Süan-cangova cesta do Svaté země buddhismu

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 6/1996 str. 210 
Autor textu: JOSEF KOLMAŠ 
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

V jedné z jeskyní v Tun-chuangu na starobylé Hedvábné cestě z Číny do centrální Asie je možno spatřit vyobrazení indického slona a čínského buddhistického mnicha. Jak se tam, tak daleko od Indie, vlasti slonů, tato nástěnná malba octla? Koho představuje mnich kráčející za bílým slonem?

Süan-cang

Süan-cang na své pouti

O tom, kdo tuto fresku maloval, se můžeme dnes jen domýšlet. Avšak co k jejímu vytvoření neznámého umělce inspirovalo, můžeme snadno doložit. Víme-li, že indický buddhismus pronikl do Číny ze západu, pozemní cestou vedoucí právě přes Tun-chuang, jak o tom vydávají svědectví tamější “Jeskyně 1 000 buddhů” – Čchien-fo-tchung, musíme se v případě vyobrazení mnicha v doprovodu slona obrátit k dochovaným zprávám o životě a cestách čínského buddhistického “knížete poutníků”, Süan-canga.

Süan-cang ovšem nebyl ani první, ani poslední čínský buddhistický mnich, který se vydal do Indie za poznáním míst Buddhova pozemského života. Již na přelomu 4. – 5. stol. navštívil Indii jiný čínský buddhista, Fa-sien, který nám o své cestě zanechal cenné Zápisky o buddhistických zemích (česky v nakl. Odeon, Praha 1972; 2., doplněné vydání v nakl. Aurora, Praha 1995). Süan-cangova epochální výprava, uskutečněná v letech 629-645, spadá do doby nově nastupující dynastie Tchang. Bylo mu 29 roků, když se vydal na dlouhou pouť do ,,138 zemí” centrální Asie a Indie. Jeho novodobý portrétista nám ho na svitkové malbě představuje jako typického Číňana ze severu – vysoké robustní postavy, s hustým tmavým obočím, oblečeného ve volném cestovním šatu, s krosnou knih na zádech překrytou roztaženým slunečníkem, s oháňkou v ruce k odhánění dotěrného hmyzu a v rázném pochodu (viz reprodukci na str. 213).

Süan-cang, vlastním jménem Čchen I (600-664), se obeznámil s mnoha filozofickými školami čínského buddhismu a byl nemile překvapen tolika jejich vnitřními rozpory. Aby se zbavil pochybností, vydal se v roce 629 do Indie, kolébky Buddhova učení, aby se přímo na místě dobral pravdy. Jeho odchod z Číny proběhl ve vší tajnosti, neboť úřady mu z jakýchsi důvodů nedaly k cestě povolení. Proklouzl tedy pohraničním strážím za hluboké noci, doslova jako pašerák.

Svou pouť započal v Čchang-anu (dnešní Si-an), odkud ho vedla cesta podél trasy Hedvábné cesty do Jü-menu (Nefritová vrata) a dále do významného karavanního střediska Cha-mi. Začátek cesty se udál za dramatických okolností, při nichž přišel poutník málem o život. Jako by tušil hrozící nebezpečí, stačil se v noci probudit zrovna v okamžiku, kdy se k němu s nožem v ruce blížil jeho vlastní průvodce, kterého si najal na cestu. Útočník se vkrátku vytratil a Süan-cang se rozhodl pokračovat do Cha-mi sám. Cestou pouští však zabloudil, navíc ztratil vak s vodou, a tak byl nucen pět nocí strádat žízní. Pln zoufalství se obrátil k Bohyni milosrdenství Kuan-jin a bez ustání odříkával verše oblíbené sútry “Srdce”. Jako zázrakem přišel následujícího rána déšť, který svlažil vzduch a přinesl poutníkovi i jeho polomrtvému koni osvěžení. Po dalších dvou dnech Süan-cang šťastně dorazil do Cha-mi, města proslulého sladce šťavnatými melouny. Tam se setkal s posly turfanského krále, k němuž se již donesla zpráva o jeho příchodu. Král byl čínským buddhistou tak nadšen, že ho nechtěl od svého dvora propustit. Süan-cang se však nedal od své mise odradit a na protest proti královu rozhodnutí vyhlásil hladovku. To krále natolik obměkčilo, že se nakonec stal jeho dánapatim (dobrodincem). Aby ulehčil jeho cestování, vystavil mu doporučující listy pro panovníky podél další jeho trasy a bohatě ho podaroval zlatem.

Süan Cangova cesta - mapa

Mapa Süan Cangovi cesty po Indii.

Nyní měl Süan-cang před sebou poušť Taklamakan a Tarimskou pánev a za nimi “Nebeské hory” – Tchien-šan, oddělující svým obloukem Čínu od střední Asie. Přechod jejich širokého hřebene mu a jeho skupině zabral celý týden, během něhož přišel o 14 mužů z doprovodu a polovinu výbavy na cestu.

Po zdolání Tchien-šanu dorazila prořídlá skupinka k jezeru Issyk-kul, odkud pokračovala přes Samarkand, Taškent a “Železná vrata” (čínsky Tchie-men) do Afghánistánu. Tady navštívili Bámiján, místo známé kolosální Buddhovou sochou, o níž víme právě ze Süan-cangova popisu.

Při přechodu Hindúkuše skupina zabloudila a našla se znovu až po patnácti dnech nedaleko od dnešního Kábulu. Odtud pak pokračovala přes Chajbarský průsmyk do Péšávaru v starověké Gandháře. Zde se poutníci nezdrželi slz při pohledu na klášterní zříceniny, jež zde před dvěma sty lety zanechaly nájezdy Bílých Hunů. Ty zasadily smrtící ránu velkým buddhistickým centrům v Gandháře.

V sousedním Kašmíru se potom Süan-cang zdržel dva roky, aby se zdokonalil v indickém jazyku a filozofii. Za návštěvy kterési místní památky buddhistického kultu padl spolu s družinou do rukou banditů, kteří ho chtěli obětovat bohům. Süan-cang požádal o poshovění, aby se mohl před smrtí pomodlit k Maitréjovi, “buddhovi příštího věku”. Když přednášel svou modlitbu, obloha se náhle zatáhla a zvedl se prudký vítr. To bandity tak vyděsilo, že zkroušeně prosili Süan-canga o odpuštění.

Tímto dramatem skončil Süan-cangovi druhý úsek cestování a započal se jeho patnáctiletý pobyt ve vlastní Indii, spojený s intenzivním studiem sanskrtu, buddhismu a návštěvami památných míst buddhistického kultu. Zavítal především do Lumbiní (dnes v Nepálu), místa Buddhova narození; dále navštívil Sárnáth, kde Buddha pronesl své první kázání věnované učení o “střední cestě” – o cestě mezi životem ve světských radovánkách a životem v odříkání; Bódhgaju, kde Buddha pod posvátným fíkovníkem dosáhl osvícení; a nakonec vyhledal i místo Buddhova skonu v Kušinagaře.

Süan-cangovy intelektuální sklony a zvídavý duch ho nemohly nezavést do Nálandy, slavného klášterního učiliště středověkého indického buddhismu, místa vášnivých sporů a disputací mahájánských filozofů. Tady prožil za tří pobytů, přerušovaných pouze návštěvami dalších míst v Indii, celkem pět let a idealistické nauky indických metafyziků si ho doslova podmanily.

K Süan-cangově pobytu v Nálandě se vztahuje také dodnes tradovaný spor o něho mezi Haršavardhanou (606-647), králem v severní Indii, a ásámským králem, z nichž každý chtěl mít učeného čínského mnicha pro sebe. Haršavardhana rozepři vyhrál a ásámský král, jehož byl Süan-cang právě hostem, musel k němu, jako mocnějšímu, čínského buddhistu osobně doprovodit. Haršavardhana uspořádal tehdy v přítomnosti vládců osmnácti vazalských zemí a 3 000 buddhistických mnichů a 2 000 džainistů a hinduistů veřejné filozofické klání, aby se pochlubil učeností a skvělostí svého cizího hosta. Oba králové se dostavili k disputaci oděni na způsob indických bohů. Süan-cang a čelní mniši byli přineseni v palankinech anebo přijeli na slonech. Všude vlály prapory vítězství. Filozofická disputace byla prý tak bojovná a vášnivá, že se při ní Süan-cang octl dokonce v nebezpečí života, když v jejím průběhu kterousi místní svatyni zachvátil požár. I sám král Haršavardhana přišel v nastalém zmatku málem o život. Tak veliká prý se ukázala nelibost opozičníků s královou přemrštěnou podporou buddhismu.

Na zpáteční cestu do Číny zahrnul indický panovník svého hosta zlatem a stříbrem a podaroval ho také bílým slonem, schopným unést na zádech osm lidí. A to právě je onen slon, zvěčnělý na tunchuangské fresce.

Při přechodu kilometrovou řekou Sindh přišel poutník nešťastnou náhodou o padesát vzácných buddhistických obrazů a rukopisů, které v Indii obstaral. Po zdolání zledovatělého Hindúkuše ho čekal nejobtížnější a nejnebezpečnější úsek jeho zpáteční cesty – Vachánské údolí, bičované sněhovými vánicemi ženoucími se od Pamíru. A zde ho potkala další nemilá příhoda – slon, kterého mu daroval král Haršavardhana, se zabil pádem do propasti.

Teprve po přechodu “Nebeských hor” a dosažení Kašgaru bylo jeho další putování relativně bezproblémové – přimkl se k jižní větvi Hedvábné cesty lemující poušť Taklamakan a šťastně dorazil do Tun-chuangu, odkud už to neměl do vlastní Číny daleko.

Při návratu do hlavního města říše mu císař Tchaj-cung velkoryse prominul jeho ilegální odchod ze země a s velkou slávou ho přijal k osobní audienci. Protože Tchaj-cung velmi usiloval o rozšíření vlastních držav o území ležící při Hedvábné cestě, uvítal zejména Süan-cangovy autentické zprávy o zeměpisných a podnebnostních poměrech, produktech, národech a obyčejích “Západních zemí”. Vyzval dokonce poutníka, aby přijal místo u dvora a stal se jeho osobním rádcem. Mnich s ohledem na cíl své indické cesty zdvořile odmítl, a císař to uznale kvitoval slovy: “Kdyby se Süan-cang vzdal svých slibů a vrátil se mezi světské lidi, podobal by se člověku, který opustil plavidlo unášené mořským proudem a nahradil je károu taženou po souši.”

K velkému štěstí pozdějších generací císař Süan-canga vyzval, aby o svých cestách a zkušenostech v dalekých, neznámých krajích podal písemné svědectví. Tak z císařova podnětu vznikly v roce 648 znamenité Süan-cangovy “Zápisky o západních zemích za Velkých Tchangů” – Ta Tchang si-jü ťi, skvost nejen staročínské, nýbrž i světové cestopisné literatury. Toto dílo, v Evropě známé dosud pouze z překladů do francouzštiny (S. Julien, Mémoires sur les contrées occidentales, 2 sv., Paříž 1857-8) a do angličtiny (S. Beal, Buddhist Records oj the Western World, 2. sv., Londýn 1884), zůstává i v nové době vyhledávaným pomocníkem archeologů, geografů, historiků, etnografů, buddhologů a dalších badatelů v problematice dávné střední Asie a pro studium vlastní Indie v době haršovské představuje pramen prvořadé důležitosti.

Začtěme se po třinácti stech letech do několika výňatků z Druhé knihy Süan-cangova cestopisu, věnované popisu různých aspektů života v Indii:

Rozloha a přírodní podmínky Indie

“Pokud jde o územní dělení, lze v Indii mluvit o pěti velkých oblastech. Celá země dohromady má více než devadesát tisíc li (ca. 0,6 km – JK) po obvodu a je ze tří stran obklopena oceánem, kdežto na severu se opírá o sněžné hory (tj. Himálaj – JK). V severní části je široká, v jižní úzká a má tvar půlky měsíce. Dělí se na více jak sedmdesát zemí.

Jednotlivá roční období jsou tu mimořádně teplá. Země je vlhká, s velkým množstvím vodních toků. Sever je tvořen souvislým pásem kopců a hor s půdou prosycenou solí, kdežto východ tvoří hojně zavlažovaná údolí a pláně s půdou žírnou a úrodnou. Jih oplývá rostlinstvem a stromovím, zatímco na západě je půda kamenitá a neplodná. Takový je v hrubých rysech obraz Indie.”

Města a stavby

“Pokud jde o jejich města a vesnice, jsou stavěné do šířky a do výšky, ale cesty uvnitř jsou úzké a křivolaké. Obchody se nacházejí rovnou na ulici a krámy s vývěsními štíty se tísní po obou stranách cest. Řezníci, rybáři, komedianti, popravčí a metaři jsou vykázáni za město a své příbytky musí mít jaksepatří označené. Když tito lidé přicházejí do města anebo se z něho vracejí, musí chodit po levé straně cesty.

Pokud jde o to, jak se u nich stavějí domy a ohrady okolo nich, pak vzhledem k tomu, že tamní terén je nízko položený a vlhký, budují se městské zdi povětšinou z cihel, zatímco vlastní stěny domů se stavějí buďto z bambusu, nebo ze dřeva. U domů jsou terasy a vyhlídky zhotovené ze dřeva a s rovnou střechou. Zvenčí bývají stavení ohozená omítkou a obložená dlaždicemi nebo taškami. Jsou neobyčejně vysoká a svou konstrukcí se podobají našim stavbám. Pokrývají je buďto rákosem, nebo jinou suchou trávou, anebo taškami či dřevěnými prkny. Zdi si pro ozdobu líčí vápnem a zem kvůli čistotě vytírají kravinci. Všude mají také rozestavěny sezónní květiny. V tomto se jejich domy odlišují od našich.

Kláštery stavějí se zcela mimořádným uměním a dovedností. V každém ze čtyř rohů klášterního prostranství se tyčí věže a uvnitř se zpravidla nacházejí tři vysoké pavilóny. Na břevnech a stropních trámech jsou vyřezány prapodivné figurky a dveře, stejně jako okna a stěny jsou pokryty malbami ve všech možných barvách.

Příbytky světského obyvatelstva jsou uvnitř přepychové, kdežto zvenčí prosté. Vnitřní pokoje a prostřední síň se značně liší jak co do výšky, tak co do prostornosti. Tvar a konstrukce jednotlivých teras a pavilónků nejsou nikde předepsány. Dveře se otvírají na východ a rovněž královský trůn je obrácen k východu.”

Oblékání a některé zvyky

“Jejich šat a oděv není ani střižený, ani jinak upravovaný. Volí nejraději materiály svěží bílé barvy a nemají rádi látky strakaté.

Muži si ovinují kolem beder kus látky, kterou si vykasají nahoru do podpaží, načež si ji přehodí přes sebe tak, že mají pravou paži holou.

Ženy nosí dlouhý šat pokrývající obě ramena a sahající až na zem. Vlasy si češou do drdůlku pouze na temeni hlavy, jinak je nechávají volně splývat dolů.

Někteří muži si přistřihují kníry a mají ještě všelijaké jiné podivné manýry. Na hlavách nosí girlandy květů a tělo zdobí náhrdelníky a kroužky…

V severní Indii, kde je podnebí studené, nosí lidé oděv úzký a dobře přiléhavý, velice se podobající oděvu některých našich barbarských národů.

Oděv a ozdoby různých heretiků jsou neobyčejně rozmanité a navzájem značně odlišné. Jedni nosí péra z pavích ocasů, druzí se zdobí náhrdelníky z lebek; jiní zase nemají žádný oděv a chodí nazí a opět jiní si přikrývají tělo trávou či dřevěnými destičkami; někteří si vytrhávají vlasy a střihají kníry a jiní opět si pěstují licousy a vlasy vážou do drdolu a tak dále. V odívání nemají prostě žádných pravidel a i barva jejich oděvu, červená a bílá, nezůstává neměnná…

Kšatrijové a bráhmani se strojí skromně a neokázale, žijí spořádaně a jsou velmi šetrní. Král a ministři nosí velice zvláštní roucha a ozdoby. Hlavu si krášlí girlandami květů a přikrývají pokrývkou posázenou drahokamy. Tělo zdobí prsteny, náramky a náhrdelníky. Bohatí kupci se nezdobí ničím než náramky.

Obyčejní lidé chodí většinou naboso a jen málokdy si obouvají něco na nohu. Zuby si barví buďto na červeno, nebo na černo, splétají si vlasy a propíchávají uši. Mají dlouhé nosy a velké oči. Takový je jejich celkový vzhled.”

O čistotnosti, umývání a podobně

“Pokud jde o osobní hygienu a čistotu, dodržují ji Indové úzkostlivě a nic si v tomto směru neodpustí. Před každým jídlem si napřed umyjí ruce; nikdy nejedí z toho, co zbylo z předchozího jídla; nepředávají si své jídelní misky; hliněné a dřevěné nádobí po použití zahazují; nádobí ze zlata, stříbra, mědi a železa se musí pokaždé dobře vytřít a vycídit.

Ihned po jídle si Indové čistí zuby žvýkacím vrbovým proutkem a umývají si ruce a vyplachují ústa. Dokud s tím neskončí, nesmí se jeden druhého dotknout.

Po vykonání tělesné potřeby provádějí pokaždé důkladnou očistu. Tělo si natírají voňavkami, jako santalem, kurkumou a podobně.

Když se chystá do koupele král, bývá to provázeno vířením bubnů a zpěvem hymnů za doprovodu strunných nástrojů a po dobu, co se myje a koupá, jsou přinášeny oběti a konány modlitby.”

O povaze Indů, jejich soudnictví a trestech

“Jakkoli jsou Indové od přírody lidé i opatrní i prchliví, pokud se jejich charakteru týče, jsou velice spravedliví a čestní. A zatímco ve věcech majetkových si nedovolí vzít cokoli nečestným způsobem, ve věcech vlastní spravedlnosti činívají nadměrné ústupky. Na jedné straně se obávají trestů, které je čekají v příštím životě, a na druhé straně zase skutky konané v tomto životě berou někdy na lehkou váhu. Nepodvádějí ani nešidí a své sliby a závazky plní.

Protože jejich veřejná správa respektuje spravedlnost, jsou i vztahy mezi lidmi harmonické a násilností a zločinů je poměrně málo. Když někdo poruší zákon své země nebo když kuje pikle proti svému panovníkovi, je celá věc nejdříve řádně prošetřena a viník posléze uvržen na doživotí do žaláře. Odsouzenci nejsou vystaveni žádným tělesným trestům – nechají se prostě žít nebo umřít, avšak nikdo se k nim nechová jako k ostatním lidem.

Poruší-li někdo zásady slušnosti a společenské morálky, vzepře-li se povinné synovské úctě nebo je nevěrný, je mu useknut nos, nebo ucho, nebo ruka, nebo noha. Také může být vyhnán do jiné země anebo vykázán na pusté místo.

Některé přestupky je možno si odpykat zaplacením určitého peněžitého obnosu.

V trestním řízení se při výslechu nepoužívá trestní hole. Jestliže se obžalovaný při výslechu přizná, je mu vyměřen trest úměrný jeho provinění. Jestliže však někdo svůj zločin tvrdošíjně zapírá anebo se všelijak vymlouvá a vykrucuje, pak musí soud, má-li se dobrat pravdy, sáhnout k některé z níže uvedených procedur, jimiž jsou zkouška vodou, zkouška ohněm, zkouška vážením a zkouška jedem.

Při zkoušce vodou jsou obžalovaný a kámen svázáni každý do jednoho pytle, jež se pak spojí a ponoří do hluboké řeky. Pravda či lež se pak pozná tak, že když pytel s člověkem klesne ke dnu, kdežto pytel s kamenem zůstane na hladině, je obžalovaný vinen. Když zůstane na hladině pytel s člověkem, kdežto pytel s kamenem klesne ke dnu, pak je takový člověk nevinný.

Při zkoušce ohněm se rozpálí kus železa a obžalovaný si naň musí sednout, nebo se po něm musí projít, nebo ho musí vzít do rukou, anebo ho dokonce musí olíznout. Bylo-li obvinění proti němu vznesené nepravdivé, nezpůsobí mu oheň žádné zranění; bylo-li však pravdivé, zanechá mu popáleniny. Lidé slabí a choulostiví, kteří nevydrží žár ohně, vkládají namísto toho do plamene květ, který se ještě nerozvil. Bylo-li obvinění proti nim vznesené nepravdivé, květ se otevře; bylo-li pravdivé, květ shoří.

Při zkoušce vážením se postupuje tak, že na jeden konec vah se postaví člověk a na druhý se položí kámen a rozhoduje, co je lehčí a co těžší. Bylo-li obvinění nepravdivé, člověk klesá dolů a kámen stoupá nahoru; bylo-li pravdivé, je kámen těžší a člověk lehčí.

Při zkoušce jedem se zabije beran a z pravého stehna se mu vykrojí kus masa. Potom se podle velikosti porce, kterou má obžalovaný sníst, namíchá jed a ten se vloží do uříznutého stehna. Bylo-li obvinění proti takovému člověku vznesené pravdivé, jed zabere a člověka usmrtí. Bylo-li nepravdivé, jed ztratí svou sílu a člověka nezabije.

Pomocí pravidel a ustanovení těchto čtyř zkoušek lze zabránit všem zločinům.”

***

Samostatnou kapitolu našeho výkladu o Süan-cangovi by představovalo pojednání o tom, jak se poutníkův téměř nadlidský výkon stal v pozdějších dobách základem slavného a oblíbeného čínského románu “Vyprávění o putování na západ” (Si-jou-ťi) autora Wu Čcheng-ena ze 16. století. Ale k němu má čtenář již mnoho let přístup díky skvělému českému překladu Z. Heřmanové-Novotné pod názvem “Opičí král” (Státní nakladatelství dětské knihy, Praha 1961; 2., zkrácené vydání, nakl. Svatá Mahatma, Brno 1994).