Bílá Tára v Tibetu

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 5/95 
Autor: LYGŽIMA CHALOUPKOVÁ 
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

(1 votes, average: 5.00 out of 5)

Loading...

 

Uctívání Bílé Táry je v Tibetu velmi rozšířeno bez ohledu na sektu, vzdělání, nebo postavení ve společnosti. Představitelé nejvyšších i nejnižších vrstev nacházejí s tímto božstvem osobní a trvalý kontakt, podstatně užší, než s jinými božstvy, mezi kterými se vyskytují tvorové hrozivého zevnějšku, vyjadřující hluboký náboženský význam. Tento fakt sám o sobě vyvolává zájem mnohých badatelů, kteří pátrají po dalších, mnohdy nejasných, původně i sexuálních symbolech, jež se vyskytují ve složitějších obřadech tibetského buddhismu.

Tára je především patronkou celého tibetského lidu a zvlášť každého jednotlivce, který denně opakuje její modlitby a svěřuje jí své veškeré starosti a naděje. Nepatří do vyšší skupiny hrozivých božstev – ochránců, která mají v určitých dnech vyhrazeny pravidelné služby v buddhistickém klášteře. Tára stojí spíše ve druhé řadě, zato je univerzální a dostupná, blízká všem, kdo potřebují její pomoc v nouzi a nesnázích. V nejhorších okamžicích života stačí pouze zavolat Tářino jméno či pronést její modlitbu a ona vždy poskytne svou ochrannou ruku, láskyplnou péči. Tibeťané věří, že jejich milované božstvo Tára je všudypřítomné a ochraňuje je v průběhu života od kolébky až do hrobu.

Pastevci Khamu se k Táře obracejí ráno a večer v naději, že je ochrání před divokými šelmami. O svátcích ženy věří, že Tára vstoupila do modrého tyrkysu, který zdobí jejich sváteční úbor. Muži v hloubi duše doufají, že nosí bohyni v opasku anebo v květině, kterou mají vetknutou ve vlasech.

Takové univerzální uctívání Bílé Táry je výsledkem dlouhého procesu, který začal v době působení známého šiřitele a ochránce buddhistického učení Atíši (11. stol.) a dosáhl vrcholu v 17. století, v době působení historika Táranáthy. Snad každý Tibeťan ví, že kult Táry přišel do Tibetu z Indie a je spojen s mýtem o vzniku tibetského národa.

Podle jedné z předbuddhistických legend tibetský lid vznikl ze spojení démona s lidožravým tvorem v ženské podobě. Z tohoto svazku se narodili další tvorové s červenými obličeji, pojídající syrové maso. Během dalších generací v důsledku přirozeného výběru a pěstování obilí se objevili kulturní Tibeťané. Jiná verze hlásá, že tento horský národ na střeše světa vznikl ze spojení vášnivého opičáka a ženy-démona. Tato legenda byla později přijata oficiálními buddhistickými kruhy. Opice byla identifikována jako převtělení bódhisattvy Avalókitéšvary, a zuřivá démonka uznána za reinkarnaci bohyně Táry. Tato legenda je obsažena v tibetské kronice “Červené letopisy” (1346) a svědčí o velké popularitě Táry mezi Tibeťany, kteří neváhali spojovat její jméno se samými počátky vzniku tibetského lidu.

Další důležitá informace o pronikání kultu Táry se vztahuje k příjezdu nepálské princezny, manželky prvního tibetského krále Songän Gampa (617-650). Podle historických pramenů tato princezna přivezla s sebou mezi ostatními obrazy sochu Táry ze santalového dřeva, kterou umístili v chrámu Zázračného zjevení vybudovaného na její příkaz.

Socha byla periodicky přemisťována z místa na místo v souladu s náboženskými zvyklostmi té doby. Těžko říci, zda kult Táry již tehdy získal větší popularitu. Spíše naopak, vládnoucí kruhy si vážily hlavně politického a diplomatického aspektu jejího příchodu. Jako božstvo cizího původu byla uctívána a umístěna ve zvláštní budově, aby neškodila místním bönským bohům, pravděpodobně posloužila při konsolidaci a centralizaci tibetské společnosti té doby. Pozdější prameny uvádějí, že dvě manželky tibetského krále Songcän Gampa – čínská a nepálská princezna – byly uznávány jako převtělení Bílé a Zelené Táry. Na některých tibetských thangkách se vyskytují zobrazení bódhisattvy Avalókitéšvary v doprovodu dvou ženských postav.

Písemná svědectví o pronikání kultu Táry na tibetskou půdu se dochovaly z 2. poloviny 8. století n. l. V katalogu spisů překládaných ze sanskrtu do tibetštiny za doby panování krále Thisong Decäna (754-797), který se zachoval v buddhistickém kánonu Tandžuru, se vyskytují tři práce o Táře: hymnus nazývaný “Matka Avalókitéšvary”, dále „108 jmen bohyně Táry“ a “Chvalozpěvy urozené Táry, která ochraňuje ode všech neštěstí”. Žádný z těchto spisů zřejmě nesehrál důležitou úlohu při pozdějším vývoji kultu Táry v Tibetu. Lze soudit, že tyto práce zapadly mezi ostatními více než 700 tituly.

V období raného rozšíření buddhismu kult Táry v Tibetu sotva hlouběji zakořenil. Je možné, že širší vrstvy Tibeťanu se o ní ani nedověděly a v drtivé většině spíš zůstávaly věrny svým původním bönským božstvům. O Táře věděla jen malá hrstka vzdělanců, kteří měli přístup ke dvoru a vzdělanosti. Ostatně celý buddhismus jako náboženství tehdy vstoupil do údobí úpadku v důsledku perzekucí ze strany jeho odpůrce krále Langdarmy (9. stol.), což vyvolalo další období temna v dějinách tibetského národa.

Učený Atíša přijel do Tibetu v roce 1042 a pomohl obnovit buddhismus v jeho původní podobě. On sám i jeho stoupenci s sebou přivezli množství posvátných buddhistických knih a relikvií, překládali texty ze sanskrtu do tibetštiny a stali se zakladateli četných náboženských sekt. Jak uvádějí prameny, Atíšovi se původně do Tibetu nechtělo. Adresovali mu četné výzvy, slibovali spoustu zlata. Jenom Tára, jeho ochranné božstvo, které se mu v různých podobách zjevovalo již od dětských let, ho přesvědčila, aby se vydal do Země sněhu. V proroctví prý se praví, že jeho život se sice zkrátí, ale Buddhovo učení se znovu zatřpytí v Tibetu a bude velkým přínosem pro všechny živé tvory.

Atíšovi se přičítá autorství 117 spisů, a jen čtyři z nich jsou věnovány Táře. Nicméně staly se základem téměř celé struktury kultu Táry v Tibetu, na nějž se odvolávají další generace tibetských autorů. Mezi nimi je velmi populární hymnus, který se vyskytuje téměř ve všech pozdějších obřadech. Vedle toho Atíša složil jedno vyvolávání Bílé Táry a dvě vzývání Zelené Táry. Podílel se rovněž na překladu 77 sanskrtských textů, z nichž šest je spojeno s Tářiným jménem. Mezi nimi jsou tři důležité práce o Bílé Táře, napsané mistrem a velkým vědcem Vígášvarakirtí, dva spisy z pera Čandragómina a jeden menší hymnus od neznámého autora.

Nutno upozornit, že Atíša nepřekládal dlouhé rituální texty mantry vztahující se k Zelené Táře, která patřila k esoterickým tantrickým božstvům. Jak se uvádí v jednom z pramenů, „na tomto světě, uprostřed nekonečného množství buddhů, bódhisattvů, ‘držitelů mantry’ na hoře Potála, urozený Avalókitéšvara pronášel 10 miliónů tanter o Zelené Táře. Vlastníkem těchto tanter, které byly zdrojem Táry, byl ctihodný Nárópa, však za doby jeho žáka Marpy tyto tantry nebyly přeneseny do Tibetu. Velký a uctívaný Atíša byl rovněž vlastníkem těchto tanter, ovládal komentáře k nim. Ale protože Tibeťané mu nepovolili kázat tyto tantry, nebyly v Tibetu vyhlášeny. Tato prohibice se připisuje Atíšovu žákovi Džowo Džungnä. Podle mínění některých historiků tyto tantry, vztahující se k Zelené Táře, mohly mít špatný vliv na morálku Tibeťanů, kteří tehdy byli ještě pod vlivem původních bönských animistických a personifikačních představ, nebyli dostatečně připraveni a seznámeni se zasvěcením, výklady a uskutečněním různých esoterických kultů vadžrajány v Tibetu. Zvláště představitelé sekty Kagjüpa jim tuto skutečnost nemohli prominout. Pozdějším generacím je znám výrok slavného básníka jógina Milaräpy, který prý pravil: “Protože zlý démon pronikl do srdce Tibetu, ctihodnému Atíšovi nebylo povoleno šířit Diamantový vůz”. Teprve o několik století později, za doby působení historika Táranáthy a jeho žáků, byly tyto tantry přeneseny do Tibetu v původní podobě a našly tam nečekaně úrodnou půdu.

Jak nasvědčují literární prameny, ve 2. polovině 11. století kult Bílé Táry získal v Tibetu velkou popularitu, zejména v sektě Sakjapa. Z té doby pochází velmi důležitý kánonický text “Uctívání dvaceti jedné Táry”, který se zachoval do našich dní. K tomuto textu byl později sestaven komentář. Například je známo, že kult Táry vzkvétal v klášteře Sakja za doby vlády Dagpa Gjakchäna (1147-1216), který sám osobně sestavil nejméně 13 textů o Táře. Ve druhé polovině 12. století byl přeložen do tibetštiny jiný významný text “Tantra, která je pramenem všech funkcí Táry, matky všech tathágatů”. O půldruhé století později, když byly sepisovány “Červené letopisy”, se Tára nesporně stala matkou tibetského národa.

Kult Táry, znovu zavedený v Tibetu během tohoto pozdějšího šíření buddhistického učení, se nestal výlučným vlastnictvím některé ze sekt tibetského buddhismu, které se vyvinuly v tomto období buddhistické renesance. Všechny tři hlavní tzv. “nové” sekty Kagjüpa, Sakjapa, Gelugpa – na rozdíl od “staré” sekty Ňingmapa uvádějí alespoň pobočnou příbuznost s potomky, pocházejícími z linie Atíši. Každá sekta může nějakým způsobem navazovat na rodokmen a tradice, spojené se jménem tohoto slavného muže, oddaného ctitle Táry. Přitom však dokáží prosazovat určitou samostatnost a originalitu v přenosu předávaných informací, poznatků a svébytných kultů. Sekta Gelugpa zvlášť zdůrazňovala svou sounáležitost a nástupnictví v učení buddhismu podle výkladu Atíši a jeho stoupenců. Mnozí čelní představitelé této sekty včetně zakladatele Congkhapy, slavní dalajlámové, zvlášť první, druhý, pátý a sedmý, uctívali Bílou Táru jako jedno z nejvyšších božstev, čerpali od ní pozitivní energii pro výkon svých státních a náboženských povinností. Tára se jim jevila jako zdroj světla, ztělesnění kosmického prostoru a sil v něm působících. Jako příklad může posloužit popis obřadu Bílé Táry nazvaný „Metoda dlouhého života, kolo, splňující přání“, pocházející od 7. dalajlámy Kalzang Gjamccha (1708-1757).

Podle něho každý obřad začíná psychologickou přípravou. Především je nutné upravit prostředí, umýt se, nepožívat těžká jídla, pilně se soustředit k plnění úkonu. Na příjemném a harmonickém místě se připraví oltář s vyobrazením Táry. Před ni se postaví dvě řady číší s obětinami z bílých substancí. Věřící čtením příslušných textů a modliteb postupně vyvolává na nebe před sebou meditační božstva, buddhy, bódhisattvy, ochranná božstva, vyjadřuje neochvějné přesvědčení v jejich moc a hledá u nich záštitu. Medituje o negativních důsledcích předešlé karmy a minulých životů, které ovlivňují přítomnost, slibuje nedopouštět zlo, i kdyby to mělo být za cenu vlastního života. Na základě toho se vyzpovídá před přítomným shromážděním ze všech svých prohřešků. Pak se začíná intenzívně radovat nad vlastním a společným stavem dobroty a laskavosti tak, “jako se žebrák raduje nad získáním nečekaného bohatství”.

Posléze věřící odříkává ve verších hlavní myšlenku Buddhova učení o dosažení stavu bódhi, nejvyššího osvícení, který je pramenem zrodu všech cest mahájány. Tato myšlenka vytváří, udržuje a pomáhá uplatnit všechny vlastnosti buddhy. Všemožnými prostředky se musí snažit dosáhnout drahocenného stavu úplného, dokonalého a s ničím nesrovnatelného buddhovství tak, aby byl užitečným pro všechny živé tvory, roztroušené jako nekonečný prostor. Úvahy podobného rázu jsou povinnou součástí příprav každého tantrického obřadu.

Pak začíná druhá část obřadu, kdy se věřící v očišťující meditaci ztotožňuje s vyvoleným božstvem nebo přináší obětiny nějaké osobě jako vybranému božstvu. Tato proměna či patřičná vizualizace božstva se má uskutečňovat přesně podle tradičních rituálů, předepsaných v tantrických textech. Nejasná místa obřadu mají být prostudována v doplňkových komentářích, aby se věřící vyvaroval chybných názorů. Nepřípustná je špatná nebo zkomolená recitace manter, není vhodné vyslovovat ani více, ani méně než doporučený počet potřebných rčení. Pro realizaci podobné psychicky náročné činnosti adept potřebuje dosáhnout určitého stupně vnitřního rozvoje těla, řeči a rozumu, být seznámen se strukturou uváděného systému, absolvovat povinnou formu tantrické iniciace, připravit mandalu díkuvzdání, naučit se nazpaměť četným modlitbám a veršům. Doporučuje se vedení ze strany zkušeného učitele, gurua, který může vybrat pro svého žáka to, co mu nejvíce vyhovuje podle jeho vlastních dispozic, časových potřeb a vyžadovaných podmínek.

Podle představ buddhistů “skutečným způsobem existence jevu, holou pravdou existence, je prázdnota”. V tomto základním prázdném prostoru determinované vznikají vnější nebo vnitřní jevy pod vlivem působení zákona příčiny a následku. Realizace této “prázdnoty” nebo tzv. “prázdných částic”, sloužících ke vzniku a rozpadu čtyř přírodních živlů, se uskutečňuje metodou odříkávání manter v tantrické praxi. Jak se dále uvádí ve zmíněné práci 7. dalajlámy, všechny dharmy, prázdné svou podstatou, se rozpouštějí v prázdném prostoru. Z tohoto obrovského prázdna se objevuje osm písmen ÓM, která se přeměňují ve velké nádoby plné drahokamů, a uvnitř každé z nich je rovněž umístěno písmeno ÓM. Tato písmena se rozplynou ve světlo a znovu se objevují ve formě přinášených obětin: voda pro ústa, voda pro nohy, květy, kadidlo, paprsky, vonný olej, jídlo a hudba. Všechny tyto předměty jsou čisté a jsou vyrovnány na obloze až po horizont.

Věřící se ztotožňuje s Tárou nebo obrací se k někomu jako k božstvu:

Uctívám Tebe, svrchovanou a šlechetnou, jež sedí v pozici vadžra na měsíčním oblouku uprostřed bílých lotosů.

Uctívám Tebe, jež vysílá paprsky jako podzimní měsíc, záda Tvá jsou opřena o měsíční oblouk, tělo Tvé je zdobeno překrásnými drahokamy, pravá ruka je vztažena v gestu dobročinnosti, levá ruka drží bílý lotos a radost rozdává všem přítomným.

Uctívám Tebe, svatá Táro, jež má podobu dívky šestnácti let, jsouc zároveň matkou všech buddhů, jež vyplňuje všechna přání.

Uctívám Tebe, jež má ve svém srdci bílé kolo, kolo s osmi paprsky, vyslovujícími osm mystických písmen a vyzařujícími oslnivý jas.

Ó vznešená Táro, matko, jež přináší osvobození, kolo, splňující přání a prodlužující život, vyslechni mou modlitbu. Uchraň mne nebezpečí v mém životě, nemocí a bídy. Poskytni mi nejvyšší schopnost bytí i obecné schopnosti. Vznešená a mocná, ke které se s vírou obracím, ochraňuj mne vždy jako matka svého jediného syna. Obracím se k Tobě a prosím, zachyť mne hákem svého soucitu.

Nadpřirozená bohyně, bílá jako podzimní luna, dokonalá, hrdá, ale klidná, ozdobená různými drahokamy, oblečená v hedvábí a sedící v pozici vadžra na lotosu i na měsíčním disku, s usmívajícími se tvářemi a dvěma rukama, matka všech buddhů minulosti, přítomnosti a budoucnosti, znovu se Ti poníženě klaním a Tebe uctívám. Dojata mou oddaností, prosím pomoz mi dosáhnout osvícení. Od nynějška až do doby, dokud nedosáhnu stavu bódhi, usmiřuj všechny škodlivé síly, které mi mohou bránit. Ať vzkvétají jenom příznivé a užitečné okolnosti.

V mém srdci se zjevuje bílé kolo s osmi paprsky, jednou osou a třemi vrstvami. V ose je měsíční disk, na kterém stojí můj vlastní rozum ve formě bílého písmene TAM. Kolem tohoto písmene TAM krouží mantra ÓM MAMA ÁYUH PUNYE DŽÁNA PUŠTHIM KURU SVÁHÁ. Na paprscích zpředu a směrem hodinových ručiček pak krouží mantra TÁRÉ TUTTÁRÉ TURÉ SVÁHÁ.

Na vnitřní vrstvě krouží proti směru hodinových ručiček 16 samohlásek sanskrtské abecedy barvy bílé. Na prostřední vrstvě se točí ve směru hodinových ručiček 34 souhlásky ze sanskrtu barvy červené. Na vnější vrstvě se otáčí ve směru hodinových ručiček mantra, nazývaná “Podstata relativity” barvy modré. Všechna tato písmena jsou velká, stojí rovně a vyzařují velké množství světla. Vystupují z nich paprsky podobné sto tisíci měsíců, jež naplňují mé tělo a usmiřují všechny nemoci, zlé duchy, negativní karmické síly, mentální zatemnění a zasahování do života. Tyto paprsky se vylučují póry z mého těla a vytvářejí kolem mne bílý světelný kruh, na píď široký. Tím byly splněny všechny činy usmíření.

Z písmen v mém srdci znovu vyzařují paprsky světla. Barvy žluté, naplňují mé tělo a prodlužují život, zvětšují zásluhy, schopnosti učení a chápání, rozum pro naslouchání, soustředění a meditaci. Paprsky opouštějí mé tělo a kolem předchozího bílého vytvářejí tenký světelný kruh barvy žluté. Tímto byly splněny všechny činy zvětšování.

Paprsky znovu vycházejí z písmen v mém srdci. Barvy červené, poskytují moc nad třemi světy. Z těla vyzařuje světlo a vytváří červený světelný kruh kolem předešlého žlutého. Tímto byly splněny všechny činy získání moci a síly.

Z písmen v mém srdci se linou modré paprsky, jež poskytují moc k dovršení všech skutků a aktivit. Světlo se vylučuje z těla a vytváří modrý světelný kruh kolem předešlého červeného. Tímto byly splněny všechny činy ničení.

Znovu vycházejí paprsky z písmen v mém srdci. Barvy zelené, dávají mi schopnosti dosažení nejvyšších a obecných hodnot. Vyzařujíce z těla, vytvářejí zelený světelný kruh kolem předešlého modrého. Tím byly uskutečněny všechny možné činnosti.

Nakonec se z písmen v mém srdci vylučují hnědé paprsky a naplňují tělo. Vše, co bylo dosaženo, se upevňuje a utužuje. Paprsky, vycházející z těla, vytvářejí hnědý světelný kruh kolem předešlého zeleného. Všechny schopnosti a požehnání se upevňují.

Třetí fáze obřadu se zakončuje nabízením rituálního pečiva nebo pohoštění účastníkům ceremonie. Všechny vyvolané jevy, jak paprsky, tak písmena se postupně rozplývají a mizí v jasném světle jako duha na nebi.

Výše byly zmíněny dvě hlavní mantry Táry. První, ÓM MAMA ÁYUH PUNYE DŽŇÁNA PUŠTHIM KURU SVÁHÁ, je mantra zvětšování, s jejíž pomocí věřící žádá o prodloužení života, získání zásluh, vědomostí a bohatství. Druhá mantra, TÁRÉ TUTTÁRÉ TURÉ SVÁHÁ, je mantrou podstaty, která osvobozuje od všech nemocí, neštěstí a zla, vyjadřuje uctívání matky Táry. Buddhisté v Tibetu je vyslovují často a v různých okamžicích života, zřejmě v nich hledají své vnitřní uspokojení.