Nelehké dějiny Kašmíru

Kašmírské serpentiny a křižovatky

O současné situaci v Kašmíru referují občas i naše sdělovací prostředky. Podívejme se tedy trochu do jeho minulosti. Pokusit se třeba i jen nastínit vše, co bouřlivým dneškům předcházelo, by však rozhodně nebylo možné na několika stránkách článku. Každá část Indie má svou specifiku a o Kašmíru to platí několikanásobně. Alespoň tedy to podstatné.

Pokud vás zajímá kašmírové oblečení, doporučujeme e-shop s Kašmírovými svetry.

Starou historii Kašmíru podává Kalhanovo obsáhlé dílo Bystřina králů (Rádžataranginí) z 12. století. Podle ní byly v kašmírské společnosti zastoupeny všechny čtyři staroindické varny a množství kast, které se stále dotvářely. Podle všeho však kastovní přehrady nebyly vzduchotěsné. Kalhana se např. zmiňoval o královnách z nízké kasty dómbů, které byly manželkami kšatrijských králů.

V tom se zřejmě uplatňoval vliv buddhismu, který přišel do Kašmíru v době Ašókova panování ve 3. stol. př. Kr. a dominoval kašmírskému kulturnímu životu skoro tisíc let.

Počátkem 8. století se v Kašmíru znovu prosadil hinduismus jako ostatně i jinde v Indii a až do příchodu islámu ovládali kulturní a společenský život bráhmani. Kalhana se zmiňoval o přítomnosti tureckých obchodníků už v 11. století.

Islám v Kašmíru dlouho šířili mírumilovným způsobem súfíové. Vládnoucí dynastie byla hinduistická. První muslimský panovník Kašmíru (1320-1323) byl původem buddhistický princ Rinčhen, který uprchl ke dvoru kašmírského hinduistického krále z Tibetu. K jeho příchodu na trůn napomohla souhra okolností. Za zmínku zde stojí to, že se chtěl stát hinduistou, což bráhmani odmítli. Obrátil se tedy na súfíjského misionáře Saijida Bilála Šáha, který mu rád a ochotně umožnil přestup k islámu.

Jsme v pokušení vidět v této konverzi první kašmírskou křižovatku, avšak byla to jen serpentina, za níž se v Kašmíru objevovalo stále více muslimů. Ještě pár desítek let tu vládla náboženská harmonie.

Na osudnou křižovatku se Kašmír dostal v letech 1389-1413, kdy sultán Sikandar, který svým fanatismem předčil všechny dillíské sultány i Aurangzéba, nejen zničil téměř všechny hinduistické chrámy v Kašmíru, ale postavil hinduistické poddané před volbu: islám, vyhnanství nebo smrt.

Většina se zachovala pragmaticky a volila islám – byli to prakticky všichni hinduisté nebráhmanských kast. Bráhmani nekonvertovali a spolu se zbývajícími buddhisty z Kašmíru odešli. Kdo by tušil, že podobný exodus se bude opakovat o 600 let později? Traduje se, že tehdy ve 14. století zůstalo v Kašmíru pouhých jedenáct hinduistů, všichni bráhmani, kterým se podařili nepřestoupit, a přesto přežít.

O málo později panovník Zainul Abidín (1420-1470) umožnil hinduistům opět žít v Kašmíru. Tehdy se někteří bráhmani vrátili z exilu. Mezi jejich potomky a potomky těch, kteří v Kašmíru předtím zůstali, se udržel odstup až do moderní doby. Obě skupiny jsou endogamní. Kdo však přesně ví, jak je tomu dnes, kdy je zlá doba zase z Kašmíru vyštvala.

Touto křižovatkou ze 14.-15. století je vysvětleno, proč v Kašmíru prakticky neexistuje jiná hinduistická kasta než bráhmani. „Kašmírský bráhman“ nebo „kašmírský pandit“ je v Indii běžný pojem. Od kašmírských bráhmanů odvozovala svůj původ také rodina Néhrúova.

Mughal Akbar pak sesadil posledního nezávislého kašmírského panovníka Júsufa Šáha Čáka a připojil Kašmír k mughalské říši. Na rozdíl od ostatní Indie se proto Akbar v Kašmíru žádné úctě netěší. A snad tehdy se do kašmírské mentality bez rozdílu náboženství vloudila latentní obava, že z nížin hrozí nebezpečí pro „kašmírskost“, která má být pohlcena „indickostí“.

Pravděpodobně proto, že v hinduistické obci v Kašmíru prakticky nebyly zastoupeny profesionální řemeslnické kasty, vytvořil se tam větší odstup mezi hinduistickou a muslimskou obcí. Praktický hospodářský život ovládli muslimové, neboť celou řadu povolání, nezbytných pro fungování společnosti, by bráhmani nikdy nevykonávali a hinduistické složky příslušných řemeslnických kast tu nebyly. Ale asi právě proto, že byli bráhmani v této situaci naprosto odkázáni na služby muslimských kastovitých profesionálních skupin, panoval v Kašmíru náboženský klid a rovnováha.

Už za Abidína si však bráhmani ochotně začali osvojovat perštinu, která byla dvorním jazykem, aby mohli udržovat svou tradici vzdělanosti a vykonávat písařské a další služby, jež rituálně neznečišťují.

Pozdější historie Kašmíru byla po nějakou dobu spjata se sikhským paňdžábským státem Randžíta Sinha, který ve 20. letech 19. století rozšířil svou moc až tam. Po anexi Paňdžábu Brity byl Kašmír dosti nesourodě spojen s Džammú, knížectvím podle legendy založeným v 9. století.

Podle amritsarské dohody z r. 1848 koupil džammúský mahárádža Guláb Sinh kašmírské údolí od Britů za 75 milionů rupií a slib vazalství. To byla další kašmírská křižovatka, a opět ne nejšťastnější.

Lidé, s jejichž osudy se tehdy kupčilo, asi vůbec nevěděli, oč jde. Kupčení s lidmi je a byl zločin proti lidskosti, a právě k tomu tehdy došlo. Jenže: v té době mluvit o lidskosti? Britům to bylo samozřejmě srdečně jedno i šlo přece jen o „domorodce“ – a dotyčný mahárádža si snad ani neuvědomoval, co činí. Vždyť to byli jen poddaní…

V roce 1947 si panující mahárádža přál samostatný stát, nezávislý na Indii i na Pákistánu. Měl to však být stát hinduistický, přičemž na rozdíl od Džammú byl Kašmír převážně muslimský už od 14. století. Hinduistický stát nemohl být muslimům vhod. Přesto ještě začátkem podzimu 1947 mohl v Indii rozervané náboženskými konflikty Gándhí označit klidný Kašmír za „paprsek naděje“ .

V říjnu 1947 vpadly však do Kašmíru s vědomím a pomocí pákistánské vlády ozbrojenci z horských kmenů. Když byli vzdáleni už jen asi 60 km od hlavního města, Šrínagaru, podepsal mahárádža kvapně listinu o připojení k Indii i požádal ji o vojenskou pomoc. Místní boje se změnily ve vojenský konflikt mezi Pákistánem a Indií. Palba trvala do 1. ledna 1949, kdy byla stanovena linie příměří, která rozděluje zemi na dvě části: indický Kašmír a tzv. svobodný Kašmír, ve skutečnosti obsazený Pákistánem.

Aby od té doby nikdy nenastal úplný klid, se postaraly separatistická Osvobozenecká fronta Džammú a Kašmíru a různé fundamentalistické islámské skupiny, podporované z Pákistánu. Válka v roce 1965 tuto situaci nezměnila.

Kašmír je součástí nesourodého svazového státu Džammú a Kašmír. Kašmír, ležící v severní části, je převážně muslimský, Džammú je převážně hinduistický. Ani národnostně není stát jednotný – v Džammú je silná složka Dógrů, k nimž náležela i poslední panovnická dynastie. Ke státu patří též oblast Ladákhu, kde je nejvyšší koncentrace buddhistického obyvatelstva mluvícího ladákhsky.

Kromě souostroví Lakšadvíp je svazový stát Džammú a Kašmír jediný v Indii, kde díky Kašmíru tvoří muslimové většinu, v Kašmíru pak naprostou. Lakšadvíp je však muslimský z 94 %, zatímco Džammú a Kašmír byl r. 1981 muslimský „jen“ z 64 %. Další sčítání lidu se už v tomto svazovém státě nekonalo, což samo o sobě nasvědčuje nenormální situaci. Menšinový syndrom, který se projevuje v muslimské obci po celé Indii, působí i v Kašmíru; paradoxní je ovšem to, že zde jím začala trpět místní náboženská většina.

K menšinovému syndromu patří zejména břemeno víceré identity. Indičtí muslimové jsou občany sekulárního indického státu, jsou příslušníky té které národnosti a jsou členy muslimské obce, která přesahuje zeměpisné, politické i národnostní hranice. Muslimové v Indii snadno upadají v podezření z neloajálnosti vůči Indii, a tím více v Kašmíru, kde je přes uměle vytvořenou hranici jen krok.

Jako mnoho muslimů v celé Indii má i spousta kašmírských muslimů příbuzné na pákistánské straně linie příměří, zvané dnes linie kontroly. Pro ně vsak nemá překročení umělé hranice, kterou si nikdy nepřáli, příchuť nedovolenosti a protizákonnosti.

V 80. letech si stěžoval místní muslimský tisk, že kašmírští bráhmani, tvořící 5 % obyvatelstva, obsadili 25 % míst v kašmírské státní službě a že 90 % míst spadajících v Kašmíru pod indickou ústřední vládu je obsazeno hinduisty, i nekašmírskými. I jestliže jsou tato čísla možná trochu zkreslená, stejně napovídají, že kašmírští muslimové mají k nespokojenosti své důvody. Na druhé straně považovali bráhmani vzdělání vždy za svůj monopol a vždy se neradi smiřovali s postupující vzdělaností muslimské obce. Vždyť se muslimským požadavkům snažili přizpůsobit už za vlády Abidína!

Indická socioložka a zastánkyně lidských práv Madhu Kíšvarová psala v 80. letech: „Budeme- Ii v Kašmíru spíše budovat a posilovat demokratické instituce než se chovat jako okupační síla, Pákistán bitvu o Kašmír pravděpodobně nevyhraje. Kašmírští muslimové se začínají přiklánět k muslimskému pákistánskému státu ani ne tak z náboženských důvodů jako proto, že jim indická vláda nedůvěřuje, protože jsou muslimové. Jinak má pákistánská verze islámu velmi málo společného s dobrotivým islámem, který vytvořili Kašmířané.“

Kašmírští muslimové se během 80. let rozdělili zhruba do tří názorových skupin: jedni chtěli zachovat status quo, druzí si přáli připojení k Pákistánu a třetí, pravděpodobně nejpočetnější skupina, chtěla samostatný Kašmír.

Postoj hinduistů pregnantně vyjádřil kašmírský bráhman, který přese všechno zůstal v Kašmíru i v 90. letech: „Kdyby Pákistán byl sekulárním státem, nevadilo by kašmírským bráhmanům, aby se Kašmír stal jeho částí. Ale v islámské teokracii bychom nemohli žít v důstojnosti a rovnosti.“ Z tohoto důvodu se kašmírští bráhmani stavěli i proti referendu, které podle rezoluce Rady bezpečnosti OSN mělo rozhodnout, kam bude Kašmír patřit. Nikdy se neuskutečnilo.

Aktivity ozbrojenců v Kašmíru prošly různými fázemi a nabyly nového teroristického charakteru, když 21. 8. 1989 došlo ve Šrínagaru k první politické vraždě. Zavražděn nebyl kašmírský bráhman, ale předseda jedné místní organizace státotvorné politické strany Národní konference Džammú a Kašmíru. Následovaly dalekosáhlé nepokoje. Za necelý měsíc byl zavražděn první kašmírský bráhman – místní předák Indické lidové strany, a brzy po něm další. V místní menšinové hinduistické obci se začala šířit hrůza.

V lednu 1990 byla sice nad celým teritoriem vyhlášena vojenská správa, ale během roku začali policisté navštěvovat dům od domu a radit kašmírským bráhmanům, aby se o sebe raději postarali sami, neboť policie jim nemůže zaručit bezpečí. Bráhmanské rodiny dostávaly podivné dopisy, v nichž jim bylo doporučováno opustit Kašmír nebo „čelit následkům“.

Nelze nevzpomenout na středověkou vládu sultána Sikandara, jenže tentokrát se ani nenabízel přestup k islámu jako třetí možnost. Jen během roku 1990 opustilo Kašmír asi 250 000 hinduistů. Rok 1990, kdy došlo k tomuto exodu, se stal tedy další kašmírskou křižovatkou. Tehdejší ministerský předseda Indie V. P. Sinh prohlásil, že je nutno „psychologicky se připravit na válku“.

Válka nevypukla a asi 20 000 hinduistů se tehdy ještě rozhodlo zůstat. Situace se však dál zhoršovala k neúnosnosti, i přes zavedení prezidentské vlády v r. 1994 a přes volby 1996, v nichž zvítězila Národní konference. Exodus pokračoval a během 90. let se k němu připojilo též aspoň 20 000 početných muslimských rodin. Usazují se, kde se dá. Mnozí směřují do Dillí, jako již tolik jiných před nimi z různých konců Indie. Dávají přednost životu kdekoli jinde než v Kašmíru.

Nad všemi představami o budoucnosti Kašmíru převládá únava a touha po klidu. Vždyť věčné přestřelky mezi policií a teroristickými skupinami si jen v první polovině 90. let vyžádaly asi 20 000 obětí na životech, většinou úplně nesmyslných a zbytečných. Situace se pronikavě zhoršila, když pro boj proti indickým jednotkám začali být získáváni zkušení váleční veteráni z Afghánistánu.

Teroristickým útokům padají za oběť civilisté pro podezření ze spolupráce s indickou policií, jiní se cítí ohroženi indickou policií pro podezření ze spolupráce s teroristy. Vynucená spolupráce ostatně není výjimkou; pod pohrůžkou zastřelení nakonec lidé teroristickým skupinkám poskytnou, co je požadováno, a pak přijde policie a na důvody se neptá.. Také ti, kteří z ničeho podezíráni nejsou, bývají terorizováni různými bojovnými fundamentalistickými skupinami i ve věcech každodenního života metodami, které až nápadně připomínají tálibánské. A když nic jiného, může kdykoli kamkoli náhodně zabloudit kulka. To už je dostatek důvodů, aby se Kašmír vylidňoval.

Nepřehledná situace, nesnesitelná pro stále víc a víc lidí, trvá už deset let a vyhrotila se v roce 1999 způsobem, o němž referovaly i naše sdělovací prostředky. Kudy povedou další kašmírské serpentiny a kterým směrem se Kašmír vydá na další křižovatce, těžko říci. Mimoděk se vybavují staré pověry, podle nichž křižovatky byly místy neblahými, kde číhala různá nebezpečí.

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 6/99
Autor: Dagmar Marková
Úvodní foto: Basharat Shah
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.