V Malajsii v době ramadánu
Mé první dojmy z Malajsie jsou spjaty s ramadánem. Shodou okolností jsem první den své návštěvy strávil v nepříliš velkém městě Ipoh, které leží v překrásné kotlině obklopené ze tří stran vysokými zelenými horami pod blankytně modrou oblohou.
Vypravil jsem se taxíkem za město k čínským buddhistickým jeskynním chrámům v divoce romantických vápencových homolích. Unaven celodenními dojmy jsem poseděl v čínské kavárničce a pak nasedl do místního autobusu. Dovezl mě zpět do města na autobusové nádraží, hned vedle neorenesanční budovy, která na první pohled prozrazovala, že je železniční stanicí. Před nádražím jsem si prohlédl jedovatý strom, podle něhož prý město Ipoh dostalo jméno, a kousek opodál pomník britského rezidenta Johna Birche, který byl v tomto kraji roku 1875 zavražděn.
Mešita Kampung Hulu v Malacce (17. stol.), jedna z nejstarších na Malajském poloostrově. (foto: autor)
Uličkou od pomníku jsem došel k táhlé přízemní stavbě s minaretem. Mešita. Bylo asi hodinu před západem slunce, v ulicích i uvnitř v otevřených prostorách pusto a prázdno. Co se mi může stát? Vešel jsem do dvora, prošel podél podloubí, kolem prostoru s řadami nablýskaných vodovodních kohoutků na umývání nohou. Vyzul jsem se, opláchl nohy a stanul u vchodu do rozlehlého sálu s rovným stropem podepřeným řadami sloupů. Nebyly v něm žádné lavice ani jiné zařízení. Jen tu a tam ležely na podlaze obdélníkové koberečky, všechny čelem obrácené jedním směrem.
Postál jsem chvilku tiše, jak se ve svatyni sluší, a obrátil se do dlouhé chodby rovnoběžné s podloubím. K mému překvapení byla její podlaha po celé délce pokryta čtvercovými rohožemi. Uprostřed každé byl podnos s jídlem: rýže, zelenina. Nejvíce mou pozornost upoutaly pečené ryby, myslím, že byly na každém podnosu čtyři. V chodbě stejně jako v ostatních prostorách nebylo živé duše.
Po chvíli jsem vyšel ven. Když jsem vykročil z areálu mešity, zaslechl jsem za sebou volání: „Halo!“ Trochu mě to vylekalo, ale otočil jsem se a spatřil muže, který mi přívětivě kynul, abych se vrátil. „Z které země přicházíte? „Z Československa,“ odpověděl jsem, abych muži usnadnil orientaci. „O ano! Z Bosny“ „Ne, tam je válka, u nás naštěstí není.“ „Pojďte dál a zasedněte s námi k večeři. Za chvíli bude půl sedmé a věřící se začnou scházet,“ zval mě přátelsky a stejně přátelsky se na mě usmíval další muž, který stanul po jeho boku. Váhal jsem. Vtom se muž zarazil: „Jste muslim?“ „Ne, nelhat,“ napadlo mě, i kdyby situace byla prekérní, lží by se mohla za chvíli jen zhoršit. „Nejsem. V naší zemi muslimové nežijí.“ Muž se zatvářil provinile. „To je nám hrozně líto, ale v takovém případě vás nemůžeme pozvat.“ Nijak mě to nepřekvapilo. Jako českobratrské dítě na malém středočeském městečku jsem také nebyl zván do katolického kostela k přijímání.
Myslím, že tato zkušenost mi dodala odvahy při dalších setkáních s muslimskými věřícími i kustody četných mešit v Malajsii, které jsem později navštívil, ať už jako historické památky nebo dominanty moderní architektury, či prostě proto, abych lépe poznal život malajsijských věřících.
Mešita v Shah Alamu nesoucí jméno sultána Salahuddina Abdul Aziz Shaha, který byl v březnu 1999 zvolen králem Malajsie na příštích pět let.
Při návštěvě překrásné, nedávno vybudované mešity sultána Salahuddina Abdul Azíz Shaha v Shah Alamu, hlavním městě státu Selangor, která do svých vzdušných prostor snadno pojme tisíce věřících, jsem se během téhož ramadánu setkal se skupinou mužů, občanským povoláním úředníků z Kuala Lumpuru, kteří si vzali dovolenou, aby mohli po část měsíce půstu v mešitě přebývat. Čas trávili nejen modlitbami, ale také odpočinkem a debatami. Po Malajsii je možno cestovat z městečka do městečka, od mešity k mešitě a ve vzdušných prostorách mešit přespávat.
Ramadán je devátým měsícem islámského kalendáře. Je to kalendář čistě lunární, tj. každý měsíc má přesně tolik dnů, kolik uplyne od úplňku k úplňku, respektive od novu k novu. Tento lunární měsíc je přirozeně kratší než náš kalendářní měsíc, a tak dochází k neustálému posunu ramadánu a jeho vyvrcholení, největšího svátku roku Hari Raya Aidil Fitri, nejen ve srovnání s gregoriánským, ale i s čínským lunárně solárním kalendářem.
Tento posun vzniká tím, že islámský kalendář nezná ani dodatečné dny, kterými se v našem kalendáři tvoří přestupný měsíc, ani dodatečné měsíce, jimiž se občas čínský lunární kalendář srovnává se slunečním rokem. V roce 1995, kdy se udály výše popsané zážitky, trval ramadán téměř po celý únor až do 2. března. Začal tehdy až po čínském Novém roce. Během následujících tří let čínský Nový rok a svátky Hari Raya Aidil Fitri za sebou následovaly v těsném sledu, neboť čínský kalendář se také postupně vzdaloval od solárního.
Koncem roku 1998 posun islámského kalendáře postoupil do té míry, že nový ramadán začal těsně před Vánocemi, 20. prosince, a tak v tom kalendářním roce byly vlastně ramadány dva: jeden v lednu a druhý na přelomu prosince a následujícího ledna. Každý rok ramadán nastává o něco dříve: v roce 2000 už bude v listopadu, později pak v říjnu, září atd. Cyklus, kdy se ramadán vrátí do stejného bodu, v němž podle našeho kalendáře byl, když jsem se s ním poprvé setkal, trvá třiatřicet let.
Takový čistě lunární kalendář, jehož odchylky nejsou vůbec přizpůsobovány slunečnímu roku, mohl snadno vzniknout nebo se udržet jen u národa, který se buď vůbec nezabývá zemědělstvím, nebo u něhož zemědělství probíhá zcela nezávisle na ročních obdobích.
V Arábii šlo asi o první případ, zatímco v muslimských zemích jihovýchodní Asie, jako je Malajsie a Indonésie, máme co činit s případem druhým.
Počátek ramadánu vyhlašuje každoročně v Malajsii strážce královské pečeti poté, když obdržel od krále a všech malajských sultánů souhlas, což televize vysílá přímým přenosem. Ačkoliv je datum počátku ramadánu pochopitelně předem známo, musí být jeho vyhlášení opřeno o pozorování zvláštní královské komise z míst, kde jsou podmínky pro pozorování měsíce příhodné.
V období dešťů, které v prosinci obvykle vrcholí, to nemusí být snadné. Protože ramadán nezačíná v celé Malajsii ve stejnou chvíli a přitom záleží na každé minutě, je takových pozorovacích míst na území Malajsie v současné době dvacet šest. V Kuala Lumpuru je měsíc sledován na jedné z nových dominant města, na televizní a vyhlídkové věži Menara Kuala Lumpur.
Vlastní půst trvá každodenně od slunka do slunka, což je v Malajsii bez ohledu na roční období asi třináct až čtrnáct hodin denně. Před určitou hodinou ranní a po určité hodině večerní je přijímání potravy dovoleno. Tyto hodiny jsou přesně stanoveny a konec půstu pro příslušný den i začátek půstu pro den následující je denně uveřejňován v tisku.
Z přehledné tabulky snadno zjistíme, že začátek půstu se poměrně značně liší podle geografické polohy, což je při protáhlosti malajsijského území a jeho rozdělení na poloostrovní a ostrovní část přirozené. Nejzjevnější je tento rozdíl při porovnání času pro Sabah, který leží na severním Borneu, a Kuala Lumpur nebo kterékoliv jiné místo na západním pobřeží Malajského poloostrova. O Štědrém dnu roku 1998 končil půst v Kuala L umpuru v 19 hodin 11 minut, to jest prakticky ihned po západu slunce, a na Boží hod vánoční začínal v 5 hodin 42 minuty, to jest asi hodinu před prvními běžně viditelnými příznaky úsvitu. V Kota Kinabalu na Sabahu to bylo skoro přesně o hodinu dříve. Rozdíly v začátku jsou rovněž ze dne na den v každém jednotlivém místě, i když v tom případě jde o rozdíl jedné či dvou minut.
V době půstu muslimové přijímají potravu dvakrát denně. Ráno se mají řádně posilnit a napít, aby během dne půst, který nemá nijak ovlivnit denní práci, mohli vydržet. K půstu patří i zákaz kouření. Smyslem půstu je podle koránu učit se zdrženlivosti. Podle islámského práva, jež platí v Malajsii pro muslimy, je dodržování půstu pro každého muslima povinné. Z této povinnosti jsou vyňati nezletilci, dále věřící, kteří jsou nemocní nebo na cestách, a ženy v době kojení a menstruace.
Ke konání dobrých skutků vybízí islám po celý rok, ale dobré skutky vykonané v době ramadánu, jenž je nejposvátnějším obdobím islámského roku, jsou zvlášť záslužné.
Půst má také věřícím připomenout existenci chudých, jejichž příjmy nestačí, tomu, aby se dosyta najedli. Věřící se tím mají učit vžít se do situace jiných, jimž mohou pomoci alespoň tím, že včas zapraví své desátky (zakát). Při půstu se lidé mají zdržet i klení, agresivity a projevů nepřátelství. O zdravotních přednostech občasného půstu jsme zejména od stoupenců alternativních forem medicíny a zdravého způsobu života slyšeli i u nás zajisté dost. Tyto argumenty patří také k výzbroji racionalizujícího proudu v malajsijském islámu.
Porušení půstu, zejména na veřejnosti, je pro muslima vážným prohřeškem. Může být za to dokonce pokutován náboženským úřadem, je-li přistižen. I přesto se najdou lidé, kteří postění neberou příliš vážně. A protože jsme v multietnické Malajsii, nabývá jejich hřešení někdy svérázných forem.
V malajském tisku byl před časem kritický článek o skupince mužů, kteří byli v jakési kavárničce v parku ve dne zpozorováni, jak při jídle skrývají obličej za široce rozevřenými čínskými novinami. Bdělým strážcům mravnosti neušlo, že vůbec nevypadají jako Číňané, a tak byli na místě po předložení občanské legitimace ze svého podvodu usvědčeni. Všeobecně však vedoucí malajsijští představitelé, počínaje předsedou vlády Dr. Mahathirem, donucovací opatření tohoto druhu ze strany náboženských úřadů odsuzují jako protismyslná a stejně neúčinná.
Když už jsme řekli tolik o vlastním půstu, zbývá se ještě rozepsat o každodenní sladké odměně za celodenní zdrženlivost, která byla o to obtížnější, že na leckterém místě se postící museli vyhýbat celým hromadám lahůdek. Spoluobčané jiných vyznání se totiž pochopitelně nepostí. A tak malajsijské jídelny jsou sice přes den uzavřené, ale není nesnadné dát si k snídani obvyklé ranní nudle nebo k obědu třeba rýži s krevetami v kterémkoliv čínském stánku, nebo kari v indické restauraci prakticky kdykoliv během dne. Podobně fungují i závodní kuchyně – malajsijská se na měsíc uzavře, ale pro zaměstnance čínského nebo indického či jiného původu je v provozu zvláštní stánek.
Večeře v době ramadánu nejsou obyčejnými večeřemi. Jsou to větší či menší hody. Proto i zásobování potravinami má své zvláštnosti. K oblíbeným večerním trhům, jaké se konají v každé městské čtvrti jednou týdně, přibydou při ramadánu desítky mimořádných trhů se stovkami Stánků s nejrůznějšími pochoutkami. Tyto trhy se konají denně asi od čtvrté hodiny odpolední do večera. Stánkařům jsou pro tuto příležitost vydávána mimořádná povolení, takže si stánek mohou otevřít i zájemci, kteří jinak pravidelně neobchodují. V době loňských hospodářských potíží nabídla vláda zájemcům, že mohou v této prodejní činnosti pokračovat i po uplynutí měsíce půstu, aby se pomohlo při řešení nezaměstnanosti.
Na ramadánovém trhu dostanete výrobky z oblíbené lepkavé rýže, moučné pečivo se sladkou kokosovou nebo mírně pálivou paprikovou nádivkou a pudinky označované souhrnným názvem kuih, placičky z krevetové moučky známé jako keropok, pečené ryby a široký výběr mořských škeblí, krevet a sépií s ostrou omáčkou sambal. Od stánku ke stánku putují svátečně nastrojené muslimské ženy z okolních podniků, obtížené nákupem, který si odvezou opodál zaparkovaným autem.
Muže na trhu nepotkáme, protože většina se chystá ke společné večeři a modlitbě v mešitě. Mešity, které jsou většinou celkem nenápadnými stavbami, poznáme v této době podle desítek vozů parkujících v přilehlých ulicích.
Ramadán je po celé Malajsii obchodní příležitostí pro hotely všech druhů, včetně těch nejluxusnějších, jako je Istana, Hilton, Regent nebo Renaissance v Kuala Lumpuru. Ty se předhánějí v nabídce bufetových večeří za jednotný poplatek, takže každý účastník si může vybrat a ochutnat cokoliv podle libosti a najíst se, co hrdlo ráčí. Hodování vůbec patří k malajsijské kultuře a ramadán je pro ně vítanou příležitostí. Z ramadánové nabídky se těší nejen muslimové, ale i lidé jiných vyznání, protože k nepsaným zákonům tady platí pohoštění, které firma uchystá pro zaměstnance a spolupracovníky.
To pak ke společné večeři uspořádané k poctění muslimským přátel zasednou případně i jejich čínští nebo indičtí zaměstnavatelé s manželkami a ostatní nemuslimští spolupracovníci.
Společné ramadánové večeře jsou také místem charitativní činnosti a utužování politických kontaktů. Vedoucí politikové denně večeří s pracovníky ministerstev a jiných státních úřadů nebo v mešitách či domovech sirotků. Takové večeře slouží nejednou i k působení na veřejnost, neboť po nich často následují improvizované tiskové konference, jak je to v Malajsii obvyklé i při jiných příležitostech, například po vernisážích velkých výstav, při oficiálním zahájení provozu nových podniků nebo veřejně prospěšných staveb.
Ramadán se tak v Malajsii v mnohém ohledu stává záležitostí nejen muslimů, ale i občanů ostatních vyznání, a to záležitostí převážně povzbudivou a radostnou.
Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 6/99 Autor: IVO VASILJEV Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.