Hinduista se žení

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 
Autor: HANA PREINHAELTEROVÁ 
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

Vlastně ne. Chyba hned v nadpise. Hinduista se nežení, hinduista je ženěn. Neboť sňatek zdaleka není záležitostí dvou lidí, ba ani dvou rodin, ale dvou rodů, kasty, celé hinduistické společnosti, jejíž složitá architektura přece nesmí být podkopána rozmarem dvou nerozumných individuí.

Už první Árjové, kteří pronikali do Indie pějíce Védy a potírajíce neárje, měli vznešenou představu, že jejich krev – pečlivě rozdělená do čtyř skupin podle společenské funkce nositele nesmí být znečištěna krví “domorodců”. Během dalších tří tisíc let znečištěna byla a všecko se to na indickém subkontinentě za ta léta pěkně promíchalo, což je vidět i z toho, že mezi současnými hinduisty jsou ti nejhrdější a na svoji kastovní čistotu nejcitlivější právě bráhmani jihoindičtí, tedy neárijští Drávidové. Představa o rodové čistotě však kupodivu zůstala neotřesena a sňatek dvou zamilovaných, kteří ji ignorují, je i dnes v městské společnosti neběžný a na vesnici tak výjimečný, že vyvolává komunalistické bouře končící občas smrtí jednoho či obou z netradičního páru.

Nevěsta je krásná...

Nevěsta je krásná…

Láska a klasický hinduistický sňatek jsou totiž pojmy vzájemně nesouvisející. Sňatek (viváha) je společensko-náboženská povinnost, zajištující růst rodu. Láska (káma) je vedle plňení Řádu (dharma) a shromažďování světských statků (artha) jednou ze tří složek správné životní cesty a pro její pěstění až do uměleckých nuancí jsou tu jinší lože než lože manželská. Sňatek, řekla bych, patří spíš do kategorie dharma, případně artha. Myslím, že teprve srovnáním s našimi evropskými ideály a následnou neideální praxí uvedli hinduisté oba pojmy do souvislosti a došli k poněkud výsměšnému lapidárnímu rčení: U vás po lásce svatba, u nás po svatbě láska.

Sňatek je povinnost, ale pozor! Povinnost rodičovská, především otcovská. Je na otci, aby oženil syna či provdal dceru. Potomek, který by zůstal svobodný (jak nepříhodný termín v hinduistickém kontextu!) by byl sice pohrdaným vyvržencem, ale hřích až za hrob – totiž za pohřební hranici – by ulpěl na otci. Legendární zákonodárce Manu vyhrožuje: “Otec neprovdavší dceru před její pohlavní dospělostí bude po smrti v podsvětí pít její měsíční krev spolu se svým otcem a praotcem.” Potrestat takto nechutně nejen sebe, ale i své předky, to si jistě každý rozmyslí. Proto ten kondicionál v předchozí úvaze o neprovdání. Dcera být vdána prostě musí, doslova ať to stojí, co to stojí. Stávalo a stojí to někdy dost. Pro otce neprovdaných dcer existuje výmluvný přídomek, který najdete i ve slovnících: kanjádájagrasta – obtížený povinností provdat dceru.

Nešlo však samozřejmě o pouhé provdání či oženění. Sňatek musel být kastovně řádný. V knížce pana B. C. Boše o hinduistických obyčejích v Bengálsku, do níž při psaní těchto řádků občas nahlížím, je pod nadpisem “Sňatek” věnován svatebním obřadům stejný počet stránek jako vnitrokastovní kombinatorice určující, která podkasta smí být oddána s kterou a za kolik. A to se pan Boš omezuje pouze na bráhmany a kájasthy, dvě nejvyšší bengálské kasty, protože sám pochází z jedné (samozřejmě z té nižší) z nich.

... a ženich je inženýr. Věřte nevěřte, o chlup větší než nevěsta. Rodiče vybrali dobře. Ty dvě dámy jsou jeho sestry.

… a ženich je inženýr. Věřte nevěřte, o chlup větší než nevěsta.
Rodiče vybrali dobře. Ty dvě dámy jsou jeho sestry.

Vhodná partie se hledá všemi dostupnými prostředky. Moderně novinovými inzeráty, dělenými na rubriky podle kast a na další s označením Bez kastovních zábran, Křesťané, Sikhové atd., takže vlastně “mimokastovní” rubriky mají stejnou funkci jako kasty. Tradičně se využívá služeb příbuzných a známých, dohazovačů a dohazovaček. Posledně jmenovaní ovšem občas prováděli podvůdky i podvody (Kecalové jsou všude stejní), od ukázání té nejkrásnější dcerunky a k svatbě přivedení té nejškaredější až po machinace na úrovni trestného činu. Pan Boš uvádí následující kuriózní případ. Omluvte jeho složitost, v kastovních otázkách se jí nelze vyhnout.

Kulíni, nejurozenější mezi bráhmany, se nerovným vnitrokastovním sňatkem propadají až na dno bráhmanské kasty. Takto vzniklá podkasta se nazývá bamšadža. Bamšadžové jsou mezi bráhmany pohrdáni a těžko hledají nevěsty. Musejí za ně dokonce platit, ačkoliv v hinduismu zpravidla platí ženichům otcové dcer. Pro chudé bamšadže proto vznikl v minulém století jakýsi panelový výprodej nevěst druhé a třetí kvality. Děvčata ne zcela prokazatelného rodokmenu se naložila na člun (v Bengálsku, kraji řek, se žije na vodě) a označena nálepkou “Bamšadžovské panny” proplouvala pod dohledem dohazovače vesnicemi s chudými soukastovníky. Ti si za babku mohli koupit kus či dva či tři. Docházelo přitom i k nejhoršímu: laciná nevěsta byla zakuklená muslimka. V jedné rodině to objevili až nějaký čas po svatbě, když mladá paní vyzvala sluhu, aby jí přinesl lampu, a užila pro lampu perského – tedy muslimského – výrazu. Po křížovém výslechu přiznala svůj původ. Strašlivá mesaliance by byla pro celý rod znamenala ztrátu kasty, a tak ji po tajné poradě ututlali. Řešení typické nejen pro hinduisty, ale pro nás chybující lidi vůbec.

Seriózní dohazovač – ghatak se ovšem těší vysoké společenské poptávce a vážnosti. Je také proč. Jeho odborná kvalifikace obnáší daleko víc, než co umí evropský Figaro. Nosí v hlavě složité vzorce kastovních sňatkových vztahů, musí přesně vědět, který si muže vzít kterou bez problémů a co otec které či kterého musí připlatit, chce-li svého potomka postrčit sňatkem o jednu špricličku vnitrokastovního žebříčku výš. Bohaté kulínské rody si držívaly své vlastní ghataky a to už vlastně nebyli dohazovači, ale genealogové. Znali rodokmeny svých chlebodárců až do dob krále Ballála Sena, blahé paměti, který ve 12. století rozdělil bráhmany a kájasthy na kulíny a nekulíny, a byly-li při sjednávání sňatků nějaké kastovní pochybnosti, mívali v nich poslední slovo oni a ne kulínští rodičové.

Předsvatebním vyjednáváním se pokoušejí ubrat na zajímavosti náboženští reformátoři, shlédnuvší se v evropských ideálech, kteří už víc než puldruha století tvrdí, že kastovní hledisko je zavrženíhodné. Oni také přiměli britské vládce země, aby v roce 1923 vydali zákon povolující mezikastovní sňatky a už předtím a potom další zákony, postupně zvyšující sňatkovou věkovou hranici. Dnes se v Indické republice podle zákona dívky smějí vdávat od 18, hoši od 21 let.

Ne, že by zákona všichni dbali, ale v kruzích, s nimiž my Evropané nejčastěji přicházíme do styku, bývají oddavky daleko později než u nás právě proto, že o nich rozhodují rodiče a ne zamilovaní puberťáci. Nestačí vysokoškolský titul, důležitý to parametr na svatebním trhu pro hochy i dívky. Budoucí manžel musí mít i stálé zaměstnání, a má-li je na Západě, podstatně stoupá jeho cena. To všecko vyžaduje čas. Pak muže mít i pleš (což je však u Inda věc řídká) nebo jiné nedostatky způsobené věkem. Rodiče za jeho nepřítomnosti bez problémů vyjednají sňatek výhodný finančně i kastovně (stojí-li o to) a synáček si přijede už jen posadit na hlavu svatební klobouk a pak si odvézt vděčnou ženu do země zaslíbené.

Jaký je svatební obřad? Odpovídá se těžko. V různých koutech Indie různý. Na slonech, v ověnčených limuzínách či rikšách, za kvílivých melodií dřevěné svatební píšťaly či za příšerného rámusu megadecibelových reproduktorů. Jedno je však společné: Je velkolepý, nákladný až za hranici únosnosti, odehrává se večer až v noci a tvrdošíjně se drží tradic. Jeho videozáznamem uvádí novomanžel po návratu do Evropy své západní kolegy v úžas. A to ještě kolegové nevidí, co obřadu zpravidla předchází.

V Bengálsku to většinou vypadá takto: Když si ženichovi příbuzní prohlédnou nevěstu a nevěstini příbuzní ženicha a když obě strany shledají vhodným zjev, vzdělání, chování, finanční situaci i horoskop nového přírůstku do rodiny (což se zpravidla zdaleka nepovede napoprvé), jsou svatební náležitosti stvrzeny obřadem za přítomnosti svědků. Dostaví se k němu v astrologicky příznivý den nevěstini příbuzní do ženichova domu. Tam je čeká hostina a závěrečné klání, při kterém je definitivně určeno věno a výbava. Někdy (ne vždy) se vše sepíše na papír slavnostně potřený rumělkou. Přesně je uvedena nejen výše věna, ale detailně jsou popsány všechny kusy výbavy (sekretář od firmy té a té, almara z nerezavějící oceli, šperky – jmenovitě – o váze a ryzosti takové a takové) a vypočítány všechny předsvatební pozornosti, kterými rod nevěsty obdaří rod ženichův, Ty jsou pak v předsvatební den vypraveny do ženichova domu na ohromných kovových tácech, opletených někdy pozlacenými rýžovými povřísly. Nesou se na nich roztodivné věci. Z jídla například dahí, symbol příznivého osudu, a cukrovinky vyrobené z mléka a zpracované do různých tvarů, třeba motýla, symbolu štěstí, nebo směšného břichatého dědka a babky jen tak pro pobavení. Dále “pozdravné”, to jest sárí pro ženichovy starší ženské příbuzné, a to i pro ty, které jsou vdány mimo dům. I počet kusů “pozdravného” je předem přesně stanoven.

Na setkání se obyčejně dohodne i počet svatebních hostí v nevěstině domě. Náklady samozřejmě nese nevěstin rod, přičemž zástup hostů bývá sta- i tisícihlavý. Není v tom jen furiantství otců. Je tu spíš logické tradiční pozadí: Hinduistický sňatek, na rozdíl třeba od muslimského, není stvrzován psaným dokumentem. Hosté tedy plní funkci svědků. Čím víc jich je, v tím širší povědomost sňatek vejde.

Podobné setkání se pak koná i v domě nevěstině, provázeno rovněž hostinou a stanovením závazku ženichova rodu. Ty se však zpravidla nesepisují a jsou samozřejmě menší o věno. Hostí v ženichově domě v druhé části svatby už bývá také podstatně méně. Zato pozornosti pro nevěstin dům jsou hojnější o dary pro nevěstu a o květy a cukrovinky pro svatební hostinu. Nevěsta kromě toho dostane od ženichových rodičů rybu, jejíž hlavu, pikantně upravenou, musí v předvečer svatby sníst. To aby byla jako ta ryba hodně plodná.

Ale to už jsme se ocitli v předsvatebním dnu. V něm se konával důležitý obřad kurkumové koupele, jež prý měla očistné i zkrášlovací Účinky. V dnešní uspěchané době se koupel zredukovala na potření ženichova a nevěstina čela kurkumovou pastou, a to až ráno dne svatebního, zato ale stále ještě v tradičním obřadním čtyřúhelníku vymezeném banánovými listy. “Kurkumovou koupel” obstarává matka. Bráhman pak ženichovi udělá na čelo santalové znamení za recitace manter a zbytek santalové pasty pošle s výše popsanými dary do nevěstina domu, aby i jí se dostalo posvátné pečetě na čelo, svědčící o tom, že rozhodující obřady jejího života byly započaty tak, jak velí Řád.

Svatební smlouvou, předsvatebními obřady a vyměněním darů se sňatek stává definitivním. Přihodilo-li se v dřívějších dobách, že ženich zemřel dřív, než ve svatební den dorazil do nevěstina domu (v tropech přicházívá smrt náhle a osudově nevhod), bývala nevěsta už pokládána za vdovu a bylo obtížné ji “znovu” provdat.

Ale nemysleme na nejhorší. Teď je konec dvacátého století, osm hodin jednoho zimního večera (jen určitá roční období a určité denní okamžiky jsou pro svatbu blahodárné) a vdává se Maliní, dcera známého bengálského básníka a nakladatele. Ženich a jeho lidé už dávno dorazili v oblacích výfukových plynů a vůni tuberóz, věnčících jejich limuzíny z let padesátých, a nyní sedí v předpokoji, obřadně zdraveni přicházejícími hosty. Na opačném konci domu sedí nevěsta a přijímá požehnání a dary. Je krásná. Přispívá k tomu nejen její křeslo – trůn, opředený tuberózovým baldachýnem, nejen jemně bílé santalové ornamenty na obličeji a rudé linky na dlaních a chodidlech, nejen záplava zlatých šperků a rudý lesk svatebního sárí, ale hlavně jakýsi stydlivě snový výraz, který už dávno chybí nevěstám u nás. On je možná způsoben celodenním půstem nebo utrpením dlouhých hodin čepení, ale možná že se přece jen zrodil z onoho panenského očekávání něčeho nového a úplně neznámého (tím myslím nejen manželské lože, ale samotnou osobu ženicha), něčeho kýženého a řádného, čím její život dojde naplnění. Kromě toho tu snad musí být i závratný pocit panenky v koutě, které osud (tedy osud hinduistické dcery) zaopatřil prince, aniž musela hnout prstem.

My v Evropě všecko naopak. Jednak si musíme samy zaopatřit první poslední, od ženicha po svatební hostinu, a to vyčerpá. A jednak nás nic nového nečeká. Často až příliš dobře víme, do čeho jdeme. Jaký tu tedy snový výraz? Aby nebylo mýlky: Srovnávám poměr nevěst k vdavkům. Nesrovnávám posvatební život. O tom příště.