Ádžívikové a ti druzí

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 6/96
Autor textu: VLADIMÍR MILTNER  
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.
Mahakashyapa při setkání s Adživikou.

Mahakashyapa při setkání s Adživikou. Vlevo vedle Buddhy.

Kdy vlastně počalo vznikat živelné hnutí staroindických šramanů, nesmiřitelných ideologických odpůrců védského bráhmanismu, to přesně nevíme. Historicky sledovat šramany a jejich činnost lze až od doby Buddhovy, kdy se počali organizovat v poměrně stálé skupiny. Tradice sice hovoří o mnohem dávnějších Mistrech, ale v jejich historičnost nemůžeme slepě věřit, protože většina těchto tvrzení byla zřejmě vymyšlena jen proto, aby jednotlivým komunitám dodala aspoň zdání starobylosti a trvalé pravdivosti jejich učení. Vzdalování se lidské společnosti a asketické praktiky šramanů vedly k nepodloženým úvahám, že tato tradice sahá až k civilizaci poříčí Sindhu nebo k šamanům staré střední Asie či k védským Indům pronikajícím do Velké Indie odněkud ze severozápadu. Pokud by tradice potulných myslitelů byla opravdu tak starobylá, pak nicméně myslitelé a filozofové 6. století před n.1. jsou už něco jiného, vezmeme-li v úvahu jednak pokrok vědeckého poznání, jednak společenské a politické změny v tehdejších indických státech. Zvláště významné je v této souvislosti, že historické prameny svědčí o tom, že organizované komunity šramanů jsou proti samotářským jedincům novinkou z přelomu 6. a 5. století, což asi bylo projevem přirozené reakce na centralizační politiku indických států onoho období.

Hlavními a nejrozšířenějšími dobře organizovanými šramanskými filozofickými školami byli tehdy kromě buddhistů ádžívikové či ádžívakové, kteréžto pojmenování znamená něco jako “hledači (zvláštního způsobu) žití”, lókájatové či lókájatikové “zaměření na (tento) svět”, tedy materialisté, dále džinisté, pojmenovaní tak podle svého “budovatele brodu (na onen svět)” Mahávíry zvaného Džina, Vítěz, a konečně adžňánikové, tedy agnostikové.

Ádžívikové představovali velkou školu, kterou založila skupina významných myslitelů v Kóšalsku počátkem 5. století před n. 1. Vůdčí osobností této školy byl Góšála Maskaríputra (Gósála Mankhaliputta), jenž však velmi brzy zemřel. V postatě hlásal fatalismus a byl ctěn co “mlčenlivý mudrc”. Góšála byl uprchlý otrok a svou šramanskou kariéru zahájil daleko od domova, kde ho nikdo neznal. Podle džinistické tradice se narodil nedaleko Šrávastí (dnešní Sahét-Mahét na sever od Fajzábádu), v Nálandě (dnešní Bargáon na severozápad od Rádžgiru) se setkal s Mahávírou a zůstal jeho žákem po šest let. Učil, že neexistuje žádná determinující příčina mravní čistoty ani jejího opaku, nic učiněné kterýmkoli jedincem, žádná sila ani energie, neboť vše je nezvratně řizeno vůlí osudu. Góšála vypracoval systematické třídění všech bytí, bytostí a bytností do mnoha kategorií; mezi ně patří šest “naddruhů” symbolizovaných barvami od nejnepříznivější černé až k nejlepší bílé, jež byla vyhrazena samému Góšálovi a jeho předchůdcům. Uvnitř těchto šesti kategorií naddruhů jsou roztříděni lidé a vůbec bytosti vzešlé z 1 406 000 různých narození. Když projdou sřetězením znovuzrození po dobu 8 400 000 vesmírných velevěků, bytosti vyvíjející se podle záměrů osudu, jejich naddruhy a jejich přirozenost dospějí samovolně ke konci všeho vezdejšího utrpení – a to je teorie očisty skrze převtělování. Ádžívikové hluboce věřili v převtělování, a to tak, že každá individuální duše samovolně prochází řetězcem různých životů až k poslednímu životu potulného ádžívika a k dosažení konečného míru. Ádžívikové ovšem odhadují, že řada převtělování je dlouhá 30 000 000 000 000 000 000 let násobených počtem zrnek písku v korytě řeky Gangy. Jejich škola vypracovala velmi rozsáhlý a podrobný systém věštění a prorokování zejména výkladem snů a jiných osudových znamení. Ádžívikové bývali drženi u královských dvorů co věštci a jasnovidci, avšak oni sami hodnotili svou znalost věcí budoucích a jejich nevyhnutelnost především jako podporu své fatalistické rezignace, jež přináší klid mysli a mír duše. Možnost správné předpovědi, to jest věštby, chápali co nejpádnější důkaz toho, že osud určuje všechny budoucí a nastávající události už předem.

Ve zvláštním souladu s tímto determinismem kráčela ruku v ruce doktrína nečinnosti (akrija) ádžívického mudrce Purány Kášjapy (Púrana Kassapa), jenž zemřel na samém sklonku 6. století před n. 1. Púrana prý utekl od svého pána, u něhož sloužil jako dveřník; cestou ho přepadli loupežníci, obrali ho a zanechali zcela nahého v džungli. Purána se v nedaleké vesnici objevil co potulný šramana a hned tam získal několik přívrženců. To byl příznivý počátek. Purána tvrdil, že jakákoli činnost, ať k dobru či ke zlu, nemá žádnou hodnotu, nemá smysl, a tudíž ani nepřináší žádné následky. Veškeré předpokládané činy lidí, ať dobré nebo špatné, vlastně nejsou žádnými činy a nemají sebemenší vliv na jejich budoucnost. Ádžívikové tedy odmítají mravní příčinnost. Od jiného myslitele Kakudy Kátjájany (Pakudha Kaččájana) přijali ádžívikové učení o prvcích, z nichž se skládá vesmír; tyto prvky jsou nestvořené, nedělitelné, jalové, nehybné a strnulé, nepodléhají žádným změnám ani proměnám a nic neovlivňují a na nic nepůsobí. Jakýkoli čin a jakékoli konání prochází mezi jejich atomy, “tělísky”, bez jakéhokoli účinku, jako by se vůbec nic nedělo. Rozpoltíli meč lebku, nestane se nic jiného, než se od sebe oddělí příslušné atomy. Prvků je sedm druhů: země, voda, žár (oheň), vzduch, blaho, strast a duše.

Lókájata, což možná původně znamenalo “světská”, tedy “přírodní” doktrína, zkoumání přírody, naturalismus, byla škola materialistická. Staroindičtí materialisté stáli vůči ádžívikům v protivě; říkalo se jím také “vyznavači svévole” (jadrččhávádin) a bráhmanští odpůrci je opovržlivě nazývali nástika, totiž “ti co tvrdí, že není”, rozumí se “nic nehmotného”. Hlásali naprostou svobodu, přímo nevázanost, nespoutanou vůli a volně přirozený způsob života. Všechno na světě, co se děje, děje se živelnou a samovolnou činností přírody a každý je obdařen svou vlastní přirozeností. Lókájatikové odmítali mravní příčinnost stejně jako ádžívikové, ale z jiných příčin a na jiném základě: všechny činy a prožitky jsou živelné a samovolné, neurčené a ničím neřízené. Duše ani převtělování, jež by mohly umožnit uplatnění a působnost mravní příčinnosti, prostě nejsou.

Smyslem bytí a cílem snažení živých bytostí je blaho, štěstí – a to podle pevného přesvědčení lókájatiků tkví v co nejvyšším potěšení smyslů, zejména potěšení z mezilidských vztahů. Na rozdíl od buddhistů, kteří tvrdili, že všechno je strastné, a snad i od většiny myslitelů té doby, zastávali lókájatikové názor, že v životě přichází víc blažeností než strastí, že blaho je ovšem svou podstatou nestálé, přechodné, proměnlivé – a v tom je právě jádro věci: stálost a setrvalost je nudná a únavná, zatímco změna, střídání různých stavů v jejich protikladech a odlišnostech je nevyčerpatelným zdrojem potěšení a příjemného vzruchu; vždyť z překonávání obtíží se lze jen radovat. Podle učení této školy se vesmír skládá ze čtyř praprvků: ze země, z žáru (ohně), z vody a ze vzduchu. Žádný pátý praprvek, například éter či prostor, neexistuje. Všechny předměty a jevy jsou vytvářeny různými seskupeními těchto čtyř praprvků a také lidské vědomí je taková složenina různých praprvků smíchaných zvláštním způsobem v živé tělo. Na otázku, jak vzniká vědomí v těle, jež se skládá z praprvků vědomím nenadaných, odpovídá lókájatika Dhíšana, že jako cukr, rýže a voda samy o sobě nejsou opojné, leda smícháme-li je v určitém poměru a necháme-li je zkvasit, což je proces živelný a samovolný, zrovna tak složením čtyř praprvků v určitém vzájemném poměru vzniká po zvláštním živelném a samovolném procesu, to jest po změně kvantity v kvalitu lidské vědomí. Smrtí končí vše, neboť vědomí nemůže existovat bez těla a mimo tělo.

Nejvýznamnějším představitelem lókájatiků v Buddhově době byl Adžita Kéšakambala (Adžita Késakambala), ale ten nebyl považován za zakladatele školy; tím prý byl legendární Brhaspati, učitel bohů. Adžita, prý také uprchlý služebník či otrok, nosil “houni z vlasů” (kéšakambala). Byl to čistý materialista, který odmítal jakoukoli realitu obsahu pojmů bytí a hodnot. Nic, pranic není dáno, stvrzeno, činy dobré ani špatné nenesou žádné plody, neexistuje tento svět ani onen, není matky ani otce. Člověk je sloučenina ze čtyř praprvků, totiž země, ohně, vody a vzduchu, které se, když člověk dospěje svého nejzazšího času, opět rozkládají a navracejí se z jeho těla do svých vesmírných zásobáren; schopnosti, nadání a vlastnosti zemřelého člověka se navrátí do prostoru, pátého praprvku, jejž Adžita na rozdíl od Dhíšany a jiných uznával.

Džinisté vznikli nejspíše odštěpením od ádžíviků pod vedením svého Mistra Mahávíry zvaného Džina. Džinisté věřili jako ádžívikové v migrující věčnou duši, která může dosíci konečného blaha v jakémsi ráji. Na rozdíl od ádžíviků však uznávali svobodu vůle, jež má být horlivě vedena a řízena k dosažení konečné nejvyšší blaženosti. Hlásali zásadu mravní příčinnosti a to, že důsledky špatných činů a hříchů je nutno odčinit přísnou askezí, téměř sebetrýzněním, neboť teprve pak se duše může osvobodit od dalšího převtělování.

Ze všech šramanských škol a směrů byli džinisté nejúzkostlivěji dbalí toho, aby nikomu neubližovali, aby nezraňovali ostatní bytosti a nebrali jim život, byť nechtěně a nevědomky, a aby sami žili zcela neškodně. To ostatně dodržují dodnes. Zastávali zásadu bezmezné snášenlivosti a jejich filozofie by se stručně dala vyjádřit jako “ničeho příliš”, v čemž se blížili buddhistům. Džinisté se brzy rozdělili na dvě hlavní větve, totiž na mírnější “oděné v bílém” (švétámbara) a přísnější “oděné do stran světových” (digambara), to jest nahé. Jejich věroučné zásady se však navzájem lišily pramálo. Nahlížet na věci a jevy lze podle džinistů z mnoha různých hledisek, protože všechno, co existuje, co se stává a co trvá, je tak nekonečně složité, že tomu lze přisoudit nekonečně mnoho jen zdánlivě protikladných přívlastků. Z toho vyplývá, že předmět nazíraný jako jeho jednotlivé prvky, z nichž je složen, je věčný, avšak jako útvar z nich vzniklý věčný není.

Agnostikové (adžňánika) hlásali, že o žádném z námětů, o nichž rozprávějí filozofové, se nelze dobrat nezvratně přesvědčivého poznání. Jako důkazy si vypracovali důmyslný systém logických úniků a vytáček; ostatně se zdá, že jakoukoli argumentaci raději odmítali nemajíce ji v oblibě, neboť prý vyvolává mrzutou náladu, narušuje duševní vyrovnanost a rozrušuje mysl. Dávali přednost tichému přátelství bez disputací. Zdůrazňovali, že různá spekulativní učení, zejména všeliké ty doktríny o povaze duše, si vzájemně protiřečí, jsou zmatené a plytké, vedou ke škodlivým rozhodnutím a k nesprávnému jednání a nakonec vyvolávají výčitky svědomí, čímž opět ruší klid a mír mysli. Vůdčím duchem agnostiků byl v Buddhově době jistý Saňdžajin (Saňdžaja), dost pochybně ztotožňovaný se Saňdžajinem Vairadíputrou či Vérattiputrou (Saňdžaja Bélatthiputta), jehož dva učedníci Šáriputra (Sáriputta) a Maudgaljájana (Moggalána) se přidali k Buddhovi následováni dalšími. Saňdžajin byl skeptik, který odmítal odpovědět na jakoukoli otázku. Diskuse s ním byla nemožná a odpověděl-li vůbec někdy; byla jeho odpověď vzorně bezobsažná. Často se uvádí zkrácená parafráze jedné jeho “odpovědi”:

“Kdybych se domníval, že ano nebo ne, anebo obojí zároveň, řekl bych ti to. Avšak nedomnívám se, že je tomu tak nebo onak, ani obojak. Ani nemyslím, že je tomu jinak.”