Mongolský malíř G. Pürevbat

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 1/2003
Autor:  LYGŽIMA CHALOUPKOVÁ
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

Po období destrukce mongolského buddhismu během 20. století, kdy kláštery, lámové a buddhističtí umělci prakticky vymizeli, dochází od konce 90. let k opětovnému oživení v náboženském životě Mongolů. Objevuje se i “novodobý” Dzanabadzar, vlastním jménem G. Pürevbat, vzletně nazývaný fénixem mongolského buddhistického umění. Narodil se v r. 1965 v Centrálním ajmaku, v rodině prostého pastevce. Již v dětství jeho starý učitel, v minulosti buddhistický mnich, rozpoznal jeho nevšední umělecké nadání; na jeho radu šestnáctiletý Pürevbat v r. 1981 odjel do Ulánbátaru, aby tam studoval na střední umělecké škole. Po absolvování této školy se Pürevbat stal buddhistickým mnichem a v r. 1986 se přihlásil na Buddhistickou universitu při klášteře Gandan, kde mohl nerušeně studovat buddhistickou filosofii a literaturu, seznamovat se s mnišským životem a poznávat staré památky.

Schéma kresby koně a velblouda mongolského malíře G. Pürevbata

Schéma kresby koně a velblouda mongolského malíře G. Pürevbata

G. Pürevbat měl dva vynikající učitele. Oba byli buddhistickými mnichy a předali mu veškeré vědomosti z teorie a praxe buddhistického umění v Mongolsku. První z nich, Dugardžavyn Dandzan (nar. 1916), byl mistrem taneční mystérie Cam, naučil Pürevbata umění tvorby Kálačakra-mandaly a uvedl ho do hloubek tajných tantrických nauk. Druhým učitelem byl Džigvralyn Dordždžancan (nar. 1918), buddhistický sochař, od kterého se budoucí umělec naučil rozpoznávat a zobrazovat hněvivá i mírumilovná božstva mongolského buddhistického panteonu. Po absolvování Buddhistické university v Ulánbátaru a odsloužení povinné roční vojenské služby odjel Pürevbat na doporučení Bakuly-rinpočheho studovat v letech 1990-1993 na Buddhistické umělecké škole v indické Dharamsale. Bylo to nelehké období v jeho životě, velmi nuzné po materiální stránce, ale o to bohatší z hlediska poznávání duchovních hodnot buddhismu. Jak vzpomíná později umělcova manželka korejského původu Kim Sun Čong, která v té době také studovala v Dharamsale na stejné škole: “Pürevbat bydlel v malém vlhkém pokoji a stravoval se jednou denně, neměl ani pořádné ložní povlečení a spal na dřevěné posteli, přikrytý svým mongolským délem. Nicméně díky svému mimořádnému talentu dokázal zvládnout za dva měsíce učení, které ostatní lámové probírali během dvou let. Obdivovala jsem jeho schopnost shromažďovat a třídit veškerý materiál, související s buddhistickým uměním, a vstřebávat nové poznatky; tento mladý láma mne seznámil s charakteristickými rysy a hlavními způsoby tvorby v religiosním umění, vyprávěl mi mongolské legendy a hovořil o smutném osudu mongolských národů, rozdělených do pěti skupin na území různých států.”

Pürevbat po návratu z Indie chtěl probudit spící duši mongolského národa obnovením duchovních tradic buddhistické kultury. Plánoval otevřít uměleckou školu, aby pomohl sjednotit mongolské národy skrze společné kulturní dědictví, jež přesahuje politické hranice. Podobné umělecké školy by pak, podle jeho představy, měly vzniknout ve všech koutech rozlehlého Mongolska. V Indii Pürevbat studoval u ctihodného Sanggja Ješe, hlavního malíře buddhistické thangky při Jeho Svatosti XIV. dalajlámovi, u geše Samtena, mistra ve výrobě mandal, u geše Lozangdargja a dalších známých tibetských mistrů buddhistické filosofie, umění a filologie. Spolu s Kim Sun Čong procestovali buddhistické památky v Indii, Nepálu, Sikkimu, Tibetu, Číně a Koreji, shromáždili knihy a umělecké předměty, které pak přivezli do Mongolska a spolu s původními mongolskými artefakty a náboženskými spisy použili jako základní informativní materiál při budování své umělecké školy v Ulánbátaru. V letech 1994-1996 pracoval Pürevbat spolu se svými žáky na obnovení obří 26-ti metrové sochy Avalókitéšvary v Ulánbátaru.

Po návratu z Indie na podzim v r. 1993 založil Pürevbat Mongolský institut buddhistického umění při klášteře Gandan v Ulánbátaru. Začátky byly krušné, vyučování začalo v prázdných třídách s mladičkými chlapci, kteří neměli žádnou uměleckou průpravu. Veškerý nábytek, stojany, malířské štětce a barvy – všechno sháněli nebo vyráběli sami.

Pürevbat, ač sám bez příjmů, musel zabezpečovat i životní náklady svých žáků. Postupně se však věci daly dohromady, staří věřící lidé jim přinášeli rozličné buddhistické texty; jeden stařík přinesl celou kolekci, kolem 400 náboženských textů. Otec Kim Sun Čong a její korejští příbuzní posílali své dceři finanční pomoc, kterou utrácela spolu s Pürevbatem, aby zachránili mizející staré buddhistické sošky, vyvážené z Mongolska čínskými obchodníky.

Za deset let svého působení tak tato mladá škola shromáždila a vytvořila vzácná umělecká díla, obnovila tradice buddhistického malířství, sochařství, kovotepectví a řezbářství. Přitom obnova těchto vzácných druhů umění probíhá v těsné návaznosti na staré, po staletí uznávané zásady a normy buddhistického kánonu a v těsné spolupráci s dosud žijícími mistry, kteří jsou ještě s to podělit se o své zkušenosti před odchodem z tohoto pomíjivého světa. Z mnoha nadaných žáků zůstali ti nejvěrnější. Prvních 11 absolventů ukončilo úplný kurs náročné sedmileté výuky a obhájilo diplomovou práci, tři z nich pocházeli z Burjatska. V současné době zde studují 52 studenti z 21 ajmaků Mongolska, kteří se poté chtějí vrátit do domovských krajů a pokračovat ve šlépějích Dzanabadzara, slavného umělce ze 17. století, jehož zbožně uctívá a následuje ve svých dílech G. Pürevbat. Po třech staletích byla tedy v Mongolsku znovu navázána přetržená nit mongolského buddhistického umění.

Mladý malíř si velice cení svého drahocenného času, a věru jím zbytečně neplýtvá na časté návštěvy z domova i z ciziny. V jeho škole pracuje 10 interních, 10 externích a 4 pomocní učitelé, panuje zde vskutku tvůrčí atmosféra, mladí umělci míchají barvy nebo nanášejí štětcem nové vzory na plátno, pozorně naslouchají radám paní Kim Sun Čong, která je snad jedinou ženou mezi nimi a může zastupovat manžela ve všech otázkách umělecké výuky a v kontaktu s vnějším prostředím, zatímco Pürevbat se v klidu věnuje svému oblíbenému malování. Má zvláštní, odpovědný přístup k práci a přehled v mnoha oborech buddhistického umění. Od r. 1983 pilně sbíral staré vzorky ilustrací a dekorativních prvků po celém Mongolsku. Některé z nich byly úplně zničené, nicméně díky jeho kouzelným rukám byly tyto cenné umělecké výtvory zachráněny pro příští generace. Pürevbat vypracoval pro své žáky 129 mřížek pro malování božstev a 216 mřížek pro malování zvířat, která se často objevují na thangkách, jako jsou koně, velbloudi, kozy, krávy a ovce, a také jeleni a jaci. Pürevbat sestavil 23 příruček o buddhistickém umění, které používají jeho studenti při výuce, a začal překládat spolu se svými žáky dalších 66 odborných textů do moderní mongolštiny. Svými cennými radami a vypracováním dokumentace se podílí na restauraci starých buddhistických chrámů a zakládání nových klášterů po celém Mongolsku, např. podílel se na tvorbě osmi velkých thangk, desetimetrové stúpy a celého buddhistického oltáře pro nový klášter Bakuly-rinpočheho, obnovil venkovní výzdobu silně zchátralého kláštera Tharpa-čhenpo-ling v somonu Batcengel v Archangajském ajmaku atd.

V říjnu 2000 byla v Ulánbátaru otevřena první výstava této školy pod názvem “Současné buddhistické umění”, kde bylo vystaveno kolem 300 exponátů: 65 plátěných obrazů – thangky, vyobrazení hlavních meditativních božstev, astrologické a medicínské diagramy, buddhistické symboly a motivy, 27 buddhistických sošek, vyrobených z kovu, papírové hmoty a vyřezávaných ze dřeva, 10 modelů stúp a buddhistických paláců, 2 trojrozměrné mandaly, jeden model buddhistického ráje – Amitábhovy Čisté země, vyřezávaný ze dřeva a zaujímající prostor 150 m2, 8 vyšívaných thangk s hedvábnými aplikacemi, 21 masek a kostýmů z mystérie Cam, nové soubory mřížek pro malování božstev a zvířat, 82 barevné fotografie.

Umělecká tvorba G. Pürevbata pomáhá mongolskému lidu uvědomovat si jeho bohatý kulturní vývoj, který se odehrával pod vlivem buddhismu během posledního tisíciletí, a přispívá k posilování národního uvědomění, aby Mongolové znovu procítili svou národní identitu a nebyli ohroženi rušivými vlivy z okolního světa.