Kandžur a Tandžur

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 10/1987. str. 306  
Autor: JOSEF KOLMAŠ 
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.
Detail dergeského Kandžuru, oddíl tanter (svazek Džu).

Detail dergeského Kandžuru, oddíl tanter (svazek Džu).

Počátky buddhismu v Tibetu spadají do časů krále Songcän Gampa (asi 605-650). Tento král pojal za ženu princeznu nepálskou Bhrkutí, v Tibetu známou jako Zelená Tára (Doldžang), a krátce nato také čínskou princeznu Wen-čcheng, známou jako Bílá Tára (Dolkar), jež obě se staly iniciátorkami přijetí buddhistické víry v zemi. Toto náboženství přišlo do Tibetu z Indie, třebaže ani vliv čínského buddhismu nebyl zcela zanedbatelný, jak dosvědčuje velká diskuse mezi čínským mnichem Che-šangem a indickým mnichem Kamalašílou, uskutečněná ve Lhase v letech 792-94. Král Thisong Decän tehdy rozhodl ve prospěch indického buddhismu.

Když dosedl na trůn, bezbožný král Langdarma (zemř. 842), exponent bönistické opozice (bönismus bylo původní, nebuddhistické náboženství Tibetu, podporované částí šlechty), byla nová víra dočasně potlačena. K novému jejímu oživení došlo až v 11. století s příchodem bengálského učitele Atíši (982-1054), který zahájil v Tibetu rozsáhlou reformátorskou činnost. Období před Atíšou, spjaté především s činností Padmasambhavy (8. stol.), kterému se připisuje uvedení tantrického buddhismu (tzv. vadžrajána) do Tibetu, bývá někdy nazýváno obdobím “raného šíření” (ngadar), zatímco období po Atíšovi sluje jako období “pozdějšího šíření” (čhidar). Pro “pozdější šíření” je příznačný vznik četných buddhistických sekt, jako Kadampa, Kagjüpa, Sakjapa, Gelugpa a další, a postupná institucionalizace tibetského buddhismu v podobě tzv. lamaismu s jeho unikátním systémem posloupnosti převtělenců, důrazem na mnišskou formu života a hluboké duchovní vzdělání.

Mongolský Kandžur z let 1718-29 (reprodukce z r. 1973).

Mongolský Kandžur z let 1718-29 (reprodukce z r. 1973).

Vytvoření tibetského písma podle vzoru indické abecedy, připisované Thönmi Sambhotovi, ministru krále Songcän Gampa, vytvořilo zároveň nezbytné předpoklady pro rozmach překladatelské činnosti na poli buddhistických náboženských textů. S touto činností bylo započato v širším měřítku již v 8. století, kdy byla dokonce zřízena jakási “překladatelská komise”, dbající na sjednocování překladů, tvorbu jednotné terminologie a její dodržování. Překládání se zpravidla uskutečňovalo v pracovních dvojicích indického pandity a jeho tibetského spalupřekladatele-locáwy. Tak byly do tibetštiny přeloženy nespočetné texty “severního” mahájánského buddhismu, doplněné navíc překlady z čínštiny a také původními díly tibetských autorů, jež všechny dohromady se později staly základem tibetského buddhistického kánonu. I když první seznamy (katalogy) tibetských buddhistických textů sahají do přelomu 8. a 9. století, vlastní uspořádání přeložených textů do samostatné sbírky se datuje teprve počátkem 14. století, kdy v klášteře Narthang (jihozápadně od Žikace) došlo k první kodifikací kanonických textů do dvou sbírek Kandžuru (Překlady Buddhových slov) a Tandžuru (Překlady komentářů). Obě představují reprezentativní soubor buddhistických textů, kanonických i polokanonických, tvořících základní a po staletí již neměnný fond tibetské náboženské (buddhistické) literatury.

Narthangský rukopisný Kandžur z let 1312-20, později zrevidovaný učeným historiografem Künka Dordžem (14. stol.) do podoby tzv. Cchalpa Kandžuru (podle kláštera Cchalgungthang, kde Künka Dordže žil), se stal základem všech pozdějších kandžurových vydání. Obdobně tomu bylo i s narthongským Tandžurem, jehož redakce se ujal jiný tehdejší učenec Butön Rinčhendub (1290-1364), který z něj odstranil duplicitní texty a u všech textů sjednotil pravopis. Tak vznikl tzv. Žalu Tandžur (podle místa Butönova působení), představující východisko všech pozdějších tandžurových vydání.

Na základě historicko-bibliografických údajů připojených k samotnému Kandžuru a Tandžuru, jakož i textově kritickým rozborem jednotlivých děl do nich zařazených můžeme vystopovat dvě linie předávání, resp. přebírání Kandžuru a Tandžuru, a sice západotibetskou, zahrnující starobylé rukopisné verze z Gjance (jižní Tibet) a Togu (Ladak v Indii), jakož i pozdější xylografická vydání z Narthangu a Lhasy; a východotibetskou, dělící se dále na větev lithangskou a pekingskou. Do první větve, pojmenované podle kláštera ve východním Tibetu, patří xylografická vydání z Lithangu, Čone, Derge. Urgy a další. Do druhé větve patří několik pekingských vydání Kandžuru a Tandžuru. Další rukopisná, eventuálně tištěná vydání nám nejsou natolik známo, aby je bylo možno bezpečně identifikovat a vývojově zařadit.

Kandžur a Tandžur se až donedávna tiskl ručně z ručně vyřezávaných dřevěných matric. Teprve z poslední doby jsou známy též tisky obou sbírek provedené moderní tiskařskou technikou.

Dergeský Kandžur (18. stol.) ve sbírkách Orientálního ústavu (foto S. Rohanová).

Dergeský Kandžur (18. stol.) ve sbírkách
Orientálního ústavu (foto S. Rohanová).

První tištěné vydání tibetského kánonu, zatím jen kandžurové části, nepochází z Tibetu, nýbrž z Číny a nechal je zhotovit rumělkovým tiskem mingský císař Jung-le v roce 1410. Z pozdější doby jsou známa tato xylografická vydání Kandžuru a Tandžuru, označovaná zpravidla názvy míst či klášterů vlastnících dotyčné dřevěné matrice a lišící se navzájem nejčastěji jen nestejnou velikostí formátu a různým počtem obsažených děl a jejich uspořádáním: šest pekingských vydání Kandžuru (17. – 18. stol.) a dvě vydání Tandžuru (18. stol.), lithangský Kandžur (1608-21), čoneský Kandžur a Tandžur (1731 a 1773), narthangský Kandžur a Tandžur (1732 a 1742), dergeský Kandžur a Tandžur (1733 a 1744), urgský Kandžur (1908-10) a Tandžur (1937, neúplný). Lhaský Kandžur (1934) a další. V nové době vyšlo zejména v Indii, Japonsku a USA několik moderních reprintů pekingského, resp. dergeského vydání Kandžuru a Tandžuru a existuje již i celá řada moderních knižních katalogů a konkordancí k jednotlivým vydáním.

V našich sbírkách se od roku 1959 nachází Kandžur a Tandžur ve vydání kláštera Derge (v dnešní provincii S’-čchuan v ČLR). Pro názornější představu o rozsahu a velikosti tohoto souboru knih uveďme několik čísel. I s oběma indexovými svazky čítá sbírka dohromady 316 svazků o celkovém počtu 97 525 listů. Tisk je proveden červenou (Kandžur), resp. černou barvou (Tandžur) na bílém papíru o rozměrech potištěné plochy 7,5 X 53 cm. Na každé straně folia je po sedmi řádcích. Text doprovází 648 miniaturních ilustrací lamaistických božstev. Oba soubory obsahují dohromady 4469 děl, převážně překladů ze sanskrtu, částečně také z čínštiny a jen asi třicet titulů jsou původní práce tibetských autorů. Z těchto děl jich na Kandžur připadá 1 109 a na Tandžur 3358. Zbývající dvě díla představují podrobné historické úvody a indexy k oběma souborům.

Vnitřní uspořádání Kandžuru a Tandžuru se od struktury čínského buddhistického kánonu výrazně liší. Kandžur je rozdělen do devíti oddílů, z nichž nejdůležitější jsou Dulwa (sanskrtsky Vinaja; o mnišské disciplíně, 13 svazků). Šerčhin (Pradžnápáramita; morální filozofie, 21 svazků), Do (Sútra; naukové texty, 32 svazků), Gjü (Tantra; magické a esoterické texty, 20 svazků).

Tandžur není, jak se někdy mylně soudí, pouhý komentář ke Kandžuru, nýbrž obrovský thesaurus samostatných prací s náboženskou, okultní, vědeckou, literární i ryze praktickou tématikou. Dělí se do 14 oddílů. Vedle rozsáhlého oddílu textů tantrických (78 svazků) jsou tam dále texty pradžnápáramitové (16 svazků), sútry (10 svazků), texty vinajové (18 svazků), dále soubor literárně cenných džátak neboli příběhů z Buddhových předchozích životů (5 svazků) a konečně rozmanitá díla o gramatice, poetice, historii, astrologii, medicíně a farmakologii, řemeslech, jakož i překlady některých významných literárních děl indických, kupř. Kálidásovy Méghadúty aj.

S přijetím tibetského buddhismu v Mongolsku, v 16. století se i tibetský buddhistický kánon stal posvátnou knihou mongolských lamaistů a tibetština zaujala místo církevního jazyka v této zemi na mnoho století. První pokusy o překlad vybraných textů Kandžuru a Tandžuru do mongolštiny se sice datují už ze 14. století, avšak hlavní těžiště překladatelské činnosti na tomto poli spadá do 16. století, kdy Mongolové uvítali ve své zemi 3. tibetského dalajlamu Sönam Gjamccha (1534-88) a učení jeho sekty Gelugpy (známá též jako Žlutá sekta) přijali za oficiální náboženství své země. Za Ligdan chána byl pak v neuvěřitelně krátké době dvou let (1628-29) přeložen celý tibetský Kandžur do mongolštiny. Tento překlad, chovaný pouze v několika rukopisných exemplářích, se stal o 90 let později základem prvního tišteného vydání mongolského Kandžuru, které vyšlo v Pekingu v letech 1718-20 pod záštitou císaře Kchang-si (jeho moderní reprint byl pořízen v Novém Dillí v letech 1973-79).

K překladu tibetského Tandžuru do mongolštiny došlo z iniciativy Kchang-siho vnuka, císaře Čchien-lunga (1736-95), který pověřil tímto náročným úkolem celý štáb zkušených překladatelů v čele s tibetskými učenci Rolpä Dordžem (1717 až 1786) a Lozang Tänpä Ňimou (1689-1746). Po rozsáhlých přípravných pracích, které zahrnovaly mj. i vypracování speciálního tibetsko-mongolského terminologického slovníku, bylo s vlastním překladem započato v roce 1742 a dílo v rozsahu 226 svazků bylo dokončeno v roce 1749.

Překlad tibetského Kandžuru a Tandžuru do mongolštiny uskutečněný v relativně krátké době a na vysoké profesionální úrovni, představuje velký čin v dějinách kulturní výměny mezi Tibetem a Mongolskem a vedle náboženské horlivosti mongolských lamů-překladatelů svědčí i o značné vyspělosti jejich jazyka, schopného vystihovat všechny nuance propracovaného tibetského buddhistického lexika. Mongolský Kandžur a Tandžur představuje vpravdě ojedinělý výkon v dějinách překladatelství.