Minulost a současnost Hedvábné cesty

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 9/1996 str.330  
Autor textu: VLADIMÍR LIŠCÁK
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.
Manichejští písaři svatých spisů, kartuš s mladším sogdským písmem. Nález z 8.-9. stol., Qočo v Sin-ťiangu.

Manichejští písaři svatých spisů, kartuš s mladším sogdským písmem. Nález z 8.-9. stol., Qočo v Sin-ťiangu.

Když Marco Polo putoval do Číny, cesta ho vedla i sluncem spálenými jižními okraji pouště Taklamakan (na jihu dnešního Sin-ťiangu) po obchodní trase, známé jako Hedvábná cesta. Poušť Taklamakan vyplňuje rozsáhlou tektonickou proláklinu, známou jako Tarimská pánev, proslulou extrémně vysokými teplotami v létě (až 40°C) a extrémně nízkými teplotami v zimě (-30 °c). Rozpálený písek dosahuje teploty až 65°C.

Dvě větve Hedvábné cesty, na něž se dělí za Tun-chuangem, obcházejí poušť po severním a jižním okraji a v oblasti Kášgaru se opět spojují. Kášgarskou branou od starověku procházela výměna zboží a myšlenek mezi Východem a Západem. Tudy přišel do Číny buddhismus, islám či rané křesťanství, opačným směrem putovalo vzácné zboží, zejména hedvábí. Ve starověku byla oblast centrem vyspělých civilizací. S památkami na ně se dosud setkáváme téměř na každém kroku. Podle místní pověsti byla dnes pustá oblast tehdy tak hustě osídlena, že se dalo projít z Kuče k jezeru Lobnor “po střechách domů”. Severně od jezera Lobnor leží Turfanská proláklina (-154 m), další z významných míst na Hedvábné cestě. Oblast patří k nejteplejším v Číně, neboť průměrná teplota v létě je 32 °c. V červenci se teploty mohou vyšplhat až na nepříjemných 47-48 °C.

Počátky objevování Sin-ťiangu

Sin-ťiang v čínštině znamená “nová hranice” a naznačuje tak poslední velký čínský zábor v centrální Asii směrem na západ. K Číně byl sice definitivně připojen ve 2. polovině 18. století, snahy o nezávislý vývoj se však projevovaly a projevují i ve 2. polovině 20. století. V evropských pramenech se toto území nazývá různými jmény. Ruští a západoevropští autoři 18. a první poloviny 19. století jej nazývali Malé Bucharsko, na rozdíl od Velkého Bucharska, jak se nazývala Střední Asie. Obě Bucharska se v 18. a 19. století nazvala Turkestán, přičemž se často rozlišoval Bucharský (Západní) Turkestán a Východní Turkestán (dnešní Sin-ťiang).

Východní Turkestán byl od 19. století cílem celé řady vědeckých expedic – přirozeně nejdříve ruských, brzy však i západoevropských, amerických, později též japonských a čínských. Z prvních ruských cestovatelů připomeňme Nikolaje Michajloviče Prževalského (1839-1888), který v letech 1870-1885 podnikl čtyři expedice do Východního Turkestánu. Jeho výpravy přinesly řadu významných archeologických objevů při jižním okraji Tarimské pánve.

Mapa hedvábné stezky

Mapa hedvábné stezky

Již v 70. letech 19. století začali do Východního Turkestánu přicházet Britové a Francouzi, kteří mají zásluhu na dalších archeologických výzkumech, zejména starých měst pohrbených v písku pouště. Největším přínosem pro poznání starověkého Východního Turkestánu byly na přelomu 19. a 20. století tři expedice švédského badatele Svena Hedina (1865-1952). Zejména první dvě z nich byly korunovány významnými archeologickými objevy. Při expedici v letech 1894-1897 objevil dosud neznámé město (naleziště bylo pojmenováno Dandan-ujlyk) o úhlopříčce 3-4 km, jehož stavby byly vybudovány výhradně ze dřeva, takže se zachovaly pouze sloupy o výšce 2-3 metry. Na své druhé expedici v letech 1899-1902 Hedin mimo jiné objevil rozvaliny města, známého z čínských pramenů jako Lou-Ian (transkripce místního názvu Króraina). V nich našel kromě různých artefaktů i dřevěné destičky v neznámém písmu, jež bylo později identifikováno jako indické kharóšthí, a čínské dokumenty na papíře a dřevě. Ty se staly jedněmi z nejdůležitějších pramenů pro poznání staré historie východního Turkestánu.

Jedním z nejvýznamnějších badatelů ve východním Turkestánu byl britský archeolog maďarského původu Aurel Stein (1862-1943). Na svých prvních expedicích pečlivě zmapoval zejména naleziště v oáze Nija o rozloze kolem 52 km2. Mezi nálezy v této lokalitě byly “stovky dřevěných dokumentů” v písmu kharóšthí, pocházející z 5. století př. Kr., a množství dalších dokumentů, mincí a šperků. Dřevěné dokumenty tvořily jednak úzké proužky, které nesly běžná sdělení, jednak nepropustné dřevěné “obálky” opatřené voskovou pečetí, jež obsahovaly tajné zprávy. Steinovy expedice odhalily, stejně jako expedice před ním i po něm, četné stopy šíření buddhismu ve východním Turkestánu. Jenom v Dandan-ujlyku odkryl např. 14 staveb, převážně buddhistických chrámů s bohatou sochařskou i malířskou výzdobou.

V dalších desetiletích nesčetné expedice badatelů z různých zemí světa nacházely další a další důkazy toho, že oblast Východního Turkestánu byla kdysi (před změnou klimatu někdy v 8. století) centrem kvetoucích civilizací. V 70. letech počali čínští archeologové znovu objevovat Tarimskou pánev po stopách Hedina a Steina a od roku 1981 začali systematicky publikovat dokumenty z Turfanu.

Východní polovina Tarimské pánve až k jezeru Lobnor byla ve starověku centrem mocného království, známého jako Lou-lan, které kromě stejnojmenného hlavního města na západním břehu Lobnoru zahrnovalo i kvetoucí město Niju. Města jako Lou-lan a Nija vyrůstala podél řek a lemovala tak Tarimskou pánev na jejím jižním, východním i severním okraji. Postupně však vodní zdroje vysychaly, obyvatelé se vystěhovávali a kdysi kvetoucí města začal pokrývat písek pouště. Nija zanikla po 500 letech prosperity ve 3. století po Kr., Loulan o jedno století později poté, co břehy jezera Lobnor ustoupily poušti.

Mumie ukryté v poušti

Již expedice Prževalského odhalily sklepení s dřevěnými hroby, v nichž byla nabalzamovaná těla mužů a žen, která se díky suchosti půdy a vzduchu zachovala ve velmi dobrém stavu. Těla byla vždy oděna do vlněných oděvů, zdobených často zlatými ozdobami. Nejvýznamnější nálezy byly učiněny v oáze Nija na jižním okraji Tarimské pánve a východně od ní.

Příprava ke spálení Buddhova těla. Miniatura z ujgurského textu. Dřevotisk z 9. stol., Turfan v Sin-ťiangu.

Příprava ke spálení Buddhova těla. Miniatura z ujgurského textu. Dřevotisk z 9. stol., Turfan v Sin-ťiangu.

V uplynulých desetiletích vydal písek pouště Taklamakan kolem stovky velmi dobře zachovalých těl mumifikovaných lidí. Na výzkumech se nyní podílejí zejména čínští a ujgurští archeologové. Stáří mumifikovaných těl nalezených v Tarimské pánvi se pohybuje mezi třemi až šesti tisíci lety, tzn., že jejich vlastníci byli současníky neolitických a bronzových kultur východní poloviny dnešního území Číny. Ve vesnici Zaghunluq asi 240 km východně od Nije objevil ujgurský archeolog Dolkun Kamberi hrobku s mumií muže, jemuž bylo asi 55 let, když byl kolem roku 1000 př. Kr. uložen do hrobu. Jeho tělo se dochovalo v téměř neporušeném stavu včetně vousů a vlasů a vlněného oděvu. Na nohách mel vysoké boty z jelenice, připomínající obuv dnešních kočovníků. Výzdoba jeho hrobky napovídá možné spojení s uctíváním indo-íránského božstva Mithry (symbol slunečních paprsků). Spolu s mužem byly pohřbeny tři ženy a blízko i kostra koně. V Zaghunluqu byla nalezena i mumie chlapce, zabalená do vlněného oděvu a umístěná v malé rakvi. Spolu s mumifikovanými těly byly uloženy zemědělské nástroje, pytle na obilí a jídlo podobného složení jako jídelníček dnešních obyvatel Sin-ťiangu. Nálezy svědčí již o usedlém způsobu života těchto raných obyvatel Tarimské pánve.

Při expedici v Lou-lanu v roce 1980 nalezla čínská archeoložka Mu Šun-jing dobře zachovanou mumii ženy s dlouhými světle hnědými vlasy, které lemovaly její kdysi zřejmě krásnou tvář. Radiokarbonová metoda C-14 určila stáří mumie, která se stala populární jako “kráska z Lou-lanu” (ujgursky Kiruran Guzalí), na 3 800 let. Blízko bylo nalezeno jiné mumifikované tělo, u něhož bylo radiokarbonovým testem dřeva rakve určeno stáří na 6 000 let.

Nálezu mumií, daleko předcházejících čínskou (chanskou) expanzi do Východního Turkestánu, ihned využila moderní ujgurská politika k nacionalistickým cílům. Když byla ,,loulanská kráska” vystavena, Ujguři ji prohlásili za “matku našeho národa” a její rekonstruovaná tvář zdobila plakáty nabízející magnetofonové kazety s písní složenou na její počest.

Komu patřila tato mumifikovaná těla? Archeologové uvádějí, že většina z oněch stovek mumií náležela lidem indoevropského původu. Četné vykopávky z doby bronzové umožnují předpokládat rozsáhlé kontakty a migrace z východních oblastí Střední Asie, zejména od poloviny 2. tisíciletí př. Kr. Tomu, že příchod Indoevropanů do Východního Turkestánu se uskutečnil již v době bronzové, nasvědčují nejen archeologické údaje. Před příchodem Indoíránců žily v oblasti kmeny, jejichž potomci jsou známi jako Tochaři. Jejich jazyk patřil k nejstarším jazykům indoevropské rodiny a z pozdější doby máme od nich četné písemné dokumenty a památky materiální povahy.

Současný Sin-ťiang a čínská národnostní politika

Mnoho tisíc let uběhlo od “doby mumií”. Východním Turkestánem za tu dobu prošlo množství kmenů a národů, z nichž některé se zde usadily, jiné směřovaly dále na západ. Území rovněž prošlo různými obdobími nadvlád a dočasné nezávislosti, než bylo definitivně připojeno k Číně. Současní obyvatelé čínského Sin-ťiangu v mnohém čerpají z tisícileté historie, k níž se hrdě hlásí. I když začlenění Sin-ťiangu do ČLR nebylo tak dramatické jako v sousedním Tibetu, národnostní útlak nebyl o nic menší.

Za vlády Čínské lidové republiky byla oblast dlouho nepřístupná, teprve v 80. letech ji čínské úřady zpřístupnily světu. Poslední překážky (vojska na čínsko-sovětské hranici) byly odstraněny po rozpadu Sovětského svazu a otevření hranic v roce 1991. Přesto do rozsáhlých oblastí Sin-ťiangu, zejména v jeho západní části, je omezen přístup, protože je Čína používá pro vojenské účely a jsou zde umístěny také pracovní tábory. Kromě toho v blízkosti jezera Lobnor byla v roce 1964 zřízena jaderná střelnice, v místech, kde kdysi kvetly staré civilizace. Jaderné zkoušky pokračují dodnes. 29. 7. 1996 se uskutečnil poslední jaderný výbuch v ČLR. Přes moratorium, které od roku 1992 dodržovaly USA, Rusko, Velká Británie a částečně i Francie, provedla Čína v průběhu let 1994 až 1996 pět podzemních atomových výbuchů v oblasti jezera Lobnor.

Obyvatelstvo Sin-ťiangu představuje pestrou mozaiku národů a národností, z nichž nejpočetnější jsou Ujguři a Chanové. Vedle nich žijí v severních a západních oblastech i Kazaši, Kyrgyzové, Tádžikové, Mongolové a Sipeové. Většina obyvatelstva vyznává islám. V posledních letech roste státem řízená imigrace Číňanů (Chanů), což vyvolává u místních muslimů nespokojenost. V 80. až 90. letech proto v některých městech, kde měli Chanové největší zisky z hospodářského rozvoje (těžba ropy, uhlí, cestovní ruch), vypukaly příležitostně nepokoje. Z 1,4 miliónu obyvatel Urumči, hlavního města Sin-ťiangu, na 1 milión je Chanů, kteří také zabírají většinu pracovních míst.

Separatistické snahy, vedené Ujgury, se v Sin-ťiangu projevovaly již na počátku 20. století, kdy měl vzniknout nezávislý stát východní Turkestán. Rovněž yýchodoturkestánské republiky, vznikající ve 30. a 40. letech v různých částech Sin-ťiangu, neměly dlouhého trvání. Čínská komunistická vláda upevnila svou moc v Sin-ťiangu v 50. letech, kdy vyhlásila Ujgurskou autonomní oblast Sin-ťiang (1955). Velké protičínské nepokoje, při nichž zahynuly stovky lidí, vypukly v 80. letech v Kášgaru, muslimské baště Sin-ťiangu, a blízkém Aksu. V roce 1990 bylo zabito na 50 Ujgurů a Kyrgyzů v tzv. “kontrarevolučním povstání”. K pumovým atentátům, za něž měli být údajně odpovědni separatisté, došlo v roce 1992 v Urumči a o rok později v Kášgaru. K zatím poslednímu povstání došlo v roce 1995 v Chotanu, když čínské úřady sesadily populárního imáma, kterého obvinily z toho, že podporuje disent.

Ujguři v americkém exilu k politice ČLR v Sin-ťiangu uvádějí, že čínská vláda vysílá migranty do Sin-ťiangu ve velkém množství, aby zajistila většinu pro Chany. Dosvědčují to i prosté statistické údaje. V roce 1949 zde žilo pouze 200 000 Chanů, zatímco v roce 1993 ze 16 miliónů obyvatel bylo 6 miliónu Chanů. Odhaduje se, že v posledních letech přicházelo do Sin-ťiangu na 250 000 až 300 000 Chanů ročně. Počet Chanů je tak nyní téměř stejný jako počet Ujgurů. Masivní migrace Chanů, využívání Sin-ťiangu jako jaderné střelnice a exploatace nerostného bohatství, zejména ropy, jsou tři důvody, které vyvolávají přání nezávislosti na ČLR.

Z ekonomického hlediska má Sin-ťiang mimořádný význam. Pod mořem písku Tarimské pánve se skrývá ohromné moře ropy, jehož hranice se zhruba kryjí s hranicemi pouště Taklamakan. Jiné, menší ropné pole je pod Džúngarskou pouští v severním Sin-ťiangu. Nesmírně bohaté nálezy přivábily zahraniční společnosti na jedno z nejvzdálenějších ropných polí na světě. Zásoby ropy v této ropné pánvi se odhadují na 74 miliard barelů, což je přibližně třikrát tolik než v USA. Se svými 360 úspešnými vrty je hlavním produkčním centrem pole Tarim 4 rozkládající se na stovkách čtverečních metrů a zaměstnávající na 5 000 dělníků. Jednotlivá pole spojuje 520 kilometrů dlouhá ropná cesta končící v Min-fengu, který Ujguři nazývají Nová Nija – na rozdíl od archeologického naleziště (Stará) Nija, ležícího severněji.