Chrám Čojdžin lamy v Ulaanbaataru

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 8/99
Autor textu a fotografií (pokud není uvedeno jinak):  PETR SKŘIVÁNEK 
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

Mongolové se setkali s tibetskou formou buddhismu zřejmě až v první polovině 13. století. Za vlády Kublajchána (1260-1294) se učení Buddhy stalo dokonce státním náboženstvím. Velmi intenzivní pronikání buddhismu do Mongolska dosáhlo vrcholu v 16. – 18. století, kdy mnichů a klášterů přibývalo. V této době se také mongolští chánové snažili navazovat úzké vztahy s Tibetem a Indií. Později přišla revoluce a po ní nový, “socialistický” režim. V roce 1924, po smrti bogdgegéna, byla vyhlášena Mongolská lidová republika.

Tradiční hodnoty byly v Mongolsku krutě pošlapány zejména ve 30. letech, kdy bylo během několika let vypáleno a zničeno 724 klášterů (z celkového počtu 767) a povražděno asi 10 tisíc vyšších lamů a mnichů. Dnes Mongolsko sice opět zažívá renesanci buddhistického náboženství, ale z mnoha důvodů velmi problematickou. K nejpozoruhodnějším buddhistickým klášterům dodnes patří Čojdžin lamyn süm v Ulánbátaru. Zájemci o jednu ze škol mahájánového (severního) buddhismu, vadžrajánu, mají právě tady možnost doslova nasát onu podivnou, téměř “mystickou” atmosféru zašlých časů. Esoterické učení vadžrajány je “atraktivní” především svou ikonografií, silně ovlivněnou sexuálními kulty pocházejícími snad z Indie.

Sousoší a vyobrazení různých bohů v milostném objetí s ženskými protějšky – Tárami (tady je trochu nepřesnost, pozn. Blo-gros.info) je v Čojdžinově klášteře opravdu mnoho. V překrásných prostorách, ale i v různých vzácných artefaktech, jako by znovu ožívaly prastaré obřady a tajemné věštění někdejšího státního orákula Urgy. Nebyl jím nikdo jiný než Luvsanchajdav, mladší bratr 8. Bogdgegéna (džebzundamba) Ngawang lozanga, vládce Urgy a celého Mongolska. Oba byli Tibeťané a významní převtělenci (chuvilgani). Traduje se, že právě mongolský bogdgegén byl třetím nejvýznamnějším převtělencem v oblasti tibetského buddhismu po dalajlamovi a pančhenlamovi.

Luvsanchajdav, jenž obdržel titul Čojdžin lama, měl jako věštec a prorok zcela výhradní postavení. Pro všechna svá budoucí převtělení měl být považován za “ochránce náboženství, vznešeného, moudrého a svatého”. Podle dobové fotografie to byl muž poněkud odulých tváří, který ve vhodném prostředí a náležitě vystrojen vzbuzoval úctu. Mnoho pramenů však také uvádí, že Čojdžin lama, stejně jako jeho bratr, často a rád holdoval alkoholu. Jak to vypadalo, když tento státní věštec upadal do transu, si dnes můžeme pouze domýšlet. Jeden z jeho transů se pokusil literárně ztvárnit známý mongolský učenec B. Rinčen v rozsáhlém románu – Slunce vychází (Praha 1958, v překladu a s poznámkami dr. Pavla Pouchy).

Zájemci o tuto problematiku tak mohou přemýšlet o tom, byl-li Čojdžin lama pouhým feudálem a církevním hodnostářem, užívajícím bohatství, nebo skutečným prorokem a zasvěceným mágem. Na podobné otázky není lehké odpovědět. Transovní stavy znali už nejstarší šamané, kteří působili po celém světě v různých kulturách, rovněž v Mongolsku a na Sibiři. Změněné stavy vědomí, užijeme-li tohoto moderního termínu, navíc dokázali navodit různými způsoby a používali je nejen k věštění, ale také k léčení.

Tibetskou odrůdou šamanismu (který nelze přesně definovat) byl zřejmě bön, jenž později vstřebal mnoho prvků buddhistických. Proto je tibetský buddhismus tak specifický. Bönističtí kněží dodnes vykonávají na různých místech v Tibetu funkce věštců a kouzelníků. Věštění a změněné stavy vědomí v každém případě už nepatří do oblasti patologie, což nyní uznává také současná věda (transpersonální psychologie).

Alan W. Watts kdysi trefně definoval extázi jako něco, co člověk potřebuje a co je třeba usměrňovat, nikoli vybíjet nevhodným způsobem (jak se až příliš často děje v moderní civilizaci). Co kdysi zažíval Čojdžin lama během transu, mohou nyní zažívat tisíce lidí po celém světě při tzv. holotropním dýchání, které v USA vyvinul náš rodák Stanislav Grof. Mnozí z nich uvádějí, že během změněných stavů vědomí se skutečně setkali, aniž by se nějak blíže zajímali o Tibet, s některými tibetskými božstvy či alespoň s něčím, co je velmi silně připomínalo.

Bogdgegénova bratra si Mongolové nepochybně považovali, ostatně jako každého věštce, který mohl být nápomocný dobrou radou, vymítáním zlého démona, nebo odhalením dějů příštích. To už zkrátka patří k mongolské i tibetské tradici! Služeb věštce, jenž se během transu spojuje s ochranným božstvem Dordže Dagdänem, dodnes používá také 14. dalajlama Tändzin Gjamccho. Čojdžinův impozantní klášter byl postaven z darů mnoha prostých lidí, kteří sesbírali celkem 88 879 liangů stříbra, což představuje asi 1891 kilogramů! V dobách své největší slávy byl klášter bohatý, poněvadž byl věřícími chován v náležité úctě.
Congkhapa.

Luvsanchajdav sám byl navíc štědře obdarován pozemky a pastvinami, které mu přinášely důchod. Každoročně dostával příděl stříbra z chánovy pokladny a výnosy z různých daní, takže se mu nežilo špatně. V roce 1905 dal mandžuský císař Kuang-sü klášteru jméno “Chrám, který šíří milosrdenství” (mandžuské panství bylo nakonec svrženo v roce 1911). Klášterní komplex stál v někdejší městské čtvrti Východní Churé, kde byly i další církevní objekty, a dodnes udivuje svojí krásou a jakousi “zvláštností”. Byl postaven v letech 1904-1908 podle plánů čínských architektů a tvoří jej modlitebny, svatyně, soukromé svatyně Čojdžin lamy a jeho vlastní jurta. Uvnitř i vně těchto objektů je rozhodně na co se dívat.

Přichází-li dychtivý návštěvník ke klášteru brzy ráno, třeba při východu slunce, naskytne se mu vskutku nezapomenutelný pohled. Čojdžin lamyn süm “změní barvu” do sytě oranžové až rudé a láká k prohlídce. Fotografie, které jsem při jednom takovém výletu pořídil, patří k těm, jež považuji za vzácné. Nad vchodem hlavního chrámu, který je sám o sobě velmi pěkný, je nápis v jazyce mandžuském, mongolském, čínském a tibetském, hlásající, že jde skutečně o “Chrám, který šíří milosrdenství”.

S názvem určujícím zaměření kláštera ostře kontrastují výjevy uťatých hlav, stažených lidských kůží a vyjmutých vnitřností, které jsou na tomto místě dosti nepochopitelné. Měly sloužit k zastrašení nepřátel buddhistické víry a také důrazně upozornit, že zdejší mocný ochránce se s nepřáteli dovede nemilosrdně a krutě vypořádat. Posvátný strach měly vzbuzovat rovněž dvě sochy úděsných strážců po obou stranách vchodu. Dnes jsou tyto figury spíše zajímavé, než hrůzné. K pozoruhodným “zvláštnostem” patří zadní trakt, kde Čojdžin lama upadal do extáze a věštil, čemuž plně odpovídá také interiér chrámu.

Je tady přítmí, ze kterého vystupují hrozivá božstva nejrůznějších forem a šklebí se bizarní masky budící přinejmenším neklid a tíseň. Na stěnách visí typické závěsné obrazy – thangky a malby s různými výjevy. Takové prostředí asi umožnovalo Čojdžin lamovi lépe upadat do extatického stavu a není divu, že svým počínáním budil hrůzu a zřejmě i respekt. K dalším zajímavým exponátům Čojdžinova kláštera patří sedící pozlacená mumie z roku 1918. Jde o tělesné pozůstatky jednoho z vážených lamů, který byl učitelem bogdgegénovým. Podobné mumie byly a jsou uctívány stejně jako sochy buddhů a bódhisattvů.

Lama-učitel vypadá skutečně “jako živý” a na spáncích pod vrstvou zlata dokonce prosvítají rozvětvené žilky. Nedokázal jsem se zbavit podivné úcty k této mumii a trvalo mi dosti dlouho, než jsem přes přísný zákaz dokázal stisknout spoušť fotoaparátu. Výsledek byl žalostný. Na fotografii sedí lama naprosto neidentifikovatelný a rozmazaný, ačkoliv okolí mumie a koneckonců i ostatní snímky vyšly dokonale. Útěchou pro mne však bylo, že skvělé vyobrazení mumifikovaného lamy jsem nalezl v knize Lumíra Jisla Umění starého Mongolska (Praha 196 1).

Z dalších vzácných exponátů stojí za zmínku socha a vlastně autoportrét Öndörgegéna Dzanabadzara (1635-1723), který se stal prvním mongolským bogdgegénem (1640) a zároveň velkým umělcem a propagátorem buddhismu, oltář s jeho portrétem, oltář se zlacenou sochou reformátora buddhismu Congkhapy a mnoho jiných obdivuhodných plastik různých božstev, závěsných obrazů a uměleckých výtvorů. V tzv. “chrámu mahárádžů” najdeme dokonce sochu slona. V klášteře Čojdžin lamy jsou rovněž uchovány četné masky camu, což je významný náboženský tanec.

Masky jsou většinou z hutné papírové masy nebo dřevěné a různě ozdobené. Má-li člověk potřebné znalosti a je-li tak trochu kutilem, může si kopie (či vlastní verze) takových masek dokonce sám vyrobit. Cam je chalchská výslovnost tibetského slova čham, které znamená náboženský rituální tanec s maskami. Patří k nejslavnostnějším a nejkrásnějším obřadům tibetského buddhismu. Jeho původním smyslem bylo zaklínání zlých démonů, může se jím ovšem také vskutku kultivovaně znázorňovat putování nesmrtelné duše. V camu lze vystopovat prvky šamanistické a bönistické a tanečníci během obřadu mohou rovněž zažívat extázi.