Atlas tibetské medicíny

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 5/96
Autor: LYGŽIMA CHALOUPKOVÁ 
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

Pro citlivý přístup k pacientům a kvalitní péči doporučujeme soukromou kliniku Dentmedico.

Sangye Gyamtso, autor ilustrací ke spisu "Modrý beryl".

Sangye Gyamtso, autor ilustrací ke spisu “Modrý beryl”.

Ve sbírkách muzea architektury a dějin v Ulan-Ude, hlavním městě Burjatské autonomní republiky, se nachází kolekce 77 barevných ilustrací k tibetskému lékařskému spisu ze 17. stol. “Modrý beryl” (Vaidurya ngön-po). Jde o zobrazení velkého formátu (65 x 88 cm) provedená na tenkém lněném podkladě v souladu s tradicí středověkého tibetského malířství (thangka) a s použitím originálních barev minerálního a živočišného původu (lepidlo, kyselina citronová, částečky půdy a vody, sebrané v posvátných místech buddhismu, na prášek rozdrcené zlato, stříbro, drahokamy, perly a perleť, šťávy a pryskyřice léčivých rostlin). Autorem je neznámý tibetský mnich z konce 19. – začátku 20. století a samotné obrazy jsou přesnou kopií tibetských originálů 17. stol., dosud neznámých, možná dokonce i zcela ztracených. Téměř celé století ležela tato unikátní dílka jako “zakopaný poklad” v depozitářích, dokud burjatští vědci nebyli schopni dešifrovat složité texty v tibetštině, přesycené lékařskou terminologií a názvy 404 druhů nemocí, několika stovek rostlin, léčivých prostředků a způsobů tradičního léčení. Obrovskou zásluhu na překladu a glosování tohoto atlasu má tibetolog B. D. Dašijev, který již v roce 1989 přeložil z tibetštiny do ruštiny “Gjü-ži” (Čtyři tantry), originální lékařský traktát sestávající ze 156 kapitol a 5 935 veršu (šlók), s výjimkou třetího dílu, věnovaného výhradně nemocem, který bude publikován zvlášť. Toto dílo bylo napsáno ve veršované podobě jako většina textů, tvořících základ nebo pramen (ca-ba) určitého vědního oboru, které se jeho adepti učili nazpaměť a k nimž se v pozdějších stoletích dopisovaly různé komentáře dostupnou a srozumitelnou prózou.

Recenzovaná kniha představuje souhrn barevných a černobílých ilustrací s tibetským doprovodným textem. Vyskytují se mezi nimi vyobrazení celostránková (Buddha-léčitel se svým doprovodem, stromy života zdravého a nemocného člověka, stavba lidského těla, hlavy a jednotlivých orgánů), zmenšená – postavy různých nemocných, zobrazení zvířat a rostlin (přibližně 6 postaviček v 6 řadách shora dolů) i úplně miniaturní (10 obrázku v 10 řadách). Ilustrace doprovázejí různé diagramy, ukázky lékařského náčiní, náčrty kostí, svalstva, cévního systému, buddhistické popisy 6 stavů živých tvorů. Ke všem těmto obrázkům je komentář v překladu z tibetštiny do ruštiny. Podle mínění burjatských vědců představují tyto barevné ilustrace miniaturní encyklopedii života tibetské společnosti, v nichž jsou zobrazeny celoroční činnosti pastevců a zemědělců, různé druhy řemesel, obydlí, oděvů a nádobí, předměty denní potřeby, v souhrnu vzato všechno to, co je potřeba k životu. Atlas je tak nejen památkou středověké kultury tibetského národa, ale představuje i unikátní prameny poučení o sociální struktuře společnosti, pomáhá nahlédnout do obyčejů, zvyků a pověr. Každá nemoc je popsána v určité posloupnosti, je zařazena na určité místo v klasifikaci nemocí, jsou vyjmenovány její příznaky, příčiny a způsoby léčení. Obrázky jsou velmi realistické, někdy symbolické až schématické, kromě lidí a zvířat na nich figurují i zlí duchové a démoni, kteří jsou podle tibetské tradice strůjci mnoha nemocí. Postavy lidí jsou namalovány většinou sehnuté, obrysy jejich těl často připomínají tvar kruhu, zobrazeny jsou většinou úplně nebo částečně nahé, často i v okamžiku konání svých fyziologických potřeb. Lékaři jsou naopak oblečeni do plášťů, přičemž se často opakují vybrané motivy: muž a žena na loži, zápasící muži, sezónní práce v 4 ročních obdobích, návštěva u lékaře apod.

Podle tibetské lékařské tradice byl traktát “Gjü-ži” přeložen do tibetštiny ze sanskrtu Vairočanou v 8. stol., za doby panování krále Thisong Decän (755-797). Tibetský tantrik a mystik Padmasambhava však rozhodl, že ještě nenadešel čas pro rozšíření tak složitého vědního oboru jako lékařství v Tibetu, proto údajně schoval tento traktát v jednom ze sloupů prvního buddhistického kláštera Samjä, založeného v r. 755. Po uplynutí více než 200 let byl text nalezen hledačem pokladů a dostal se do rukou Juthogby-mladšího (1138-1213), který studoval medicínu v Indii a Íránu. Ten přizpůsobil text místním podmínkám Tibetu. Nicméně za autora “Gjü-ži” je pokládán Juthogba starší (708-833), který sestavil originální dílo zahrnující kapitoly o pulzové diagnostice, akupunktuře, moxaci, dietě, farmakologii a hygieně, kterými se liší od původních textů v staroindické lékařské tradici.

První kniha ze “Čtyř tanter” se jmenuje “Kniha základů”. Vystupuje v ní Buddha-léčitel a podává velice stručný nástin 4 oddílů, vysvětlení 3 základních komponentů neboli 3 šťáv, které v rovnováze tvoří základ zdravého těla – vítr, žluč a sliz. Základní pojmy jsou zobrazeny v listech symbolického stromu života. Jako druhá následuje “Kniha výkladů”, která se zabývá teorií lékařské vědy – embryologií, anatomií a fyziologií, porodem a úmrtím. Třetí, “Kniha poučení”, je věnována lékařské praxi a klasifikaci nemocí. Čtvrtá neboli “Závěrečná kniha” popisuje léčebné způsoby tradiční tibetské medicíny jako je pouštění žilou, požehování, kombinace obkladů nebo masáže. Jsou zde vyjmenovány způsoby sběru, sušení a uskladňování léčivých rostlin, příprava různých pilulek, prášků, mastí a sirupů. Celý traktát je napsán básnickým jazykem, velmi lakonickým a nadmíru obtížným z hlediska překladu. Tibetský verš je sylabický, liší se stejným počtem slabik v každém řádku, vedle tradičního devítislabičného verše se vyskytují také sedmi- nebo třináctislabičné verše doplněné prózou. Jednotlivé části lidského těla jsou metaforicky přirovnávány – páteř k “sloupu zlatých mincí”, hlava k “věži na střeše paláce”, srdce k “vladaři na trůnu”, žaludek ke “kotli na vaření potravy”, žluč k “pytlíku s kořením” a podobně.

V Tibetu jsou známy 3 důležité komentáře k tomuto dílu – dva pocházejí ze 14. století, ale nejznámější je “Modrý beryl” ze 17. století. Jeho autorem je známý regent Sanggjä Gjamccho (1653-1705), který po smrti velkého 5. dalajlamy Ngawang Lozang Gjamccho po 15 let utajoval jeho skon, údajně proto, aby dokončil stavbu Potály, paláce dalajlamů ve Lhase. Sanggjä Gjamccho byl univerzálně nadaným člověkem, mezi jeho díla patří “Bílý beryl” – astrologický spis, “Žlutý beryl” – dějiny buddhismu v Tibetu a sekty Gelugpa, “Přehled převtělování 5. dalajlamy”, “Přehled vlastních převtělování” a další. Ještě během života 5. dalajlamy začala za přímé účasti a podpoře Sanggjä Gjamccho působit astrologicko-lékařská škola Cagpori na Železné hoře ve Lhase. V traktátu “Modrý beryl”, třikrát obsáhlejším než “Čtyři tantry”, komentoval Sanggjä Gjamccho všech 156 kapitol původního textu, upřesnil názvy a doplnil významy přibližně 300 minerálů a léků. Jako všemocný regent měl přístup ke všem cenným pramenům, čerpal z prací a rad nejlepších odborníku své doby. Jeho komentář zastínil všechny předchozí výklady a stal se uznávaným a později často citovaným textem, ve kterém byly zobecněny tisícileté zkušenosti tibetské medicíny. Později se objevovaly už pouze práce věnované dílčím otázkám. Současně s vydáním “Modrého berylu” dal Sanggjä Gjamccho vyhotovit “Atlas tibetské medicíny”, který měl sloužit jako názorná ilustrace k jeho textu. Práce na atlase byla dokončena v r. 1688 pod vedením mladého talentovaného mnicha Čhag-pa čhö-phel. (V burjatském atlasu nebyly zkopírovány listy č. 6 a 7 tibetského originálu, rovněž chybí list č. 62, ostatní listy se shodují.)

Po “odtajnění” smrti 5. dalajlamy v r. 1705 vstoupil do Lhasy mongolský Lhabzan chán, vnuk Guši-chána Chošutského, který falešného regenta Sangjä Gjamccho přikázal popravit. Mongolský chán měl podporu čhingského císaře Kchang-Si, zainteresovaného na posílení cizího politického vlivu v Tibetu na úkor představitelů původní tibetské nobility. Přibližně od těchto dob se datuje čínský protektorát v Tibetu. Proto v příštích stoletích nebyla práce Sangjä Gjamccho v Tibetu publikována (je však známo vydání jeho díla v Aginském klášteře v Burjatsku). Možná z téhož důvodu se originály 79 listů atlasu ilustrací k “Modrému berylu” v Tibetu ztratily, avšak zachovaly se jejich věrné kopie v muzeu v Ulan-Ude.