Ta-cang-ting – kánon čínských buddhistů

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 9/1987. str. 273  
Autor textu: JOSEF KOLMAŠ 
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

Podle legendy došlo k uvedení buddhismu do Číny v roce 61 n. l. V tom roce spatřil prý chanský císař Ming-ti ve snu zlaté božstvo, což mu bylo vyloženo jako zjevení se Buddhy. Okamžitě byli proto na Západ vysláni poslové, aby zvěděli víc o tomto indickém světci o jeho učení.

Čínský buddhistický kánon

Čínský buddhistický kánon Pchin-ťia-cang z let 1909-13 v Lu Sünově knihovně Orientálního ústavu ČSAV v Praze.

Buddhismus byl však v Číně znám pravděpodobně už mnohem dříve. Netřeba abychom chodili až do 3. stol. př. n. l. a spojovali uvedení buddhismu do Číny s misijní činností buddhistického krále Ašóky. Naproti tomu lze mít téměř za jisté, že první informace o tomto Číňanům neznámém západním učení přinesl do “Říše středu” slavný čínský cestovatel Čang Čchien, když se v roce 126 př. n. l. vracel ze své výpravy do střední Asie. Jisto je, že Buddhova nauka pronikla do Číny přes střední Asii, tj. přes Kašmír, čínský Turkestán a Kan-su. Podél této trasy, nazývané také Hedvábnou cestou, byly postaveny též četné buddhistické kláštery mahájánského i hínajánského směru, v nichž buddhističtí věrozvěsti z Parthie, Skythska, Sogdu a Indie nacházeli uplatnění jako první překladatelé buddhistických textů do čínštiny.

Z doby Chan (206 př. n. l.-220 n. l.) známe v Číně již několik center, kde buddhismus dosahoval poměrně velkého rozmachu. V sídelním měste Luo-jangu existovalo tehdy dokonce jakési buddhistické překladatelské středisko, kde působila již celá řada domácích buddhistů, pomáhajících cizím učitelům s překlady.

Titulní list českého překladu Fa-sienova Fo-kuo ťi (414).

Titulní list českého překladu Fa-sienova Fo-kuo ťi (414).

Rok 355 představuje významné datum v dějinách buddhismu v Číně. V tomto roce bylo Číňanům poprvé oficiálně povoleno zakládat vlastní buddhistické mnišské komunity. Život v klášteře vytvářel ovšem ideální podmínky ke studiu a překládání buddhistických svatých knih.

Po nesmělých začátcích ve 2. stol. n. l. doznalo překládání buddhistických súter velkého rozmachu zejména v 5.-6. století. Překladateli byli skoro výlučně Indové, kterým opět vydatně pomáhali čínští buddhističtí konvertité. Mezi překladateli, kteří se natrvalo zapsali do dějin buddhismu v Číně, byli kupř. Kumáradžíva (čínským jménem Tchung-šou, 344-413), Dharmamitra (Fa-siou, 356-442), Buddhabhadra (Tüe- sien, 359-429), Paramártha (Čen-ti, 500-69), Dharmapála (Chu-fa, okolo roku 550), Dharmagupta (Fa-cang, zemř. roku 619) a další.

Souběžně s překladatelskou činností začala se stále více rozvíjet a prosazovat i původní tvorba domácích buddhistů. První díla čínských buddhistických autorů vznikla už na začátku 5. století a tento trend pokračoval i v následujících stoletích a vyvrcholil v době Tchang (618 až 907).

Čínská Tripitaka

Korejské vydání čínské Tripitaky ze 13. stol. (moderní
reprint ve sbírkách Australské národní knihovny v Canbeře)

S překládáním buddhistických súter a vlastní buddhistickou tvorbou v té době úzce souvisely i cesty čínských buddhistických mnichů k posvátným místům Buddhova pozemského života v Indii. Při tom se realizovaly dva velké kulturní cíle zároveň: objevování a poznávání cizích krajů (cestou do Indie a zpět) a překládání získaných náboženských textů (po návratu do Číny). Fa-sien (asi 334-420) byl z těchto poutníků první, který na své cestě do Indie v letech 399-413 prošel centrální Asií, šest roků pobyl v Indii, kde obstaral potřebné texty, a posléze se přes Cejlon a Sumatru vrátil po moři zpět do Číny. Po návratu sepsal v roce 414 své cenné dílo Fo-kuo ťi (česky Zápisky o buddhistických zemích, 1972) a věnoval se překládání přivezených knih. Z četných jeho následovníku v pozdějších dobách vynikli zejména “kníže poutníků” Süan-cang (na cestách v letech 629-45) a I-ťing (na cestách v letech 671-95), kteří rovněž nesmírně obohatili čínskou překladovou a cestopisnou literaturu a podnítili nový zájem o buddhistické texty, který se pak udržel v Číně i v pozdějších dobách.

Čínský buddhistický mnich, cestovatel a překladatel Süan-cang (600-64).

Čínský buddhistický mnich, cestovatel a překladatel Süan-cang (600-64).

Čínské překlady buddhistických textů se zakládají na jejich původních sanskrtských předlohách. Vzhledem k diametrální odlišnosti výchozího a cílového jazyka – sanskrtu a čínštiny nemohlo při této práci nikdy jít o překlad otrocky doslovný, nýbrž spíše jen o věrné vystižení hlavního smyslu překládaného. Při tom bylo nutno vytvářet doslova za pochodu v čínštině neexistující specifickou buddhistickou terminologii. Postupovalo se zpravidla tak, že specifické termíny sanskrtské se buďto pouze foneticky přepisovaly čínskými znaky (Ánanda – A-nan, bódhi – pchu-tchi, dharma – ta-mo, nirvána – nie-pchan apod.), nebo se pro ně vytvářely samostatné čínské ekvivalenty, např. tchien-kung (sídlo bohů) – dévalóka, siao-čcheng (malý vůz) – hínajána, san-pao (tři klenoty) triratna atd. To také vysvětluje, proč se čínské překlady buddhistických textů tak principiálně liší od ostatní čínské překladové literatury a proč se jim věnuje tak málo místa v dějinách čínského písemnictví. Správně jim porozumět vyžaduje totiž vedle pochopení jejich obsahové náplně také zvládnutí poměrně rozsáhlého specifického lexika. V Číně samé tyto překlady již v začátcích zavdaly podnět k jazykovědným pracím zaměřeným na objasňování buddhistických vlastních jmen a odborné terminologie. Jako příklad můžeme uvést terminologický slovník I-čchie-ťing jin-i (Výklad termínu v sútrách a jejich výslovnost) tchangského autora Chuej-lina (737-820) nebo Fan-i ming-i ťi (Významový slovník přeložených termínů) sungského autora Fa-jüna (1088-1158) a další.

V důsledku toho, že čínský buddhistický kánon v sobě zahrnuje jak texty přeložené ze sanskrtu, tak i hojné původní texty čínské, doznalo i jeho formální uspořádání, v porovnání se způsobem zavedeným v Indii, některých změn. Rozdělení do tří základních oddílů je zachováno (odtud také variantní název pro čínský buddhistický kánon San-cang-ťing, “Tři soubory svatých knih”). Jsou jimi: Ťing (Sútra), Lü (Vinaja) a Lun (Abhidharma), podle potřeby dále dělené na texty mahájánové (ta-čcheng), resp. hínajánové (siao-čcheng). Navíc k nim přistupuje oddíl čtvrtý – Ca, “Různé”, obsahující jednak pozdější díla indických autorů, jednak původní práce čínských (v Japonsku též japonských) autorů. Tento oddíl doznal také v průběhu staletí největších změn a doplňků.

K prvnímu pokusu o uspořádání čínských překladů buddhistických textů do podoby kánonu došlo za císaře Wu-ti z dynastie Liang v roce 518. Texty (v celkovém počtu 2213 děl) měly ovšem tehdy, a ještě dlouho potom, podobu rukopisů, z nichž většina je dnes dávno ztracena. Krátce nato, v letech 533-4, vznikl v říši Severních Wej další kánon, dnes rovněž nezachovaný. Za krátkou dobu vlády dynastie Suej (589-617) byla připravena celkem tři vydání kánonu (v letech 594, 602 a 605-16) a za následující dynastie Tchang dvě vydání (v letech 695 a 730).

Teprve však za Sungů (960-1270) vyšel celý kánon poprvé tiskem (dřevotiskem). Je to tzv. Kchaj-pao-cang, vytištěný v Čcheng-tu v S’-čchuanu (odtud také jeho název Šu-pen, S’čchuanské vydání) v letech 972-83 a obsahující v 480 svazcích 1 076 děl. Po tomto prvním tišteném vydání vyšel za Sungů kánon ještě v pěti dalších vydáních: vydání kláštera Tung-čchan, vytištěné ve Fu-čou v letech 1080-1104 a čítající (s doplňky z roku 1176) celkem 595 svazků; vydání kláštera Kchaj-jüan, vytištěné rovněž ve Fu-čou v letech 1112-48 a čítající (spolu s doplňky z roku 1172) celkem 567 svazků; tzv. Jihosungské vydání S’-čchi-cang, tištěné v Chu-čou (s tiskem započato v roce 1132) a obsahující 548 svazků; vydání Ťi-ša-cang, tištěné v Su-čou v letech 1231-1322 a obsahující 591 svazků; vydání C’ -fu-cang, vytištěné v Chu-čou v letech 1237-52 v 599 svazcích.

Z doby mongolské dynastie Jüan (1270-1368) pocházejí pak vydání Chung-fa-cang, tištěné v Pekingu v letech 1277-94, a Pchu-ning-cang, tištěné v Chang-čou v letech 1278-94.

Z doby Ming (1368-1644) pocházejí vydání dvě: Nan-cang, “Jižní Tripitaka” (Nanking, 1368 až 1393), a Pej-cang, “Severní Tripitaka” (Peking, 1402-24).

Z doby mandžuské dynastie Čching (1644 až 1912) jsou známa tato dvě vydání: z roku 1677 tzv. Kchan-siho vydání a z let 1735-38 tzv. Jung-čengovo a Čchien-lungovo vydání (toto vyšlo ještě jednou v reprintu v letech 1869 až 1870).

V období Čínské republiky (1912-49) vyšel kánon celkem třikrát: v letech 1909-13 vyšel tzv. Pchin-ťia-cang (podle kláštera Pchin-ťia v Šanghaji), připravený podle tokijského vydání – Šukusacuzókjó. Toto šanghajské vydání, obsahující ve 414 svazcích celkem 1916 textů, vlastní Lu Sünova knihovna Orientálního ústavu ČSAV v Praze a je to zatím jediný exemplář čínského buddhistického kánonu v ČSSR. V roce 1923 vyšel v Šanghaji reprint japonského vydání Zokuzókjó. Toto vydání, čítající 150 svazků, bylo znovu přetištěno v Hongkongu v roce 1967. Konečně v letech 1931-35 vyšel rovněž v Šanghaji reprint výše zmíněného sungského vydání Ťi-ša-cang.

V současné době vychází v Čínské lidové republice zatím poslední vydání čínského buddhistického kánonu, nazvané Čung-chua Ta-cang-ťing (čínská Tripitaka), rozplánované do 220 svazků a 4 100 děl (do roku 1986 vyšlo teprve 5 svazků).

Výše uvedený přehled třeba ještě doplnit dvěma vzácnými vydáními čínského kánonu, vytištěnými na teritoriu nečínských dynastií, a sice v kitanské říši Liao v letech 1031-64 (579 svazků) a v džurčenské říši Ťin v letech 1148-73 (682 svazků: toto vydání, nazývané podle místa jeho nálezu v provincii Šan-si v roce 1934 Čao-čcheng-cang, bylo vzato za základ pro přípravu kánonu Čung-chua Ta-cang-ťing, vycházejícího v současné době v Pekingu).

S šířením čínského buddhismu do Koreje, Japonska a Vietnamu rozšířil se Ta-cang-ťing postupně i do těchto zemí.

V Koreji, kde se čínský buddhismus uchytil nejdříve (oficiálně ve 4. stol. n. 1.), došlo k prvnímu tištěnému vydání kánonu za krále Hjondžonga kolem roku 1010, přičemž za základ posloužilo první čínské tištěné vydání Kchaj-pao-cang z let 972-83. Protože však matrice, ze kterých bylo toto korejské vydání pořízeno, byly za mongolského vpádu roku 1232 zničeny, byly připraveny nové, dosud chované v klášteře Häinsa v jihovýchodní Koreji, a tisk podle nich uskutečněn v letech 1236-51 (celkem 639 svazků). Toto druhé korejské vydání, zvané Korjo Täčanggjong, na svou dobu největší, bylo ve zmenšeném formátu reprintováno v Soulu v letech 1957-76, kde také od roku 1965 vycházejí překlady jednotlivých textů do korejštiny.

Za datum oficiálního uvedení buddhismu do Japonska – prostřednictvím Koreje – je považován rok 552 n. l. V období Nara (710-94) zažil buddhismus v této zemi svůj první rozkvět a k roku 750 se také připomínají první opisy kanonických textů v majetku císařské rodiny. Nejstarší čínské tištěné vydání kánonu se dostalo do Japonska v roce 987 a císař Horikawa (1087 až 1107) z něj nechal pořídit přetisk v roce 1102. Další tisky následovaly v letech 1278-88 a 1338 až 1358.

Buddhistický kánon užívaný v Japonsku je čínský kánon San-cang-ťing (japonsky Sanzókjó), resp. Ta-cang-ťing (Daizókjó), sestávající z oddílu Kjózó (Sútra), Ricuzó (Vinaja), Ronzó (Abhidharma) a Zacu (Různé) a obsahující jak díla hínajánská (šódžó), tak mahájánská (daidžó).

Z četných vydání čínského buddhistického kánonu v Japonsku proslula zejména tato: Šukusacuzókjó, zvané též Tokijské (z let 1880-85), ve 418 svazcích. Je založeno na čínských vydáních S’-čchi-cang a Pchu-ning-cang a na druhém korejském vydání Šukusacuzókjó, jak už jsme uvedli, se stalo základem pozdějšího čínského vydání Pchin-ťia-cang. Mandžizókjó, zvané též Kjótské (z let 1902-5, 36 svazků), ke kterému vyšlo v letech 1905-12 pokračování s názvem Zokuzókjó. Velkolepé kritické vydání Taišó šinšú daizókjó (tzv. Taisho Tripitaka v odborné literatuře), vytištěné v Tokiu poprvé v letech 1924-34 (100 svazků) – a reprintované tamtéž v letech 1960-64. Zatím posledním vydáním je Zóho kaitei Nihon daizókjó (Doplněné a revidované vydání japonského buddhistického kánonu), vydané v Tokiu v letech 1973-78 (100 svazků).

Vedle integrálních edicí čínského buddhistického kánonu je v Japonsku známo též několik samostatných výborů z tohoto kánonu v japonském překladu, zpravidla rozšířených o poznámky a komentáře domácích autorů. Nejznámějším z nich je Kokujaku issaikjó (Všechny sútry v národním překladu), vycházející v Tokiu v letech 1928-45 v řadě textů indických (156 svazků) a v řadě textů čínských a japonských (66 svazků).

Rovněž do Vietnamu, počítaného již do regionu jihovýchodní Asie, se dostal buddhismus z Číny a spolu s ním i čínská Tripitaka (vietnamsky Dai-tang). První její opis byl pořízen už v 11. století a v roce 1239 za krále Tran Anh-tona následovalo první tištěné vydání.

Zatímco překlad buddhistického kánonu do dnes již vymřelého jazyka Tangutů (říše Si-sia, 1038-1227) byl pořízen z čínštiny a vydán tiskem v Chang-čou v roce 1302 (pod názvem The Tangut Tripitaka vyšel v roce 1971 v Novém Dillí ve fotoreprodukci), byl překlad mandžuský, představující pouze výtah z čínského kánonu, pořízen teprve v 18. století.

Závěrem uveďme ještě, že k čínskému buddhistickému kánonu existuje celá řada starých i nových katalogů. Nejstarším katalogem vůbec je Seng-jouův Čchu san-cang ťi-ťi (Sbírka poznámek o získávání Tripitaky) z roku 515 n. 1., vyjmenovávající 2213 děl. Za ním pak následovaly tři katalogy z doby Suej (z let 594, 597 a 603), šest katalogů z doby Tchang (nejznámější jsou Tao-süanův z roku 664, c’-šengův z roku, 730 a Jüan-čaoův z roku 800), dva z doby Jüan, jeden z doby Ming a dva z doby Čching.

Z moderních katalogů největšího rozšíření doznaly A Catalogue of the Chinese Translation of the Buddhist Tripitaka, sestavený Japoncem Bunyiu Nanjio v roce 1883 (později několikrát reprintovaný), Alfreda Forkeho Katalog des Pekinger Tripitaka der kgl. Bibliothek zu Berlin (1916) a proslulý Hóbógirin (Tokio 1931 a znovu Paříž 1978), představující podrobný index k standardnímu japonskému vydání Taisho Tripitaka. Vzácné korejské vydání čínského buddhistického kánonu máme nyní detailně zkatalogizováno v práci L. R. Lancastera, The Korean Buddhist Canon (Berkeley 1979), představující zatím poslední katalogové dílo v tomto směru.

Projekt vypracování jakéhosi svodného “Catalogus Catalogorum” čínské Tripitaky, zamýšlený Mezinárodní akademií indické kultury v Novém Dillí, na jehož realizaci by se měli výhledově podílet i českoslovenští odborníci, je zatím pořád ještě ve stadiu úvah.