Dějiny Tibetu

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 8/92 a 9/92 
Autor: JOSEF KOLMAŠ
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

Komu patří Tibet?

Toť otázka! Za návštěvy tibetské uprchlické osady v Dharamsale v severozápadní Indii, kde má již tři desítky let své “dočasné” sídlo 14. dalajlama Tändzin Gjamccho a jeho exilová vláda, jsem se nejednou setkával s nápisy, jako “Tibet belongs to Tibetans” (Tibet patří Tibeťanům) a “Chinese invaders go back to China” (Čínští vetřelci vraťte se do Číny!), které dávaly na položenou otázku jednoznačnou odpověď. Naproti tomu vláda Čínské lidové republiky, kam dnes Tibet administrativně spadá (od roku 1965 jako jedna z jejích pěti autonomních oblastí; dříve se status Tibetu v rámci ČLR, respektive Čínské republiky a předtím ještě Čínské říše nejrůzněji měnil, jak ještě uvidíme níže), tvrdí, že Tibet je “neoddělitelnou součástí” státního území Číny a podléhá jejím zákonům. V čínském chápání i vyjadřování se toto konstatování vždy bralo a bere v časově neomezené dimenzi, totiž že Tibet “vždy”, “odjakživa” a “pořád” takovou neoddělitelnou částí Číny byl a zůstane. Takže tu proti sobě stojí dvě protichůdná stanoviska: Tibet, patřící podle přirozeného práva Tibeťanům, a proti tomu Tibet jako “neoddělitelná součást” Číny. Komu, respektive kam tedy Tibet doopravdy patří? Jak se to mělo a má s jeho politicko-právním statusem?

Když jsem před lety vydal v Austrálii drobnou práci Tibet and Imperial China (Tibet a císařská Čína; vyšlo v Canbeře v roce 1967), napsal o mně tehdy přední britský historik-orientalista profesor Alastair Lamb ve své recenzi, uveřejněné v londýnském Journal of the Royal Asiatic Society (1968), mj., že “nejsem citově zaangažován ani na straně Tibeťanů, ani na straně čínských komunistů”. Zůstanu tedy věren tomuto lichotivému hodnocení i dnes a v souladu se zásadou, v Číně v posledních letech tolik propagovanou, totiž “hledat pravdu ve faktech”, pokusím se zde vylíčit – sine ira et studio – jak tomu podle mých vědomostí, opírajících se o nepředpojatý výběr a studium historických pramenů obou stran, se statusem Tibetu v průběhu historického vývoje bylo.

Loni mi bylo laskavostí Čínského střediska tibetologických studií v Pekingu umožněno při příležitosti mezinárodního semináře tibetských studií Tibet krátce navštívit a na vlastní oči spatřit objekt mého celoživotního badatelského zájmu, vidět nejen jeho úchvatnou přírodu, bohaté historické památky a kulturní tradice, ale především jeho skvělé, dobrosrdečné lidi. V loňském roce, respektive počátkem letošního roku, se otázka postavení Tibetu ještě dále zaktualizovala, jednak připomínkou 40. výročí tzv. mírového osvobození Tibetu (v roce 1951), jednak mezinárodně vyhlášenou akcí “Rok Tibetu” (10. 3. 1991-10. 3. 1992). Obě tyto akce si ostatně i pražská veřejnost připomněla dvěma úspěšnými výstavami – v Náprstkově muzeu ve dnech 4. – 22. září 1991 (Tibet – lidé a země) a v Národní knihovně ve dnech 20. 2. – 19. 3. 1992 (Tibetská literatura – z fondů Národní knihovny).

Několik faktů na úvod

Porozumět v celé šíři a ve správných relacích dějinám Tibetu a jeho poměru k Číně vyžaduje předeslat několik slov o tom, v jakém prostředí se historické děje Tibetu odehrávaly, a kde vznikala a rozvíjela se jeho národní identita. Třeba mít také neustále na mysli, s jakými sousedy – konkrétně s Indií a Čínou – přicházel Tibet do styku a jak tito dva dějinní a kulturní giganti s tolik odlišnými systémy hmotné a duchovní civilizace působili na utváření vlastní civilizace tibetské.

Tibet, tibetsky zvaný Böjul a čínsky Si-cang, od roku 1965 autonomní oblast v jihozápadní části ČLR, zabírá území o rozloze 1,222 mil. km2 a je co do plochy po Sin-ťiangu druhou největší územně-administrativní jednotkou v rámci ČLR. Podle statistických údajů z roku 1990 měla Tibetská autonomní oblast 2,196 mil. obyvatel, z čehož více než 95 % byli vlastní Tibeťané, zbytek tvořili Chanové (3,7 %), Mönpové, Lhopové, Chuejové ad. (0,84%). Avšak všech Tibeťanů na celém teritoriu ČLR, tj. včetně 2,1 mil. etnických Tibeťanů, žijících tradičně na území sousedních čínských provincií S’-čchuan (v její západní části, někdejší východní polovině historického Khamu neboli Východního Tibetu), Čching-chaj (bývalé historické Amdo neboli Severovýchodní Tibet), Kan-su a Jün-nan, bylo k témuž roku 4,593 mil.

Dalajlamova exilová vláda v Indii udává celkový počet všeho tibetsky mluvícího obyvatelstva zaokrouhlenou, spíše symbolickou nežli statisticky podloženou cifrou 6 miliónů. Hlavní město Lhasa zhruba se 100 tisíci obyvateli leží v nadmořské výšce 3600 metrů.

Tibetská autonomní oblast sousedí na severu a severovýchodě s Ujgurskou autonomní oblastí Sin-ťiang a provincií Čching-chaj, na východě s provinciemi S’čchuan a Jün-nan, na jihu a jihozápadě s indickými státy Arunáčalpradéš, Sikkim, Himáčalpradéš a Kašmír a dále s Bhútánem a Nepálem.

Tibetská náhorní plošina, v jejíž západní části Tibet leží, představuje nejrozsáhlejší, nejvyšší a zároveň nejnehostinnější náhorní plošinu světa (zhruba 2,5 mil. km2, průměrná výška 4 500 m). Na severu ji obklopují masívy Karakoramu, Altyn-taghu a Kchun-Iunu; na jihu hradba Himálaje, který představuje přirozenou bariéru znemožňující pronikání vlhkého vzduchu z oblasti Indického oceánu, takže Tibet s výjimkou jihovýchodu má suché, vysokohorské, výrazně vnitrozemské klima. Rozdíly v charakteru krajiny umožňují rozlišovat na území Tibetu dvě velké přírodní oblasti – severní Tibet a jižní Tibet.

Oblast severního Tibetu, zvanou Čhangthang (Severní planina), vyplňují pouště a polopouště s množstvím slaných jezer, s mrazy i v letních měsících a s teplotami v zimě klesajícími až pod -40 °C. Celý severní Tibet je velmi řídce osídlený a hospodářsky zatím málo exploatovaný.

Jižní Tibet vyplňuje údolí řeky Cangpo (v dolním toku na území Indie známé jako Brahmaputra) a jejích četných přítoků. Povrch této části Tibetu je členitější než Čhangthang a zejména hluboko vklíněná údolí řek jsou poměrně dobře chráněná před vytrvalými větry, charakteristickými pro celý Tibet. V podnebí jižního Tibetu se projevuje vliv monzunového režimu – je zde tepleji a také vetší množství srážek. V okolí Lhasy je průměrná teplota v lednu okolo 0°C, v červenci +17 °C. Do této části Tibetu zasahují z jihu severní svahy nejvyšší hory světa Čhomolangmy (8 848 m). V údolích řek jsou rozšířené jehličnaté a smíšené lesy, v nejnižších polohách bambusový porost. Zde také se nacházejí bohatá ložiska více než 30 druhů vzácných nerostů – kamenného uhlí, železné rudy, tuhy, azbestu, boraxu, zlata, polymetalických rud atd.

Převážnou většinu obyvatel Tibetu tvoří Tibeťané,vzbytek jsou přistěhovalí Číňané (Chanové), Chuejové, dále starousedlí Kašmířané, Nepálci, Mongolové a další. Průměrná hustota obyvatelstva je 1,79 osoby na km2. Osídlení je však značně nerovnoměrné: v údolí Cangpo a v okolí Lhasy žije asi 15 lidí/km2, zatímco rozlehlé části Čhangthangu nejsou osídleny vůbec.

Mateřským jazykem Tibeťanů je tibetština, která je spřízněná s barmskými jazyky, a tvoří s nimi tibetobarmskou jazykovou skupinu, představující západní větev velké rodiny čínsko-tibetských jazyků. Pro tibetštinu je příznačné množství dialektů, lišících se především ve výslovnosti a slovní zásobě. Úlohu jakési “lingua franca” celého Tibetu na sebe postupně bere lhaština neboli dialekt centrálního Tibetu a jeho přirozeného centra města Lhasy. Tibetské písmo bylo v 7. stol. n. l. odvozeno z indické abecedy dévanágarí, má 30 písmen a rozlišují se v něm dvě varianty: písmo učän (doslova “s hlavou”, totiž horní závěsnou linkou), plnící funkci našeho hůlkového písma (používá se ponejvíce v knihtisku) a písmo ume (“bez hlavy“), jakýsi kurent sloužící k běžnému psaní.

Pokud se týče zaměstnání obyvatelstva, je na prvním místě zemědělství, kterému se věnuje přibližně 80 % všeho aktivního obyvatelstva, i když rozloha obdělávané půdy nepřesahuje 0,2% celkové plochy Tibetské autonomní oblasti. Pěstuje se hlavně ječmen, pšenice, luštěniny, ovoce, řepa, brambory. V teplejších oblastech také rýže, kukuřice a v nejjižnějších polohách dokonce i subtropické ovoce.

Důležitou úlohu v životě obyvatel Tibetu má živočišná výroba orientovaná především na kočovný chov dobytka – ovcí, koní, jaků, koz.

Průmysl, který se teprve v poslední době začíná pomalu rozvíjet, se zaměřuje na zpracování místních surovin, hlavně vlny, plsti, koží, kožešin a také léčivých bylin. Dlouhou tradici má i řemeslná výroba zaměřená především na výrobu předmětů denní potřeby, oděvů, obuvi. Poměrně vysoký standard si uchovávají tradiční umělecká řemesla jako kovotepectví, mečířství, malba náboženských obrazů, zhotovování rituálních předmětů.

Vzhledem k obrovské rozloze Tibetu představoval odjakživa i obchod důležitou a značně výnosnou formu zaměstnání, stejně jako přepravnictví (na mulech, jacích či koních a v severovýchodním Tibetu i na velbloudech). Komunikační síť na území Tibetu je dosud velmi řídká. Prašné, eventuálně rozbahněné cesty spojují hlavní město Lhasu s jeho zázemím i hustěji osídleným údolím řeky Cangpo. Spojení Tibetu s ostatním územím Číny zabezpečují dvě dálkové silnice – jedna vedoucí přes Čching-chaj a druhá pres S’-čchuan, vybudované v polovině 50. let vojáky čínské armády. V provozu je též stará silnice spojující Lhasu s Gangtokem v Sikkimu a z poslední doby také silnice vedoucí ze Lhasy do hlavního města Nepálu Káthmándú. Západní Tibet má rovněž spojení se Sin-ťiangem po strategické silnici vedoucí z Ruthogu do Kášgaru. Železnice v Tibetu dosud neexistuje (pozn. blo-gros: nyní již existuje železniční spojení s Čínou).

Nezávislá tibetská říše Tchu-po (epocha Tchang, 7.-9.stol.)

Tibetská náhorní plošina začala být trvale osídlována poměrně pozdě, pravděpodobně až začátkem našeho letopočtu. Předkové dnešních Tibeťanů Čchiangové, Nakhiové a další, patřící k sinomongolské rase, žijící původně při horních tocích řek Chuang-che (Žlutá řeka) a Čchang-ťiang (Dlouhá řeka alias Jang-c’-ťiang) a v lesích jihozápadní Číny, se rozšířili do údolí řeky Cangpo někdy v 1. polovině 1. tisíciletí naší éry. Zatímco u sousedního chanského obyvatelstva byl v té době proces formování národa v plném proudu a v jistém smyslu byl již dovršen, nacházelo se území, kam dnes umísťujeme Tibet, ve stadiu kmenové a rodové roztříštěnosti. Jednotlivé kmeny vzhledem k obrovské ploše, kterou obývaly, a obtížnému vzájemnému styku měly jen málo společného a jejich náčelníci mezi sebou sváděli ustavičné boje. Teprve v průběhu 6. století si vůdcové kmene, který sídlil v údolí řeky Jarlung (jihovýchodně od Lhasy), získali hegemonii nad svým nejbližším okolím, dále ji postupně rozšiřovali, až se nejschopnější z nich, Namri Songcän (konec 6. a začátek 7. stol. n.l.), stal jediným vládcem nad většinou kmenů centrálního Tibetu, čímž byl položen základ k budoucímu sjednocení celé země, jež uskutečnil král Songcän Gampo (605-650). S tímto panovníkem se na scéně dějin vynořuje raně feudální tibetský stát s většinou atributů, které se státu přisuzují, jako jsou ústřední vláda, vlastní zákonodárství, vojsko, styky s ostatními zeměmi, tj. konkrétně s Indií a Čínou. Do jeho doby spadá i uvedení buddhismu z Indie a vytvoření vlastního tibetského písma. Obojí mělo pro další rozvoj, náplň i zaměření tibetské vzdělanosti dalekosáhlý význam: díky bezprostřednímu blahodárnému styku s tehdejšími vyspělými civilizacemi sousední Číny a Indie se mohla i v Tibetu zrodit svérázná duchovní kultura, jež pak v průběhu dalších století sama výrazným způsobem ovlivňovala kulturní rozvoj v řadě zemí Vnitřní Asie, především v Mongolsku, Burjatsku, ale také v Bhútánu, Sikkimu, Nepálu a Ladaku.

Ve 2. polovině 7. a zejména v celém 8. století prožíval Tibet vrcholnou dobu svých dějin: jeho moc se rozšířila i na části území Sin-ťiangu a provincie Kan-su; docházelo k dynastickým sňatkům mezi tibetskými monarchy a dcerami čínských císařů (k prvnímu došlo už za krále Songcän Gampa v roce 641, k druhému v roce 710 za krále Meagcchoma, 704-755); do země byli zváni šiřitelé indického buddhismu, především Padmasambhava, zakladatel “Staré školy” tibetského buddhismu, tzv. Ňingmapy, dále Šántarakšita, Kamalašíla a mnozí další; za krále Ralpačäna (817-836) vrcholilo překládání buddhistických súter do tibetštiny. V téže době bylo vyměněno ne méně než 100 oficiálních a polooficiálních poselstev mezi Lhasou a Čchang-anem, hlavním městem tchangské Číny, a uzavřeno osm významných dohod. Pro posouzení charakteru čínsko-tibetských vztahů v této době má obzvláštní význam čínsko-tibetská smlouva z let 821-822, jejíž dvojjazyčný čínský a tibetský text je dodnes zachován na kamenné stéle ve Lhase. Ve smlouvě se mj. praví:

“Velký král Tibetu a velký král Číny, jsouce spřízněni jako synovec a strýc, se dohodli na spojenectví svých říší … Obě země se budou přidržovat hranice, která nyní mezi nimi existuje. Všechno na východ od ní je země Velké Číny; všechno na západ od ní je země Velkého Tibetu … Tato slavnostní úmluva zakládá velikou epochu, kdy Tibeťané budou šťastni v zemi tibetské a Číňané v zemi čínské.”

Tehdejší Tibet byl ve všech ohledech samostatný a nezávislý stát s poměrně velkým vojenským potenciálem a čilými styky s okolním světem. Jeho králové byli svrchovanými vládci své země a jejich moc nepodléhala žádnému omezování ani zásahům zvnějška. Naopak byly doby, kupř. v roce 763, kdy tibetská vojska obsadila načas hlavní město Čchang-an a vážně ohrozila samu existenci tchangské dynastie. Vztah mezi oběma zeměmi byl, i přes jeho obrazné označení jako vztah mezi “strýcem” (vlastně tchánem, tj. čínským císařem) a “synovcem’“ (vlastně zetěm, tj. tibetským králem), ještě v plném slova smyslu vztahem dvou nezávislých a svrchovaných států, arci s rozdílným stupněm organizace státní moci a s nestejnou úrovní hospodářského a kulturního rozvoje.

V roce 842 se jednotné tibetské království rozpadlo a na troskách kdysi mocné tibetské říše vznikla řada drobných feudálních knížectví. Tibet, a jmenovitě jeho centrální část, procházel tehdy obdobím vnitřních otřesů, provázených hlubokým úpadkem politického a kulturního života. Pouze v západních oblastech země – v kraji Ngari a na území dnešního Ladaku v indickém státe Džammú a Kašmír -lze v té době pozorovat relativní stabilitu a kontinuitu politické moci. Zachované zprávy svědčí o tom, že západotibetští králové všemožně napomáhali rozvoji styku s Indií. Z Indie byly v té době, kromě náboženských podnětů, přejaty též míry, váhy a kalendář.

Politické vakuum. Rozvoj sektářství (9.-13. stol.)

Politické vakuum v centrálním Tibetu, vzniklé v 9. století v důsledku rozpadu ústřední královské moci a trvající bezmála dalších 400 let až do poloviny 13. století, umožnilo vznik četných náboženských sekt v zemi. Růst sektářství v té době byl však podstatně ovlivněn též úpadkem buddhismu v Indii v důsledku muslimského vpádu, který měl za následek přerušení pravidelných styků tibetských buddhistů s jejich indickými guruy. V rozmezí 11. a 12. století se v centrálním Tibetu zformovaly čtyři hlavní sekty (školy) tibetského buddhismu -Kadampa, Žičhepa, Sakjapa a Kagjüpa – s četnými jejich odnožemi. Jednotlivé kláštery, shromažďující okolo sebe početné stoupence, se záhy staly středisky nejen náboženského, nýbrž i všeho kulturního, hospodářského a politického života dané oblasti. V tomto období žili a působili velcí reformátoři, básníci, mystici, Atíša, Rinčhen Zangpo, Marpa, Milaräpa, Gampopa a mnozí další. Aby však kterákoli náboženská sekta mohla dosáhnout hegemonie nad ostatními, bylo zapotřebí opřít se o silnou světskou moc, ať domácí nebo cizí. K tomu skutečně došlo v následujícím 13. století, kdy se na scéně objevili Mongolové.

Tibet, vazal Mongolů (epocha Jiian, 13.-14. století)

Pozornosti Tibeťanů neušel sjednocovací proces, probíhající koncem 12. století mezi mongolskými kmeny a dovršený na počátku 13. století vůdcem kmene Mongolů Temudžinem, zvaným Čingischán (1206-1227). Pro jistou část soupeřícího tibetského kléru to byl dokonce signál k tomu, aby se začala preventivně orientovat na přátelství a spolupráci s novou vzmáhající se říší na severu. Stejně tak Mongolům, kteří v roce 1239 pronikli až ke klášteru Radeng, vzdálenému necelých 100 km severně od Lhasy, neuniklo, že v Tibetu není jednotná světská vláda, že země je už několik století rozdělena a všechna politická moc, hospodářská síla a kulturní vliv se soustřeďují při klášterech v rukou jednotlivých náboženských sekt, z nichž nejmocnější byla v té době sekta Sakjapa. V jejím čele tehdy stál známý učenec a literát Künka Gjalcchän, zvaný Sakja-pandita (1182-1251), autor proslulé Pokladnice moudrých rčení (česky 1984 a 1988). Aby si zajistil hegemonii nad ostatními sektami, přijal pozvání k návštěvě Mongolska (v roce 1245), během níž došlo mezi oběma stranami k vytvoření zvláštního vztahu, tibetsky nazývaného čhönä dang jöndag neboli vztah ,,lamy-obětníka a laika-almužníka”. Tento vztah, opětovně připomínaný ve vztazích Tibetu k Číně i v pozdějších dobách, třeba interpretovat jako “přijetí hlavy suverénního státu za učedníka a dobrodince církevního knížete, s důrazem na primát náboženského hierarchy nad jeho světským vládcem” (Ju. N. Rerich).

V téže politice sbližování mongolského dvora s představiteli tibetské buddhistické církve pokračoval i chán Chubilaj (1260-1294), dovršitel porobení sungské Číny (v roce 1279) a zakladatel a první panovník mongolské (jüanské) dynastie na čínském císařském trůně. Ten v roce 1260, když byl na kurultaji v Karakorumu provolán všemongolským chánem, udělil Sakja-panditovu synovci, učenému lamovi Phagpovi (1235-1280), zdržujícímu se u jeho dvora, titul “zemského preceptora” (kuo-š’) a tibetský buddhismus povýšil na oficiální náboženství východní části Mongolské říše.

Po přenesení sídelního města z Karakorumu do Pekingu, tehdy zvaného Chánbalig “Chánovo město”, v roce 1263 pozval k sobě Phagpu znovu. Tentokrát strávil tibetský lama u Chubilajova dvora plných osm let, a když se v roce 1276 vracel do Tibetu, byl mu udělen titul, zahrnující v sobě výkon nejvyšší duchovní moci v zemi. Tato výsada zůstala pak po celou dobu mongolské vlády v rukou sakjaských hierarchů. Dohled nad věcmi civilní správy a vojenství v Tibetu byl svěřen úředníku pravidelně jmenovanému a odvolávanému z ústředí.

Uvedenými opatřeními, realizovanými ještě před založením dynastie Jüan v Číne, bylo v podstatě dovršeno zřízení mongolského “protektorátu” nad Tibetem, který pak se vznikem říše Jüan (1280) přešel automaticky pod její jurisdikci. V této souvislosti třeba ovšem zdůraznit, že k zapojení Tibetu do mongolského impéria Jüan v Číně došlo až po jeho předchozím začlenění do Mongolské říše rodu Čingischánova. Proto tvrzení některých čínských autorů, že “čínská svrchovanost” nad Tibetem se datuje od těchto dob, jsou mylná. Mongolové dobývali Tibet především pro sebe a pro své potřeby a nikoli pro rozmnožení někdejší či budoucí moci a slávy chanského impéria! Ostatně v době, kdy Mongolové již fakticky a účinně Tibet administrovali prostřednictvím sakjaské sekty a dosazovaných úředníků (nejpozději od roku 1276, ne-li dříve), byla Čína spravována ještě dynastií Jižních Sungů, z čínského hlediska jedinou legitimní představitelkou státní moci v zemi.

Se založením dynastie Jüan se i Tibet, který téměř až do poloviny 13. století zůstával na svém východním sousedovi ve všech ohledech nezávislý, dostával do stále těsnějšího vazalství na ústřední mongolské vládě v Pekingu. Leč tato situace netrvalo nijak dlouho. S pádem jüanského císařství v Číně (1368) došlo i k faktické likvidaci mongolského “protektorátu” nad Tibetem. Čínská dynastie Ming, která vystřídala mongolskou dynastii Jüan, nedokázala nikdy někdejší vazalský poměr Tibetu k říši obnovit.

Střídání světských dynastií; obnovení spojenectví s Mongoly (epocha Ming, 14.-17. století)

Pokud jde o samotnou sektu Sakjapu, ukázalo se, že příliš mnoho politické přízně jüanským dvorem jí prokazované mělo pro ni zhoubné následky. Koncentrace bohatství a světské moci v rukou privilegované sekty, pro jejíž příslušníky neplatil příkaz mnišského celibátu, poškodilo morálku i dobré jméno této kdysi ctností a učeností proslulé sekty. Nespokojenci s nadvládou kláštera a mnichů Sakja se v polovině 14. století začali soustřeďovat kolem sekty Digungpy (vznikla v polovině 12. století jako odnož starší sekty Kagjüpy), vystavené za sakjapovců největšímu útisku. K hnutí se brzy připojili i světští feudálové, jmenovitě šlechtický rod Phagmodu, který se také kolem roku 1350 ve středním Tibetu chopil moci a udržel si ji až do roku 1436. Po mnoha staletích politické roztříštěnosti a po téměř stoletém období sakjaské hierokracie se tak alespoň střední část země opět sjednotila pod pevnou vládou světských panovníku.

Královský rod Phagmodu, který od konce mongolské éry vládl neomezeně nad troskami někdejší sakjasko-mongolské administrativy ve středním Tibetu, ztratil svou moc v polovině 15. století a byl vystřídán dynastií Rinpung (1436-1565), mající svou základnu v Zadním Tibetu a duchovní oporu v sektě Karmapě. Dynastie Rinpung byla pak svržena jedním z jejích ministrů, který založil vlastní dynastii, zvanou Cangpa (1565-1642). Moc těchto královských rodů většinou nesahala za hranice Středního, eventuálně Zadního Tibetu.

Soubežně s poměrně častým střídáním světských vládců v Tibetu neustávaly ani boje mezi jednotlivými sektami tibetského buddhismu. Na pozadí hlubokého morálního úpadku a náboženské nesnášenlivosti vystoupil se svou reformou tibetského mnišství slavný Congkhapa (1357-1419). Jím založená sekta Gelugpa (podle barvy obřadní pokrývky hlavy jejích příslušníků nazývaná též sektou “žlutých čepic”), zdůrazňující striktní řád, mravně bezúhonný život a hluboké filozofické vzdělání, se měla v příštích stoletích stát rozhodující duchovní a později i světskou silou v zemi. V této sektě byl po Congkhapově smrti zaveden systém dvou nejvyšších převtělenců, dalajlamy a pančhenlamy, který jen s nepatrnými změnami přetrval do našich dnů.

V počátečním období svého trvání (do poloviny 17. století) neměla Gelugpa reálných vyhlídek na výraznější posílení své politické a hospodářské moci v zemi a její vliv se omezoval téměř výlučně na sféru náboženskou. A protože této sektě nepatřila přízeň ani pekingského dvora, ani domácích královských rodů, navázal Sönam Gjamccho (1543-1588), podle posloupnosti třetí nejvyšší představitel Gelugpy, přátelské styky s mongolským vládcem Altanem (1543-1583). Ten ho v roce 1578 pozval k sobě, učení Gelugpy prohlásil za oficiální náboženství svého lidu a jemu osobně poprvé udělil mongolsko-tibetský titul dalajlama, tj. “oceánový (čili nejvyšší) lama”. Tak byla v nové podobě opět obnovena stará tibetsko-mongolská, duchovně-světská aliance, jak jsme ji mezi těmito dvěma zeměmi poznali již v polovině 13. století. Spolupráce “žluté sekty” s Mongoly se ještě více prohloubila, když se Sönam Gjamcchovým nástupcem v úřadu jejího nejvyššího představitele v Tibetu a všem lamaistickém svetě (Sönam Gjamccho zemřel v Mongolsku roku 1588) stal Mongol, Altanův vnuk Jöntän Gjamccho, přijatý za čtvrtého dalajlamu (1589-1616).

S nástupem 5. dalajlamy Ngawang Lozang Gjamccha (1617-1682), jenž bývá ve své vlasti s oblibou nazýván “Velkým Pátým” (Ngapa čhenpo), zahájila sekta “žlutých čepic” rozhodný boj o získání veškeré duchovní i světské moci v celém Tibetu. Vojenskou pomoc jí k tomu poskytl Gušri-chan (1636-56), vůdce západomongolského kmene Chošúdů, obývajících krajinu Amdo. Gušri-chanova vojska obsadila v roce 1642 Střední i Zadní Tibet a svrhla Gelugpě nepřátelskou dynastii Cangpa, čímž byl zároveň likvidován duchovní primát sekty Karmapy. Dalajlama se po tomto krvavém převratu stal duchovní i světskou hlavou Tibetu. Gušri-chanovi byl za jeho pomoc udělen dědičný titul “tibetského krále” (bökji gjalpo) a jeho potomci se v této funkci udrželi až do roku 1717. Tak se v polovině 17. století znovu zformoval jednotný a nezávislý teokraticko-světský tibetský stát, udrževší se rovné tři čtvrti století (1642-1717), než podlehl soustředěnému náporu Džúngarů a posléze mandžuské říši Čching.

Tibet – protektorát Čínské říše (epocha Čching, 1644-1912)

Vzhledem k poměrné délce a složitosti historického vývoje Tibetu v období Čching, jakož i vzhledem k důležitosti jednotlivých historických faktů a událostí pro definitivní formování charakteru vzájemného poměru Tibetu a Číny, je nezbytné si je rozdělit do kratších etap, z nichž každá je svým způsobem samostatnou kapitolou v politických dějinách novodobého Tibetu.

1. etapa (do roku 1717) – charakterizovaná pokusy nových vládců Číny o navázání kontaktů s novými vládci Tibetu.

K prvním kontaktům mandžuských vládců s představiteli sekty Gelugpy v Tibetu došlo ještě předtím, než se Mandžuové zmocnili Číny. V roce 1640 přišlo dalajlamovi první pozvání k návštěvě mandžuského císaře Tchaj-cunga v Mukdenu, jež se však neuskutečnila. V roce 1648 následovalo nové pozvání, tentokrát od císaře Šun-č’, k návštěvě Pekingu. Dalajlamova návštěva císařského dvora se uskutečnila v letech 1652-53. Dalajlama i se svým doprovodem byl tehdy ubytován v klášteře Si-chuang-s’, urychleně k tomu účelu zbudovaném severně od městských hradeb. Císař mu za jeho téměř půlročního pobytu v hlavním městě poskytl dvě audience, vyměnil si s ním četné dary a před odchodem mu udělil honosný titul, vztahující se k dalajlamově náboženské funkci nejvyšší hlavy buddhistické církve. K žádnému oficiálnímu jednání, jež by mělo za následek formální úpravu politickoprávního poměru Tibetu k mandžuským vládcům Číny, tehdy ještě nedošlo.

V Tibetu i nadále zůstávala vojenská moc v rukou mongolských “králů Tibetu”, duchovní primát náležel tak jako dosud dalajlamovi, s nímž se o světskou moc dělil pouze tzv. desi (administrátor) Sanggjä Gjamccho, prý dalajlamův vlastní syn. Sanggjä Gjamcchův postoj vůči císaři Kchang-si byl vysloveně nepřátelský. To se projevovalo např. v tom, jak stranil císařově opozici v Číně vedené generálem Wu San-kuejem nebo jak předním po čtrnáct let tajil smrt 5. dalajlamy v roce 1682. Jeho dvojakost vyšla najevo zejména tehdy, když odmítl (v roce 1689) podporovat císaře v jeho boji proti vůdci ojratských Džúngarů Galdanovi a jeho panmongolským snahám.

V boji proti Sanggjä Gjamcchovi – v době nezletilosti 6. dalajlamy Cchangjang Gjamccha (1683-1706) neomezenému vládci Tibetu prokázal císaři velké služby vojenský velitel Tibetu, Mongol Lhabzang-chan, pátý nástupce Gušri-chana ve funkci tzv. tibetského krále (1697-1717). V roce 1705 byl Sanggjä Gjamccho usmrcen, jeho chráněnec 6. dalajlama sesazen a Lhabzang-chan prohlášen administrátorem v zemi. Současně s degradací 6. dalajlamy, jenž byl pro své údajné nepřístojné chování prohlášen za neplatného převtělence, byl na dalajlamovský prestol dosazen Lhabzangův kandidát Ješe Gjamccho (1707-1717). Toto opatření však vzápětí vyvolalo v Tibetu i v sousedním Amdu (Čching-chaj) vlnu všelidového odporu vůči samozvanému administrátorovi a císaři začalo docházet mnoho stížností na Lhabzangovo svévolné počínání. Císař proto v roce 1708 vypravil do Lhasy vysokého dvorního hodnostáře La-tu-chuna, aby vyšetřil situaci přímo na místě a učinil příslušná doporučení. V roce 1709 byl do Lhasy vyslán “viceministr” Che-šou, aby Lhabzangovi “pomáhal při řízení tibetských záležitostí”.

Lhabzangova skutečná pozice v zemi byla tehdy však již natolik slabá, že ji jednorázová, spíše morální nežli faktická císařova podpora nemohla zachránit. V roce 1714 se jeho opozičníci – čchingchajští Mongolové a lamové největších tibetských klášterů Sera, Däpung a Tašilhünpo obrátili o pomoc k Cewang Rabdanovi (1697-1727), Galdanovu synovci a nástupci ve funkci vůdce ojratských Džúngarů v krajině I-li. Ten vypravil do Tibetu početnou armádu Džúngarů, která deset dní obléhala Lhasu, až se jí podařilo koncem listopadu roku 1717 probít se do jejího středu. Lhabzang, bránivší se s hrstkou svých vojáku v dalajlamovském paláci Potále, zahynul v boji. Jeho smrtí definitivně padla mongolská dynastie “tibetských králů” (1642-1717) a vojenskými pány v zemi se na krátkou dobu stali Džúngaři, podporovaní místní protičínskou opozicí.

2. etapa (1718-1750) – charakterizovaná dobyvačnými taženími čínských vojsk a zřízením stálé reprezentace dvora ve Lhase.

Převrat ve Lhase, jemuž padl za oběť promandžuský režim krále Lhabzang-chana, a obavy z posilování moci Džúngarů, úhlavních nepřátel Mandžuů v centrální Asii, zavdaly císaři Kchang-si podnět k vyslání dvou trestných výprav do Tibetu (v letech 1718-19 a 1720), jež vytvořily nezbytné předpoklady pro některé významné reformy ve vojenské a civilní správě Tibetu. Nejdříve byla ve Lhase na přechodnou dobu (1720-21) ustavena prozatímní vojenská junta v čele s vrchním velitelem druhé trestné výpravy, mandžuským generálem Jansinem. Všichni hlavní strůjci džúngarské invaze, jakož i otevření přisluhovači cizích okupantů v letech 1717-20 byli dopadeni a veřejně popraveni. Za nového dalajlamu, legitimního nástupce 6. dalajlamy, který zemřel roku 1706, když byl eskortován do Číny, byl prohlášen Kalzang Gjamccho (1720-1757), rodák z východotibetského Lithangu. Byla vytvořena čtyřčlenná ministerská rada kašag, pracující pod vrchním dohledem velitele císařských vojsk ve Lhase. Do nejvyšších zemských úřadů byli jmenováni především přívrženci bývalého kolaborantského Lhabzangova režimu a příslušníci protidžúngarské opozice. K zabezpečení pravidelného chodu nového režimu byla ve městě ponechána mandžuská vojenská posádka v síle 3 000 mužů a menší vojenské oddíly byly rozmístěny též podél cesty vedoucí ze S’-čchuanu do Tibetu.

Jung-čengova (1723-1735) politika vůči Tibetu vnesla do tradice čínsko-tibetských vztahů mnoho významných změn. Hospodářské potíže spojené s vydržováním početného vládního vojska ve vzdáleném a těžko dostupném Tibetu přiměly císaře hned v prvním roce jeho vlády k podstatnému snížení jeho stavu a postupné evakuaci. Rovněž vydržování četných mandžusko-čínských civilních úřadů ve východním Tibetu, zřizovaných tam po roce 1720, se ukázalo neefektivním, a proto císař v roce 1725 rozhodl nahradit strnulou a nákladnou formu přímé kontroly nad touto oblastí pružnější a levnější formou “protektorátu”. V té souvislosti byla též v roce 1727 vytyčena nová hranice mezi S’-čchuanem a Tibetem, kterou měl zhruba tvořit vodní předěl mezi Ťin-ša-ťiangem (horní tok Čchang-ťiangu čili Jang-c’-ťiangu) a Lan-cchang-ťiangem (Mekong). – Tato hraniční čára odděluje dnes provincii S’-čchuan od Tibetské autonomní oblasti.

V době přechodného oslabení Jung-čengova zájmu o vlastní Tibet vyhrotily se ve Lhase rozpory mezi pročínskými členy ministerské rady (Khangčhennä a Pholhanä) a jejich nacionalistickými odpůrci z dalajlamova okolí. V zemi vypukla občanská válka (1727-28) a císař Jung-čeng toho využil jako záminky k vyslání čínského expedičního sboru v síle 15 tisíc mužů na pomoc pročínským elementům. Jeho vrchní velitel Džalangga a po jeho odchodu v roce 1728 dva císařští zplnomocněnci Sengge a Mailu se okamžitě ujali kontroly nad činností místních tibetských úřadů. V osobě Senggeho a Mailu došlo poprvé ke zřízení instituce ambanů neboli vysokých císařských úředníku, jednoho hlavního a jednoho pomocného, představujících v Tibetu zájmy dvora a ústřední vlády. Kromě nezbytného úřednického aparátu jim byla ponechána k ochraně ve Lhase vojenská posádka v síle 2 000 mužů.

Postupná konsolidace poměrů v Tibetu umožnila během doby zredukovat postavení císařských “místodržících” na ryze formální, zdvořilostní záležitost a snížit stav místní čínské posádky na 500 a později na pouhých 100 mužů. Vojenského oslabení ambanů však znovu využila protičínská opozice k rozpoutání nepokojů proti císaři (1750). V nastalých zmatcích zahynuli také oba ambani Fučing a Labdon a to zavdalo císaři Čchien-lungovi podnět k vyslání nové trestné expedice do Lhasy.

3. etapa (1751-1793) – charakterizovaná vytvořením systému mandžusko-čínské suzerenity nad Tibetem a jeho postupnou přeměnou v protektorát Čínské říše.

Za dlouhé éry Čchien-lungova panování (1736-1795) došlo v Tibetu k všestrannému posílení pozic ústřední vlády. Hlavní mocenské změny, které císař po událostech v roce 1750 v Tibetu prosadil, lze shrnout do těchto bodů: byl zrušen systém dědičných “králů” Tibetu jakožto neposkytující dostatečné záruky pevné vlády v zemi; byl obnoven systém čtyřčlenné ministerské rady praktikovaný už v letech 1721-1727; dalajlama byl prohlášen duchovní a světskou hlavou Tibetu; pravomoci ambanů byly rozšířeny: kromě vrchního velení císařským vojskům ve Lhase, jež měla napříště čítat 1 500 mužů, jim od nynějška náležel též vrchní – dohled nad činností ministerské rady s právem předkládat jí návrhy a činit doporučení.

K dalšímu upevnění mandžusko-čínské správy v Tibetu došlo po tibetsko-nepálském konfliktu v letech 1788-1792, vítězně ukončeném ve prospěch Tibetu zásahem čínských vojsk. Jádro Čchien-lungových reforem tibetské administrativy z let 1792-1793, které měly vytvořit v Tibetu stav, jenž by vylučoval jakoukoli změnu vnitřních poměrů a zabezpečoval zemi proti nežádoucím zásahům zvenčí, spočívalo v převedení veškeré vojenské, politické, hospodářské a administrativní kontroly nad Tibetem prostřednictvím ambanů do rukou ústřední čínské vlády. Zavedení vrchní ambanské kontroly nad místní administrativou se rovnalo faktickému podřízení tibetské vlády ve všech rozhodujících sférách její činnosti – hospodářské, finanční, vojenské, zahraniční aj. – ústřední vládě Číny. Ve vzájemném poměru obou zemí se tím vytvořil kvalitativně nový vztah vazala (Tibetu) k jeho suzerénu (mandžuské Číně), označovaný někdy jako “čínský protektorát” nad Tibetem.

4. etapa (1793-1890) – charakterizovaná relativní stabilitou mandžusko-čínské suzerenity nad Tibetem.

V té formě, v jaké se ústřední správa tibetských věcí ustálila po roce 1793, se v podstatě udržela až do pádu mandžuské dynastie v Číně v roce 1912. Vrchní dozor nad činností místní tibetské vlády, tj. kontrola financí, daní, vojenských záležitostí a styku se zahraničím, zůstal po celé 19. století v rukou ambanů, kteří se napříště střídali v pravidelných tříletých intervalech. Rovněž styk se sousední provincií S’čchuan, která tvořila materiální základnu mandžuské politiky v Tibetu, byl pravidelný a postupně se zdokonaloval. Nejednou v tomto období došlo také při identifikaci převtělenců dalajlamů k losování pomocí „zlaté urny“ (serbum), darované k tomuto účelu císařem Čchien-lungem, z níž jména případných kandidátů napsaná na proužcích papíru vytahovali jídelními tyčinkami ambani.

5. etapa (1890-1912) – charakterizovaná vystupňováním úsilí o udržení a upevnění mandžusko-čínské suzerenity nad Tibetem.

Novým prvkem v dosavadním politickém vývoji Tibetu a v jeho vztazích s Čínou bylo objevení se na scéně Anglie, první cizí mocnosti, která se začala hospodářsky a politicky o Tibet zajímat. Přesahovalo by však rámec našeho výkladu, kdybychom se měli podrobněji věnovat otázkám postavení Tibetu v mezinárodní politice na konci 19. a začátku 20. století, sporům, které o tento strategicky významný region Asie vedly Čína, Velká Británie a carské Rusko, vojenským zásahům ze strany Velké Británie, četným jednáním a dohodám o Tibetu z tohoto období atd. Konstatujme jen, že události okolo britského ozbrojeného vpádu do Tibetu v letech 1903-1904, před kterým hledal 13. dalajlama útočiště v Mongolsku a v Číne, a anglo-tibetská tzv. Lhaská dohoda ze 7. září 1904, hrozící nebezpečím vytržení Tibetu z organismu Čchingské říše, vyvolaly na straně Číny zvýšený zájem o vnitropolitický vývoj v Tibetu a zefektivnění její kontroly nad tamní situací. Třináctý dalajlama Thubtän Gjamccho (1876-1933) byl v roce 1908 uvítán v Pekingu a přislíbena mu podpora některým jeho modernizačním snahám. Do Lhasy byl za ambana vyslán osvědčený administrátor Lien-jü (1906-1912), který se tam pokusil o celou řadu reforem, jež měly v očích Tibeťanů znovu pozvednout pokleslou prestiž mandžuského dvora.

S oživením čínského zájmu o vlastní Tibet souvisela také zvýšená pozornost dvora, věnovaná v té době otázkám konsolidace poměrů ve východním Tibetu, s nímž Čína sousedila třemi svými provinciemi. Nejdříve byla v letech 1905-1906 zreformována a posílena čínská moc v s’ čchuansko-tibetském pomezí a byl tu zřízen úřad “vysokého komisaře pro pohraniční záležitosti” se sídlem v Bathangu. Druhou etapu – léta 1908-1911 – představovaly vojensko-administrativní akce na vlastním tibetském území západně od řeky Ťin-ša-ťiang až k městu Gjamda, ležícímu 200 km východně od Lhasy. Místní tibetské úřady zde byly rušeny a zaváděna čínská správa, obdobná jako v ostatním vnitrozemí. V této době byl také předložen návrh na přeměnu takto získaného území na čínskou provinci s názvem Si-kchang.

To vše vytvářelo příznivé podmínky pro vstup čínských vojsk do Tibetu v únoru 1910 a k zavedení čínské vojenské kontroly v zemi. Dalajlama, prchající před blížícím se čínským vojskem, vyhledal politický azyl v Britské Indii, což poskytlo Pekingu záminku k jeho sesazení (25. února 1910). Lhaská vláda, oslabená odchodem dalajlamovým a doplněná pročínskými elementy z okolí pančchenlamova, se stala pouze poslušným nástrojem v rukou ambana Lien-jüho a velitele čínského expedičního sboru Čung Jinga.
Lhasa.

Faktická nezávislost (období Čínské republiky, 1912-1949)

Další vývoj událostí přervala Sinchajská revoluce v Číně v roce 1911, která učinila na jedné straně rázný škrt přes všechny plány, jež mandžuská císařská vláda s Tibetem měla a jež nepochybně ve svých důsledcích měly vést k vytvoření regulérní čínské provincie z Tibetu, na druhé straně však také nastolila otázku, co bude dál s dosavadním systémem ústřední správy Tibetu v nových podmínkách republikánské Číny. Bezprostřední vývoj v čínsko-tibetských vztazích po roce 1911 svědčí o tom, že nový režim v Číně byl připraven převzít v Tibetu všechna práva a výsady, které tam starý režim zanechal.

Aby republikánská vláda Číny předešla rozpadu mnohonárodnostního státního území Číny zděděného po Mandžuech a zabránila ztrátě svých “okrajových území”, mezi nimi i Tibetu, vydala v té době celou řadu prohlášení o sounáležitosti “pěti ras”, tj. národů, totiž Chanů, Mandžuů, Mongolů, Chuejů (“Mohamedánů”) a Tibeťanů, tvořících dohromady jednotný “stát všeho lidu Číny” – Čínskou republiku. Zároveň byli jejich představitelé přizváni k práci v čínském parlamentě.

Pokud jde o Tibet, narazily její snahy v tomto směru záhy na některé překážky jak vnitropolitického, tak mezinárodněpolitického charakteru.

Především to byly ozbrojené srážky mezi dezorganizovanou čínskou posádkou ve Lhase a Tibeťany, datující se od poloviny března 1912. Když čínským vojákům hrozilo již nebezpečí totální likvidace v tibetském obklíčení, bylo – díky zprostředkovatelskému úsilí nepálského obchodního agenta ve Lhase – dosaženo dohody o příměří (12.8. 1912). Podle ní měli Číňané složit zbraně a stáhnout se z Tibetu. Poslední kontingenty čínských vojsk a zbytky ambanské administrativy skutečně opustily Tibet v lednu roku 1913. Tím také formálně skončila činnost staleté instituce ambanů, zavedená v roce 1727, a republikánská Čína od této doby neměla v Tibetu žádného svého oficiálního představitele, který by svým postavením a funkcí navazoval na předchozí ambany. Ve vypjaté atmosféře těch dní vydal dalajlama “deklaraci nezávislosti” (1. 3. 1913), v jejímž duchu později také směřoval veškerou vnitřní a zahraniční činnost své vlády.

Prvním konkrétním projevem de facto nezávislosti Tibetu v té době bylo sjednání tibetskomongolské dohody z 11. ledna 1913, v níž obě strany prohlašovaly, že se „vymanily z područí mandžuské dynastie, oddělily od Číny a staly nezávislými státy”. Tato dohoda, i když o její existenci panují některé pochybnosti, představuje první smluvní dokument, který mezi sebou uzavřely dvě části jedné Číny, aniž by o tom její ústřední vláda byla konzultována, či byla k účasti na ní přizvána.

Své nejvýraznější podoby faktická nezávislost Tibetu nabyla účastí tibetské delegace na jednáních trojstranné britsko-čínsko-tibetské tzv. Simelské konference v letech 1913-14. Konference měla zjednat jasno v otázce politickoprávního statusu Tibetu a v otázkách jeho územně-administrativního vymezení. Tibetské delegaci, v průběhu konferenčního jednání neustále se dožadující mezinárodního potvrzení faktické nezávislosti Tibetu, byl nakonec předložen britský kompromisní návrh, přiznávající Číně suzerenitu nad celým Tibetem a tzv. Vnějšímu’ (tj. vlastnímu) Tibetu poskytující pouze status autonomie.

V této podobě ovšem výsledky konference neuspokojily ani tibetskou, ani čínskou stranu, která se dokonce od dohod y zcela distancovala.

Vývoj v čínsko-tibetských vztazích po neúspěšné Simelské konferenci se ubíral cestou faktické nezávislosti Tibetu na straně jedné a neschopnosti Číny prosadit v této zemi jakékoli vlastní zájmy na straně druhé. Pokračující boje v s’čchuansko-tibetském pohraničí skončily v roce 1918 příměřím, které vyneslo Tibetu další územní zisky.

V důsledku vnitropolitické situace v Číně ve 20. letech vyznačoval se vývoj v čínsko-tibetských vztazích dalším odpoutáváním se Tibetu od Číny a upevňováním jeho nezávislosti. V téže době došlo také k značnému posílení britského vlivu v této zemi.

K oživení čínského zájmu o Tibet došlo až s příchodem Kuomintangu k moci v roce 1927. Při ústřední vládě v Nankingu byla ustavena “Komise pro mongolské a tibetské záležitosti”; v květnu 1930 byl Tibet, stejně jako Mongolsko, vyhlášen organickou součástí Čínské republiky; v roce 1934 byla do Lhasy vypravena mise generála Chuang Mu-sunga – formálně k vyjádření soustrasti Čankajškovy vlády nad úmrtím 13. dalajlamy (17. 12. 1933), ve skutečnosti však aby se pokusila přimět Tibet přistoupit na čínskou svrchovanost; v roce 1934 došlo také ve Lhase ke zřízení stálé čínské agentury s posláním dohlížet nad dodržováním příměří v čínsko-tibetském pohraničí. Tato zvýšená aktivita čínského ústředí nepochybně souvisela se změnami ve vnitropolitickém životě Tibetu, z něhož odešel probritsky orientovaný 13. dalajlama a k moci se dostal regent Radeng-rinpočhe (1934-41), nakloněný spolupráci s nankingskou vládou. Tato jeho orientace neměla však dlouhého trvání a ani na straně Tibetu se nesetkávala všude s očekávanou odezvou. Tibetská strana také nepovažovala zřízení čínského úřadu ve Lhase za uznání suverenity Číny nad Tibetem a chápala je jako běžnou formu diplomatického styku mezi státy. Ostatně obdobný styčný úřad si ve Lhase otevřela v roce 1936 také Velká Británie.

Za další projevy sui generis nezávislé působnosti lhaské vlády možno považovat: neutrální postoj Tibetu v čínsko-japonské válce, projevující se zákazem transportu spojeneckých vojenských dodávek z Barmy do Číny přes jeho území; zřízení samostatného úřadu pro zahraniční záležitosti při tibetské vládě (1943); likvidaci protivládního spiknutí osnovaného pročínskými elementy z okolí bývalého regenta Radeng-rinpočheho (1947); účast tibetských zástupců pod samostatnou vlajkou Tibetu na mezinárodní konferenci o vztazích mezi asijskými národy konané v Dillí (1947); vyslání tibetské obchodní delegace v čele s ministrem financí Shakabpou k návštevě Indie, Číny, Francie, Itálie, Velké Británie a USA (1947-49) s cílem prozkoumání možností přímých obchodních styku mezi těmito zeměmi a Tibetem (za povšimnutí stojí, že členové delegace cestovali s pasy vystavenými tibetskými úřady, jež vlády navštívených zemí uznaly za platné). Jiné skutečnosti charakterizující nezávislý status Tibetu jsou např. udržování a výcvik vlastního vojska, ražení a vydávání vlastních mincí a papírových peněz, vlastní poštovní a telegrafní systém, vydávání vlastních poštovních známek atd.

Uvedená fakta ukazují dostatečně jasně, že postavení Tibetu v podmínkách Čínské republiky lze plným právem charakterizovat jako stav faktické nezávislosti na Číně, kterému se ale bohužel nedostalo žádného mezinárodního uznání. Tibet v uvedeném období zřejmě přecenil význam relativní izolovanosti a nepřístupnosti svého území a nevyvinul dostatečné úsilí, politické a diplomatické, aby takového uznání dosáhl.

Tibet “neoddělitelnou částí” ČLR (od roku 1951 dodnes)

S blížícím se vítězstvím lidové revoluce v Číně, představujícím reálné ohrožení politických a společenských výsad vládnoucích kruhů Tibetu, rozhodla se tibetská vláda regenta Tagdag- rinpočheho (1941-50) přerušit veškeré styky s ústředím a vypovědět čínskou misi ze Lhasy (8. 7. 1949). Poté co byla v Pekingu založena Čínská lidová republika, vyhlásil Tagdag-rinpočhe formálně nezávislost Tibetu (4. 11. 1949) a domáhal se jejího mezinárodního uznání vysláním zvláštních “misí dobré vůle” do USA, Velké Británie, Indie a Nepálu. S tímto postupem vyslovila vláda ČLR, činící si od samého začátku nárok na Tibet, krajní nelibost a místní tibetské vládě navrhla vyslat svého zástupce do Pekingu k rozhovorům o mírovém urovnání otázky Tibetu. Vzhledem k tomu, že oddíly Čínské lidové osvobozenecké armády tou dobou začaly již vstupovat do míst, nacházejících se pod jurisdikcí lhaské vlády, a tibetské vojsko jim nebylo s to klást odpor, nezbylo vládě než na rozhovory s Čínou přistoupit. Nicméně i tak dělala vše pro to, aby tyto rozhovory co nejvíc oddálila. Za této situace se vláda ČLR rozhodla řešit celou otázku silou: v říjnu 1950 přešla čínská armáda na jihozápadní frontě do útoku, 19. října padlo do jejích rukou administrativní středisko východního Tibetu (Kham) Čhamdo a jeho tibetský guvernér, ministr tibetské vlády Ngaphö Ngawang Džigme byl vzat do zajetí. Současně s čínskými vojsky postupujícími proti Tibetu od východu se zapojily do akcí také armádní jednotky dislokované v Sin-ťiangu.

Tibetská vláda se i v této situaci ještě jednou pokusila o konsolidaci protičínských sil v zemi. Dne 17. listopadu 1950, dva roky před termínem, byl do svého úřadu uveden 14. dalajlama Tändzin Gjamccho (nar. 6. července 1935), jehož duchovní autorita měla v této kritické chvíli sjednotit všechny Tibeťany. Tibetské úřady se také obrátily na Indii s žádostí o pomoc (28.10.1950) a o předložení otázky “čínské agrese” v OSN a zároveň poslaly do sídla této mezinárodní organizace telegram se stížností na postup čínské vlády (11. 11. 1950). Získání pomoci zvenčí, především z Indie, měl nakonec sloužit i dalajlamův útěk ze Lhasy do Doma (Ja-tung) na indicko-tibetské hranici v prosinci 1950.

Když však nic z toho nebylo korunováno úspěchem, byla vláda 14. dalajlamy, ocitnuvší se v té chvíli v úplné diplomatické izolaci a tváří v tvář pevnému rozhodnutí vlády ČLR řešit konflikt v případě nezbytnosti silou, nucena přistoupit na rozhovory s Čínou a vyslat k tomu účelu svou delegaci do Pekingu. Výsledkem těchto rozhovorů, jež za tibetskou stranu vedl Číňany zadržený ministr tibetské vlády Ngaphö Ngawang Džigme a za čínskou stranu její zplnomocněnec Li Wej-chan, vedoucí činitel vládního výboru pro menšinové národnosti, byla tzv. Sedmnáctibodová dohoda mezi ústřední lidovou vládou Číny a místní vládou Tibetu o podmínkách mírového osvobození Tibetu z 23. května 1951. Touto dohodou byl Tibet prohlášen organickou, “neoddělitelnou částí“ ČLR a přiznáno mu toliko právo na autonomii v rámci státního území Čínské lidové republiky a pod jednotným vedením ústřední čínské vlády.

V dějinách Tibetu, a jeho vztahů k Číně byla zahájena nová etapa, charakterizovaná všestranným uplatňováním čínské svrchovanosti, de facto i de iure, nad celým Tibetem.