Sonia Gándhíová – Italka v Sárí

Sonia Gándhíová

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 6/99 
Autor: DAGMAR MARKOVÁ
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

Jméno Sonia Gándhíová se začalo v našem tisku častěji objevovat teprve v roce 1999 v souvislosti s indickou vládní krizí, kdy se vynořila možnost, že by Kongresová strana, vedená teprve druhý rok Soniou Gándhíovou, mohla za podpory menších stran vytvořit novou vládu. V Indii však se její osobnost těší zájmu veřejnosti už skoro po celá 90. léta, s přibývající intenzitou od poloviny 90. let. Tedy po Indiře další Gándhíová na vysokém postu, kam ji však zavedla neobvyklá cesta. V článku se budeme věnovat hlavně osobní, lidské stránce.

Italka Sonia přijela v roce 1965 teprve osmnáctiletá z Turína do Cambridge studovat angličtinu v kurzech pro cizince. Bydlela v anglické rodině a chodila na obědy do malé restaurace. U protějšího stolu sedával s partou kamarádů mladý muž, který jí byl představen jen jako Rádžív. Prý to byla láska na první pohled. Sonia v té chvíli ještě netušila, že se právě seznámila se synem ministerské předsedkyně Indie, který se z nadšení pro stroje a modré dálky stal letcem. Mnozí asi považovali za extravaganci, že syn ministerské předsedkyně vykonává práci pilota, ale Rádžív Gándhí prostě neměl sebemenší zájem o politiku.

Byla svatba, jak bývá v pohádkách. Indira Gándhíová přijala cizokrajnou snachu dobře. Vždyť sama měla životní zkušenost. Její vlastní sňatek s Rádžívovým otcem, sňatek kašmírské bráhmanky s pársem Fírúzem Gándhím, byl na počátku 40. let spíše ještě méně obvyklý než v 60. letech sňatek jejího syna s cizinkou. Snad měla trochu obavy, jak se bude soužití vyvíjet, ale ty obavy rozptýlil sám život.

Sonia se přistěhovala do Indie a začala bydlet se svou tchyní v její útulné, na ministerskou předsedkyni celkem skromné dillíské rezidenci. Přijala indické občanství, naučila se hindsky, zvykla si nosit sárí, vplula do života moderní indické ženy nejvyšší společenské vrstvy. To nemuselo být zvlášť obtížné, vždyť celý životní styl rodiny Gándhíovy byl pokračováním moderního životního stylu rodiny Néhrúovy. Zpátečnické kruhy ovšem nikdy nepřestaly Rádžívu Gándhímu vytýkat, že má za ženu cizinku, katoličku.

Rádžív létal dál, volné chvíle trávil s rodinou. Narodily se dvě děti. Sonia neplýtvala časem na společenský život, místo toho využívala možnosti věnovat se svému zájmu o lidové řemeslo, zejména textilie.

Podařilo se, co se tak často nepodaří: tchyně se snachou se tak sblížily, že prý byla tchyně Sonii bližší než její vlastní matka a Sonia tchyni určitě bližší než její druhá snacha, manželka nešťastně zesnulého Saňdžaje.

K pochopení toho je třeba vědět něco o mládí Indiry Gándhíové, tehdy Néhrúové. Nikdy nežila v typické indické rodině. Její dětství bylo daleko osamělejší a mládí samostatnější, než tomu v hinduistických rodinách obvykle bývá. A v době, kdy jí syn Rádžív přivedl snachu-cizinku, byla už tak zaměstnána státnickými povinnostmi, že ji asi vůbec nenapadlo nějak zasahovat do života mladé rodiny. Nesmírně milovala vnoučata, Ráhula a Prijanku, ale ani do jejich výchovy asi nezasahovala. Indira Gándhíová se zkrátka ani vzdáleně nepodobala častému typu tchyně, která ostřížím zrakem sleduje každou činnost i nečinnost své snachy.

Jenže nedovedla přenést přes srdce, že by státnická tradice rodu měla skončit její osobou. Když roku 1980 tragicky zahynul její mladší syn Saňdžaj, upnula se na Rádžíva nejen jako na syna, ale i jako na pokračovatele svého díla. Ostatně – Saňdžaj zahynul při letecké havárii. Po této zkušenosti mohla jeho matce politická kariéra druhého syna připadat podstatně bezpečnější než jeho dosavadní povolání.

Sonia Gándhíová

Tehdy se asi projevila jediná neshoda mezi tchyní a snachou a také mezi manželi. Sonia si nepřála mít manžela politikem, tím méně státníkem. Zamilovala se do pilota, a s pilotem chtěla prožít život. Cenila si toho, co jí život poskytl: harmonické manželství, hmotný blahobyt, dostatek času pro děti i vlastní zájmy a přitom nerušené soukromí. Sama se o tom vyjádřila: „Poprvé se mezi mnou a Rádžívem objevilo napětí. Bojovala jsem jako tygřice – za něj, za nás, za naše děti, za ten život, který jsme si společně vytvářeli, za jeho práci pilota, kterou tak miloval, za všechno, co jsme milovali oba, a nejvíc za naši volnost, za obyčejná lidská práva, která jsme si tak střežili.

Rádžíva však svět vysoké politiky přece jen do sebe vtáhl. Začal přijímat funkce. Sonia to nakonec akceptovala a ani vztah mezi ní a tchyní se nezhoršil. Když 31. října 1984 uslyšela Sonia osudné výstřely, vyběhla ven oblečena jen v nejnutnějším a okamžitě sama jela s umírající Indirou Gándhíovou do Celoindického lékařského ústavu – nebyla ochotna si připustit, že už v té chvíli byla veškerá pomoc marná.

Okamžitě po tragické smrti své matky byl Rádžív k nevelké radosti Soniině zvolen ministerským předsedou. V dané vypjaté situaci tomu ovšem těžko mohla zabránit. Sama však zůstávala stranou všeho politického dění a vyhýbala se samostatnému vystupování před veřejností. Doprovázela ovšem manžela na cestách po Indii, a tak mimoděk získávala popularitu.

Osud potvrdil, že Soniiny obavy nebyly zbytečné. Indira Gándhíová padla za oběť kulkám sikhských extremistů, Rádžív Gándhí 21. Května 1991 při volební kampani bombě tamilských teroristů. Tehdy už nebyl premiérem, ale pouze předsedou Kongresové strany. Vnucuje se smutná ironie: možná se leckdo doma v Itálii děsil, když si Sonia brala indického pilota. Cizinec s rizikovým povoláním… Co když se jednou octne v daleké zemi sama? Možná se její původní rodina utěšovala zámožnou tchyní v nejvyšší funkci. Dopadlo to jinak: tchyně odešla už roku 1984 a Sonia se octla v daleké zemi sama o necelých 7 let později – zámožná, dobře situovaná, avšak sama a s pocitem ohrožení vlastní osoby, ale hlavně svých tehdy dospívajících dětí.

Téměř okamžitě po manželově smrti byla Sonia Gándhíová požádána a vyzývána, aby přijala po něm funkci předsedkyně Indického národního kongresu. Ve volbách, které se konaly téhož roku, zvítězil opět Indický národní kongres a Sonia byla opět vyzvána, aby přijala místo ministerské předsedkyně. Obojí odmítla z nejednoho důvodu. Po manželově smrti se octla v hluboké depresi, necítila dost sil k takovému kroku a ani jej nepovažovala za politicky šťastné řešení. Naléhání kongresových poslanců v prvních týdnech po Rádžívově smrti komentovala je jí blízká přítelkyně: „Zraňuje ji to víc než cokoli jiného. Truchlí pro manžela, jehož vstup do politiky si nikdy nepřála. Jak mohou být ti lidé tak necitliví?” Sonia však také odmítla vrátit se nadobro do Itálie. Její děti patří Indii a ona za 23 let prožitých v Indii neudělala nic nečestného – proč by tedy měla odcházet?

Během 90. let pak svůj postoj k veřejnému životu postupně změnila. Prvním krokem bylo předsednictví Fondu Rádžíva Gándhího, který poskytuje podporu a vzdělání opuštěným dětem a zejména pak těm, které osiřely rukou teroristů. Takových v Indii bohužel není málo. Následovaly různé další fondy a nadace, které nejsou organizacemi politickými, ale mají možnost ovlivňovat politický život. Od roku 1994 Sonia Gándhíová přestala odmítat i činnost v Indickém národním kongresu a postupně se stávala osobností velice známou – oblíbenou i neoblíbenou. V Indii se někdy říká, spíše ale dobromyslně, že se Sonia poněkud stylizuje do role své zesnulé tchyně.

Asi by bylo neomaleností odhadovat, co ji nakonec vedlo přece jen k přijetí předsednictví Indického národního kongresu. Snad snaha pokračovat v díle manžela, jehož si nesmírně vážila, snad zájem jejích dětí, hlásících se celou duší k rodové tradici. Nepochybujeme o tom, co napsala o Sonii Gándhíové osoba jí blízká: „Jejím jediným zájmem v životě je nyní to, aby se splnily sny jejího manžela.” Byla to i nespokojenost s nedávnou politikou Kongresové strany. Osoba jinak založená by se však právě proto třeba od politiky distancovala víc než dříve. Bez osobních ambic, ale i schopností, kdyby jí funkce, posty a popularita byly skutečně bytostně proti mysli, jak se kdysi zdálo, by Sonia Gándhíová do vysoké politiky vstoupit nemohla a nikdo by ji k tomu nepřiměl. Jisté je, že se dokázala vzácně ztotožnit se svou adoptivní vlastí, ač její italský původ některým politickým kruhům nadále vadí.

Ale člověk má svou hrdost. Na věčné námitky proti italskému původu reagovala Sonia v květnu 1999 rezignací, která prozatím nebyla přijata.

Obyčejným lidem její původ zřejmě nevadí. Asi oceňují i Soniino sárí a hindštinu a vůbec to, jak přijala Indii za svou vlast. Dle průzkumu veřejného mínění z konce roku 1998 vadí největšímu počtu lidí stálý růst cen. Dokáže ho vůbec nějaká vláda zastavit? Těžko říci. Jeden čtenářský dopis populárnímu celoindickému časopisu píše: „V nedávných volbách [do zákonodárných sborů v listopadu 1998] nezvítězila Sonia a neprohrál Vádžpéjí. Poraženy byly naděje, které lidé vkládali v předsedu vlády” [tj. předsedu vlády Indické lidové strany].

Pro množství indických voličů, opakovaně zklamaných politickým vývojem nedávných let, je Sonia Gándhíová především vdovou po mučedníkovi, po národním hrdinovi. Na svých cestách po Indii ji všude čeká nadšené přivítání, ovšem též opodstatněná pečlivá bezpečnostní opatření.

Můžeme uzavřít někdejšími slovy Džaváharlála Néhrúa:

„Budoucnost je temná, nejistá. Ale část cesty, která k ní vede, vidíme a můžeme na ni vykročit pevnými kroky…” Kroky Sonii Gándhíové vedly zatím na nejvyšší místo v Kongresové straně. Co bude dál, ukáže teprve další část cesty k budoucnosti.