Hinduista stárne a odchází

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 
Autor: HANA PREINHAELTEROVÁ 
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

Náš “hinduistický seriál” dospěl k závěru. Budiž nám prominuto, že místo od zrození do zrození jsme jej vedli od smrti do smrti. Kruh jsme v každém případě uzavřeli a hinduista v něm bude kolotat dál bez ohledu na to, v kterém místě jsme kruh svým vyprávěním rozevřeli a zase spojili. Kruh zůstává kruhem.

Jak jsme tak při líčení hinduistických zvyků opakovaně a spojitě přecházeli ze společnosti klasické (tedy ještě nedotčené činností reformátorů) do společnosti současné, pohybovali jsme se v rozmezí zhruba dvou set let. Čtenář se tím možná cítil zmaten a má nám to za zlé. Ujišťujeme ho však, že stejně zmaten by se cítil, kdyby hinduisty pozoroval kdesi v Indii vlastníma očima. V mnoha rodinách by se tam setkal se zvyky a vztahy tak nereformovanými, až milo. Současný hinduismus totiž ve svých mravech osciluje v rozmezí daleko širším než dvě stě let, a to nejen v různých společenských prostředích, ale i v jednom každém svém příslušníku. Hinduista sám to většinou nevnímá. To jen Evropana bije do očí střídání “indických” a “evropských” fází v jeho chování. I proto jsme náš “seriál” napsali.

Prohlásila jsem na počátku našeho povídání, že bych chtěla být hinduistickým dítětem. Trvám na tom. Z dalšího života hinduisty, tak jak ho srovnávám s životem středoevropským, bych už však toužila jen po závěrečném údobí.

Hinduistická společnost totiž nepovažuje nejstarší generaci za odpad, který je nutno ne-li zlikvidovat, tedy alespoň uklidit někam, kde by nepřekážel. Stařešinové mají v hinduismu své místo. Důstojné, ba nejdůstojnější mezi všemi věkovými kategoriemi.

Hinduistický stařešina se ovšem také musel chovat, jak vyžadoval Řád. Co to obnášelo? Hned jak procitl, pronesl jméno matky všech hinduistů, zabíječky démonů zla: “Durga, Durga”. Pak vstal, provedl pozdrav Slunci, omyl se, vyčistil si zuby nímovým proutkem, důkladně propláchl ústní i nosní dutinu s nosohltanem, odložil dhótí, v němž spal, oblékl čisté a před rodinným božstvem pronesl obvyklé ranní modlitby spojené s meditací. Následovala koupel v Ganze. Byla-li Ganga příliš daleko, postačila jiná řeka či rybník, ale například čtyři míle nebyla pro zbožného hinduistu žádná vzdálenost. Stačilo mít rodinného rikšáka, který si vážil pravidelného výdělku, a už od rána čekal před domem připraven šlápnout do pedálu či opřít se do táhla své rikši. Když se stařešina s nádobou plnou ganžské vody vrátil, trochu si odpočinul a znovu předstoupil před rodinné božstvo, aby mu nabídl obětní květy, ganžskou vodu a pokrm k osvěžení. Pak tento pokrm, posvěcený božskou energií, sám požil podobně jako křesťané požívají hostii, a rozdal i ostatním členům rodiny. Teprve potom se mohl věnovat světským záležitostem. Ale i v dalším průběhu dne odcházel do rodinné svatyňky – vždy znovu v čistém oděvu a s vypláchnutými ústy a věnoval se obětem, modlitbám a meditacím.

Při žádné z nábožných činností nesměl být rušen, a tak ti, kdo si přišli pro duchovní posilu či pro radu (a museli jít opravdu pešky, aspoň pokud byli v stařešinově dohledu), pokorně čekali, až jim bude dovoleno sejmout mu prach z nohou, přijmout v hlubokém předklonu jeho požehnání a promluvit. Problémy, které mu předkládali, zdaleka nemusely být jen duchovní povahy. Už proto ne, že v hinduismu, jak už víme, je celý “světský” život vlastně nepřetržitým sledem úkolů, které před nás staví Řád, a jejich správné plnění je nejvyšší náboženskou povinností, ať jde o jídlo nebo o společenské vztahy.

K společenským vztahům patří i nadřazenost starších mladším. V hinduismu je vlastně radost stárnout.

Platí to i o ženách. Lamentovali-li jsme nad bezprávným postavením novomanželek, je nyní naší povinností dodat, že s rostoucím věkem jim práv přibývá téměř automaticky, podobně jako u nás za starých dobrých časů téměř automaticky služebně postupovali státní zaměstnanci. Tím “téměř” se u hinduistických žen mínila samozřejmá povinnost povít syna. V současnosti mnohde stačí dcera. Když pak je synovi do domu přivedena nevěsta, octne se jeho matka okamžitě na výsluní osudu. Hinduistická tchyně je tak prestižní společenská kategorie, že nám Středoevropankám nezbývá než závidět. Naše obava, že nás snacha předně bude chtít vystrnadit z bytu a dále zotročit při péci o děti, je v Indii nepředstavitelná. Snacha je tu naopak proto, aby posloužila tchyni (jak, to jsme si už ukázali), a není divu, že se hinduistická matka na snachu upřímně těší.

Pravomoc tchyně v ženské části domu bývala téměř absolutní. Mocenskou insignií jí byl svazek klíčů od spižíren, zásobáren a pokladnic, přivázaný k cípu sárí. Předat svazek klíčů zástupkyni mladší generace – totiž nejstarší snaše – byl v životě velkorodiny akt stejného historického významu jako předání žezla jednou korunovanou hlavou korunované hlavě druhé. Tchyně rozdílela hmotné i finanční zdroje pro denní velkorodinný provoz, tchyně přidělovala práci, tchyně mívala hlavní slovo při rozhodnutí oženit syna podruhé. Důvodem mohla být neplodnost jeho první ženy (pak byla druhá ženitba přímo povinností), nedodržení některého bodu svatební úmluvy (nejčastěji nevyplacení celého věna) nebo prostě touha po dalším věnu a dalším páru pomocných rukou. První žena byla samozřejmě ten poslední, kdo do toho mohl mluvit. Syn ten předposlední.

Indická literatura se hemží postavami despotických tchyní a utištěných snach a my se tážeme, jak mohly být ty tchyně takové, když přece musely mít v čerstvé paměti, jaké to je, být snachou. Mám pro to tři vysvětlení.

Předně: Literatura – podobně jako moderní sdělovací prostředky – se odjakživa zabývá spíše případy katastrofickými než typickými. Já sama mohu říci, že v indických rodinách vídám tak míruplné generační soužití, že bychom si z něho měli brát vzor, třebaže (nebo právě proto, že?) se zakládá na míře povolnosti, která se nám příčí.

Za druhé: Ona se ta despocie mnohdy jeví despotickou jenom nám. Hinduistické snachy a hinduisté vůbec pokládají za přirozené, když o nich rozhoduje někdo starší, a tak je to nebolí.

A za třetí: Je patrně psychologicky zcela namístě, že si lidská osobnost kompenzuje léta ústrku ústrky na někom dalším. Viděno z druhé strany: Každá snacha má reálnou naději, že si v příštím životním stádiu všechno vynahradí.

Já bych však nechtěla být hinduistickou tchyní, nýbrž babičkou. Musela bych sice dopodrobna znát hinduistické báje a znovu a znovu je vyprávět, musela bych být ochotná sdílet své lože s libovolným vnoučetem, které o to bude stát (a stojí o to všechna), ale zato bych si nemusela lámat hlavu, kdo mě nakrmí, až sama nebudu moci a všichni z rodiny budou v práci, a zda strávím své poslední dny v domově důchodců či v léčebně dlouhodobě nemocných. Ne. Zůstala bych tam, kde jsem zvyklá, třeba v koutě, a vychutnávala bych péči potomků. Možná nedokonalou, možná kořeněnou hádkami a výčitkami (kterépak lidské soužití se bez nich obejde?), ale v každém případě povinnou a samozřejmou. Nikoho z potomků by ani nenapadlo, že bych mohla žít sama nebo že by se o mne mohla starat nějaká instituce. Co důležitějšího: Nenapadlo by to ani mne, a tak by mi odpadly výčitky svědomí, že jsem přece jen mohla uvolnit svůj pokoj vnoučatům a nechat si posloužit sociální pracovnicí.

V hinduistické rodině je vyloučeno, aby prarodič žil mimo dům svých dětí. Osaměle žijící Evropané budí v hinduistovi hrůzu a potvrzují jeho přesvědčení, že to se západní společností není v pořádku. Hinduista nevěří, že oddělené žití si mnohdy přeje i starší generace. Já sama jsem opakovaně prožívala muka studu, když jsem svým indickým přátelům vysvětlovala, že moje maminka žije sama, ano, od smrti tatínka úplně sama, na venkově a nechce se přestěhovat do Prahy k nám. “Nechce? Ty to nechceš!” měli mí přátelé napsáno v očích, i když ústa mi zdvořile přitakávala.

Hinduistické babičky a dědečci jsou považováni za jakousi ozdobu rodiny, aspoň tak se mi to jeví vždy, když přijdu v Indii na návštěvu a v předpokoji, kam jsem uvedena, je mezi vitrínkou se suvenýry a ověnčenými podobiznami svatých mužů naaranžován vymydlený prarodič v naškrobeném dhótí či sárí. Cítím, že se čeká, že mu sejmu prach z nohou, a stydím se, že jsem se k tomu nepřinutila. (Při své západní letoře zdravím tímto nejponíženějším pozdravem pouze osoby, jichž si opravdu vážím, ne lidi neznámé). Když jsem pak představena a prarodič počne hovořit, všichni mu nábožně naslouchají, ať pronáší moudra sebepochybnější hodnoty. Babičky mám v těchto chvílích radši. Ty se většinou věcně vyptají, zda jsem vdaná a kolik mám dětí, pak řeknou, že ony ničemu nerozumějí, protože ve světě nikdy nebyly, a nechají mluvit ty, za nimiž jsem přišla. Dědečci však často považují za svou povinnost poučit mě o tom, že Indie je veliká země s tisíciletou kulturou a že bengálština je sladký jazyk. Přejdou přitom většinou do angličtiny (nesladké, indické) a já po několika větách netrpělivě posedávám, zatímco rodina sedí jako přibitá.

Kdysi mi při mém mladickém nerozumu tyto scény připadaly směšné a nepochopitelné. S přibývajícím věkem je začínám chápat, potomků si za jejich trpělivost vážím a dědečkům závidím.

Dlužno ovšem hinduistickým stařečkům a stařenkám přiznat, že jsou krásní, ať jsou oděni v naškrobené dhótí a sárí či v hadrech. Je to krása toho druhu, jakou maloval Rembrandt a jakou já jsem u našich starých lidí viděla naposledy za svého vesnického dětství. Krása, kterou má každý živý tvor, jenž se nebrání otiskům toho, co prožil. Staří lidé v Indii jsou krásní, jak krásné u nás dovedou být už jen staré stromy. Oni i ony stárnou bez okolků, podřizujíce se Řádu.

My u nás se neradi podřizujeme čemukoliv. Neustále se snažíme prosazovat svou. Proti druhým, proti přírodě, proti věku.

S tím věkem to má ovšem své vážné důvody. V našem životním závodě o úspěch a prestiž nemůžeme sami sebe handicapovat vnějšími znaky stáří, jež nás diskvalifikují daleko dřív, než budeme opravdu fyzicky či duševně vyřazeni. A tak si my ženy nanášíme make-up a naše protějšky si přetahují pres pleš zbylé pramínky vlasů. Jak moc se přitom podobáme klaunům, to pochopíme teprve, máme-li možnost dívat se delší čas na staré lidi v zemi, kde stáří není trapná a jakoby nečekaná ostuda, ale přirozený stav, s nímž se počítá a jemuž je v životě dáno důstojné místo.

Když jsme si povídali o čtyřech stádiích dvojzrozeneckého života, poznali jsme hinduistický sklon vzdávat se k stáru světských marností a odcházet do ústraní. Konstatovali jsme také, že v současné Indii je pro liduprázdnou samotu pramálo prostoru. Sanjásinové, kteří se nechávají fotografovat americkými turistkami, nemohou být od světských marností zcela odloučeni.

Lépe je uskutečnitelný jiný ideál: Odejít na některé z posvátných míst, nejraději do Benáresu. To může nejen dvojzrozenec, ale každý hinduista i hinduistka. Bengálština, ten sladký jazyk, má pro to roztomilé slovíčko Kášíbáší (Káší – Benáres, báší – bydlící). Kášíbáší však nemusel mít smrt na jazyku. Mohl mít prostě jenom dost světského pinožení a touhu věnovat všechny své ještě neslábnoucí síly duchovnu. Měl také možnost vrátit se mezi své, aniž by se tím prohřešil proti Řádu, i když tak většinou neučinil.

Něco jiného bylo dopravení umírajícího na břeh Gangy. Tento akt, podobající se svým účelem křesťanskému poslednímu pomazání (zbavit se hříchů a očištěn nastoupit cestu do nebe), byl nevratný. Pozdraví-li se křesťan přijavší poslední svátost, všichni se radují a kněz mu příště ochotně poslouží stejným. Pozdravil-li čerstvý říční vzduch umírajícího hinduistu a on se chtěl vrátit domů, byla to tragédie hrozící zvrátit Řád a dopustit neštěstí na celý rod. Jen obzvláště vzpurní jedinci dopravili ozdraveného rodiče zpět, uložili jej však většinou mimo dům: pod přístřešek pro drtič rýže či pro krávu (pozor, kráva je v hinduismu tvor vážený), avšak oni i celá vesnice se třásli obavami, že se tu děje něco nepatřičného.

Patřičnou a velebnou smrtí na břehu Gangy jsme kdysi začali své vyprávění. Uzavřeme je jiným ideálním příkladem: smrtí uprostřed rodiny, tak jak ji vylíčila naše známá Ášápúrna Debí.

Lakšmíkánta ráno jako obyčejně vykonal koupel, natrhal květy a provedl oběť. Pak zavolal nejstaršího syna: “Řekni všem, aby přišli. Nějak se necítím dobře. Myslím, že už mě volají. Chci vám dát před odchodem ještě pár rad. Nemám na to sice žádné právo, moc jsem toho ve svetě neviděl, ale je tu přece jen věk a zkušenosti…”

Zpráva se rozlétla domem i vesnicí. Nikdo ji neodbyl mávnutím ruky, nikdo se neusmál starcově předtuše. Přišli všichni. Synové, obyvatelky ženské části domu, sousedé.

Na dvoře pod posvátnou bazalkou tulsí ustlali Lakšmíkántovi poslední lože. Ležel na něm rovně, na prsou vlastní rukou psaný úryvek z Bhagavadgíty, který rád recitovával, nad očními víčky a na uších lístky tulsí, pomazané santálem.

Než se okamžik smrti stane minulostí, nemá se hlasitě plakat. Hořekování brání duchu vznést se vzhůru. Ženy jenom pokradmu ronily slzy za staženými závoji, Lakšmíkántova manželka dusila vzlyky cípem sárí.

Přišel Lakšmíkántův nejbližší přítel. “Tak ty odcházíš,” pronesl třaslavě.

Lakšmíkánta se usmál. “Ne, vracím se. Z ciziny domů, od macechy k matce.” Pak pokynul synům: “Vzývejte pána.”

K nebi se vznesly sanskrtské litanie.

Lakšmíkántova víčka se pomalu zavřela. Lístky tulsí přikryly oči. Jen hruď se ještě zvedala a klesala a v rytmu dechu pronášel Lakšmíkánta v duchu boží jména.

Pak se dech zastavil.

Nu což, Lakšmíkánta už měl svůj věk, před smrtí netrpěl a netrápil ani druhé. Že takto odešel, na tom není čeho želet. Tesknit se nemá. Člověk přece přichází na tuto zemi, aby umřel, i když je jeho smrt stejně řádná a bez kazů, jako byl jeho život, co muže být radostnějšího?

Kdo četl úvahy paní Kübler-Rossové o důstojném umírání, musí mít dojem, že snad tuto scénu od bengálské autorky opsala. Jen vynechat tulsí a sárí, a máme tu odchod z tohoto světa přesně takový, jaký bychom si přáli i my.

Ano, západní lékařka a indická spisovatelka se shodují: Je dobré být v životě i ve smrti začleněn mezi své a být přitom součástí Řádu. Hinduismus – na rozdíl od nás – toto kýžené uspořádání odjakživa a stále ještě má.