Alexandra David-Néelová

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 8/99 
Autor: JAROMÍR SKŘIVÁNEK 
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.
Alexandra David Neelová v mládí

Alexandra David Neelová v mládí
Zdroj: mysteriouspeople.com/Alex_David-Neel.htm

Letos (1999) je tomu právě třicet let, co zemřela známá cestovatelka, tibetoložka a spisovatelka Alexandra David-Néelová.

Když v roce 1968 oslavovala ve Francii své sté narozeniny, jeden z novinářů se jí zeptal, jak je možné, že v krutých klimatických podmínkách tibetské vysokohorské planiny, většinou v přestrojení za žebračku, dokázala projít pešky téměř sedm tisíc kilometrů.

“To je zcela jednoduché,” odpověděla. “Kladla jsem prostě jednu nohu před druhou.”

Poslední desetiletí svého života cestovatelka trávila v malé vile v městečku Digne na úpatí francouzských Alp, kterou tibetsky pojmenovala Samten Dzong, Tvrz rozjímání.

Osobnost Alexandry David-Néelové a její literární dílo na mne již v dětství velmi zapůsobily. Mnoho let jsem trávil putováním po pražských antikvariátech ve snaze získat všechny její knihy, které byly přeloženy do češtiny, a později jsem si další, které nebyly dosud přeloženy, vypůjčoval z Francouzského institutu v Praze. Zvláště kniha Mipam lama s Paterou moudrostí mne při četbě původního překladu Josefa Heyduka, který vyšel v Symposionu, nesmírně dojímala. Byl jsem knihou tak zaujat, že jsem hledal další informace, až se mi podařilo v univerzitní knihovně objevit anglický překlad výkladu nauky mantry Húm od historického lamy Mipama z nakladatelství Oxford University Press. Čtvrté vydání Heydukova překladu Mipama jsem až v roce 1990 ilustroval pro nakladatelství Odeon.

V roce 1977 při své turistické cestě do Francie jsem se rozhodl navštívit místo, kde A. David Néelová zemřela. Podhorské městečko Digne je konečnou stanicí úzkokolejné dráhy, vycházející z přímořského lázeňského města Nice. Tato železnice připomínala spíše dopravu starými dostavníky než moderní cestování. Nepravidelné kymácení a kodrcání vagónů však několikanásobně vynahrazoval úchvatný pohled na průmyslem nedotčenou krajinu porostlou lesy, obklopenou jezery a protkanou bystřinami.

V Digne je škola nesoucí jméno slavné orientalistky a poustevna, její poslední útočiště, která byla překvapivým kontrastem svého názvu. Jednopatrový domek s rovnou střechou a malou zahrádkou na okraji města u lesa, nedaleko benzinové pumpy u silnice s hustým provozem.

Přišla mi otevřít mademoiselle Marie-Madeleine Peyronnetová, která byla deset let cestovatelčinou tajemnicí, společnicí a ošetřovatelkou. Ochotně mne provedla domem, otevřela její soukromou lamaistickou kapli a zcela bez zábran mi vkládala do rukou různé kultovní předměty nesmírné hodnoty. V některých jsem dokonce rozeznával objekty, které hrály významnou okultní úlohu ve spisovatelčině osobitém vyprávění.

Jako poslední mi se zvláštní, téměř posvátnou úctou vložila do rukou menší, podlouhlou, umělecky vyřezávanou krabici z ebenového dřeva. Teprve když jsem ji držel v rukou, s krátkou, ale dramatickou zámlkou řekla:

“Právě držíte v rukou kremační popel těla Alexandry David-Néelové. Je to ovšem jenom polovina, protože druhá část byla pohřbena v Indii do řeky Gangy ve Váránasí za účasti mnichů, vysokých hodnostářů tibetského buddhismu.”

Ukazovala také barevné fotografie obřadu a dřevěné urny, ověšené květinovými věnci, jak se zvolna potápí do okrově zelených vln řeky.

Alexandra David-Néelová ve Lhase.

Alexandra David-Néelová ve Lhase.
Zdroj: Wikipedia

Alexandra David-Néelová přežila i svého adoptivního syna lamu Jongdäna, spoluautora knihy o Mipamovi. Byla to její největší osudová rána. Dveře, kterými prošel člověk se zprávou o Jongdanově smrti, nechala dle vzoru patricijských rodin z antického Říma zazdít.

V pokročilém věku vystupovala s námahou do prvního patra, kde měla knihovnu a ložnici. Rozhodla se proto, že v domě vybuduje osobní výtah. Když se však od architekta dozvěděla, že je nutné zbudovat nejprve zdvižnou šachtu s motorovým vybavením, rázně to odmítla: “Na něco takového jsem ani nepomyslela. Mně stačí zabudovat do zdi kladku s lanem a hákem, na který bych se zavěsila a nechala se vytáhnout nahoru, jako jsem to dělala v Tibetu.” Ve věku sto jeden rok, pět neděl před svou smrtí, přijala v Digne mezinárodní televizní štáb, vedený jistým Arnaudem Disjardinsem. Několik hodin, obklopena oslňujícími reflektory, kamerami na stativech a štábem televizních pracovníků, seděla jako vědma ve svém křesle a neúnavně odpovídala na palbu jejich otázek francouzsky. A jako by předpokládala, že všichni tomuto jazyku nerozumí, překládala okamžitě každou svou odpověď ještě do angličtiny a tibetštiny. Na nic ze svého dlouhého života nezapomněla. Až nakonec rozhovor uzavřela:

“Nemyslíte, pánové, že není důstojné filmovat umírání staré ženy?”

Když jsem z poustevny Samten Dzong odcházel, darovala mi slečna Peyronnetová svou knihu Deset let s Alexandrou David-Néelovou a vepsala do ní toto věnování:

“Díky Mipamovi lamovi s Paterou moudrostí setkali jsme se na několik okamžiků s Jaromírem Skřivánkem ve spojení s duchem Alexandry David-Néelové. S obdivem k jeho literární a umělecké práci mu věnuji tuto knihu.” Měla v záhlaví osobní motto paní A. David-Néelové: “Dobrodružství je pro mne vynikajícím důvodem, abych prožila svůj život. Nezapomeň, že bolest povznáší opravdu vynikající duchy a že jenom ti přízemní si na ni stěžují.”

V knihovně mi slečna Peyronnetová ukazovala na stěně fotografii manžela A. David-Néelové s vysvětlující poznámkou, že slavná cestovatelka ji sem pověsila teprve několik let před svojí smrtí. To by snad trochu vysvětlovalo tajemství vývoje a osudu jejích citů, jež mimo mnohé jiné záhady dosud obklopuje tuto podivuhodnou ženu.

Alexandra David Neel

Alexandra David Neel v tibetském mnišském oděvu.
Zdroj: Preus museum

V roce 1923, ve věku padesáti pěti let, se Alexandra David-Néelová stala první evropskou ženou, která vstoupila do zakázaného tajemného města Lhasy. Převlečena za žebračku a náboženskou poutnici, v doprovodu svého adoptivního syna lamy Jongdäna, s mapami ukrytými v botách a s revolverem pod hábitem poutnice obelstila úředníky i bandity. Putovala o hladu a v mrazivých nocích, které překonávala jógickou praktikou thumo, poháněna hypnotizující vůlí uspět, až nakonec dosáhla svého vytouženého cíle. Tuto cestu popsala v knize Moje cesta do Lhasy, kterou původně napsala v angličtině a která vyšla v roce 1927. Nepřekonatelná cestovatelka, operní pěvkyně, svého času též ředitelka tuniského kasina a první žena ze západního světa, která byla přijata v audienci u dalajlamy.

Jen velmi málo ženám se podařilo prožít a vytvořit si tak fascinující život, jako to dokázala právě ona.

Před svojí první cestou do Lhasy strávila dva roky ve vysokohorské poustevně s lamou, který ji naučil dokonale tibetsky a také zasvětil do nejtajnějších jógických praktik, které musejí asketi, aby v těchto podmínkách vůbec přežili, dokonale ovládat.

V roce 1868 se narodila v Paříži jako jediné dítě v dosti nešťastném manželství. Trvale se snažila ze svého domova uniknout. Zabývala se soukromým studiem východních náboženství, účastnila se přednášek Teosofické společnosti v Paříži a později odešla do Indie a na Cejlon. Potom jako operní pěvkyně procestovala severní Afriku, Střední a Dálný východ. V roce 1904 se v Tunisku provdala za Phillipa Francoise Néela. Po několika dnech se rozešli, avšak nikdy nerozvedli. Přesto manžel většinu jejích pozdějších cest financoval a zcela pravidelně si dopisovali až do roku 1941, kdy P. F. Néel zemřel. Stal se vlastně jejím literárním agentem a manažerem.

V roce 1925, kdy se po čtrnáctiletém putování po Asii vrátila do Paříže jako významná osobnost, jí byly uděleny významné pocty včetně Grande Medaille d´Or de la Société Géographique.

V roce 1936 spolu s Jongdänem podnikla poslední cestu do Asie trvající osm let a v roce 1969 zemřela v Digne ve Francii ve věku 101 let.

Alexandra David-Néelová se krátce před smrtí vracela ve vzpomínkách k svému mládí a citovala některé své zápisky z té doby:

Naslouchej pravidelnému zvuku hodin. Každý jejich tikot je okamžikem, který zaniká a nikdy se nevrací. Naslouchej, jak prchá – stejně tak se odvíjí tvůj život. Jen několik minut tě možná odděluje od smrti, a ty jsi dosud nezačala žít, ani jsi nenašla způsob, jak žít! Nač ještě čekáš?

Tato otázka zůstala bez odpovědi. Její tajemnice se ještě zeptala:

“Nebylo vám snad již tenkrát sto let a nikoliv jen dvacet?” A paní Alexandra odpověděla:

“Co tím chcete říci? Vždyť přece mezi dvaceti a sto roky je rozdíl jenom pouhých několika let.”

Málo důležité byly roky, které odplynuly. Paní Alexandra ve svých sto letech, když překročila údolí beznaděje, se opět ztotožnila se vzpomínkami z doby, kdy jí bylo jednadvacet let, kdy seděla před oknem v městě Knoke-sur-mare, hluboce vdechovala průzračný vítr vanoucí z nekonečných dálek od moře a zapsala si:

Já, katolička od narození, protestantka podle jména, četla jsem korán a Platóna, s Indy jsem snila o mýtech Rámájany, přívětivé modlitby z Rgvéd často vystupovaly na mé rty a před večerní lampou nebo před krbem jsem recitovala: “Díky vzdávám Agnimu, bohu obětin, Agnimu dobroději, milému příteli ohně!” Zarathuštra mne téměř získal pod praporec Ormuzda-Ahura Mazda proti temnému Angra Mainju-Ahrimanovi. Pronikla jsem mezi hvězdná znamení zodiaku a naslouchala jejich věčným kosmickým písním. Spolu s Renanem jsem zkoumala původ moderní mytologie křesťanství. A posléze se usmívám, protože jsem Pařížanka, ale hluboce zarmouceným úsměvem, mnohem a mnohem smutnějším než je pouhý pláč.

Na stole paní Alexandry zůstaly ještě čtyři dokončené, ale dosud nevydané knihy:

Židovský patriot Ježíš a řecký mýtus Autentická jóga Lamaistický Tibet a čínský Tibet Komunismus neuskutečnitelný a komunismus triumfující.

Po odjezdu mezinárodního televizního štábu, ještě před svým skonem v sobotu 23. srpna 1969, upadla paní Alexandra do hluboké agonie, trvající sedmnáct dní a sedmnáct nocí. Potom se probrala k plnému vědomí a po několik hodin jako poháněná nějakou nadpřirozenou energií nadiktovala sekretářce soupis všech svých cest. Když skončila, nastalo jako po poslední bitvě hluboké nesmírné ticho:

“V tom tichu jsme se na sebe dívaly beze slov a já vyčerpaná bděním a zmalátněná únavou jsem již neměla dost sil přemáhat zármutek a zadržovat slzy. Tehdy paní Alexandra vzala do svých malých a zchromlých rukou mou hlavu, kterou jsem jí položila na kolena, a dívala se mi dlouho, velmi dlouho přímo do očí… neřekla jediné slovo a třikrát mě objala.

Nikdy nebudu moci zapomenout na tento pohled, který mně zcela jistě beze slov říkal: Adieu, Želvičko! Tak popisuje poslední chvíle velké spisovatelky její sekretářka.

Já sám, když jsem později vzpomínal na setkání s mademoiselle Peyronnet a znovu pročítal její knihu vzpomínek, trvale se mi vnucovala jedna představa a otázka. Zda paní Alexandra David Néelová, která byla zasvěcena do všech druhů tajných praktik tibetské jógy, včetně thuma, vnitřního tepla, zda v tomto závěrečném popisu není zachyceně utajený akt přenosu jejího vědomí do nitra mademoiselle Peyronnet, která dosud žije ve Francii a pokračuje v činnosti paní Alexandry David-Néelové.

Velmi zvláštní a nevysvětlený je také záznam v její knize Pensée (Myšlenky), která dosud nebyla přeložena do češtiny. V kapitole LXXXV se snad skrývá symbolický klíč k celému jejímu životu:

Pro oživení mého vyprahlého srdce by snad stačilo jediné slovo sympatie, ale nikdo je nevyřkl, a tak všechna láska je mrtvá a má duše rozedraná. Má tělesná schránka, jež je převzala, sice žije vlastním životem, ale mé srdce je hluboko zakopané v hrobce a zapečetěné kamenem a nikdy tento Lazar nenalezne Spasitele, který by ho vzkřísil.

A jistě zde také spočívá memento k zamyšlení, kolik asi bylo výjimečných jedinců, kteří – ač sami lásku nepoznali – nalezli ji posléze v tom, že ji poskytovali druhým. (Úryvek z knihy: Život jako zázrak. Vyjde koncem r. 1999 v nakladatelství fontána)