Hedvábná cesta a počátky pronikání buddhismu do Číny

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 7/95
Autor textu: VLADIMÍR LIŠCÁK   
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.
Bódhisattva Kuan-jin. Tun-chuang, 10. století? Ze sbírek Bibliotheque Nationale v Paříži.

Bódhisattva Kuan-jin. Tun-chuang, 10. století? Ze sbírek Bibliotheque Nationale v Paříži.

Kan-su – křižovatka na Hedvábné cestě

Když císař Čchin Š’-chuang-ti založil první čínskou říši, pod jeho vládu se dostalo i území dnešní provincie Kan-su (Gansu). Za následující dynastie Chan se císařská moc rozšířila dále na západ a pod chanskou kontrolu se tak dostaly obchodní cesty procházející Střední Asií. Ty se postupně, nejpozději ve 2. polovině 2. století př. Kr., staly součástí Hedvábné cesty (S’-čchou č’ lu), pojmenované po čínském hedvábí, nejdůležitějším exportním artiklu vedle čaje. Významnou spojnicí na Hedvábné cestě mezi Východem a Západem bylo právě území Kan-su, jímž se táhl pás oáz napájený vodami z pohoří Čchi-lien. Čínské zboží, zejména vysoce žádané hedvábí, porcelán a čaj, proudilo na Blízký východ, do Říma a později Byzance, opačným směrem putovalo západní zboží, ale i umění, hudba a tanec, a v neposlední řade i náboženství, v raných dobách zejména buddhismus.

Stará obchodní města na Hedvábné cestě, Tunchuang, Ťiou-čchüan, Čang-jie a Tchien-šuej, se stala centry buddhismu. Buddhistické umění bylo v prvních staletích podporováno zejména vládci státu Severní Wej (386-534), proto podél Hedvábné cesty vzniklo mnoho jeskynních chrámů se sakrálními komplexy indického typu, z nichž nejvýznamnější jsou v Tun-chuangu, který leží na západním konci Kansuského koridoru.

Oblast Tun-chuangu se stala v roce 111 př. Kr., za vlády chanského císaře Wu-tiho, jednou ze čtyř provincií západochanské říše v oblasti Kansuského koridoru. Význam místa podtrhuje i jeho jméno, jež v překladu znamená “prosperující, kvetoucí”. Rozhodující podíl na tom má jeho poloha na průsečíku dvou obchodních cest. V Tun-chuangu se totiž Hedvábná cesta, tato důležitá “dálnice” spojující po staletí Východní Asii s Indií a Evropou, rozděluje na severní a jižní větev, které obcházejí z obou stran Tarimskou pánev v poušti Taklamakan. Taklamakan doslova znamená: “vstoupíš tam a nevyjdeš ven”. Známe ji především díky cestopisu Marka Pola, ale již dávno před ním, ve 4. století, psal o nebezpečích, která číhají na cestovatele přes tuto poušť, čínský buddhistický mnich Fasien:

“V té poušti jsou zlí duchové a často tam vanou horké větry; každý, kdo s nimi přijde do styku, bývá usmrcen a nikdo odtamtud nevyvázne se zdravou kůží … Jedině vyschlé kosti lidských mrtvol ti vyznačují cestu.” (Fa-sien: Zápisky o buddhistických zemích. Přel. Josef Kolmaš. Praha, Odeon 1972).

Fa-sien a jeho souputníci ještě mohli podél cesty nalézt oázy s kvetoucími městy a buddhistické kláštery, které poutníkům přes poušť poskytovaly útulek. Ve 2. polovině 1. tisíciletí však klimatické změny a nájezdy přinutily obyvatele opustit kdysi úrodnou zemi a jejich města a kláštery byly posléze zasypány pískem. Od Fa-sienových dob se poušť Taklamakan mnoho nezměnila. Britská a německá expedice, jež nedávno přes ni přešly pešky ze západu na východ, podaly zprávy až o třistametrových písečných dunách, které museli jejich velbloudi a členové expedic zdolávat.

Nebeský král Vaišrávana. Tun-chuang, datováno 4.8. 947. Ze sbírek Bibliothe'que Nationale v Paříži.

Nebeský král Vaišrávana. Tun-chuang, datováno 4.8. 947.
Ze sbírek Bibliothe’que Nationale v Paříži.

Tunchuangské nálezy

První buddhistické komunity, které většinou tvořili buddhisté přicházející ze Západu (z oblasti dno Sin-ťiangu) byly v Tun-chuangu zakládány od 1. století po Kr. Misionářské aktivity místních buddhistů začaly již ve 2. století, avšak větší úspěch v šíření buddhismu zaznamenali buddhističtí misionáři až ve 3. a 4. století. Tehdy se Tun-chuang stal buddhistickým centrem, kde se soustředili mniši a misionáři ze středoasijských zemí. Ze 4. století také pocházejí první jeskyně s buddhistickými památkami. Prominentním centrem buddhismu zůstal Tunchuang až do 11. století, kdy s poklesem významu Hedvábné cesty klesal i význam tohoto místa. Poslední buddhističtí mniši opustili chrámy v 15. století a Tun-chuang upadl do zapomnění.

Objev pokladu čínských dokumentů, maleb na hedvábí, výšivek a bronzových sošek v tunchuangských jeskyních na přelomu 19. a 20. století byl významnou událostí pro studium asijské kultury vůbec. Nejen pro své množství – bylo objeveno na 60 000 předmětů – ale zejména pro svou jedinečnost. Mnohé z nalezených materiálů jsou primárními historickými dokumenty, jež nebyly nalezeny nikde jinde, a kromě toho se zcela liší od běžných čínských historických pramenů. Proto se studium tunchuangských dokumentů stalo uznávanou vědeckou disciplínou – “tunchuangologií” (v angličtině Dunhuang Studies). Přes skutečnost, že kolem tří čtvrtin sbírky dokumentů je uloženo v evropských institucích, převážná většina článků a knih, jež byly dosud publikovány, pochází z pera vědců z Asie: Číny, Taiwanu a Japonska.

První desetiletí našeho století zaznamenala velký zájem evropských archeologů o odkrytou lokalitu v Tun-chuangu. Švédský archeolog a dobrodruh Sven Hedin se dokonce pokusil o překročení pouště Taklamakan od západu na východ. Jeho pokus byl neúspěšný – z jeho osmi velbloudů přežil jediný a dva z jeho spolucestovatelů rovněž zemřeli. Další archeologové byli opatrnější a poušť obešli, přičemž podél jejich okrajů nacházeli pískem zasypaná sídliště, či podnikali pouze krátkodobé výpravy do jižních a severních oblastí pouště, aby lokalizovali další sídliště podél kdysi tekoucích, dnes vyschlých řek. Mezi nimi byli i Brit maďarského původu Aurel Stein, Francouz Paul Pelliot a Rus Sergej Oldenburg. Tito tři archeologové se vypravili do Tun-chuangu, odkud přivezli zhruba čtvrtinu nálezů do Evropy, kde je dosud uchováván v příslušných institucích v Londýně, Paříži a Petrohradě. Většina zbývajících dokumentů skončila v Pekingu, několik set dokumentů, pocházejících z expedic sponzorovaných hrabětem Ótanim, se nachází v Japonsku, menší sbírky jsou v institucích po celém světě.

Tun-chuang nebyl jediným nalezištěm těchto dokumentů v Tarimské pánvi. Velmi úspěšné byly Steinovy expedice v letech 1900-1916 do lokalit Ni-ja a Lou-lan, jejichž nálezy jsou dnes uloženy v Britské knihovně a v Britském muzeu – přinesly několik tisíc dřevěných destiček a zlomků s nápisy v čínských znacích, tisíce rukopisů v tibetštině a tangutštině a dřevěné tabulky v indických písmech bráhmí a kharóšthí, spolu s dokumenty v chotanštině, ujgurštině, sogdštině a východní turkičtině.

Steinova sbírka uložená v Britské knihovně (British Library) čítá na 28 000 rukopisů (papírové svitky, leporela, šité knihy, dřevěné destičky a tabulky různých rozměrů, rukopisy na hedvábí, kůži apod.). Převážnou většinu z nich tvoří kanonická buddhistická díla, sútry a jejich komentáře a jiné spisy. Primární dokumenty z tohoto období (5.-11. stol.) jsou v Číně prakticky neznámé. Poté, co byly zahrnuty do oficiálních historických análů, podlehly originální zápisky většinou “zubu času”. Tunchuangské rukopisy, na rozdíl od oficiálních historií, psaných dvorskými literáty a ukazujících světský svět, prezentují zcela jiný obraz Číny. Ukazují, vedle každodenního života, Čínu prostoupenou náboženstvím – převážně buddhistickým – mnichy a mniškami, kláštery a domácími i veřejnými obřady, svět, v němž světská literatura a klasické spisy hrají pouze druhořadou roli. Zatímco konfuciánských spisu je v tunchuangských nálezech pouhá hrstka, většina zbývajících dokumentů má alespoň odkaz na buddhismus, taoismus, kláštery, mnichy či náboženské obřady. O rozsáhlosti Steinovy sbírky si můžeme udělat představu z následujícího údaje: v roce 1990 byla v Čcheng-tu publikována faksimile nebuddhistických tunchuangských rukopisů z britských sbírek, která obsáhla čtrnáct svazků.

Od první poloviny 90. let tohoto století probíhá mezinárodní projekt na kompletní zpracování celého tunchuangského nálezu historických dokumentů. Za účasti vědeckých institucí z Londýna, Petrohradu, Berlína a dalších má být vybudována rozsáhlá databáze, jež by poprvé od 90. let minulého století, kdy byly tunchuangské dokumenty objeveny, shromáždila opět všechny rukopisy.

Západní kraj a první kontakty Číny s buddhismem

Dějiny pronikání buddhismu do Číny jsou těsně spjaty s dějinami států a státečků na obou větvích Hedvábné cesty a dále na západ. V čínských dějinách je tato oblast označována od 2. století př. Kr. jako Západní kraj či Západní kraje (Si-jü). První zmínka se vztahuje k roku 177 př. Kr., kdy hunský vládce (šan-jü) Mo-te (též Mo-tun) zaslal chanskému císaři Wen-timu dopis, v němž mimo jiné uváděl, že dobyl “Lou-lan, Wu-sun, Chu-sie a 26 sousedních zemí”. V té době již tato oblast byla pravděpodobně zasažena šířením buddhismu, který úspěšně pronikl přes Kašmír a Gandháru do Baktrie v 1. polovině 2. století př. Kr. Kolem roku 130 př. Kr. Baktrii dobyly kmeny Ta Jüe-č’, vytlačené Huny z oblasti dnešní provincie Kan-su, které brzy vybudovaly mohutnou říši, později známou jako kušánská říše. Její panovníci, zejména Kaniška (asi 78-144), horlivý propagátor buddhismu, umožnili úspěšné pronikání buddhismu do čínské Střední Asie a dále do Číny.

Počátky čínských styků se Střední Asií jsou spjaty s misemi císařského vyslance Čang Čchiena do středoasijských států Ta-wan (též Ta-jüan, Fergana?, Sogdiana?), Ta-sia (Baktrie), An-si(Parthie), Ta Jüe-č’, Kchang-‚ťü (Sogdiana?, blízko dnešního Samarkandu), Wu-sun mezi lety 128 a 119 př. Kr. Jeho emisaři snad došli až do severní Indie, jejíž jméno Šen-tu (snad ze Sindhu?) se v této souvislosti objevuje již v S’ma Čchienových Historikových zápiscích. Čína se tak poprvé dostala do styku s oblastmi, jež později hrály důležitou roli v pronikání buddhismu na východ.

První datovatelné kontakty západochanské říše s buddhistickým učením se vztahují k 1. roku éry Jüan-šou císaře Aj-tiho (2 př. Kr.), kdy Číňan jménem Ťing Lu údajně obdržel několik súter od vyslance panovníka Ta Jüe-č’ a zaslal je císařskému dvoru. Vzhledem k frekventovaným stykům, které existovaly mezi Čínou a středoasijskými státy, popřípadě severní Indií, již nejméně od 2. století př. Kr. to pravděpodobně nebyl první kontakt s buddhismem. Pouze se nezachovaly přímé písemné zmínky i výše uvedený údaj pochází až ze 4. století. Kontakty s buddhistickou Indií byly nejspíše zprostředkovávány státy Ta-sia a Ta Jüe-č’ prostřednictvím indo-řeckých (řecko-baktrijských, 2. století př. Kr.-l. polovina 1. století po Kr.) a indo-skythských (od 1. poloviny 1. století po Kr.) dynastií, které ovládaly severovýchodní Indii.

Podle čínské buddhistické tradice se za rok příchodu buddhismu do Číny považuje 10. rok éry Jung-pching císaře Ming-tiho (67/68 po Kr.), kdy do hlavního města Luojangu přišli z území Ta Jüe-č’ na pozvání chanských vyslanců dva misionáři původem ze střední Indie Kášjapamátanga a Dharmaratna. Císař dal pro ně zřídit východně od Luo-jangu klášter Bílého koně (Paj-ma-s’), který je tak nejstarším dosud fungujícím buddhistickým klášterem v Číně. Klášter byl zřízen na místě, kde se podle legendy zastavili bílé koně, na nichž oba misionáři přijeli.

První překladatelé buddhistických súter do čínštiny

Kášjapamátanga a Dharmaratna jsou považováni za první překladatele buddhistických spisů do čínštiny, z jejich díla se však dochovala pouze Sútra o 42 článcích (S’-š’ -er čang ťing), kompilace vybraných částí z různých súter, dávající nebuddhistům obecnou informaci o buddhistickém učení. O další činnosti v klášteře Bílého koně v následujících sedmdesáti letech nevíme prakticky nic. Pro časté boje s Huny, proti nimž byly vedeny velké vojenské akce, byly zřejmě styky se střední Asií načas přerušeny. Až od poloviny 2. Století začali do Číny přijíždět buddhističtí misionáři pravidelněji.

První z nich byl An Š’-kao (Lókóttama?), původem parthský princ, který přibyl do Luo-jangu kolem roku 144 a obnovil tradici kláštera Bílého koně. Spolu se svým krajanem An Süanem a čínským šramanem Jen Fo-tchiaem založil překladatelskou školu a následujících dvacet let se věnoval překládání buddhistických textů do čínštiny. Během politických nepokojů za císaře Ling-tiho (168-169) An Š’-kao opustil hlavní město a odešel do jižní Číny. Jeho další osud je neznámý, podle některých pramenů byl cestou zavražděn.

Dílo An Š’-kaa a jeho spolupracovníků je úctyhodné. Počet děl připisovaných samotnému An Š’-kaovi se pohybuje mezi 35 a 176, většinou hínajánových textů. Ne náhodou je proto považován za největšího z raných překladatelů buddhistických súter.

Zajímavý je rovněž pohled na etnické složení nejbližších An Š’-kaových spolupracovníků, mezi nimiž se již objevují i Číňané (Jen Fotchiao). Najdeme mezi nimi Partha (An Süan, původně obchodník, později zvolil náboženskou dráhu), dva překladatele indo-skythského původu (Lókakšéma a Č’ Jao), dva sogdského původu (Kchang Ťü a Kchang Meng-siang) a tři Indy (Ču Fo-šuo, Ču Ta-li a Dharmapala). Původ raných buddhistických misionářů se obvykle dá poznat již z jejich čínských jmen, kde An označuje parthský původ (An-si = Parthie), Č’ indo-skythský původ (od Ta Jüe-č’), Kchang sogdský původ (Kchang-ťü = Sogdiana) a Ču často původ v severní a střední Indii (Tchien-ču).

Závěrem

Pro období raného pronikání buddhismu do Číny je typické, že všichni misionáři, včetně indických, přicházeli “ze Západního kraje”, tj. z čínské Střední Asie, po Hedvábné cestě. Význam první překladatelské školy podtrhuje fakt, že za prvních sedm desetiletí po příchodu An Š’-kaa a jeho spolupracovníků do Luo-jangu (148-220 po Kr.) bylo přeloženo několik set buddhistických děl, z nichž však většina byla ztracena v neklidných dobách do roku 730. Díla, jež se do tohoto roku zachovala, jsou uložena v různých vydáních čínské Tripitaky. V České republice jsou k dispozici dvě vydání: edice Pchin-ťia (Šanghaj 1911-1913) v Orientálním ústavu Akademie věd České republiky a reprint japonské moderní edice Taišó šinšú daizókjó (Tokio 1924-1934), uložený v Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Jak jsem se již zmínil, buddhistické náboženství v té době přitahovalo i Číňany, čehož důkazem je áčárja Jen Fo-tchiao mezi spolupracovníky An Š’ -kaovými. Jeho následovníci v raném období přijímali vedle hínajánových spisů, které on přeložil, i mahájánové sútry. Tak byl položen základ výlučně čínského buddhismu, v němž oba směry, v Indii vzájemně nesmiřitelně soupeřící, byly pojaty do jednoho Buddhova učení.