Jak to vidí Kundün?

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT str.161 - 162 / 1998  
Autor: JOSEF KOLMAŠ  
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.
Dalajlama Tändzin Gjamccho v Lánech, září 1997 (Foto Josef Vaniš).

Dalajlama Tändzin Gjamccho v Lánech, září 1997 (Foto Josef Vaniš).

Kundün je slovo tibetské a znamená “Přítomnost”, ve specifickém, personifikovaném smyslu: “Ten [před tebou se nacházející], Přítomný”. Je to jedno z nejzdvořilejších označení tibetských dalajlamů a toto slovo vešlo do světového slovníku teprve nedávno díky americkému filmu režiséra Martina Scorseseho “Kundun” (1997). Tento film, vyprávějící o mládí dnešního 14. dalajlamy Tänzin Gjamccha (nar. 1935), spolu s poněkud sladkobolným hollywoodským filmem “Sedm let v Tibetu” (1997), předvádějícím životní příběh rakouského horolezce Heinricha Harrera, autora stejnojmenné knihy (česky vyšla poprvé v roce 1970, na letošní rok se chystá její druhé vydání), obrátily pozornost světa k Tibetu, jeho nedávné trpké minulosti.

“Tibetská otázka” je přítomná ve sdělovacích prostředcích a na jednáních politiků zejména od roku 1959, kdy po nezdařeném protičínském povstání ve Lhase se kontroly v zemi ujala čínská ústřední vláda, dalajlama Tibet opustil a obdržel politický azyl v Indii. Odtud později uskutečnil desítky cest po celém světě (včetně dvou návštěv naší země) a kamkoli přišel, tam se přetřásaly otázky tibetské nezávislosti, porušování lidských práv, výhledu na soužití s Číňany atd.

Jak se na tyto a další, pro Tibet životně důležité otázky dívá a jak situaci hodnotí sám dalajlama? Vzhledem k bezprecedentnímu postavení jeho osobnosti v tibetské společnosti, a to doma i v kruzích tibetské emigrace, mají jeho názory autoritativní charakter a svým způsobem představují zásadní politická stanoviska více či méně přijímaná tibetskou společností i jejími sympatizanty ve světě.

Nedávno dalajlama představil svá hodnocení a postoje v této věci v rozhovoru, poskytnutém Johnu F. Kennedymu mladšímu, synu bývalého amerického prezidenta J. F. Kennedyho a šéfredaktoru amerického časopisu George. Na otázku, zda probíhající “kapitalizace” Číny a její větší otevřenost vůči světu a zejména úsilí o zlepšení vztahů s USA mohou nějak ovlivnit situaci okolo Tibetu, dalajlama odpověděl:

“Těžko říct. Číňané se i nadále považují za marxisty a jejich režim je autoritářský. Ale jeho vliv postupně slábne. Je to marxistický režim bez marxistické ideologie.”

Zůstat spolu s Čínou

V krátkodobé perspektivě vidí dalajlama jen malý pokrok v čínsko-tibetských vztazích, avšak z pohledu dlouhodobějšího je optimistou. Soudí, že současná situace neprospívá žádné ze stran, ani Tibeťanům, ani Číňanům. Prvořadým a zcela opodstatněným zájmem Pekingu je stabilita a jednota země – Čínské lidové republiky. Toho však podle něj nelze dosáhnout silou, neboť je to nákladné a nijak to neřeší vlastní problém. Zde předkládá dalajlama kompromisní řešení: “Nedomáhat se nezávislosti na Číně ani o ni neusilovat, nýbrž projevovat ochotu zůstat s Čínou, pokud poskytne Tibeťanům opravdovou samosprávu (genuine self-rule) v oblasti výchovy a vzdělání, kultury a zejména náboženského života.”

Konstatuje, že Tibeťané a Číňané jsou dva odlišné národy a že Tibeťané mají přirozené právo na nezávislost, avšak zároveň vidí, že ji bude velmi obtížné získat. Tibet podle něho je rozlehlá země, ale s nepočetným obyvatelstvem, ekonomicky zaostalá, leč s bohatými přírodními zdroji. Kdyby se spojil s jinou velkou zemí, mohlo by to přinést Tibeťanům jen prospěch a prosperitu.

Znovu opakuje své starší rozhodnutí nezastávat po případném návratu do Tibetu žádnou oficiální vládní funkci. Ze dvou rolí v tibetské společnosti – světské a duchovní – dává jednoznačně přednost roli duchovní. Cítí se vždy více náboženským činitelem nežli politikem.

Ozbrojený odpor?

Dalajlama nevidí pro Tibet cestu, kterou zvolili Palestinci, nebo kterou uplatňují znesvářené strany v Severním Irsku. Říká doslova: “Zbraní máme málo, výzbroje ještě méně. Leccos bychom sice mohli koupit na trhu, ale jak to dopravit do Tibetu? I kdybychom měli sto tisíc pušek a dostatek střeliva, proti Číňanům je to nic. I kdybychom zapojili do bojů sto tisíc našich lidí, zahynulo by jich několik desítek tisíc, a pro Číňany by to opět nic neznamenalo. I kdyby se nám podařilo zlikvidovat třeba sto tisíc Číňanů, dokázali by jich k nám poslat dalších dvě stě tisíc a výsledkem by byl náš další nezdar, následovaný dalším útlakem. Ve světovém tisku by se o tom sice pár dní psalo, ale to by bylo tak asi všechno! Lehce se řekne bojujte s Číňany, ale těžko se to provádí.”

Jak ven ze zaostalosti? Dalajlama přiznává, že třebaže byl starý Tibet značně zaostalý, postupně by se však i tam modernizace prosadila. Připomíná svůj dávný zájem o moderní techniku, jak chtěl zbudovat lepší spojení do Indie, když za svého prvního útěku ze Lhasy v roce 1950 viděl, jak je stará cesta nezpůsobilá, že po ní neprojede ani vojenský džíp.

Na dotaz, čím by chtěl dalajlama být, kdyby se nebyl stal dalajlamou, dostal reportér odpověď: “Asi bych vyrůstal ve své rodné vsi v Čching-chaji a nejspíš se stal sedlákem nebo opravářem, nebo také buldozeristou či traktoristou. Kdybych se mohl nyní vrátit do své země, chtěl bych žít v ústraní a více se věnovat meditaci. Bylo-li by to možné, rád bych navštívil mnohá místa v Tibetu a také hodně cestoval po Číně …”