Moderní tchajwanská poezie

Moderní tchajwanská poezie a její společenské pozadí

Na slavnostním zasedání u příležitosti 10. výročí založení Chiang Ching-kuova nadace pro mezinárodní vědeckou výměnu (Chiang Ching-kuo Foundation for International Scholarly Exchange), pořádaném Karlovou univerzitou a Mezinárodním sinologickým centrem CCK, významný švédský sinolog prof. Góran Malmquist, dr.h.c. Karlovy univerzity, pronesl přednášku o vývoji moderní tchajwanské poezie a předních představitelích modernismu.

Úvodem konstatoval, že tchajwanská literatura, poezie i próza, ač velmi pozoruhodné, jsou ve světě prakticky neznámé. Seznámil přítomné s projektem, sponzorovaným CCK Foundation, který toto bílé místo zaplní: v roce 2000 vyjde v anglickém překladu antologie 50 tchajwanských básníků. (Paralelně budou vydány i čínské texty.)

Přípravy této reprezentativní antologie se účastní řada předních sinologů a tchajwanský básník Siang Jang. Tato stať, seznamující s koexistencí a soupeřením dvou proudů v tchajwanské poezii 20. století – modernismu a nativismu – je první informací o tchajwanském básnictví v češtině; navazuje na autorčin článek Letmý pohled na 155-157), věnovaný především próze.

Japonská okupace Tchaj-wanu (od r. 1895) uspíšila vytváření silné regionální identity a probouzení národního cítění. To se nejvýrazněji projevovalo v literatuře, zejména v poezii, která se vyvíjela zcela jinak než na čínské pevnině.

Začátkem 20. století bylo na Tchaj-wanu na 2000 soukromých škol, které poskytovaly třiceti tisícům žáků tradiční konfuciánskou výchovu. Zlom nastal po roce 1919; téměř 40 % tchajwanských žáků tehdy přešlo do šestiletých japonských škol. V té době existovalo na sto básnických společností, pěstujících poezii tradičních forem v klasickém jazyce. Básnický projev byl formou kulturního protestu, zejména proti zavádění výchovy v japonštině a v japonském duchu.

Básníkům se nabízela čtyři jazyková media:

• vedle klasické čínštiny to byla
• japonština, v níž byli vychováváni a která jim zprostředkovávala poměrně rychlé seznámení se Západem;
• moderní spisovná čínština (paj-chua), která se stala výhradním jazykem literatury na pevnině,
• a tchajwanština.

Ve 20. letech však nebyla moderní spisovná čínština tchajwanskými literáty příliš akceptována – byla založena na severočínštině, s níž nebyli obeznámeni; dávali přednost tchajwanstině, jejímž základem byl jihofuťienský dialekt. Docházelo ke kurióznímu fenoménu: první moderní básně byly skládány v japonštině, velmi často oblíbenou formou haiku.

Po raném období pokusů o moderní báseň (1921-1931) následoval rozkvět, daný poměrně liberální atmosférou v předválečném pětiletí (1932-1937). Někteří známí spisovatelé a básníci, např. Chuang Š’chuej a Kuo Čchiang-šeng i prosazovali jako jazyk literatury tchajwanštinu, i přesto že neměla ustálenou psanou podobu.

Proti tomu se stavěl propagátor hnutí za moderní tchajwanskou literaturu Čang Wo ť‘ün. Tchajwanštinu odmítal jako příliš rustikální a neelegantní. Debata o povaze jazyka literatury byla reakcí na pokračující japonskou ekonomickou a kulturní asimilaci i projevem úsilí o definování vlastní kulturní identity.

Angažovali se spisovatelé, píšící čínsky i japonsky. Poměrně tolerantní civilní správa tuto debatu trpěla až do nástupu Japonců v Asii roku 1937. Tehdy bylo na Tchaj-wanu zahájeno „hnutí za japonštinu“, spojené se zákazem publikovat v čínštině.

Významnou postavou literárního dění předválečného Tchaj-wanu byl již zmíněný básník Čang Wo ťün (1900-1955), bankovní úředník z Pan-čchiao u Tchaj-pej. Při pobytu v Pekingu roku 1923 navázal kontakt s levicově zaměřenou Asociací tchajwanské mládeže. Po návratu na ostrov se stal redaktorem Tchajwanských lidových novin, kde publikoval své moderní básně.

Uváděl i díla předních spisovatelů z pevniny, Lu Süna, Kuo Mo-že a básnířky Ping Sin. Výhradně čínsky psal básník Jang Chua (1906- 1936), učitel z jižního Tchaj-wanu. Je jedním z prvních modernistických básníků, který psal volným veršem. Byl ovlivněn Thákurem i formou haiku. Roku 1927 v japonském vězení napsal soubor básní Černý příliv, melancholicky laděných a se sociálním podtextem.

Modernost byla pro něho protikladem tradice, krása spočívala v pravdě. Od prvního stadia tchajwanského poetického modernismu je neoddělitelné jméno básníka a literárního kritika Čchin C ’-chaoa (1911-1963), zejména jeho sbírka Má píseň (1935). I jeho pozdější sbírky (Hledání, 1952; Cesta přes most, 1962) došly uznání a byly posmrtně vydány nadací básníkových přátel.

Tchajwanská moderní poezie 20. a 30. let reflektuje všechny evropské směry. Např. básník Jang Č’-čchang (1908), vychovaný v Japonsku, se nadchl pro italský futurismus a francouzský surrealismus, zejména pro Cocteaua a Baudelaira. Založil Básnickou společnost větrného mlýna a od roku 1934 byl šéfredaktorem literární přílohy Nových tchajwanských novin, která sehrála v historii nové tchajwanské poezie neobyčejně důležitou roli.

Jangovy básně došly uznání hlavně v Japonsku, kde jsou vydávány dosud. Jeho nejznámější báseň Horoucí tvář je výrazem citů odmítnutého milence.

V předválečném období byl činný i vlastenecký básník a novelista Laj Che (1894-1943), občanským povoláním lékař. Často bývá nazýván otcem moderní tchajwanské literatury. Jeho nejvýznamnějším dílem je poema o povstání Atayalů (1930), které Japonci potlačili s nebývalou krutostí bombami a plynem. Zahynulo při něm na 900 domorodců.

Protijaponsky zaměřenou poezii psali japonsky básníci sdružení ve Společnosti solných polí, založené roku 1930 v Ťia-li. Tito básníci, píšící paradoxně v jazyce utlačovatelů (v němž ovšem byli vychováni), stavěli na zemitosti tchajwanského venkova, domoviny (siang tchü). Ostře odsuzovali prohnilost okupačních úřadů a bující korupci. Nejznámější z nich byl Kuo Šuej-tchan (1907-1982).

Předčasně zemřelému synovi věnoval elegii Pláč nad rakví (1939). V Písni století se ostře postavil proti válce v Pacifiku. Jeho souputník Wu Sing-žung (1907-1967) v Elegii na můj domov výstižně zobrazil kontrast šťastného života na ostrově v minulosti s utrpením a bídou za japonské okupace. V Rolníkově písni pak vyslovuje povzdech nad tím, že jeho současníci nejsou tak stateční jako jejich předkové. Lin Ťing-liao (1914-1989) v drobné lyrice naznačuje kulturní a citové konflikty mladé generace a rozpory mezi tradicí a moderností.

Od prvních let války na Dálném východě se Japonci soustavně snažili o vykořenění všech projevů čínské etnicity a národního cítění na Tchaj-wanu. Byly zakázány čínské knihy, časopisy i noviny a čínská literární produkce prakticky ustala. Školní výuka probíhala v japonštině, úřední záležitosti mohly být projednávány pouze japonsky. Doporučovalo se, aby se i doma hovořilo japonsky. Rodiny, které tak učinily, byly odměňovány vyššími příděly rýže a masa. Propagovaly se japonské zvyky, japonský způsob odívání a náboženství šintó. Od roku 1942 byli Tchajwanci posíláni do jihovýchodní Asie jako vojáci a dělníci.

Tchajwanskou literární scénu ovládli japonští spisovatelé. Pozitivní bylo působení Nišikawy Micuru, narozeného na Tchaj-wanu. Založil Asociaci tchajwanských básníků (většinou Japonců) vydávající časopis Literární Tchaj-wan. Od Asociace se odštěpili čínští básníci a začali vydávat, rovněž v japonštině, časopis Tchajwanská literatura. Za války to byly jediné dva literární časopisy.

Vydavatelé Literárního Tchaj-wanu chápali ostrovní literaturu jako součást japonské literatury se zvláštním zaměřením na život v kolonii; náměty byly často romantické, až exotické. Naproti tomu spisovatelé kolem Tchajwanské literatury se v rámci možností snažili prosazovat nezávislé tendence.

Řada příspěvků realisticky popisovala tchajwanské zvyky a změny v čínské tradiční společnosti. Někteří spisovatelé se obrátili ke skryté satiře, jiní přistoupili na japonské požadavky a podporovali asimilaci. Po roce 1943 oba časopisy splynuly a posléze zcela přestaly vycházet.

Když byl Tchaj-wan po skončení druhé světové války navrácen Číně, japonština byla zakázána (1946). Ústřední vláda ustavila Komisi pro národní jazyk; ta připravila dvoujazyčné učební materiály v tchajwanstině a spisovné čínštině. Tchajwanština byla zaváděna do škol i do úřadů. Celá generace básníků a spisovatelů, vychovaných v japonštině, se nuceně odmlčela. Tato „ztracená“ generace se výrazněji prosadila až po roce 1960. Někteří její příslušníci strávili první poválečná léta v zajetí, jiní opustili Tchaj-wan. Ti, kteří opět chtěli zaujmout místo v literatuře, byli nuceni věnovat celá léta zvládání čínštiny jako prostředku uměleckého vyjádření. Své básně často sami překládali do čínštiny.

Z představitelů „ztracené“ generace strávil řadu let mimo rodný ostrov básník a pozdější významný prozaik Čchen Čchien-wu (1922). První básně napsal již roku 1939. Následujícího roku byl zatčen pro účast v protestech proti přijímání japonských příjmení, což bylo součástí asimilační politiky. Roku 1942 narukoval do Indonésie a na Timor.

Zde napsal báseň v próze Jaro, kde popisuje přírodní krásy Tchaj-wanu, poničené válkou. Citlivě vnímá historický kontext Číny, osudovost a vědomí smrtelnosti. Poválečná léta tráví v zajateckých táborech v jihovýchodní Asii. Teprve s odstupem tří desetiletí se vrací v básních, uveřejňovaných pod pseudonymem Chuan Fu, vzpomínkových črtách a povídkách k traumatickým válečným zážitkům. Tyto reminiscence ho přivedly k pohledu, oproštěnému od nacionalistického zaujetí.

Básník Wu Jing-tchao (1916-1971), vychovaný čínsky i japonsky, začal psát těsně před vypuknutím války mladické verše o svém citovém životě a dění kolem sebe. Roku 1944 odešel do Hongkongu, kde strávil většinu života. Obdivoval známého symbolistu a imaginistu Taj Wang-šua (1924-1950), s nímž ho pojilo hluboké přátelství i společné básnické krédo. Básnířka Čchen Siou-si (1921-1991) vstoupila do tchajwanské literatury dvakrát: v mládí básněmi haiku a moderními verši v japonštině; v dospělosti, po roce 1960, se prosadila jako první básnířka, jež ovládla čínskou moderní poetiku.

Jediná básnická skupina, která přežila rok 1945, byla Společnost stříbrného zvonku, založená studenty v Tchaj-čungu. Později začali na tchajpejské pedagogické univerzitě vydávat literární revue Příliv. V dubnu 1946 stáli členové této společnosti v čele studentských demonstrací proti brutalitě policie. Vedl je mladý básník Lin Cheng-tchaj. Byl zatčen a časopis Příliv krátce nato zastaven.

Lin Cheng-tchajova (1924, Tchaj-čung) kulturně politická činnost a dílo ztělesňují celý průběh boje o povahu nové tchajwanské poezie v mluveném jazyce. Jako šestnáctiletý se vydal do Tchaj-peje, kde se při studiu přírodních věd seznámil s moderní japonskou poezií i světovou literaturou. Jeho první básnické pokusy v japonštině se zabývají pocity opuštěnosti a ponory do hloubi duše (báseň Sen). Po roce 1948 básní Lin Cheng-tchaj výhradně v čínštině. Jeho tehdejší poezie (básně Zeď, Masér) obsahuje podtext protestu proti společenské nerovnosti.

Společnost stříbrného zvonku se stala svou společenskou angažovaností, antiimperialistickým zaměřením a nativistickým étosem v atmosféře nesvobody a podezíravosti nepohodlnou; po vyhlášení stanného práva v květnu 1947 byla zakázána. V následujících dvou desetiletích je literatura kuomintangským režimem přísné kontrolována a cenzurována. Roku 1950 vzniká z oficiální iniciativy Asociace pro literaturu a umění.

Jejím posláním byla podpora psaní v antikomunistickém duchu a očištění literatury od všech projevů levičáctví a pornografie. V tomto dusném období se Lin Cheng-tchaj, stejně jako řada dalších básníků, obrací k vlastnímu nitru a píše v tónu osamělosti mladých let (báseň Deštivý den).

Zajímá ho i to, jak je vnímání světa strukturováno jazykem. Zabývá se též experimenty s kombinováním literárního a grafického výrazu a vizuálními efekty konkrétní poezie. Soustřeďuje se na formální uspořádání verše, interpunkci a tvar znaků (báseň Proud). Věnuje se i básnickým teoriím a publikuje statě O modernistické škole, Racionalita a lyrika, Čínská poezie a tradice aj.

Roku 1956 Lin Cheng-tchaj spolu s dalším významným modernistickým básníkem Ťi Sienem zakládá Společnost pro moderní poezii. Její členové se hlásí k antitradicionalismu a antikomunismu. Přesto však mnozí z nich byli kuomintangským režimem pronásledováni. V souboru padesáti básní nazvaném Písně bez emocí (1962) modernistická fáze Linovy poezie kulminuje. Modernismus je pro něho v té době jedinou naději k přežití poezie. Kombinuje pojmové protiklady (černý a bílý, láska a nenávist), které jsou mu výrazem životních antagonismů a jejich neřešitelnosti.

V modernistické poezii zaujali významné postavení básníci, kteří přišli s nacionalistickou armádou z pevniny. Nejvýznamnější z nich je Luo Fu (1928, Chu-nan), zakladatel čtvrtletníku Epocha (1954), kolem něhož se soustřeďovaly snahy o vytvoření národní básnické formy. Nejoblíbenější je Luo Fuova cituplná milostná lyrika, nejpůsobivější jsou jeho surrealistické verše s existencionalistickými prvky, do nichž vkládal traumatické zážitky z ostrova Ťin-men, kde působil jako námořní důstojník.

Pobyt v Saigonu (1965) a zkušenosti z vietnamské války vyvolaly u básníka příklon k zenovému buddhismu a přivedly ho k osobitému, východnímu pojetí surrealismu. Ukázky z jeho patnácti sbírek jsou zařazovány skoro do všech antologií současných čínských básníků; bývá nazýván „mágem poezie“. Oživený zájem o modernistickou poezii koncem 80. let přinesl Luo Fuovi Národní cenu za literaturu (1991).

Velký vliv na vývoj modernistické poezie měli i další redaktoři Epochy původem z pevniny, Ja Sien (1913) a Čang Mo (1931), který na sebe upozornil sbírkami Purpurový závoj a Nemelodické básně. I tchajwanský rodák Paj Čchiou (1937, Tchaj čung) měl v 50. letech blízko k modernistům; roku 1959 vydal pozoruhodnou sbírku Smrt mola.

Čang Wo-ťün

Ponuré ticho

Vpekingském prachu
a světle jara
mladý muž z Tchaj-wanu
láskou k domovu se zalyká.
Domove, tisíc mil vzdálený!
Hluboká noc se blíží,
k jasnému měsíci vzhlíží.
Ponurém ticha obklopen,
boha lásky proklíná jen.

Čchen Čchien-wu

Olejomalba

Hledím na obraz, olejem malovaný,
na stěně své cely.
Krajina v zlaté zdři pluje.
O čem to hovoří?
Ztichlá cela tikotem hodin ševelí.
Sny odplyvších dní myslí prostoupí.
Zlato obrysů hor
k domovu láska
a krásy života.
Dětství, je ž dává znamení.
Co je to, dvacet těžkých let?
Pramálo.
Mé srdce dítěte břemeno osudu poznalo.

Z čínštiny přeložila Zdenka Heřmanová

Moderní tchajwanská poezie a její společenské pozadí (I)
Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 6/99, str. 219
Autor: Zdenka Heřmanová
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.