Ulánbátar – pohnuté osudy

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 2/1995 str. 61
Autor textu:  JIŘÍ ŠÍMA
Některé části textu jsou upraveny autorem webu.

Nedávné diskuse a návrhy vybudovat nové hlavní město Mongolska na rozvalinách někdejšího Karakorumu nebo změnit název současné metropole probíhaly v mongolské veřejnosti i v parlamentu, ale nepřinesly nic nového. Přesto víc jak třísetletá historie města zaznamenala tolik změn jmen a míst, že si za to Ulánbátar nepochybně zaslouží prvenství v Guinessově knize rekordů.

Kočující rezidence

Vládní budova v Ulaanbaataru

Budova vlády v Ulaanbaataru na Suchbátarově náměstí.
Zdroj: freepix.eu

Město bylo založeno v polovině 17. století. Nejčastěji se uvádí rok 1639, kdy vládce Tüšétchanského ajmaku, vlivný mongolský feudál Gombodordž rozhodl postavit svému synovi Dzanabadzarovi rezidenci v místě Širét cagán núr. Malý Dzanabadzar byl vyhlášen hlavou lamaistické církve v Mongolsku. Byl odvezen do Tibetu a vrátil se až roku 1649. Kolem jeho rezidenční jurty vyrostly další jurty pokryté žlutou látkou, a proto místu říkali Šar bösín chot, Žluté město. Nejvíce se ujalo označení Örgö – Rezidenční jurta, které se stalo základem pro jméno Urga, užívané pak v ruské a evropské literatuře. Někteří historici považují za rok zrodu hlavního města rok bílého zajíce (1651), kdy byl na jižních svazích Chentejských hor postaven chrám a zřízeno 7 farností (ajmaků), anebo rok modrého koně (1654) – datum postavení chrámu Cogčin dugan. Nešlo o žádné kamenné či cihlové stavby, nýbrž o přenosné jurty, které stále kočovaly. Ještě v druhé polovině 17. století navštívili místo poslové a vyslanci ruského cara a podali o něm písemná svědectví. Koncem 17. století se Mongolsko stalo na víc jak dvě staletí součástí mandžusko-čínské říše.

Jurtoviště v Ulaanbaataru

Jurtoviště v Ulaanbaataru, 2007.
Zdroj: freepix.eu

Roku 1706 byl postaven klášter s mongolským názvem Nomyn ich chüré (Velký klášter dharmy) a městečko kolem něho se nejčastěji nazývalo Ich chüré (Velký klášter) nebo v sinomongolské podobě Tá Chüré. Roku 1733 byl na jižních svazích Bogd úlu postaven klášter Mandzšrín chíd, roku 1756 zrízena bohoslovecká škola (canid) a roku 1765 u hor Čingelté klášter Dambadardžá. Pro rezidenční město se užívalo i označení Bogdyn chüré (Bogdův klášter) nebo Chutagtyn chüré (Chutuchtův klášter). Prostřednictvím Rusů se šířil název Urga, Číňané nazývali místo Kchu-lun. Jen tři roky řídil městecko mongolský guvernér (amban) a již roku 1761 jej vystřídal amban mandžuský.

Když se kočující rezidence usadila roku 1778 severně od reky Túl již víceméně trvale, dostala i definitivní přídomek chot-město. Až do 50. Let 20. století mnozí Mongolové při vyslovení slova Chot měli na mysli pouze Ulánbátar. Přestože značná část města kočovala i nadále, bylo o definitivním umístění hlavního města rozhodnuto. Stacionárním městem se však stalo až roku 1855.

Metropole uprostřed přírody

Socha Buddhy v Ulaanbaataru

Socha Buddhy v Ulaanbaataru, 2007.
Zdroj: freepix.eu

Četné archeologické nálezy ve městě a jeho okolí svědčí o dávných stopách člověka. Unikátní paleolitické skalní kresby v Údolí modrého nebe, archeologické objevy v kopci Máchúr nebo v místě Šarchad, které později proslulo více jako veřejné popraviště a dnes místo léčení duševně nemocných. Řada nálezů pochází z doby Hunů (nedaleké naleziště Nojon úl), k památkám turkického období 8. století patří zejména památník Toňjukuka nedaleko Nalajchu. V horách Bogd úl kočoval kdysi kerejtský vládce Wang-chan a podle pověstí i samotný Čingischán.

Ze všech čtyř stran je Ulánbátar obklopen horami – na východě je to pohoří Bajandzürch s horou Cagdúlt (1 670 m), na západě Songino, na severu Čingelté s nejvyšší horou 1 950 m. Nejposvátnější mezi svatými horami byly a jsou Bogd úl či Bogdchan úl na jihu. Jsou údajně nejstarší chráněnou přírodní rezervací na světě. Tvoří je na tři desítky údolí a nejvyšší vrchol Cecégün dosahuje 2 256 m.

Mezi pohořím Bogd úl a městem protéká řeka Túl, jejíž název prozrazuje turkický původ. Malebná zákoutí a průzračná voda řeky Túl jsou opěvovány mongolskými básníky. Tradiční úcta Mongolů k horám a vodám se zračí v lidových označeních hor Chanbogd (Královské svaté) a řeky Chatantúl (Královna Túl). Městem protéká ještě říčka Selbe, vznikající soutokem Barún Selbe a Dzún Selbe, Dund gol (Střední říčka), na jihu protéká říčka Türgen (Rychlá), na západě Tolgojt, na východě Uljastaj a ještě dále Tereldž. Přímo ve městě byly roku 1932 objeveny minerální prameny, které jsou dnes součástí sanatoria Orgil, léčivá voda Džančivlin je asi 50 km od města.

Přírodní rezervace Bogd úl včetně jeho jižních svahů, kde se nacházejí zříceniny kláštera Mundzšrín chíd, dnes plní pro obyvatele hlavního města úlohu příměstského rozsáhlého parku. Až odtud se do města zatoulají občas i jeleni, kteří si zvykli na přítomnost člověka. Z vrcholku kopce Dzajsan se nabízí celkový pohled na město. V údolích hor Bogd úl je i Ich tengerín am, Údolí velkého nebe, kde se nacházejí reprezentační vily vládnoucích představitelů a zahraničních vysokých hostů. Údolí Nücht, kdysi rekreační středisko vlády, je dnes přístupné pro rekreaci těm, kteří si to mohou zaplatit.

Od 60. let vznikají přímo ve městě parky a sady spolu s rozsáhlými sportovními areály, kde si může obyvatel nebo návštěvník města odpočinout anebo zasportovat.

Město chrámů a lamů

Církevní památky ve městě jsou dnes zachovány jen částečně. Některé zničil zub času, další povodně a požáry, část byla přestavěna a většina dalších byla využívána k jiným účelům anebo zbořena ve 30. letech během protináboženských kampaní.

Buddhistický klášter Dambadarjaalin v Ulaanbaataru

Buddhistický klášter Dambadarjaalin v severním Ulaanbaataru. Chrámová budova na snímku představuje jednu z mála ukázek opravdové mongolské architektury, 2007
Zdroj: freepix.eu

Nejstarší dochovaný klášterní komplex je Dambadardžův klášter z 2. poloviny 18. století. Ještě donedávna v něm byla nemocnice pro pacienty s tuberkulózou. Z původního komplexu zbyly jen části. Hlavní církevní stavby byly ve čtvrti zvané Východní Chüré, přibližně v místech dnešní vládní budovy a hlavního náměstí. Tam byl roku 1832 postaven tzv. Žlutý klášter pro nejvyššího bogda, později zničený požárem. Roku 1892 lehl popelem i chrám Dečingalbyn. Na jižním okraji Východního Chüré stojí klášterní komplex Čojdžin Lamyn sum, postavený v letech 1904-8 pro bratra posledního bogdgegéna. Patří mezi nejnavštěvovanější objekty muzejního typu. V chrámech Daščojlon postavených ve tvaru jurt, jejichž počátky sahají až do 17. století, byly obnoveny bohoslužby.

Téměř nic nezůstalo zachováno z tzv. Bílého paláce, letní rezidence hlavy církve, který stál na místě pozdější Vysoké školy stranické od roku 1840. Zato Zimní palác, zvaný též někdy Zelený, je dodnes chloubou mongolské církevní architektury. Pochází z let 1891-3 a skládá se z velkého množství chrámů. Dnes se tu znovu konají představení pantomimického tance cam. U hlavního vchodu prodávají umělci svá výtvarná díla.

Druhá církevní čtvrť vyrostla v západní části města od roku 1809 a jejím centrem je klášter Gandan. Ještě donedávna to byl jediný fungující klášter. Zde sídlí hlava buddhistické církve a je tu i bohoslovecký seminář. Pod klášterem zůstal zachován Geserův chrám, kde sídlili po dlouhou dobu památkáři. Chrám stejného jména v někdejší čínské obchodní čtvrti se změnil v ruiny. Nad Gandanem je chrám Ondor Džanrajseg z let 1911-13, jedna z dominant starého i dnešního Ulánbátaru. V poslední době byly obnoveny bohoslužby v řadě míst hlavního města. Přibyly k nim i objekty jiných církví včetně katolíků a baptistů. Bohužel se nedochoval ani pravoslavný kostel z roku 1870, který stál v konzulární čtvrti obývané Rusy a dalšími Evropany. Potkat dnes na ulici chlapce v lamském rouše, kterého se rodiče rozhodli zasvětit klášternímu životu, není už nic neobvyklého.

Město úředníků a obchodníků

Zima v Ulaanbaataru

Zima v Ulaanbaataru. V pozadí je vidět klášter Gandantegčenlin, který je centrem mongolského buddhismu. Konkrétně je vidět hlavní chrám Megdžiddžanrajseg, který skrývá 26,5 metru vysokou sochu bódhisattvy Avalokitéšvary, 2007.
Zdroj: freepix.eu

Kolem chrámů postupně vyrůstaly osady obývané nejen lamy, ale i obchodníky, řemeslníky, úředníky a prostými pastevci. Po včlenění Vnějšího Mongolska do mandžusko-čínské říše koncem 17. století začali ve větší míře přijíždět do mongolské metropole mandžuští úředníci, čínští přistěhovalci a tibetští lamové. Význam města, které leželo na karavanní trase z Kjachty do Pekingu prudce stoupl. Stavěly se nové úřady, přepřahací poštovní stanice, celnice, obchody a sklady. Čínští obchodníci vytvořili osadu Maj-maj-čcheng (majmačen), obchodní městečko, dnešní Amgalan. Ruští obchodníci a úředníci vytvářeli vlastní úřady a firmy a usazovali se ve čtvrti, která se stala základem tzv. konzulárního městečka. Tam byl roku 1860 otevřen ruský konzulát, postaven pravoslavný chrám a později i další objekty včetně Rusko-čínské banky. Dodnes se dochovala jen budova ruského konzulátu. Na tzv. Americkém návrš (Amerikán dendž) se usazovali další cizinci. V roce pádu mandžusko-čínské říše roku 1912 sídlilo v Urze 70 tisíc obyvatel, z toho 20 tisíc Číňanů a 500 Rusů. Město bylo oficiálně přejmenováno na Níslel Chüré (Metropolitní klášter), mezi lidmi se mu dál běžně říkalo Chot – Město. Běžný byl i název Ar bogdyn chüré, Klášter severního bogda, poetický název zněl “Severní Lhasa”.

Z mongolských světských objektů se dodnes nejlépe zachovala originální rezidence bývalého ministra zahraničí Chanddordže v centru města nedaleko Paláce mladých techniků. V tomto chráněném objektu mělo být muzeum mongolského divadla, ale současné komerční zájmy z něj udělaly bar.

Růst po roce 1921

Roku 1921 s vítězstvím lidové revoluce a vyhlášením samostatnosti se město Níslel Chüré stalo hlavním městem Mongolska. Roku 1924 dostalo současný název Ulánbátar – Rudý hrdina. Ve 20. a 30. letech byla postavena řada zajímavých objektů, z nichž se však dochovala jen malá část. Některé projektovali i Rusové, jiné Němci či Maďaři. Roku 1927 vyprojektoval budovu Lidového domu pro účely zasedání vládních orgánů i kulturních vystoupení maďarský architekt. Stála v místech dnešní vládní budovy a lidé jí podle tvaru a barvy říkali “Zelená kupole”. Bohužel koncem 40. let vyhořela. Dodnes stojí budova prvního obchodního domu zvaná Öndör choršó, Vysoký konzum, kde je dnes Muzeum výtvarného umění. Zachován je hřbitov Altan-Olgí, Zlatá kolébka, na němž jsou pochováváni od 20. let významní představitelé politického a kulturního života. Leží severovýchodně od města v malebném svahu ve výšce přes 2 000 m. Budovy tiskárny na náměstí, pošty a banky z 20. a 30. let prošly četnými rekonstrukcemi a jejich vnější vzhled se značně změnil. Stejně tak se několikrát opravovala a přistavovala vládní budova pocházející z konce 40. let. Ještě před válkou byla postavena první letištní budova v místě Bujant-Uchá a nádraží ve městě.

Velbloudí závody v Ulaanbaataru

Velbloudí závody v Ulaanbaataru, 2007.
Zdroj: freepix.eu

Na výstavbě objektu ve 40. letech se značnou měrou podíleli japonští váleční zajatci. Bylo to například Eldev-Očirovo kino (dnes burza), hotel Altaj a divadlo na ústředním náměstí. Z této doby pochází i vila č. 30, kde žil Čojbalsan a po něm Cedenbal. Dnes je využívána pro reprezentační účely a pronajímána různým politickým subjektům. Padesátá léta prozrazuje typická stalinská architektura. Palác mládeže z oné doby se stal dnes činoherním divadlem, v prvním hotelu Altaj sídlí magistrát hlavního města. K objektům 60. let patří hotel Ulánbátar (1961), obchodní dům, budova Svazu mládeže. V 70. letech přibyl Svatební palác (1975). Muzeum revoluce (dnes Muzeum moderních dějin), hotel Bajangol, Palác mladých techniků, Dům sovětské (dnes ruské) vědy, Palác kultury. 80. léta přinesla městu novou letištní budovu, Palác kultury na ústředním náměstí, nový Palác mládeže, Leninovo muzeum (dnes Muzeum přírody).

Nová tvář 90. let

Posvátná hora Čingeltej v Ulaanbaataru

Posvátná hora Čingeltej v Ulaanbaataru, 2007.
Zdroj: freepix.eu

Zcela nové politické a ekonomické podmínky způsobily hlavnímu městu mezeru v plánovité výstavbě. Jen těžko se dostavuje hotel Čingischán a rozsáhlý sportovní areál na cestě do Tolgojtu. Doba však přinesla neuvěřitelnou aktivizaci obyvatel při podnikání a rozvíjení soukromých iniciativ. Některé objekty začaly sloužit novým politickým stranám, uskupením, hnutím a sdružením. Byly otevřeny čínské nebo čínsko-mongolské restaurace. Obnovila se činnost některých klášterů a nové chrámy byly otevřeny i na sídlištích. Zmizely ruské obchody s potravinami a průmyslovým zbožím, které nebyly přístupné Mongolům a vznikly desítky nových mongolských obchodů, které jsou plné zboží. Vozí je sem zejména z Číny mladí Mongolové, kteří se rozhodli podnikat. Ceny jsou však neúměrně vysoké. Stejně vysoké jsou i ceny bytů. Bytová výstavba sídlištního typu se pozastavila, zato na návrších za městem začínají vyrůstat vilkové čtvrti. Na ulicích můžete spatřit i žebráky včetně dětí a ženy, které si hodlají zaopatřit životní prostředky prostitucí. Ožilo mongolské letiště a nádraží. Létá se už nejen do Irkutska a Moskvy, ale i do Pekingu, Chöch chotu, Ulan Ude, do Japonska a jižní Koreje (charterové lety). Poklesl počet ruských specialistů a úplně zmizeli vojáci bývalého Sovětského svazu. Na druhé straně vzrostl počet Japonců, Korejců, Číňanů, Němců, Američanů a dalších. Město dostává zcela novou tvář.

Město mnoha problémů

Ulánbátar má dnes přes 600 tisíc obyvatel (v roce 2013 to bylo již 1,3 mil. – pozn. autora webu) , což je čtvrtina všeho obyvatelstva Mongolska. Hlavní problémy jsou především ekologické – ovzduší zamořují zplodiny z továrních komínů a elektráren a usazují se ve městě. K tomu se přidaly výfuky z aut, která si ve velké míře a často ve špatném technickém stavu dovezli Mongolové po vlastní ose z Evropy. Elektrárny nestačí vyrábět proud, jsou přetíženy a dochází k častým výpadkům elektrického proudu. Nebyl zažehnán ani problém záplav, jak jsme se o tom mohli přesvědčit v létě loňského roku. Nedostatek finančních prostředků státu a města a zvýšení cen autobusů dovážených ze zahraničí způsobují problémy v dopravě spolu se špatnou kvalitou městských vozovek a technickou údržbou. Stále nízká je hygiena v jurtovištích, jejichž počet v poslední době opět stoupl.

Druhý okruh problémů souvisí s architektonickými a urbanistickými záměry. Město je nesourodým komplexem staveb bez výraznějších dominant. Na jeho výstavbě se podíleli často málo kvalifikovaní mongolští, ruští a čínští stavbaři. Údržba bytového fondu a stav bytů jsou na nízké úrovni. Slibnou perspektivou jsou nové rodinné domky na okraji města anebo nízkopodlažní družstevní byty. Tvrdé klimatické podmínky však zůstanou i nadále značnou překážkou další výstavby.

Životní úroveň obyvatelstva je v průměru poměrně nízká, v poslední době však výrazně stouply rozdíly mezi bohatými a chudými. Problémy jsou se zásobováním potravinami, s úrovní cen, se šmelinařením. Stoupla kriminalita a nehodovost, bezpečnost občanů zejména v noci je ohrožována skupinami potulujících se výrostků. V důsledku malých dotací státu upadl kulturní život, snížila se kvalita nemocnic a škol. Mnozí mladí lidé propadli v zájmu honby za penězi snadnému způsobu života a odcházejí do zahraničí.

Odpovědní činitelé státu i města si uvědomili, že změna názvu hlavního města by byla jen formální a přinesla by další zatížení rozpočtu. Dnes záleží jen na Mongolech samotných, jak rychle se s dnešními problémy vyrovnají a přispějí k rozvoji svého hlavního města.