Satjágraha V Jižní Africe

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 10/95
Autor: OTAKAR HULEC 
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

Leckdo zná životopisný film o Mahátmovi Gándhím. Každému, kdo ho viděl, učarovala ústřední postava svou přirozeností, rozhodností a současně odmítáním násilí, ať by přicházelo z té či oné strany. Doba a místa, ve kterých žil, nebyly, jak už to na tomto světě bývá, zrovna idylické. Přesto vždy nabádal své přívržence, a těch měl jak v Jižní Africe, kde svou politickou kariéru začínal, tak v rodné Indii, kterou pomohl hned po 2. světové válce vymanit z britské koloniální nadvlády, nepřeberné zástupy. Film dobře vystihl první Gándhíovy zážitky v Africe, kam přijel jako čerstvý absolvent práv přímo z Anglie a kde na vlastní kůži zažil rasovou nenávist a z toho plynoucí ponížení. Ani pohled na tisíce Indů, pracujících na jihoafrických třtinových plantážích, nebo na drobné či naopak bohaté obchodníky, kteří se potýkali se stejným osudem, ho ovšem nepřesvědčil o tom, že proti násilí je nutno použít zase násilí. A přesto jeho názory vítězily, i když ne vždy snadno a rychle.

M. K. Gándhí v době svého působení v Jižní Africe.

M. K. Gándhí v době svého působení v Jižní Africe.

Film už tak jasně říci nemohl, proč se Gándhího osobnost začínala formovat právě v Africe a za jakých okolností tam M. Gándhí dospěl ke své celoživotní filozofii. Předcházel tomu totiž nejméně čtvrt století dlouhý historický úsek, v němž se utvářel osud tisíce Indů v Indii i mimo ni, stejně tak jako osud lidí různé pleti na africkém východním pobřeží Indického oceánu. Tam totiž v polovině minulého století vznikla anglická provincie Natal jako součást koloniálního území Jižní Afriky. Současně zde vrcholily či doznívaly důsledky černošských válek, vyvolaných kmenem Zuluů, známé pod domácím názvem mfecane, při nichž tento kmen pod vedením náčelníka Šaky a jeho následovníku pohltil své sousedy nebo je rozprášil. Celé toto území, a dokonce i velmi vzdálené oblasti Oranžského svobodného státu či Transvaalu, právě tehdy osidlované búrskými farmáři z jihu, bylo v pohybu a mnohé oblasti byly téměř vysídleny. Současně však Angličané zjistili, že v nejúrodnější přímořské oblasti Natalu se bude velmi dobře dařit některým tropickým plodinám jako čaji a cukrové třtině. Založili velké plantáže a potřebovali značné množství pracovních sil k jejich obdělávání a hlavně ke sklizni úrody.

Černošské obyvatelstvo nemělo valný zájem o nájemní práci, žilo si totiž svým tradičním životem drobných zemědělců či chovatelů velkých stád dobytka. Teprve po zavedení různých daní, které museli pravidelně odvádět bílým úředníkům, hledali zdroj, jak peníze sehnat. Jinak než službou u bílých farmářů nebo ve zlatých či diamantových nalezištích je získat nemohli. Když však vydělali potřebnou částku na zaplacení daní nebo na “koupi” manželky (lobola), tedy na cenu několika kusů dobytka, které museli věnovat rodině nevěsty, často zaměstnání opustili bez ohledu na to, šlo-li právě o důležitou práci či nikoli.

Proto Angličané, kteří velmi dobře znali ze své dlouholeté koloniální správy Indie tamní poměry, se rozhodli dovézt dělníky na své natalské plantáže právě odtamtud. Věděli, že Indové jsou pracovití a skromní a že v práci na plantážích s cukrovou třtinou nebo čajem jsou zběhlí. A až jich nebude potřeba, že se prostě pošlou domů. Po “mezinárodních” jednáních mezi jihoafrickou vládou a Indií se v říjnu 1860 přepravilo prvních 150 námezdních dělníku přes Indický oceán. Brzy následovali další a během prvních šesti let jich v Africe bylo už přes pět tisíc. Bylo mezi nimi i několik stovek žen s dětmi a mnohé z nich rovněž pracovaly jako ostatní smluvní dělníci na plantážích. Byla to těžká práce, ne příliš dobře placená, ale tito příchozí neměli ani doma na růžích ustláno. Tady s nimi farmáři uzavírali pětileté smlouvy, po jejichž vypršení měli na náklady zaměstnavatele odplout zpět do Indie. Mohli si práci samozřejmě na další období prodloužit. Ti, kteří se rozhodli zůstat trvale, mohli místo proplacení lodního lístku dostat ve stejné hodnotě malý kousek půdy k obdělávání. Museli však platit roční daň 25 liber šterlinků, což byla tak vysoká částka, že trvalé usídlení téměř znemožňovala. Mnozí přesto zvolili právě tuto možnost, a tak se v Jižní Africe během času usadilo velké množství kuliů, jak byly všeobecně nazýváni. Stali se drobnými pěstiteli zeleniny a ovoce, mnozí z nich však svůj pozemek prodali a věnovali se drobnému obchodu, většinou s produkty dalších indických usedlíků.

Brzy začalo v Jižní Africe působit i poměrně hodně indických velkoobchodníku, za nimiž přijížděli jejich sluhové, právníci, učitelé a kněží. Tito lidé přijížděli jako svobodní občané, museli se zde však podrobovat tvrdým diskriminačním zákonům. Někteří se usadili trvale i v Transvaalu, poměrně malá část z nich provozovala své živnosti také v Oranžsku, kde pro ne byly životní podmínky ještě krutější.

Mohándás Gándhí byl pozván jednou bohatou obchodnickou rodinou, aby vstoupil do jejích služeb a staral se o její majetkové záležitosti. Přijel sem v květnu roku 1893. V té době už v Jižní Africe žilo pres 35 tisíc Indů, jen asi o deset tisíc méně než Evropanů. Ti se obávali jak početní převahy černých Afričanů, tak i přistěhovalců ze zámoří, aby jimi nebyli pohlceni. Proto všechna ta diskriminační opatření vůči nim. Mladému Gándhímu se otevřelo pole působnosti nejen v obchodním právu, ale brzy se zapojil i do politické činnosti. Vrcholil právě souboj mezi bělošským a indickým obyvatelstvem o onu vysokou dvacetipětilibrovou roční daň. Společným úsilím a s Gándhího pomocí se ji podařilo snížit na 3 libry. Museli ji však nyní platit vedle všech mužů i jejich ženy a děti, chlapci nad 18 a dívky nad 13 let. Současně tehdy v Transvaalu došlo k pokusům zbavit svobodné Indy volebního práva, které doposud, pokud splnili určité podmínky majetkového a vzdělanostního censu, měli. Existovaly organizace, v Natalu to byl Indický národní kongres, v Transvaalu později za přispění Gándhího vzniklá Britská indická asociace, které o tato politická práva bojovaly. A je třeba podotknout, že často s úspěchem.

Typická indická rodina v Jižní Africe (konec19.stol.)

Typická indická rodina v Jižní Africe (konec19.stol.)

Na konci století vypukl mezi Búry a Angličany ozbrojený konflikt, známý nyní pod názvem Jihoafrická válka. Indové převzali Gándhího názor, že jsou britskými poddanými a že se mají tudíž přidat na anglickou stranu. Nabídka byla přijata. Gándhí zorganizoval v Natalu, kde trvale žila jeho rodina ve Phoenixu severně od Durbanu, indické lazaretní oddíly o síle asi 1 000 mužů. Jejich aktivity byly britským velením vysoce oceněny, i když trvaly jen několik málo měsíců.

Po válce se situace pro Indy v Transvaalu ještě přiostřila. Gándhí se tam opět velmi aktivně zapojil do politické práce. Zjistil a později ve svém životopise napsal, že po vítezství anglické správy se poměry pro domácí Afričany a Indy zhoršily, protože “původní búrská administrativa sice vydávala velmi tvrdá rasistická opatření, ale ne vždy je tak přísně dodržovala; ne snad, že by nechtěla, ale protože byla slabá a nedůsledná … Později však britští úředníci pracovali jako výkonné stroje.” A hlavně žádná dřívější diskriminační opatření nezrušili. M. Gándhí tak měl stále proti čemu organizovat protestní akce a psát do indických časopisů, vydávaných v Africe, a to hlavně do “Indického názoru”. V roce 1906 se uskutečnilo první masové vystoupení. Začala satjágraha, což je víc než pouhý nenásilný odpor vůči zlu a násilí. Je to odpor povznesený Gándhím do vyšší roviny, patří sem i odpor duchovní, snaha o dosažení klidu v duši; nejde jen o izolované politické akce, je to i pokus o kolektivní vystoupení těch, kteří jsou nějak duchovně spřízněni. Je to i vyjádření síly, ovšem mírnou formou, hraničící až se sebeobětováním.

Presto, že nyní stál proti anglické administrativní správě, znovu své přívržence přiměl k tomu, aby se připojili k Angličanům v boji proti povstání černošských kmenů pod vedením náčelníka Bambaty v Natalu. Černí Afričané tehdy povstali proti vysokým daním, bylo přitom zabito několik bílých výběrčích a odplatou bylo proti vzbouřencům posláno vojsko. Indové znovu sloužili ve vojenských oddílech jako ošetřovatelé raněných, na bojištích však poskytovali pomoc převážně raněným Zuluům, protože o ty se neměl kdo postarat. Považovali to podle Gándhíových slov za svou “občanskou povinnost”.

Zuluská vesnice (kraal) - rytina z 19.stol.

Zuluská vesnice (kraal) – rytina z 19.stol.

Hned následujícího roku však museli Indové čelit novým rasistickým opatřením, namířeným proti nim. Parlament totiž přijal zákon, který Indové pojmenovali “černý zákon” a který všem “barevným” nařizoval opatřit si do určité časové lhůty zvláštní identifikační doklady, pro jejichž vydání bylo nutné nechat si sejmout otisky všech deseti prstů. Evropané tak činit nemuseli. Indové to považovali za nepřípustnou diskriminaci a urážku. Navíc se tento doklad musel předkládat každoročně úřadům, protože bez něho by nebylo vydáno další pracovní povolení a na něm záviselo i povolení k pobytu.

Tři měsíce nato vydala transvaalská vláda další protiindický zákon, jímž chtěla omezit příliv nových příchozích, protože už je jako pracovní síly nepotřebovala a bohaté a úspěšné obchodníky považovala za nebezpečnou konkurenci. Jen o něco málo později vyšel doplněk staršího zákona “o nemorálnosti”, který nyní zaváděl nepřiměřeně přísné tresty za pohlavní styk mezi Evropany a Indy. Příští rok Transvaal výslovně zakázal imigraci Indů do země. Gándhí organizoval protestní shromáždění za zrušení těchto zákonů, kterých se zúčastňovali jak prostí Indové, tak jejich bohatší vrstvy. Nyní se už satjágraha rozvíjela plným tempem.

Gándhí zformuloval myšlenku o nenásilném odporu proti zlu právě za svého působení v Jižní Africe. Současně ji měl možnost vyzkoušet v praxi a na základě výsledků podniknutých konkrétních akcí ji ještě zdokonalit. Při jejím opětovném uplatňování po sérii oněch nových rasistických zákonů její použití ještě zesílilo. Vyvolalo to dokonce rozkol v Britské indické asociaci, protože mnoho jejich představitelů z řad nejbohatších obchodníků nesouhlasilo s tím, aby se všichni během jejího provozování nechali dobrovolně zatknout a odsoudit do vězení. Zatčení potkalo Gándhího samého. Během jeho vazby došlo k jednání mezi ním a ministerským předsedou generálem Smutsem, které skončilo Smutsovým příslibem, i když pouze ústním, že pokud se Indové dobrovolně podrobí registračnímu zákonu, budou jejich ostatní požadavky splněny. Ve výše zmíněném filmu byla tato příhoda zobrazena působivější scénou, v níž propuštěný Gándhí žádá generála Smutse o drobné peníze na cestu domů a dostává je.

Lhůta pro registraci byla několikrát prodloužena a Gándhí za to byl značnou částí svých přátel kritizován. Svědčí to však o jeho schopnosti rozpoznat, kam až bylo možné zajít a nestupňovat přitom utrpení tisíců zatčených, mezi nimiž bylo i hodně žen. Stoupenci hnutí často přicházeli až z Natalu, protože chtěli na výzvu satjágrahy dobrovolně pomoci svým bližním, a překračovali tudíž hranice provincie bez povolení a bez dokladu s vědomím, že za to budou potrestáni a repatriováni za značných nesnází zpět. Na Gándhího byl dokonce z řad nejradikálnějších nespokojenců připraven v Johannesburgu atentát, ale nezdařil se.

Když se v roce 1910 vytvořila Jihoafrická unie zákony, diskriminující “barevné” obyvatelstvo, tedy i Indy, zůstaly v platnosti a mnohé dokonce začaly platit celostátně. Z nových, vydaných v roce 1913, se Indů dotkl hlavně zákon, kterým se rušila platnost indických manželství, uzavřených podle tradičních zvyklostí. Uznávána byla pouze ta manželství, která byla uzavřena podle litery zákona, tedy podle evropských norem. Starší manželské svazky musely být podle nového zákona znovu registrovány, proti čemuž se indická komunita znovu spojila v mohutnou vlnu odporu – satjágraha opět začala působit a dokonce s ještě větší silou než v minulosti. Podpořili ji i tisíce černých transvaalských a natalských horníku, kteří vstoupili do stávky. Současně se všichni společně bouřili proti novému zákonu o “domorodé půdě”, zakazujícímu všem mimoevropanům vlastnit ji v “bílých” oblastech.

Součástí nové vlny satjágrahy se stala i snaha o zrušení oné třílibrové daně, která i v této výši velmi komplikovala život většině indického obyvatelstva v Jižní Africe. Nebylo ji schopno platit, proto se nemohlo vyvázat ze smluvních svazků u plantážníků a měnilo se vlastně doživotně ve smluvní nájemné dělníky. Tehdy přijela do země indická delegace v čele s významným indickým představitelem Gókhalém a jihoafrická vláda pod tlakem satjágrahy souhlasila se zrušením příslušné daně. Slib však splnila až po nějaké době, dávno po návratu delegace domů. To byl také jediný výsledek probíhající satjágrahy, při níž byly opět tisíce Indů zatčeny a perzekuovány.

Kromě své politické činnosti přímo na jihu Afriky se Gándhí snažil působit na imperiální vládu přímo v Londýně, kam několikrát jel v čele malých indických delegací. Při poslední cestě v roce 1914 ho tam zastihl začátek 1. Světové války. Po jejím skončení už se do Jižní Afriky nevrátil, nýbrž pokračoval v politické činnosti ve své vlasti. Gándhího působení se stalo neodmyslitelnou součástí jihoafrických novodobých dějin.