Klášter Amarbayasgalant

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 10/2003 str. 61
Autor:  LYGŽIMA CHALOUPKOVÁ
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

Klášter Amarbajasgalant je jedním z velmi vzácných kulturních a historických památek z minulosti, který se zachoval na území Mongolska. Byl založen v letech 1727-1736 na území současného Selenginského ajmaku, v somoně Barunbüren, na úpatí hory Bürenchán, po levé straně řeky Iven na Žlutém pahorku. Na severní straně hory Bürenchán teče řeka Selenga. Klášter se nachází v malebném údolí řeky Iven, která teče po jeho pravé straně dále na jih, poté se vlévá do velké řeky Orchon. Toto krásné údolí bylo pravlastí mnoha kočovných národů z dob nejstarších, začínaje od Hunů, a vždy vynikalo svou úrodností půdy, hojností dobytka a příjemným podnebím, chráněným ze severu strmými štíty hory Bürenchán. V laskavých paprscích zapadajícího slunce se pastorální život mongolských kočovníků v této nádherné krajině zdá opravdu bohatým a pohádkovým, pozvolna se pasou koně, ovce a kozy, jaci s dlouhou černou hřívou. Nad údolím vévodí silueta nedalekého buddhistického kláštera, který zní v mongolštině Amarbajasgalant, což v překladu znamená “Poklidný a radostný”.

Tento klášter se nachází ve vzdálenosti 260 km od Ulánbátaru vzdušnou čarou, hlavním orientačním bodem při jeho hledání je velký most přes řeku Orchon, přibližně 40 km na sever od něj najdeme tento vyhledávaný klášter v Mongolsku. Poté, co konečně dorazíme na místo, zjišťujeme, že se asi 5km od něho nachází pěkné turistické středisko, kde se mohou ubytovat turisté z ciziny a domácí návštěvníci.

V r. 1722 mandžuský císař Kchang-si vydal císařský edikt o vybudování buddhistického kláštera v Mongolsku, věnovaného památce prvního bogdgegéna Dzanabadzara a doporučil vyčlenit na tyto účely 100 tisíc langů (3730) kg stříbra. Mezitím stařičký císař Kchang-si, kterého spojovalo s prvním bogdgegénem dlouholeté přátelství, zemřel téhož roku, nicméně jeho syn, nový mandžuský císař Jung-čheng splnil poslední vůli svého otce a nechal vybudovat v Mongolsku nový buddhistický klášter, který se honosil titulem “Vybudovaný podle císařského ediktu”. Klášter Amarbajasgalant byl vybudován od začátku v mandžusko-čínském architekturním slohu a svým osobitým rázem a dekorativními prvky spíše připomínal známé buddhistické kláštery v Pekingu, např. Jung-che-kung apod.

Existují různé legendy, spojené se vznikem tohoto kláštera. Dle jedné z nich badatelé přišli k hoře Bürenchán a zalíbil se jim tlustý pahorek, a proto zde tedy zakopali stříbrnou minci s dírkou uprostřed. Příští rok se objevili další badatelé a zakopali na stejném místě zlatou jehlu s velkým ouškem. Po uplynutí nějaké doby bylo zjištěno, že zlatá jehla se sama od sebe navlékla do dírky uprostřed stříbrné mince, což bylo považováno za šťastné znamení, a proto padlo rozhodnutí na tomto místě vybudovat klášter. Podle druhé legendy, když badatelé hledali místo pro založení kláštera, spatřili malé děti, chlapečka a holčičku, které si hráli na tlustém pahorku a budovali tam pohádkový klášter. Podle jmen hrajících děti, kluk – Amar, holčička – Bajasgalan, tento klášter byl pojmenován Amarbajasgalantem.

Stavba kláštera probíhala pod přísným dohledem ze strany mandžuské vlády, několik správců bylo vyměněno a klášter byl vybudován za necelých 9 let. Tehdy v r. 1727 přijeli řemeslníci z Vnitřního Mongolska a zahájili zde stavební práce. V té době klášter Ich Chüre z Urgy také kočoval v údolí řeky Iven. Proto údajně novici a mniši z kláštera Ich Chüre se také podíleli na přípravných a stavebních pracích. V letech 1727-1729 byly vybudovány základy tohoto kláštera, nejdříve byla vyrovnána horská terasa a dovezeny potřebné materiály. V letech 1730-1737 byly vybudovány hlavní budovy klášterního komplexu Amarbajasgalant. Patří k nim, např. chrám Pečeti, chrám Cchogčhena, chrám Manala, chrám Ajuše, chrám Dzú apod., kde byly postupně zahájeny bohoslužby. V letech 1738-1748 byly vybudovány palác Lavran, chrám Tünelha, chrám Narchadžid, chrám Maitréji, a také fakultní budovy – astrologie, medicíny, tantry, filozofie a jógy, Lamrima a Günriga. V r. 1748 byla dokončena druhá etapa výstavby a všechny tyto nové budovy byly vysvěceny ve zvláštních bohoslužbách. Peníze, vyčleněné z pokladny mandžuského císaře, byly podle tehdejší doby nemalé, neoficiálně obyčejný lid, a sami mongolští mniši přispěli značnou částkou na budování tohoto klášterního komplexu.

Vnitřní struktura a uspořádání

Klášterní komplex měl čtvercový půdorys, skládal se z více než 50 budov a měl symetrické uspořádání staveb, spojených vnitřní hradbou mezi uzavřenými dvorky. V současnosti se dochovalo kolem 28 budov.

Před hlavní bránou kláštera se nachází štít jampaj – velká dlouhá oddělená stěna, která má za úkol vyhánět zlé duchy. Stěna má délku 15,90 m, výšku 3 m a šířku 93 cm. Takovéto monumentální stěny se objevují při klášterech, vybudovaných podle císařského ediktu, poměrně pravidelně. Jsou na nich zobrazeny postavičky lvů, draků a dalších mocných zvířat – symbolů císařské moci. Jampaj kláštera Amarbajasgalant má trochu odlišný význam a je věnován památce zesnulého prvního bogdgegéna. Na přední straně štítu je namalován kvítek Udanbor se 4 kořeny, které vyrážejí z modré vázy, což má symbolicky znázorňovat 5 prvků (voda, země, železo, oheň a vzduch). Podle legendy, když se narodil I. bogdgegén v Ovorchangajském ajmaku, zde rozkvetl kvítek Udanbor. Nad kvítkem jsou zobrazeni papouškové, kteří symbolicky znázorňují šestero stavu živých tvorů podle buddhistické mytologie. Tyto ptáčkové také prý vyjadřují pocity zármutku a žalu nad smrti prvního bogdgegéna. Na druhé straně tohoto štítu uvidíme postavičky zlatých draků mužského a ženského pohlaví, které představují mandžuského císaře a jeho choť. Drak mužského pohlaví má bradku s délkou 30 cm, a dračice má dlouhé vlasy, přesahující 40 cm. Květina a draci jsou zobrazeny na modrém pozadí – v mongolské mytologii totiž modrá barva znamená barvu Věčného Modrého Nebe. Na štítu jsou také po jeho vnějších okrajích namalovány malé žluté kytičky. Uprostřed štítu je umístěn nápis na dřevěné desce s následujícím zněním „Vládcové, knížata a obyčejný lid, všichni slezte z koně”. Podle pravidel, všichni návštěvníci kláštera, nehledě na své společenské postavení, museli slézt z koně a přiblížit se ke klášteru pešky. Malý dřevěný plůtek byl vybudován na vzdálenosti kolem 130 m od tohoto štítu a sloužil pro stejné účely – aby návštěvníci slezli z koně a šli dál do kláštera pěšky. Podle lidové pověry, dříve existoval i pahorek na vzdálenosti asi 800 metrů od tohoto plůtku, kde věřící ze všech koutů Mongolska museli slézt z koně a přiblížit se pěšky k tomuto posvátnému místu.

Prostor pro taneční mystérii cam se nachází na severní straně od štítu jampaj. Jedná se o kruhovou plochu o průměru 14 m. Zde se odehrával cam jednou či dvakrát do roku během letních náboženských svátků. Dříve nechyběl ani malý červený plůtek pro ohraničení tanečního prostoru.

Chrám Pečeti byl věnován památce prvního bogdgegéna a byl vybudován v r. 1736. Nachází se hned u vchodu za hlavní bránou. Zde je umístěna deska, na které je nápis zlatými písmeny ve třech jazycích: v mongolštině, mandžuštině a čínštině: “Klášter Amarbajasgalant, vybudovaný podle císařského ediktu”. Dále jsou v chrámu vystavěny žluto-modrý prapor, 2 červené hole, 3 m dlouhé a ozdobené 3 plazícími draky, pozlacené sošky buddhistických božstev, různé pečetě, žluté a bílé vlajky, vzácnosti jako ocas tygra, rohy buvola, sloní kly, růžence z korálů a dalších drahých kamenů, 8 obětních dani pro uctívání božstev a další relikvie.

Chrám Zvonu a chrám Bubnu. Po levé straně od chrámu Pečeti je chrám Zvonu, po pravé straně je chrám Bubnu. Tyto dva hudební nástroje se používaly při náboženských obřadech, a také při různých kulturních a společenských událostech, o svátcích, při pohřbu atd. Zvuky zvonu a bubnu byly slyšet na dálku až 5 km. Buben měl průměr 1,5 m, byl namalován do červena a ozdoben ornamentem zlato-žlutých draků. Zvon byl odlit v r. 1732 a zápis o této události se zachoval ve třech jazycích. Zvon je ozdoben květinovými a rostlinnými vzory. Chrámy Zvonu a Bubnu byly používány účastníky taneční mystérie cam jako místo pro skladování tanečních rekvizit a provádění zkoušek před vystoupením.

Chrám maharandzů. Chrám 4 božstev – ochránců 4 světadílů se nachází právě naproti chrámu Pečeti. Zde vidíme velkolepé ozdobené sochy 4 maharanzů. Modré božstvo drží v ruce meč, žluté božstvo drží v rukou myš, bílé božstvo drží dombru – hudební nástroj, červené božstvo drží v jedné ruce stúpu, v druhé ruce hada. Tyto sochy byly zničeny v r. 1938 a znovu úplně obnoveny v letech 1988-89 pod vedením mongolského řemeslníka Džamba.

Historické chrámy. Dva stejné historické chrámy se nacházejí po levé a pravé straně od hlavního chrámu Cchogčhenu. Tyto dvě budovy představují velmi elegantní stavení o šesti bočních stranách, s prohnutými střechami, ozdobenými nahoře postavičkami zvířat a různých duchů. Uvnitř těchto budov jsou vystavěny šedivé kamenné stély ze žuly, na kterých je vytesán text ve třech jazycích o založení tohoto kláštera. Stély mají výšku 1,3 m a na jejich povrchu najdeme zobrazení draků a ohnivého hada.

Hlavní chrám Cchogčhen se nachází v samém centru klášterního komplexu a má čtvercový půdorys. Byl vybudován v letech 1 728-1735 a představuje jeden z největších a nejpohlednějších buddhistických chrámů Mongolska. Jeho plocha má rozměry 32×32 m, uvnitř chrámu je 64 sloupů, v celé budově je 108 sloupů. Zde se konají každodenní bohoslužby. Mladí mniši, ve věku od 8 do 18 let zde recitují buddhistické texty každé ráno od 9 do 12 hodin. V minulosti se zde konaly velké náboženské svátky 4krát do roka, na které přijíždělo kolem 10 tisíc mnichů a návštěvníků z celého Mongolska. V tomto chrámu se vyskytuje zajímavá technická konstrukce pro odvod dešťové vody ze střechy. Dešťová voda stéká ze střechy dolů zvláštními kanálky uvnitř 4 velkých sloupů, a pak vytéká ven pod podlahou. O tomto zajímavém způsobu odvodu vody ze střechy je zmínka téměř ve všech publikacích o tomto klášteru.

Chrám Dzú. Na třetím dvorku za hlavním chrámem Cchogčhenem se nachází chrám Dzú. Byl vybudován v letech 1730-1738, a je věnován Buddhům přítomnosti, minulosti a budoucna. Zde se na hezkých pozlacených trůnech umístili Buddha Šákjamuni s dvěma žáky, Buddha Kášjapa a Buddha Maitréja, každý se svými dvěma žáky. Dále jsou v chrámu vystaveny zobrazení 16 arhantů, 1000 buddhů, bódhisattvy Avalókitéšvary, Vadžrapáni, Damdina a dalších božstev. Na východ od tohoto chrámu se nachází hrobka 1-ho bogdgegéna, a na západ od něho hrobka 4-ho bogdgegéna.

Chrám Manla je rozmístěn na západ od chrámu Dzú a kousek na jih od hrobky čtvrtého bogdgegéna. Byl vybudován v letech 1730-1737, a je věnován Buddhovi Medicíny – Manla. V tomto chrámu se na dřevěném ozdobeném oltáři nachází 8 Buddhů Medicíny. Zde se konají pravidelné obřady, věnované těmto uzdravujícím božstvům. Podle tradice v tomto chrámu probíhá obřad přinášení 1000 obětin, kdy se zapaluje 1000 svíček a vykuřuje se 1000 vonných tyčinek. V r. 1748 byla v Amarbajasgalantu otevřena lékařská fakulta, kde mniši studovali tradiční mongolskou a tibetskou medicínu.

Chrám Ajuše se nachází na východ od chrámu Dzú a kousek na jih od hrobky prvního bogdgegéna, byl vybudován v letech 1730-1737 jako jeden z hlavních chrámů tohoto klášterního komplexu. Všichni Mongolové věděli, že matka 1-ho bogdgegéna Chanddžamc uctívala toto božstvo dlouhověkosti a prosperity, které má poskytovat lidem štěstí, blaho a dobro. V tomto chrámu trvale slouží 8 buddhistických mnichů a vykonávají se obřady. Do tohoto chámu mohli vstupovat jenom bogdgegénové a další vysoce postavění mniši, proto byl tento chrám větší část roku pro obyčejné návštěvníky Amarbajasgalantu uzavřen.

Hrobka prvního bogdgegéna je umístěna na východ od chrámu Dzú. V tomto chrámu jsou uloženy ostatky prvního bogdgegéna v r. 1778, což se stalo až 55 let po jeho smrti. Chrám má rozměry 9,70×9,70m a je zde vystavěna socha Dzanabadzarova. Toto je poutní místo pro mnoho návštěvníků ze všech koutů Mongolska, kteří se sem přijíždějí poklonit památce 1-ho mongolského buddhistického patriarchy.

Hrobka čtvrtého bogdgegéna se nachází na západ od chrámu Dzú. Byl vybudován v r. 1816 na místě starého zničeného chrámu, věnovaného Dandžuru. Bylo vynaloženo mnoho prostředků na vybudování tohoto chrámu a stúpy s ostatky čtvrtého bogdgegéna. Uprostřed chrámu je velký čtvercový podstavec, který obsahuje 9 druhů drahokamů jako zlato, stříbro, perly, korály, tyrkys, lapis lazuli a další polodrahokamy. Na tomto podstavci je vybudována stúpa s ostatky čtvrtého bogdgegéna. Uvnitř hrobky byly uloženy zobrazení hory Sumeru, zlaté sedlo, ozdoby z drahokamů, stříbrná váza a kyblík, chalcedonová číše, hedvábí, 500 bílých chadagů, krabice čaje a blahovůně. Na 28. den svátku lunárního Bílého Měsíce se konají obřady očisty této drahocenné stúpy.

Palác Lavran se nachází ve čtvrtém dvoře na severní straně klášterního komplexu a byl vybudován v letech 1738-1748. Zde odpočívali bogdgegénové během návštěvy kláštera v letních měsících. Tento palác je hojně ozdoben znaky a symboly štěstí, dlouhověkostí a bohatství.

Chrám Buddhy Maitréji se nachází v severovýchodním rohu čtvrtého dvoru. Zde je vystavena socha Buddhy Maitréji, pátého Buddhy budoucna. Během letních bohoslužeb se tato socha vynáší ven a procesí věřících obchází hlavní budovy kláštera Amarbajasgalant.

Chrám Narchadžid je umístěn v severozápadním rohu 4-ho dvoru. Tento chrám je věnován dákiním, nebeským vílám, které létají ve vzduchu a mají nadpřirozené schopnosti. Zde se konají tantrické obřady, které trvají někdy i 24 hodin. Těchto obřadů se mohli účastnit buddhističtí mniši, mnišky, významné osobnosti, i obyčejní lidé. Dříve se tento chrám nazýval Bílým chrámem, kde se vystavovaly portréty bogdgegéna.

Chrám Tunelhaje umístěn na západě od paláce Lavrana. V tomto chrámu se uctívají hrozivá ochranná božstva jako Vadžrapáni, Damdin apod. Zde se konají pravidelné bohoslužby a recitují se tantrické texty.

Deset bílých chrámů. Podél celé vnější stěny na severní straně se dochovalo 10 bílých chrámů, které byly vybudované ve druhé polovině 18 stol. s cílem očistit hříchy všech živých tvorů a získat záštitu od mocných božstev-ochránců. Zde se zastavovali mandžuští ambanové při svém příjezdu do Amarbajasgalantu. Celý klášterní komplex byl zachován jako skvostná architektonická památka a je dodnes pýchou mongolského stavitelského umění.

Administrativní budova se nachází na východ od paláce Lavran. Zde se provádí veškerá kancelářská práce a počítají se finanční záležitosti. Během období 1763-1891 byly shromážděny velké materiální příspěvky a byla dokončena výstavba hlavních a vedlejších budov. Za klášterní bránou vyrostly 2 budovy klášterní ochranky, která měla za úkol dohlížet na vnitřní pořádek a trestat provinilce. Její členové mohli bubnovat na bubny a troubit na trouby, otevírat a zavírat klášterní bránu.

I za klášterní bránou bylo mnoho zajímavých budov. Např. byl vybudován malý chrám, věnovaný synu bogdgegéna, který se zachoval dosud. Po pravé straně byl umístěn velký litinový kotel, ve kterém vařili čaj pro tisíce mnichů. Tento obrovský kotel byl zhotoven v r. 1816 umělcem jménem Mjandsan a byl zvenku ozdoben 8 symboly štěstí. Po pravé straně od komplexu byly ve vzdálenosti asi 500m vybudovány 2 další stúpy. Jedna z nich se dochovala dosud. Po levé straně ve vzdálenosti 200m bylo zobrazení Zelené Táry, vyryté na kameni.

Administrativní zřízení a hospodářská činnost

Klášter Amarbajasgalant měl 8 fakult: Maitréji, Lamrim, Günrig, Badmajógi, Daščojmbol, Gungáčojling, lékařství, astrologie a tantry. Mniši se rozdělovali do 6 administrativních ajmaků: Daščojnchor, Sangaj, Dzógoj, Dedžid, Puncagling, Tüshét. Ve druhé polovině 19 stol. v každém ajmaku žilo kolem 250-300 mnichů, celkový počet mnichů v klášteře dosahoval 2000 lidí. Mniši bydleli v postranních uličkách po pravé a levé straně od klášterního komplexu v mongolských jurtách. 1/4 mnichů žila ve svých vlastních oplocených obydlích, ale většina však žila v tradičních jurtách a během letního období ve stanech.

Materiální zabezpečení, potraviny a oblečení, zpravidla mniši dostávali od klášterního vedení, nicméně také přispívali svou prací do klášterního hospodářství. Zvláštní skupina mladých mnichů, nazývána šabinaři, pracovala na polích a dalších pomocných pracích. Klášter měl svá stáda ovcí a koní, a často je rozděloval po 50-100 kusech na výpas pro jednotlivé mongolské rodiny. Podle údajů z let1891-92 bylo v klášterním hospodářství zaznamenáno 100 velbloudů, 2000 koní, 3000 krav, 5000 ovcí a koz, celkový počet dobytka dosahoval 10 000 kusů. Časem se však tyto údaje podstatně změnily, např. v r. 1909 bylo důsledkem hladomoru pouze 314 koní, 330 krav, 239 koz atd. V příznivých místech pro obdělávání půdy, jako údolí řek Iven, Orchon a Selenga, se šabinaři zabývali obděláváním půdy. V hezkém údolí nazývaném Bogdyn šav, mongolští pastevci chovali velká stáda koní a vyráběli z kobylího mléka tradiční mongolský nápoj ajrag. V období svého největšího rozkvětu byl klášter Amarbjasgalant místem čistého učení a blahobytu. Sjížděli se sem věřící ze všech vzdálených koutů Mongolska a zúčastňovali se náboženských rituálů během celého roku. V době velkých svátku se zde shromažďovalo přibližně 10 tisíc buddhistických mnichů a 2-3 tisíce věřících.

Poté však přišly krvavé roky 1937-38, kdy byl klášter uzavřen. Vyšší hodnostáři byli zavražděni, nižší a mladí mniši byli povoláni na vojenskou službu nebo začali pracovat v civilu. Majetek kláštera byl rozkraden, knihy spáleny a budovy zničeny. Starým mnichům se podařilo schovat na tajném místě ostatky dvou bogdgegénů. Klášter Amarbajasgalant byl uzavřen více než 50 let a teprve začátkem 90 let se dočkal nových změn ve své staleté historii.

Současný stav

Začátkem 90. let v Mongolsku proběhly demokratické změny. Mongolové si začali silněji uvědomovat svou politickou samostatnost a nezávislost, své národní kořeny, kulturu a tradice. V náboženském životě země začala obnova zničených buddhistických klášterů, vznikala nová náboženská hnutí včetně jejich zastánců a odpůrců. Osudy věřících lidí jsou spojeny s osudy jejich uctívaných klášterů. Dordže-lama byl v mládí novicem v klášteru Amarbajasgalantu, poté pracoval ve výrobním družstvu, začátkem 50. let se vrátil do Amarbajasgalantu a dlouhá léta tam pracoval jako hlídač bez mzdy. Místní lidé mu během horkého krátkého léta a dlouhých mrazivých zim v Mongolsku nosili výslužku. Díky jemu a dalším starým a obětavým mnichům klášter Amarbajasgalant nebyl zničen a rozkraden během obtížných let socialismu. Da lama Tömörijn Džamjandagva, nar. v r. 1915, byl do svých 21 let novicem v Amarbajasgalantu, poté absolvoval vojenskou službu, stal se pastevcem a obchodníkem. Během 80. let se setkal s místními úřady a usilovalo obnovení činnosti v Amarbajasgalantu. Tömörijn Daváchü, jeho starší bratr, nar. v r. 1913, v minulosti také mnich, aktivně pomáhal obnovovat náboženský život a vnitřní pořádek v tomto klášteře. Díky úsilím těchto starých mnichů bylo vyburcováno společenské mínění a klášter začal postupně obnovovat svoji činnost. V r. 1992 přijel do Amarbajasgalantu Gurudava Rinpočhe, původem z Vnitřního Mongolska, který žil a pracoval v Tibetu, Indii a Nepálu. Od r. 1959 působil v Indii, kde se zabýval vydavatelskou činností a podporoval tibetské uprchlíky. Gurudava Rinpočhe založil buddhistické klášter v Nepálu. Poslední rok svého života tráví v Mongolsku, kde nezištně pomáhal při znovu obnovení obří sochy Avalókitéšvary v Ulánbátaru a organizoval restaurační práce v klášteru Amarbajasgalant. Nehledě na svůj pokročilý věk (95 let), mnohokrát navštívil Indii, Nepál a Tchaj-wan, objednával zde řemeslníky a vozil s sebou stovky beden, naplněných hedvábím, brokátem a buddhistickými soškami pro obnovení buddhistických oltářů v Amarbajasgalantu. Staral se nejen o materiální zabezpečení kláštera, rovněž se zajímal i o dorůstající mladou generaci mongolských mnichů. Gurudava Rinpočhe měl duchovní kontakty s Rabten Rinpočhe a Gonsar Rinpočhe z Institutu vyššího buddhistického učení ve Švýcarsku a pozval Gonsar Rinpočheho do Amarbajasgalantu v r. 1994 na slavnostní zahájení kláštera. Od té doby existuje těsná spolupráce mezi mnichy z klášteru Amarbajasgalant a tibetským institutem ve Švýcarsku. Mladí mongolští mniši jezdí studovat do Švýcarska na dobu 3 let, kde se vyučují tibetštině a evropským jazykům, buddhistické filozofii a rituálům. Tibetský mnich geše Tubten Thinle jezdí každý rok během letních měsíců do Amarbajasgalantu vyučovat tibetskému buddhismu. Během svého pobytu v Amarbajsgalantu v létě 2000 jsem byla svědkem probíhající intenzivní výuky v tomto klášteře. V současné době je zde kolem 40 mladých mongolských mnichů, kteří se snaží obnovit tradice v tomto slavném klášteře věnovaném památce 1-ho mongolského bogdgegéna Dzanabadzara.