Buddhistické kláštery v Ulaanbaataru

Autor textu a fotografií: Martin Vorel
Text na základě výzkumu v Ulaanbaataru v letech 2006 a 2007.

(1 votes, average: 5.00 out of 5)

Loading...

 

Před čistkami na konci třicátých let dvacátého století bylo v Ulaanbaataru asi 100 částečně nezávislých buddhistických klášterů. Dnes (2007) je v Ulaanbaataru klášterů 36. I když zde používám slovo klášter, v mongolských klášterech většinou mniši nebydlí a často mají své vlastní byty, kde žijí se svými rodinami. Většinu tvoří mužské kláštery školy Gelugpa. Najdete zde ale i několik hlásících se ke škole Nyingmapa a také pár ženských klášterů.

Největším klášterem v Ulaanbaataru (ale i v celém Mongolsku) je Gandantegčenlin hiid, který je zároveň centrem mongolské buddhistické církve. Gandan byl v době komunismu v Mongolsku jediným fungujícím klášterem.

Situace se změnila až po roce 1990, kdy začaly vznikat nové kláštery a chrámy, z nichž některé se prohlašují za následníky konkrétních klášterů z doby před čistkami, jiné jsou vybudovány zcela nově.

Nově založené menší kláštery začínají obvykle s jedinou jurtou. Uvnitř bývá malý oltář, lavice, případně malá knihovna. Na pozemku bývá kromě jurtového chrámu i několik modlitebních mlýnků. Zděnou budovu postaví, až když seženou dostatek finančních prostředků.
Přesto, že hlavní buddhistický kánon Kandžur a Tandžur je kompletně přeložený do mongolštiny (Kanjur byl přeložen v letech 1628-1629 a Tanjur 1741-1749), hlavním obřadním jazykem zůstává v naprosté většině mongolských buddhistických klášterů tibetština. To sebou nese několik nevýhod – návštěvníci obřadů nerozumí předčítaným textům a mladí mniši tráví možná zbytečně mnoho času učením se tibetštiny.. Tento stav se snaží změnit například mniši z malého kláštera Mongolin unshladag töv, kteří překládají, publikují a rozšiřují další buddhistické texty – klášter je bohužel opravu malý (v roce 2007, kdy jsem ho navštívil, tvořila klášter jen jedna jurta a několik málo mnichů.

Kromě klasických buddhistických klášterů a chrámů je v Ulaanbaataru i několik buddhistických center pro veřejnost, ty jsou vedeny buďto mnichy nebo laiky a pořádají se tam různé přednášky, obřady nebo meditační kurzy. Jedním z nich je Stupa café v centru Ulaanbaataru. Je to příjemná kavárna s knihovnou a přednáškovým sálem, kde často přednáší různí buddhističtí mniši třeba i ze Západu.

Mezi lety 2006 až 2007 jsem v Ulaanbaataru navštívil celkem 36 buddhistických klášterů. Každý z nich jsem vyfotil, zapsal si jeho polohu a udělal malý rozhovor s některým z mnichů. V Ulaanbaatarských klášterech tvoří většinu mladí mniši, mnohdy děti – těch opravdu starých mnichů je zde minimum, zato se mezi ostatními těší velké úctě. Kromě velkých zkušeností a moudrosti totiž představují jakési pojítko mezi slavnou minulostí mongolského buddhismu a dneškem. Ve většině klášterů je 20 až 30 mnichů nebo mnišek (někdy ale i daleko méně). Naopak v těch největších jako je Gandantečenlin nebo Daščoilin je 500 resp. 160 mnichů.

Úroveň vzdělanosti mnichů se velice různí. Vzhledem k nízkému věku mnichů jich mnoho neumí pořádně tibetštinu a je pro ně tak obtížné správně porozumět textům, které recitují. To ale nahrazují starší a vzdělanější mniši, kteří ty mladší vyučují. Pro mnichy je stále velice obtížné navázat na 70 leté přerušení buddhistických aktivit v Mongolsku. Mniši se ale velmi snaží, shánějí peníze na opravy a dostavby klášterů a cesty do zahraničí, kde mohou studovat. Nejčastěji jezdí do Indie nebo Jižní Koreje, která je obecně velkým podporovatelem obnovování buddhismu v Mongolsku. Vzdělaných mnichů tak stále přibývá a tak můžeme předpokládat, že časem zase dosáhnou úrovně svých předchůdců.

Mongolské buddhistické kláštery mají jasnou hierarchickou strukturu. Hlavním lamou je zpravidla tzv. Terguun nebo méně často Chamba (terguun znamená prostě hlavní, zatímco Chamba je buddhistický slib). Poté následují mniši/lamové s řadou dalších ordinací. Nejníže stojí mladí mniši, kteří bývají zodpovědní za různé drobné práce v klášteře, jako je vaření čaje, úklid atd. Starší mniši jim pak postupně předávají své znalosti. Obvykle se začínají učit tibetskou abecedu a kratší tibetské texty zpaměti. Některé větší kláštery, jako Gandan nebo Pethub, mají i samostatné školy.

Většina mnichů se se vstupem do kláštera úplně nevzdává svého světského života a bydlí dále se svými rodinami. Ubytovny pro mnichy jsou zas jen v těch největších klášterech. I v těch malých ale někdy pár mnichů bydlí – například v jurtě vedle budovy kláštera. Pokud jde o celibát, mniši se k němu většinou rozhodují dobrovolně, povinný je jen pro lamy s vyššími stupni ordinace v klášterech s přísnější disciplínou.

V klášterech probíhají každodenní modlitby, nebo spíše recitace buddhistických textů. Věřící si mohou i zaplatit speciální placené soukromé modlitby pro nejrůznější účely. V klášterech fungují také placení věštci. Některé kláštery mají ale různé specializace. V Ulaanbaataru tak najdeme kláštery, které se věnují vymítání zlých duchů (např. ženský klášter Narchadžid sum), nebo tibeto-mongolské medicíně jako kláštery Pethub nebo Mamba dacan, které mají i vlastní kliniky a školy tibetské medicíny.

Centrem mongolského buddhismu je klášter Gandantegchenlin, jehož představený – Chamba lama Choijamts (чойжамц) je i hlavou celé buddhistické církve. Mezi mongoly méně známý je ale neoficiální hlava mongolského buddhismu – Devátý Chalcha Džebcun Damba žijící v Indii. Ten bohužel nemluví mongolsky a do Mongolska jezdí jen zřídka. Jeho pozice v mongolské buddhistické hierarchii tak není příliš uznávaná a většina lidí, dokonce i někteří mniši, o jeho existenci vůbec neví.

Celkově se dá říci, že velké kláštery dobře prosperují – chodí k nim více věřících a umí si lépe sehnat finanční prostředky od sponzorů, zatímco ty menší mají často existenční potíže. I přes tyto problémy mniši v klášterech zůstávají a mají relativně velkou podporu mezi místními, kteří si jsou vědomi jejich někdy obtížného údělu a jsou tak ochotni prominout občasnou (a předpokládám, že i dočasnou) neznalost některých mnichů.