Znovuzrození sochy Avalókitéšvary

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 2/2003 str. 67 
Autor textu: LYGŽIMA CHALOUPKOVÁ 
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.
Nákres sochy Avalokitéšvary v Ulaanbaataru

Nákres sochy Avalokitéšvary v Ulaanbaataru

Bódhisattva Čänräzig (sanskrtsky Avalókitéšvara) má v buddhistické ikonografii kolem třiceti různých forem zpodobení, v jednom ze svých projevů má vlastnost otevírat “oko moudrosti”. V této podobě je nejvíce uctíván mezi mongolskými věřícími, kteří se domnívají, že nahlíží na utrpení světa svým láskyplným soucitem a pomáhá všem věřícím svou božskou moudrostí. Tato socha byla původně vytvořena v Mongolsku v letech 1911-1913 v souladu s proroctvím 8. bogdgegéna a měla napomoci vrátit zrak stárnoucímu vládci; zároveň se stala symbolem získání svobody a nezávislosti Mongolska, které se vymanilo z více než 200leté nadvlády mandžuského panství.

Původní socha Buddhy dosahovala výšky 25,6 m a byla zhotovena z mědi. Na její pozlacení a výzdobu různých částí těla bylo použito 44 kg zlata a 55 kg stříbra, jakož i 400 rozličných drahokamů. Socha byla umístěna v speciálním chrámu, jehož střecha v nejvyšším bodě dosahovala výšky 33 metrů a byla ozdobena buddhistickými symboly. Uvnitř chrámu bylo umístěno 8 stúp, 10 tisíc pozlacených sošek Buddhy Amitábhy, 1000 exemplářů “Diamantové sútry” a další posvátné a cenné předměty. Sochu obdivovali Mongolové a cizinci po celých následujících 25 let. Ale zanedlouho se v Mongolsku rozpoutal rudý teror represí 30. let a sochu postihl stejný osud, jako tomu bylo u jiných buddhistických památek v zemi. Kláštery byly zničeny a mniši rozehnáni a perzekvováni. Zachovalo se jen ústní svědectví o tom, jak ruští vojáci rozebrali tuto mimořádně cennou sochu na části, dali je do beden a odvezli neznámo kam. Tak socha Čénraziga zmizela záhadným způsobem a beze stopy. V r. 1938 byla prázdná budova chrámu převedena do správy Výboru pro památky písemnictví, v r. 1947 tam byly přivezeny dokumenty Mongolského státního archivu. V letech 1975-1982 v ní probíhaly rekonstrukční práce.

Obličej sochy Avalokitéšvary

Obličej sochy Avalokitéšvary

Na návrh malíře N. Cültema byl v květnu 1980 zhotoven sochařem N. Džambou sádrový odlitek Avalókitéšvary o výšce 70 cm, jako první předzvěst toho, že se socha někdy v budoucnu snad objeví ve svém původním chrámu, což bylo vroucím přáním mongolského národa. V r. 1988 byl vytvořen Mongolský kulturní fond, jehož členy se stali významní spisovatelé a umělci (S. Erdene, L. Tüdev, Ch. Gádan, N. Cültem, N. Ser-Odžav, Š. Nacagdordž, B. Damdinsüren, Dž. Badrá, C. Chasbátar, G. Luvsandordž, S. Udval a E. Ojun). Prvního ledna 1989 byl zveřejněn program znovuzrození sochy Avalókitéšvary, který byl zpracován a schválen Mongolským kulturním fondem. Mongolští vědci pracovali v archivech Moskvy, Ulan-Ude a Čity, v letech 1989-1990 pátrali po této soše ve fondech Muzea náboženství a ateismu v Sankt-Peterburgu, kam byly odvezeny také velké Buddhovy sochy, zabavené v burjatských klášterech ve 30. letech; ale všechno bylo marné. Mongolský ministr D. Dorligdžav vystoupil v květnu 1991 na konferenci v Řecku, která probíhala pod záštitou UNESCO, a žádal o pomoc při navrácení nezákonně uloupené kulturní památky.

V lednu 1991 se členové Mongolského kulturního fondu obrátili dopisem na mongolského prezidenta P. Očirbata, informovali ho o celé záležitosti a tlumočili přání mongolského národa znovu vybudovat sochu Čänräziga. 13. února 1991 prezident Očirbat podepsal nařízení o obnovení sochy k 70. výročí založení novodobého mongolského státu, připadajícímu na rok 1994, z prostředků získaných národní sbírkou a s finanční podporou ze strany státu. Následovaly roky náročné a obětavé práce, která trvala pět dlouhých let, nehledě na mrazivé mongolské zimy v Ulánbátaru. Na realizaci projektu se podílelo celkem 500 lidí, z toho 50 mistrů rozličných řemesel. V r. 1991 vznikl nový model sochy o výšce 2,56 m, jehož autory byli sochaři N. Džambá, C. Adjá a L. Bold. Fotografie tohoto modelu se rozletěly do všech koutů Mongolska a posloužily k propagaci sochy Čänräziga v zemi.

Mongolský malíř malíř N. Cültem

Mongolský malíř Malíř N. Cültem

V letech 1992-1995 byl vytvořen sádrový odlitek v plné velikosti (na jeho výrobu bylo zapotřebí 130 tun sádry), poté se socha odlévala z mědi (spotřebováno 20 tun mědi na sochu a 27 tun oceli na její lotosový základ). Tak obrovské dílo by se ovšem nevešlo do žádné budovy v Ulánbátaru; proto bylo rozvrženo do pěti částí, ty pak byly převezeny do chrámu a na místě svařovány. Práce vyžadovala velkou zručnost a přesnost, neboť probíhala ve výšce několika desítek metrů. Ne náhodou při prvním vztyčení sochy, před 80 lety, se několik lidí zřítilo z velké výšky a přišlo o život. Nová socha má výšku 26,5 metru, je tedy o 90 cm vyšší než ta původní. Termíny zhotovení sochy se opozdily kvůli finančním potížím a problémům kolem dodávky mědi; měděná ruda, těžená v Mongolsku, se totiž vyvážela do Ruska, odkud ji po dalším zpracování bylo nutné dovézt zpět do Mongolska.

24. února 1993 byl v Mongolsku vyhlášen celostátní den pro sbírku finančních prostředků na tuto sochu; během jediného dne bylo vybráno 50 milionů mongolských tugriků. Televize a rozhlas vysílaly zvláštní pořady, pastevci hnali dobytek, umělci pořádali benefiční koncerty, lidé přinášeli posvátné sútry, sošky a hlavně peníze. Na nádvoří ulánbátarského kláštera Gandan se činilo třicet písařů, kteří zapisovali tyto hmotné dary do zvláštních seznamů. Pomoc přišla i z ciziny: např. mongolský převtělenec Gurudavarinpočhe, žijící dlouhá léta v Indii a Nepálu, daroval 39 tisíc amerických dolarů, lama Džambaldordž z USA poslal 20 tisíc dolarů, japonská náboženská organizace Agon-šu věnovala 15 milionů jenů atd. Z České republiky bylo posláno staré auto značky Volha, naplněné barvami, které přišlo vhod spolu s dalším dodávkovým vozem, darem mongolského ministra C. Cogta. Celková suma výdajů se vyšplhala na 350,8 milionů tugriků, menší část byla pokryta ze státní pokladny.

V září 1994 navštívil Mongolsko tibetský 14. dalajlama. Jeho Svatost darovala 334 svazků posvátného buddhistického kánonu Kandžur a Tandžur, sebrané spisy Congkhapy, významného reformátora tibetského buddhismu, a jeho dvou následovníků, a také sedm schránek s posvátnými relikviemi Buddhy a s ostatky Atíši, Congkhapy, předchozích dalajlamů a pančhenlamů, sošky Buddhů a další posvátné texty, které pak byly pietně uloženy uvnitř sochy po vykonání zvláštních náboženských obřadů.

Vnitřní obsah sochy je stejně unikátní a zajímavý jako její vnější podoba. Tuto posvátnou “duši” sochy, mongolsky nazývanou sünšig, tvoří soubor sakrálních předmetů, uložených zde na věčné časy. Na podstavci sochy, tvořeném obrovským lotosovým trůnem, se nachází 9 posvátných nádob, nazývaných bumba; jedna z nich je zhotovena z mědi a osm zbylých z porcelánu. Uvnitř těchto kulatých nádob jsou uchovány listy ze stromu bódhi, přivezené z Indie, hrsti půdy z klášterů ve Lhase, Wu-tchaj-šanu, Kumbumu, Erdene-dzú, Tövchönu, Amarbajasgalantu atd., drahokamy a léčivé byliny. Rovněž uvnitř sochy, na osmi speciálně upravených oltářích, je umístěna mongolská jurta s kompletní vnitřní výbavou, luk a střely, hudební nástroj morin chúr, pražené zrní z obilovin, krabice s čajem a aromatické látky, 9 druhů drahokamů, půda, voda a kamení ze vzdálených koutů Mongolska. Uvnitř sochy je umístěn symbolický “strom života” – jedenáctimetrový sloup ze dřeva, přivezený z posvátné hory Bogd-úl. Výše se nacházejí pozlacené sošky buddhů a bódhisattvů, drahocenné stúpy a buddhistické sútry – Diamantová sútra (ve 108 exemplářích), Altangerel, Bandzragč apod. Nechybí zde ani skvosty mongolské literatury (Tajná kronika Mongolů, eposy Geser a Džangar). Z mnoha muzeí a klášterů byly dovezeny součásti oděvů a osobní předměty významných mongolských náboženských činitelů, například Dandzanravdžá, Jegüdzerlamy, Öldzijt-lamy, Chučid-chambo, Dzava-Damdina apod.

K vnějším ozdobám Buddhy patří tzv. 32 znaků dokonalosti a 80 vedlejších příznaků. K vyjádření těchto Buddhových vlastností bylo použito 21 druhů drahokamů a polodrahokamů z 22 ajmaků Mongolska – celkem 304 mozaikových ozdob, zhotovených z 2286 drahých kamenů. Modrý kámen na celé sochy symbolizuje věčnost a nezkrotnou víru, zelený kámen znamená vývoj a růst, červený kámen vyjadřuje bouřlivou činnost a rozkvět, bílý kámen je od nepaměti symbolem čistoty a průzračnosti, neposkvrněnosti všech úmyslů a skutků. Mongolské švadleny vykrojily a sešily dohromady náprsní ozdobu – dodig a spodní ozdobu – modig ze sta metru brokátu sedmi barev duhy. Převtělenec Gurudava-rinpočhe objednal ve Váránasí pět velkých hedvábných šátků (khatagů) pěti různých barev, dlouhých 50 metrů. Ve čtyřech rohových prostorech visí čtyři velké modlitební prapory (gjalcchäny), každý o délce 15 metrů.

Na náměstí před Čänräzigovým chrámem upoutává pozornost návštěvníků nádherný litinový bojpur, nádoba sloužící k vykuřování vonných tyčinek. Autorem tohoto uměleckého díla (výška 2,19 m, šířka 1,10 m) je sochař J. Begdze. Podle staré tradice vchod do posvátného chrámu ochraňují kamenní lvi – dva takové strážce ze šedomodrého kamene vytesal sochař B. Chijmor. Stručná historie vzniku této obří sochy byla vysekána klasickým mongolským písmem do kamenné stély, aby zůstala uchována pro budoucí generace. Stejný nápis existuje i v několika rukopisných podobách. Mongolové pamatují, že mnoho cenných památek, celé paláce a knihovny, bylo zničeno během válek a požárů; jedině nápis na tzv. Čingisově kameni, vytvořený v r. 1225, a rovněž básně Cogt-tajdži ze 17. století, které byly vytesány na skále, se dochovaly do našich dní a přežily všechny pohromy. Mongolský spisovatel G. MendOoöo napsal knížku o výstavbě této sochy, která vyšla v moderní mongolštině v r. 1997 pod názvem Bilgijn melmij négč (“Otevírající oko moudrosti”). Je třeba také zmínit se o “Zlatém souhrnu”, velké pamětní knize, zdobené zlatem a stříbrem, do které byla zapsána jména všech, kdo finančním darem přispěli k vybudování této slavné sochy v Mongolsku. Začátkem nového století a nového tisíciletí se tak naplnil sen mongolského národa o znovuzrození sochy Avalókitéšvary v Ulánbátaru.