovými ukázkami v původním písmu – a je doplněna tibetskými překlady Otčenáše, Zdrávasu, Kréda a Desatera. Přílohou jsou i cenné dokumenty v tibetské a latinské řeči, týkající se povolení stavět v Tibetu křesťanské chrámy. Celé dílo uzavírá podrobný, stodesítisloupcový jmenný a věcný rejstřík.

Ukázkou z této práce zde budiž reprodukce Tab. IV ze str. 552 s “Vyobrazením některých božstev, nejvyššího a nižších lámů, mnichů, mágů, poustevníků, úředníků, tibetských mužů a žen ze Lhasy, o kterých je řeč v první části Alphabetum Tibetanum”.

Vyobrazení některých božstev, nejvyššího a nižších lamů, mnichů, mágů, poustevníků, úředníků, tibetských mužů a žen ze Lhasy, o kterých je řeč v první části Alphabetus Tibetanum (Tab. IV). Rytina Alexandra Giardoniho.

Vyobrazení některých božstev, nejvyššího a nižších lamů, mnichů, mágů, poustevníků, úředníků, tibetských mužů a žen ze Lhasy, o kterých je řeč v první části Alphabetus Tibetanum (Tab. IV). Rytina Alexandra Giardoniho.

K tomu na vysvětlenou připojuji těchto několik slov (půl tučně vytištěné tvary představují Giorgiho transkripci založenou na grafice a fonetice italského jazyka; v závorce uveden současný český přepis):

HORNÍ ŘADA

  • Hopamé (Öpame) – buddha “Nezměrného světla” (Amitábha).
  • Cenresi (Čänräzig) – bódhisattva “Pronikavého pohledu” (Avalókitéšvara).
  • Cihana Torcéh (Čhagnadordže) – “S vadžrou v ruce”, tantrické božstvo Vadžrapáni, jinak též Vadžradhara.
  • Nejvyšší lama (tj. dalajláma) udílející požehnání a milost svých zásluh.

PROSTŘEDNÍ ŘADA

  • Traba (dapa) – “školák”, nejnižší mnišský stupeň.
  • Lama Kelong (lama gelong) – “ctnostný prosebník”, lama dosáhnuvší nejvyššího duchovního stupně.
  • Kegnen (geňen) – “novic”, druhý mnišský stupeň.
  • Ani (ani) – buddhistická mniška.
  • Tibetský muž a žena že Lhasy.
  • Debamipun – depa, „správce“ (např. okresu); mipön, “vládce”.

DOLNÍ ŘADA

  • Urkien (Urgjän) – Padmasambhava, buddhistický věrozvěst Tibetu (8. stol).
  • Ciokion (čhökjong) – „ochránce dharmy“; zde ve významu “věštec”.
  • Nga Ramba (ngagrampa) – „znalec magických formulek“, tantrik.
  • Ritroba (rithöpa) – poustevník se svou ženou.
“Při realizaci svého vlastního učení musíme jako buddhisté respektovat jiné víry, křesťanství, judaismus a další. Musíme uznat a ocenit jejich mnohasetletý přínos lidské společnosti.”

14. dalajláma Tändzin Gjamccho, O TIBETU A TIBETSKÉM BUDDHISMU, Praha, Panorama 1992, str. 124.