Klasické mongolské písmo

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 9/92    
Autor textu: MARTA KIRIPOLSKÁ, ze slovenštiny přeložil autor webu 
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

Poslední zimní den roku 1991 uveřejnila ČTK v Praze zprávu:

Mongolský plakát z roku 1931.

Mongolský plakát z roku 1931.

Mongolsko se od roku 1994 vrátí i na oficiální státní úrovni ke starému mongolskému písmu, jež bylo v roce 1941 nahrazeno azbukou. Toho, kdo sleduje dění v této vzdálené zemi, tato zpráva vůbec nezaskočila. Již na osmém sjezdu spisovatelů v lednu 1989 zazněla z úst jednoho z řečníků výzva plně obnovit do roku 2000 staré písmo. Tento požadavek byl jen logickým vyústěním snah o oživení národních tradic, které se začali projevovat po určitém politickém uvolnění v roce 1986. Jejich součástí byla i nebývale velká vlna zájmu o staré písmo, která si v roce 1988 vynutila zavedení jeho výuky na televizních obrazovkách. V tom samém roce i mnohé noviny zavedli rubriku věnovanou tradičnímu písmu a mnohé nápisy v azbuce na ulicích i v obchodech vystřídali nápisy ve staré mongolštině. Žáci sedmých a osmých tříd středních škol se začali učit staré písmo už v školním roce 1986 – 1987.

O tom, jako mongolové získali písmo, mluví v komentáři k dílu Podstata srdce lama Danzandagva (18. st.). Využil starou legendu o vzniku písma spojenou s postavou Tibeťana Sakja-pandity, který v roce 1245 přijal pozvání na dvůr mongolského knížete Godana:

“Když Sakja-pandita přišel do města Lan-čou, kníže Godan se velmi zaradoval. Projevoval mu velkou úctu, přijal posvěcení a začal vyznávat vadžrajánu. Sakja-pandita se tam zdržel sedm let, pomáhal živým tvorům a šířil nauku.”

Tibeto - mongolský text.

Tibeto – mongolský text.

V té době přemýšlel o tom, v jakém písmu má mezi mongoly šířit Buddhovo učení. V noci se ponořil do hluboké meditace. Ráno skoro za svítání se mu přišla poklonit žena, která nesla na rameni dřevěnou škrabku na kůži. Věděl, že to je znamení a proto mongolskému písmu dal tvar ostré škrabky.

Historická skutečnost je však jiná. Sakja-pandita sice kníže Godana navštívil, ale v té době už Mongolové písmo měli. Podle jedné teorie převzali písmo sogdského původu ve 13. století od svých ujgurských sousedů. Podle jiné, kterou zastávají hlavně mongolští badatelé, Mongolové a Ujguři si osvojili písmo Sogdů, předků dnešních Tádžiků, přibližně zároveň, v 11. až 12. století. Jisté je, že staré mongolské písmo má svůj prapůvod v aramejské abecedě, tak jako například i arabské, hebrejské a další písma.

Mongolské písmo se však na rozdíl od semitských píše zleva doprava a zároveň vertikálně, zřejmě pod vlivem čínštiny. Jednotlivá písmenka mají jinou podobu na začátku, uprostřed a na konci slova. Mongolská abeceda má 22 základních znaků a další znaky pro přepis cizích slov. Už v roce 1589 lama Ajuš-güüš zavedl pravidla pro transkripci slov převzatých ze sanskrtu a tibetštiny, které jsou od té doby v platnosti.

Pokusů o úpravu písma a pravopisu bylo v průběhu jeho vývoje několik. Již ve 14. století lingvista a překladatel lama Čojdži-Odser zavádí úpravy v ortografii. Svoje pravidla definuje v díle Podstata srdce, které se nám zachovalo jen zprostředkovaně ve dvou podobách z 18. století. Čojdži-Odser reagoval na potřebu oživit staré písmo po krátké přestávce, kdy bylo odsunuté do pozadí tzv. kvadratickým písmem zavedeným na dvoře mongolských panovníků z dynastie Jüan v Číně.

Další snahy o úpravu písma i ortografie vyplynuli ze značných rozdílů mezi psaným a hovorovým jazykem, které existovali už ve 13. století, na samém počátku mongolského písemnictví. Někteří literáti, jako například ojratský misionář a překladatel z tibetštiny Dzaja-pandita, se snažili o jejich sblížení. Dzaja-pandita vypracoval v roce 1648 na základě mongolského písma tzv. “jasné písmo”, které od té doby používalo ojratské písemnictví (západomongolský dialekt). Zároveň s písmem si Ojraté vytvořili i nový literární jazyk, který odrážel fonetiku hovorového jazyka 17. století.

Mongolský rukopis.

Mongolský rukopis.

V průběhu 16. a především 17. století, kdy se zároveň s renezancí buddhismu v Mongolsku nesmírně zintenzivnila překladatelská činnost, se objevily snahy přepracovat i starší překlady a “vyčistit” je od „ujgurského“ stylu, od polozapomenutých a zastaralých gramatických a pravopisných tvarů a od mnohých výpůjček z ujgurštiny, převzatých s buddhistickou literaturou už ve 14. a v 15. století. Při překladech původně indických děl, se vynechávala indická vlastní jména a začali se nahrazovat doslovnými a těžkopádnými překlady jejich ekvivalentů z tibetštiny. Intenzivně pociťována byla také potřeba nových náboženských a filozofických termínů. Tato potřeba vyvstala hlavně při sestavování překladu druhého dílu tibetského lamaistického kánonu Tandžuru v první polovině 18. století. Jeho hlavní redaktor druhý džandža-chutuchtu Rolibdordž sestavil proto speciální komisi z předních znalců, kteří vypracovali tibeto-mongolský terminologický slovník Pramen mudrců.

Snahy o vytvoření jednotného pravopisu, které souviseli i s rozšířením tisku, vyvrcholili na začátku 18. století, když se zformoval tzv. klasický literární jazyk a prosadili se přísné ortografické normy. V této době získávají písmena svojí dnešní podobu a přibývají další znaky pro transkribování tibetských a sanskrtských slov. Klasická psaná mongolština však neovládla úplně celou literární aktivitu. Používala se jen v xylografických edicích buddhistických děl, zatímco sekundární literaturu nadále ovlivňovali dialekty.

V prvních letech dvacátého století vznikají v Mongolsku první tiskárny vybavené moderním evropským zařízením, začínají se vydávat první noviny a časopisy. I když ortografie a gramatika textů, vydávaných v této době, se nelišila od klasického období, změnil se slovník, který absorboval mnohé nové politické, ekonomické, či technické výrazy.

Pro začátek třicátých let je charakteristická snaha o zvýšení úrovně mongolské kaligrafie. V roce 1934 vydává Vědecká komise (pozdější Akademie věd) v periodiku Úvahy o zlepšení úrovně mongolského jazyka a písma vzorník mongolské kaligrafie pro zájemce, kteří by si chtěli vylepšit svůj styl. Neměli už na to mnoho času – ve třicátých letech experimentuje Mongolsko s latinkou, aby v roce 1941 definitivně zavedlo upravenou azbuku (mongolština). Na několik desetiletí tak byli nové generace, které už nepoznali staré písmo, odříznuté od duchovního odkazu svých předků.