O posledních věcech (hinduistického) člověka

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 5/94
Autor: HANA PREINHAELTEROVÁ, ZUZANA PONÍKOVÁ
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

“Babičku jsem miloval ze všech lidí nejvíc,” napsal kdysi Debendranáth Thákur o ženě, nad jejímiž posledními dny se budeme za chvilku zamýšlet. “Byla to bytost krásného zjevu, laskavého srdce, dovedných rukou a zbožné mysli. Její slovo platilo v domě jako zákon, poskytující všem záštitu a mír. Byla hluboce věřící. Denně za rozbřesku chodívala ke Ganze vykonat posvátnou koupel. Denně vlastníma rukama vila květinovou obětinu pro černý kámen šálagrám. Občas celý den zasvětila bohu Slunce. Tehdy od svítání do setmění plynul nepřetržitý proud obřadu a obětí. Všechen ten čas jsem trávíval na naší ploché střeše s ní a melodie sanskrtských manter se mi nesmazatelně vryly do paměti:

,Vzývám pána vznešeného,
Slunce žhavé, divuplné,
květ ibišku rudozlatý,
zabiječe všeho hříchu.’

“Když se v roce 1835 blížil čas její smrti, byl můj otec právě na cestách. Hinduistický lékař prohlásil, že už ji není možno nechávat doma. Vynesli tedy stařenku z domu a hotovili se ji dopravit na břeh Gangy. Ale babička neměla na smrt ani pomyšlení, chtělo se jí žít.” “Kdyby tu byl můj hoch,” bránila se, “ten by vám nikdy nedovolil vynášet mě ven.?” Ale nikdo na ni nedal. “Když mě nechcete poslechnout,” řekla jim tehdy babička, “já vám udělám, co vás bude mrzet. Neumřu hned tak, uvidíte.”

Odnesli ji na břeh Gangy a uložili do přístřešku s prejzovou střechou. Žila tam ještě tři noci. Celý ten čas jsem trávil na břehu Gangy s ní. Noc před její smrtí byl úplněk. Seděl jsem na rohoži nedaleko spalovacího ghátu. Od babiččina přístřešku ke mne vítr přinášel slova předsmrtných litanií: “Smrt se ke mně blíží, duch můj k Pánu vzhlíží.”

V tu chvíli se mě zmocnil náhlý pocit dokonalé odpoutanosti od všeho pozemského. Přestal jsem být tím, čím jsem byl doposud. Zrodil se ve mne odpor k marnostem světa. Uvědomil jsem si, že mé místo je právě na té rohoži asketů, na níž sedím. Prostoupila mě neskonalá radost. Tehdy mi bylo osmnáct let.”

Jak známo, Debendranáth nezůstal sedět na rohoži asketů. Kromě toho, že se stal duchovním otcem bengálského kulturního a společenského obrození, stačil za svůj dlouhý život i mnoho věcí pozemských, v neposlední řade zplodil patnáct schopných a všestranně nadaných potomků, mezi nimi prvního asijského nositele Nobelovy ceny Rabíndranátha Thákura. Přesto však v něm opravdu byl a zůstával jakýsi odpor k tomuto světu a touha po askesi. Často opouštěl kalkatský rodinný dům a trávil dlouhý čas meditací v Himálaji i v ášramu, který si sám vybudoval a nazval Šántiniketan, Místo míru. Zde také dožil konce svých dní.

Byl na počátku jeho příklonu k duchovnímu životu opravdu onen mladistvý zážitek, kdy se tváří v tvář setkal se smrtí a kdy zároveň hleděl na velký společný hrob hinduistů – řeku Gangu? Představme si tu scénu: Písčitý břeh, bělavý ve svitu vycházejícího úplňku. Světelná cesta k stříbrnému kotouči (?Lotosu na řece věčnosti?, slovy staroindického básníka) uprostřed tmavých vln, nesoucích popel desítek generací zemřelých. Režavé plání nedaleké pohřební hranice. Váznoucí dech milované bytosti. Smutek nad jejím odchodem, ale útěcha, že odchází k tomu, v něhož pevně věří. Konejšivé zvuky litanie ukazují cestu té, jež právě umírá. Mohutné větve stromu klenoucí se nad umírající jako otevřená náruč matky přírody. A nade vším vysoké tropické nebe poseté hvězdami jako svítícími bójkami pro bezpečnou plavbu k pánu všehomíra.

Tak se umíralo hinduistům před půldruhým stoletím. Možná lépe než nám, uzavřeným ve čtyřech zdech a napojeným na moderní lékařskou techniku, odpojeným však od našich blízkých, o přírodě a všehomíru nemluvě. Ale kdo ví, jak to všecko prožívala Debendranáthova babička. My víme jen to, že se jí na ganžský břeh nechtělo a že vytržení a neskonalou radost pociťoval její vnuk.

Nemůžeme ho ovšem podezřívat z necitelnosti. Tu popírá celý jeho další život, za nějž si vysloužil přízvisko maharši – velký světec. Popírá to i pokračování našeho úryvku, k němuž se ještě vrátíme. Cosi nám tu však přece jenom vadí. Málokterý křesťan by se asi odvážil napsat, že při umírání blízké osoby prožil neskonalou radost. Co pomohlo Debendranáthovi odpoutat se od předsmrtného zápasu té, již miloval nejvíc ze všech lidí? Z našeho úryvku se zdá, že na něj působily dva činitele: příroda, projevená velebnou úplňkovou nocí, a předsmrtné obřady. Řekněme si o nic víc, než si zodpovíme svoji otázku.

Pro každého hinduistu je žádoucí, aby zemřel v těsném spojení s Matkou Gangou. Ona je živoucím spojením světa lidí se světem bohů. Pramení v nebi u Višnuových nohou, plyne po obloze jako Mléčná dráha, padá na zem změtí Šivových vlasů, které ji zbavují ničivosti, a pak teče napříč Indií dávajíc lidem úrodu pro tento život a smývajíc jejich hříchy pro život posmrtný. Ještě dnes mnozí věřící odcházejí zemřít do místa nejsvětějšího do Benáresu – a v minulém století bylo běžné, že umírající člověk byl odnesen na ganžský břeh a v posledních okamžicích vědomí ponořen po pás do vody. Zemřel za zvuku manter, jež opakoval – mohl-li – po těch, kteří s ním trávili jeho poslední hodinku. Před tím mu ulehčovaly jeho těžké chvíle litanie, vzývající boha a opakující jeho jméno.

Nebyla-li Ganga v blízkosti, umírající býval aspoň vynesen z místnosti na čerstvý vzduch pod posvátnou bazalku tulsí. (I věřící hinduisté ovšem občas přiznávají, že v pozadí této nábožné péče byl pověrčivý strach, že duch zemřelého zůstane v místnosti, kde došlo k úmrtí. Pak musel být vypuzován složitými obřady, zahrnujícími překopání podlahy do přesně určené hloubky a její nové pokrytí.)

Mrtvý nebyl opuštěn až do svého spálení a nebývá opuštěn ani dnes. Někdo z příbuzných nebo jiný příslušník jeho kasty se musí neustále dotýkat buď jeho samotného, nebo úmrtní rohože či már, aby bránil v přístupu zlým duchům. Doteku člověka z nižší kasty se naopak muselo zabránit, aby kasta zemřelého nebyla poskvrněna až do jeho proměny v popel.

Odnesení těla na spalovací ghát je povinností synů. Mají je nést hlavou směrem k řece a vzývat přitom boží jména. Před márami zasloužilých osobností kráčívají ještě zpěváci hinduistických litanií – sankírtanů. Mrtvého provázejí jen nejbližší mužští příbuzní a bližší přátelé. Účast na pohřbu není společenskou povinností tak jako u nás. Společenské povinnosti přicházejí až při obřadech zakončujících období smutku.

Na spalovacím ghátu je tělo podrobeno symbolické koupeli tím, že je polito ganžskou vodou, a zabaleno do pruhu nové nesešívané látky. Pak je položeno na hranici hlavou k severu. Pozůstalí potom uchopí do ruky svazek hořících proutků a sedmkrát obejdou hranici. Pak přijde vrcholný okamžik obřadu. Nejstarší syn se hořícím svazkem třikrát dotkne úst zemřelého. Plamen boha Ohně ho tím očistí na závěr jeho pozemské pouti. Pak už je zažehnuta hranice. Ve chvíli, kdy dohořívá, má do ní každý z pozůstalých hodit ještě posledních symbolických sedm kousků dřeva. To, co po kremaci zbylo, odnese pak nejstarší syn v hliněné nádobě ke Ganze a vše ponoří do jejích vln. Místo kremace pak rituálně omyje ganžskou vodou, přinesenou v nové hliněné nádobě. Tu potom na místě rozbije. Dómové, kasta spalovačů mrtvých, nakonec místo zametou a připraví pro další kremaci. Pozůstalí vykonají po obřadu očistnou koupel. Musejí se při ní ponořit celí, včetně hlavy.

Synové a vdova potom oblečou smuteční bílé dhótí. Pro ně i pro ostatní rodinu nastává údobí smutku, čas krutého odříkání v jídle i v tělesném pohodlí. Ale to už je jiná kapitola. My dnes mluvíme o spalování na březích posvátných vod.

Představíme-li si Gangu jako matku lidí, jejíž vody proudí přímo z nebe, vidíme-li ji očima básnivého a věřícího mladého muže tak, jak vypadala před půldruhým stoletím, známe-li z filmu kremace slavných politiků či mahárádžů, jimž bohatství nebo vděčnost lidu navršily ohromné hranice santálového dřeva hořící velkolepě, voňavě a hlavně dostatečně dlouho, aby v nich dokonale vzala za své tělesná schránka se všemi svými těžko hořlavými částmi, pak se nám smrt a její obřady na břehu řeky jeví důstojné a pravděpodobně i přijatelnější než anonymní umírání v nemocnici a odosobněné zpopelnění v krematoriu, které jsme ostatně nikdy neviděli a ani vidět netoužíme.

Současná skutečnost miliónů hinduistů je však poněkud jiná. Možná ne očima věřících Indů, jistě ale očima nepřipraveného Evropana.

Předně: Za časů Debendranátha byla Ganga veletokem čistým nejen duchovně, ale i skutečně. Dnes je její tok znečištěn nad únosnou míru už vysoko nad posvátným Benáresem a v Kalkatě se špínou sotva valí. Páchnoucí kalné vlny, duhové naftovými skvrnami, nesou kromě plastikových láhví a kusu polystyrenu i výkaly a množství jiné nevýslovné nečistoty.

Za druhé: Indie doby Thákurů měla odhadem sto miliónů obyvatel. Ta dnešní jich má zhruba desetkrát víc. Všichni jsou smrtelní. Všichni umírají a valná část z nich celý život nemá na dostatečnou potravu. Mají snad po smrti na to, aby nabídli posvátnému ohni jinou potravu než svoje vlastní tělo? Dřevo je čím dál dražší všude na světe a v Indii obzvlášť.

A konečně za třetí: V Indii – přiznejme to – existuje jiné pojetí estetiky a hygieny než u nás. Spalovací ghát není žádná zahrada zelená. Nikdo ho nekrášlí, neudržuje, ba ani nechrání před potulnými zvířaty. Mezi zbytky már, střepy džbánů, které lily posvátnou vodu, neidentifikovatelnými cáry a odpadky zde bloumají vyhublí psi a kozy, poletují havrani a supi. Na těch obzvláště posvátných žárovištích ještě pobývají umolousaní asketi, ostentativně pomazaní popelem a třímající lebky. Ale těm to nezazlívejme. Křesťanští poustevníci dělali druhdy něco podobného. Nezazlívejme to ostatně ani té němé tváři, ani hinduistickým pozůstalým. Jiný kraj, jiný mrav.

Přesto se asi neubráníme šoku, vstoupíme-li na spalovací ghát. Toto jsou dojmy Evropanky, která v indické Kalkatě žila čtyři roky:

“Toho dne bylo zataženo, mžilo, tak jak v období končícího monzunu bývá. Nepříliš vhodný čas na návštěvu spaloviště. Odkládat jsme však už nemohli, chtěli-li jsme Indii poznat i z této stránky. I tak jsme odkládali dlouho. Náš pobyt se chýlil ke konci.

Přístup ke spalovišti je přímo z rušné ulice, pouze kamenná brána a zeď kolem dokola odděluje místo každodenního života od místa posledního rozloučení.

Jakmile jsme prošli branou, rozprostřelo se kolem nás ticho, klid a především specificky nasládlý pach ze spálených lidských těl. Vykamenované prostranství nebylo příliš velké. Vyhloubená místa naznačovala, kde se mají navršit hranice dřeva pro zemřelé. Bylo jich devět. Když jsme přišli, plály tři hranice. Jedna témeř dohořívala, na druhé byly již neidentifikovatelné zbytky těla mísící se s dřevem a popelem. Třetí hranice byla zřejmě zapálena chvíli před naším příchodem. Tělo se teprve nafukovalo, na končetinách nabíhaly žíly a celé tělo bylo ve veliké křeči.

Jediný zřízenec, který se o hranice staral, byl starý muž s úzkým pruhem látky kolem beder a s dlouhou tyčí v ruce. To bylo vše, co ke svému řemeslu potřeboval. Jeho náplní práce bylo udržovat oheň a holí urovnávat dřevo a zbytky těl na hranici. Právě u té třetí musel tyčí zlomit končetiny, které v křeči čnely z hranice. Napadlo mě, kdo z nich je na tom lépe či hůře. Nebožtík, který již o svém údělu neví, nebo tento muž… Ten snad však o své práci ani nepřemýšlí. Asi je rád, že za ni dostane pár rupií a za ně tu trochu rýže na přežití.

Z úvah mě vyrušil rozruch, který sem přinesl zástup lidí přinášejících na dřevěných marách dalšího zemřelého. Průvod nebývá velký a sám obřad na spalovišti, pokud se jedná o řadového člověka, není dlouhý. Dlouhé ceremonie by pouze zdržovaly chod této instituce. I tak je zde stále rušno. Vždyť aby tělo bylo zcela zpopelněno, kremace trvá několik hodin. A tak se stane, že se sejde víc nebožtíků, než dovoluje počet hranic. Pozůstalí si krátí čas všelijak. Povídají, hrají karty, dokonce odejdou, aby se vrátili později, zatímco nebožtík čeká ve frontě.

V místech jako Kalkata je dřevo drahé. Koupit si ho takové množství, které by nebožtíka spálilo úplně, je věc finančně velice náročná. Chudší vrstvy kupují jen tolik dřeva, na kolik mají, a tak se stává, že tělo není spáleno úplně. Na březích řeky vedle spalovište je možno vidět zbytky těl, kolem nichž běhají psi či na nich sedí supi a vrány. Ti dokončují, co oheň nestihl. Lidé zcela bez prostředků jsou spalováni elektricky, rychle a tedy levně, na útraty města. Stále však platí, že podle množství dřeva, které příbuzní přinesou, se pozná, o jak zámožnou rodinu se jedná, a nikdo nechce být zahanben.

Vrátím se však k onomu zástupu s márami a několika nosiči dřeva. Postavili mezitím u čtvrtého stanoviště hranici, na ni položili nebožku zahalenou v bílé sárí a obloženou květy a na ni navršili zbytek dřeva. Pouze červeně natřená chodidla bylo vidět. Zástup příbuzných sedmkrát obešel hranici a potom postupně všichni hranici zapálili. Mezi příbuznými byla i mladá žena. Neustále se usmívala a mě napadlo, zda ta mrtvá není náhodou její neoblíbená tchyně. Po zapálení hranice se pozůstalí posadili na máry a dívali se do ohně. Ne však dlouho. Plamen rychle pohasl, možná pro vlhkost ve vzduchu – stále mlžilo – nebo pro nedostatečně vyschlé dřevo. Pozůstalí se tedy zvedli z már a vmžiku je rozlámali a přiložili v domnění, že hranice lépe vzplane. Ale ani to nepomohlo. Oheň pouze doutnal. Všichni byli bezradní. Za chvíli k mému úžasu někdo odněkud přinesl pásy nařezané z pneumatik. S tímto prostředkem mají na spalovištích zřejmě dobré zkušenosti, protože hranice po chvilce vzplála, i když za doprovodu obrovského černého kouře a zápachu.

Kouř, zápach, pobíhající prašiví psi a další čtyři průvody s márami způsobili, že prostranství začalo být těsné. Uznali jsme za vhodné uvolnit místo a odejít.

Prošli jsme branou zpátky na ulici a vrátili se do života. Ale na ten nasládlý pach a chuť, které mi zbyly v nose a v ústech, už nikdy nezapomenu. Týdny jsem před sebou viděla ty nohy, jak se napínají, a tu tyč, jak je přeráží, a říkala jsem si: Tak takhle to všecko končí. Pro tohle žijeme. Kvůli tomuhle se pachtíme. Byl to pro mne zlom. Poznala jsem hrůzu ze smrti. Dodnes mě neopustila. Pořád se ke mně vrací. ”

Je za tou evropskou hrůzou ze smrti pouze rozdíl mezi hinduistickým a křesťanským zacházením s mrtvým? Ne tak docela. Spíš naše evropské technicko-civilizační vzdalování od všeho, co je přirozené. Vznik a zánik lidského života je přirozený, a přece: Kolik z nás vidělo porod či smrt? Nejsme ochotni přihlížet, natož asistovat ani u jednoho, ani u druhého. Na obé máme instituce s odborníky. Od našich civilizačních zvyklostí se zvyklosti prostého hinduisty liší už tím, že je se svým blízkým ve chvílích umírání i v okamžiku smrti. Možná, že ho nechá občas samotného čekat, až na něj na spalovišti přijde řada. Ale co naši mrtví a lhůty v krematoriích? Není rozdíl jen ten, že nám přitom nejsou na očích?

Nerozvádějme to. Přiznejme si jen: My děláme vše pro to, abychom (ze žalu? ze strachu? z pohodlnosti?) odsunuli fyzický konec svých blízkých co nejdál ze svého dohledu. To je myslím, ten zásadní rozdíl. Ostatní, jakkoliv drastické, jsou přece jen až druhé v pořadí.

Vraťme se nyní ke Ganze minulého století, ještě čisté a velebné, na jejímž břehu umírání budilo ne hrůzu, ale radost z doteku všeho míra.

(Jen ještě zdůrazněme: Odešel-li Debendranáth od umírající, neznamená to, že stařenka zůstala sama. Byli s ní lidé z domu, kteří ji posilovali modlitbami a litaniemi. Hinduista neumírá sám.)

“Pln onoho zvláštního vytržení a radosti přišel jsem tehdy v noci domu. Neusnul jsem však. Spánek ode mne zahánělo blaživé světlo, které se zdálo proudit odevšad. Jako by sám měsíc vysílal onu radostnou záři, udržující mé srdce v bdělosti.

Za rozbřesku jsem se opět vrátil na ganžský břeh. Babička ještě dýchala. Odnesli ji už k řece a ponořili do jejích posvátných vln. ,Ganga, Nárájan, Brahma,’ neslo se nad vodní hladinou. Babiččiny ruce byly pokojně skříženy na prsou, jen vztyčený prsteník se pohyboval v rytmu božích jmen, která s posledním výdechem pronášela: ,Hari bol, Hari bol’.

S očima upřenýma na ten zdvižený prst jsem si uvědomil, že babička mi na odchod u ukazuje: Tam je onen svět, tam je Pán. Tak jako mi byla průvodcem po této zemi, tak mi ukázala bránu k světům věčným.

Překypoval jsem onou nevyslovitelnou od odosobnělou radostí. Není jazyka, kterým bych to dokázal sdělit. Byla to radost ve své přírodní prapodstatě, nedosažitelná vysvětlováním a logikou. Tuto radost vyzařuje jen Bůh v okamžiku, který si sám vyhlédne. I mne ji tehdy daroval nečekaně, na spalovišti, ve chvíli, kterou si sám zvolil. Kdo říká, že není Boha? Toto byl přece vrcholný důkaz jeho existence.”

Zní to jako vyznání věřícího křesťana. Uvědomme si však podstatný rozdíl: Babiččina smrt nebyla pro Debendranátha definitivní. Její další zrození bylo pro něho natolik samozřejmé, že ani nepokládal za nutné o něm mluvit.

A tady je snad klíč k onomu překvapivému pocitu radosti ve chvíli pro nás nejméně k tomu vhodné. Pro hinduistu pozemský život smrtí nekončí. Smrt je jen přechodný stav, článek v řetězu znovuzrozování. Kdybychom se na ni i my dokázali podívat takto, jevila by se nám asi v úplně jiném světle. Možná, že bychom vzali na milost i nedostatek pompy, který ji v Indii provází. A snad by i naše hrůza byla menší.

V každém případě bychom pak opravili název našeho rozjímání. Měl by vlastně znít: O posledních věcech člověka v tomto zrození.

Pak by logicky měl následovat článek o zvycích provázejících očekávání nového života a příchod hinduisty na tento svět. Možná, že i bude.