Oděv buddhistických mnichů v Číně

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 5/2002 str.179 
Autor textu: LUCIE OLIVOVÁ 
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

Buddhistické mnichy odlišovaly od ostatních lidí vyholené hlavy a mnišská roucha zvaná kášája. Smyslem toho nebylo jen lišit se zevnějškem, ale především dát najevo vnitřní životní postoj, neboť jak vyholená hlava, tak prosté roucho symbolizovaly zřeknutí se bohatství a pohodlí. V tomto článku se blíže podíváme na pravidla, vývoj a symboliku řeholního odívání v Číně.

Čínský mnich poutník

Mnich poutník. 10. století, kresba tuší na papíře. Detail. Kresba z tun-chuangských fondů ukazuje mnicha Buddhapáliho, který v 2. polovině 7. století dvakrát přinesl z Indie do Číny posvátné texty. Je nápadné, že v rozporu s platnými příkazy si na náročnou cestu neoblékl kášáju, nýbrž praktický oděv běžného Číňana. Pouze rysy jeho tváře a výrazné strnisko napovídají, že jde o cizince.

Způsob odívání mnichů byl převzat z Indie a čínskému se nepodobá. Mnich a teoreticky i mniška se měli oblékat pouze do roucha zvaného kášája (čínsky ťia-ša nebo též san-i – doslova “trojdílný šat”). Kášája sestávala totiž ze tří obdélníkových dílů: první (tzv. antaravásaka) se omotal kolem beder; druhým (tzv. uttarásanga) se přikrylo levé rameno a paže; třetí (tzv. sanghátí) si mnich přehodil přes sebe, když vycházel na veřejnost. Trojdílný oděv má samozřejmě původ ve světském odívání v Indii, ale buddhismus jej obdařil zvláštními významy. Mohl například připomínat odřeknutí se “tří jedů” (tzn. chamtivosti, zloby a nevědomosti), nebo naopak připomínal trojici buddhů minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Symbolika trojdílného oděvu nebyla kodifikována, a protože se v buddhismu setkáváme s řadou entit složených ze tří komponentů, záleželo jen na řečníkovi, jaký výklad zvolí pro objasnění tohoto způsobu odívání u mnichů.

První dva díly před koncem 9. století v Číně postupně nahradily kalhoty a košile s rukávy, tedy soubor vycházející už z čínských zvyklostí. Třetí, plášťový díl se v podstatě nezměnil. Takovýto trojdílný komplet nosí čínští mniši dodnes.

Zatímco původní trojdílná kášája ze tří obdélníku látky byla jednoduchá, zdají se předpisy o tom, jak mají vypadat její jednotlivé díly, poměrně složité. Například plášťový obdélník, na který se nakonec v Číně soustředila největší pozornost, měl být sešitý z pěti pruhů; jiné spisy uvádějí 5,7,9,13 nebo 15 pruhů. Za obvyklé a celkem jednoduché platilo roucho ze sedmi pruhů; roucho sešité z více jak z devatenácti pruhů by bylo považováno za přestupek. Pečlivě bylo předepsáno, jakým stehem mají být pruhy sešity: nesměl to být steh rovný, protože pruhy představovaly cáry, z kterých se roucho sešilo. Každý pruh byl sešitý z menších kousků, které vypadaly jako záplaty. “Záplaty” mohly být různobarevné, aby byly ještě nápadnější. Těmito detaily upomínal svrchní oděv na asketické ideály mnichova života.

Čínský arahat

Neznámý dvorský malíř, Arhat. Začátek 15. století, barvy na hedvábí. Detail. Na obraze je dobře vidět nefritový kroužek na prsou, který přes stužku spojuje přední díl pláště se zadním. Vzorek na svrchním dílu uttarásanga je malován zlatou barvou; nejspíše zpodobuje brokát s vetkávaným vzorem. Arhat sedí bos v lotosové pozici, zuté látkové boty čínského typu (nikoliv mnišské sandály) má před sebou na kamenné podnožce.

V počátcích čínské sanghy ve 4. a 5. století mívala však kášája jednotnou, nevábnou šedočernou barvu a byla z těžkých, hrubých látek, které mnišské komunitě věnovali její příznivci během speciálního obřadu v předepsaný den. Žádné roucho z těch dob se ovšem nedochovalo, proto se historici opírají o dobové výtvarné nebo písemné prameny. O tom, z jakých materiálů a jakým způsobem se má kášája šít a jakou má mít barvu, bylo napsáno mnoho disputací. Jako jeden z prvních se těmto otázkám věnoval učený mnich Tao-süan z Nan-šanu v 7. století. Rozličnost názoru na věc se ani budoucím pokolením nepodařilo překonat. Dnešní roucha čínských mnichů mívají různou barvu: sytě žlutou, popelavě šedou, purpurovou.

Přestože se mnišská roucha měla zhotovovat z hrubých látek, v praxi se běžně šila i z jemných tkanin, hedvábí nevyjímaje. To vzbuzovalo kritiku a odsouzení; nikoliv s poukazem na luxusní povahu tohoto krásného materiálu, ale hlavně proto, že při výrobě hedvábí přicházejí o život kukly bource morušového. Zmíněný Tao-süan ve svých příkazech také píše o rozporuplném hedvábí: ano, kukly jsou zbavovány života, ale mniši (kteří často v klášterech zaváděli výrobu hedvábí a podíleli se na ní) kukly nejedí, a proto se provinují jen částečně. Upozorňuje také na to, že staré spisy opakují zákaz o pojídání masa, ale výrobu hedvábí nezakazují. Zřejmě si neuvědomoval, že výrobu hedvábí tehdy v Indii neznali. Nikde se však oděvu z hedvábí nezastává, naopak míní, že by mniši, tak jako Buddha, měli nosit kášáju z hrubého materiálu.

Vnější, plášťový díl oděvu čínského mnicha se zajištoval stužkou, taženou zezadu přes levé rameno na prsa, kde se přivázala k dobře viditelnému kroužku z pevného materiálu. Stužka a kroužek byly též předmětem kontroverzí, neboť se o nich nezmiňují starobylé příkazy ohledně mnišského odívání. Jejich nošení zdůvodnily pozdější výklady a apokryfy. V jednom se tvrdí, že nezajištěná kášája mohla sklouznout z těla a zesměšnit mnicha na veřejnosti, takže sám Buddha doporučil, aby se kášája raději spínala… Co se spínacího kroužku (doslova “knoflíku”) týče, již Tao-süan brojil proti kovovým; je však známo, že po celou historii čínského buddhismu se objevovaly i stříbrné nebo dokonce zlaté kroužky.

Čínští buddhističtí mniši

Mniši naslouchají výkladu súter. 10. století, barvy na palmovém listě. Detail. Malba na knižní desce z tun-chuangských fondů ukazuje dva mnichy v mnišském oděvu. Nápadné široké rukávy jsou vlastní čínskému oděvu. Pláště jsou sešívané z “cárů” a “záplat”.

Je paradoxem, že v některých případech kášája naznačovala i prestiž svého majitele. Například roucho v purpurové barvě nebylo možné získat za dynastií Tchang a Sung (618 až 1125) jinak nežli darem od samotného císaře. V 11. století bylo právo prodávat purpurovou kášáju prohlášeno za výsadu státních úřadů, a tak po čase přestalo být odznakem prestiže a stalo se spíše odznakem peněz a konexí.

Jak je náboženskému životu v Číně vlastní, žily tam vedle sebe vždy různé symbolické významy, vztahující se k mnišskému oděvu, ve kterých se odrážely dobové disputace sekt a škol. Vlastní symbolikou obdařil kášáju čchanový buddhismus (zen-buddhismus). Vycházela z legendy, že Buddha Šakjamúní předal své zlatě vyšívané roucho dalším buddhům – převtělencům. Podobně předával čchanový patriarcha svou kášáju nejlepšímu žáku, a tím mu symbolicky předával pochopení dharmy a následnictví.

Mnišské roucho kášája v Číně se v průběhu staletí měnilo, existovalo v různých proměnách materiálu i barev a skrývalo víceznačnou symboliku. Je nepochybné, že obdoby kášáji v Číně nebyly nakonec výsledkem chudoby, náležející mnišskému stavu, nýbrž její pouhou symbolickou reprezentací.

(Zpracováno podle J. Kieschnicka)