Meditace je metodou praktické filozofie

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 7/1997. str. 257     
Autor textu: JAROMÍR SKŘIVÁNEK  
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

Co je to meditace?

Slovník jazyka českého říká, že je to rozjímání, hloubání nad sebou samým. I na tomto příkladu si uvědomujeme, jak je čeština bohatá, ohebná a schopná přesně ozářit smysl každého slova. Jímání předpokládá určitý prostor, v tomto případu našeho nitra, kde chceme zachycovat, jímat vnitřní myšlenkové pochody, představy, pocity a emoce, a zároveň je hodnotit, rozvažovat. Ve smyslu slova hloubání je zachycen onen záměrný pohyb dolu, noření se do neprobádaných hlubin našeho podvědomí.

J. Skřivánek: "Zrcadlo meditace", olej na plátně, 120x 80 cm.

J. Skřivánek: “Zrcadlo meditace”, olej na plátně, 120x 80 cm.

Meditace se až dosud chápala jako praxe výlučně náboženského zaměření, přicházející z Východu. V současné době, kdy se hledají nové přírodní a přirozené prostředky na ozdravení jednotlivce i celé společnosti, dostává nový obsah a praktické uplatnění. Naše životní prostředí zaplavují škodlivé emise a na naše smysly trvale působí škodlivé vlivy a pozvolna je otupují.

V přirozeném biorytmu člověka je ve čtyřiadvacetihodinovém cyklu zakódována potřeba a nezbytnost osmihodinového spánku. Zdá se ale, že při současném způsobu života je tento základní odpočinek nedostačující a statistické ukazatele růstu všech druhů nemocí to potvrzují.

Meditací, bdělým pozorováním svého nitra a postupným zklidňováním myšlenek se dostaneme do stavu, který se pohybuje na velmi jemném a nenápadném přechodu mezi bděním a spánkem. Je to nesnadno postřehnutelný okamžik, který se snažíme prodloužit, protože má velmi léčivý účinek. Odplavuje nahromaděné stresy, zklidňuje a regeneruje naše smysly.

Meditace je všelékem

Praktickou meditací si nejprve vytvoříme dokonalý klid těla a mysli a na to bezprostředně navazující stavy vědomí, jež řádově a kvalitativně převyšují naši běžnou úroveň.

Spouštění olovnice vědomého zkoumání do našeho nitra uvádí zcela samovolně v pohyb přirozené a přírodní síly, které jsou neoddělitelnou součástí naší bytosti. Romain Rolland tento proces přirovnal k lučištníkovi, který napjal luk se šípem a zamířil jej na cíl. Lučištníkem je naše vědomí, luk se šípem je bdělá pozornost a cílem je ticho v neohraničeném bezbřehém prostoru.

Meditační praxe je cesta, kterou se musí každý ubírat sám. Usilujeme tím o sebepoznání. Učíme se být odpovědnými za každou naši myšlenku, za každý skutek a tím také za vlastní osud.

Způsob meditace by se dal charakterizovat dvěma prostými slovy: činnost v nečinnosti. Přirozený klid těla a mysli je nečinností a v něm trvale udržovaná vědomá bdělost je činností. Je nepostřehnutelným konáním. Prst přiložený na ústa některých soch křesťanských světců snad toto trojnásobné mlčení vyjadřuje. Není to jen zámlka slov v mluvě, ale také mlčení smyslů a ztišení mysli zastavením běhu představ.

V Aforismech o józe od indického filozofa Šrí Pataňdžaliho ze druhého století před Kristem, na jehož učení navazují všichni pozdější vykladači jógy, již v úvodních strofách – Začínáme objasněním jógy – autor jednoznačně vyslovil:

  1. Jóga je ovládnutí činnosti mysli (zastavení změn myslícího principu).
  2. Když je mysl ovládnuta, naše “Já” spočine nepohnutě ve svém původním neproměnlivém stavu.
  3. Je-li tomu jinak, Já – pozorovatel se ztotožňuje s proměnami mysli.

V těchto třech větách je vyjádřena základní metodika a problematika meditace.

Moderní západní člověk nemusí usedat do nepohodlných asán, zpusobů sezení, na které není zvyklý. Stačí, usedne-li do křesla nebo na židli s přímočaře vzpřímenou páteří, složí ruce volně do klína s dlaněmi položenými na sobě a s palci, jejichž špičky se vzájemně lehce dotýkají. Zavře oči a klidně, ale pozorně sleduje chod myšlenek, jak se mu objevují v mysli. Zázračné výsledky nemůže očekávat ihned po několika minutách nebo po malém počtu sezení. Když začneme naše myšlenky pozorně sledovat a budeme je brát jako hosty a nikoli neoddělitelnou součást naší mysli, spustíme automaticky jistý psychický mechanismus, který bude pracovat za nás. Dáváme přitom pozor na každý vdech i výdech, jak zvolna vzduch vniká nosem do plic, jak je naplňuje až po nejspodnější hroty a jak znovu plíce vyprazdňuje. Zjistíme, že se zároveň zcela mimovolně uklidňujeme. Po deseti minutách či delší době – což záleží na aktuální kondici – se bude sled myšlenek zpomalovat a po delší praxi uslyšíme jemné, konejšivé šumění, jako by náš sluch zachycoval proudění krve v žilách a cévách. Naslouchání tomuto šumění, jež je považováno za prazvuk, je jednou z nejsnazších variant, které nás mohou bezpečně dovést k trvalému zklidnění mysli.

Nikdy však nesmíme zapomínat na základní poučku. Meditaci chápeme jako očistnou koupel, mentální hygienický předpis. Máme-li dost času, provádíme ji dvakrát denně po dvaceti minutách. Koloběh myšlenek a podnětů působících na mysl sledujeme nezúčastněně jako divák. Nesnažíme se je zastavovat násilím. Naše podvědomí se snaží je vyloučit a tím nám pomoci. To je nejlepší způsob jak se zbavovat stresů.

Na starořeckých chrámech byly výmluvné nápisy “Poznej sám sebe!”, ale také důležité varovné memento “Všeho s mírou!”.

Kdo jsem já?

Lidé si od nepaměti kladli otázku: “Kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme?” Je to otázka po smyslu života a jeho hodnotách, táže se po prapůvodu našeho bytí a snaží se odhalit tajemství naší budoucnosti. Pokud jsme ochotni si tuto otázku položit, musíme nejprve nalézt záchytný bod, o který bychom se mohli opřít. Zkoumat způsob, jakým lidé v minulosti nacházeli na tuto otázku odpověď.

Ze všech slov, která člověk ve svém mateřském jazyce zná, kterými se dorozumívá s ostatními lidmi a také se sebou samým, je jedno jediné, jež se nám při niterném zkoumání jeví jako nejbližší a v porovnání s ostatními působí jako jediné opravdu živé. Je to slůvko já. V našem vnímání jakoby jediné zachycovalo samu podstatu našeho života a bytí. Je v něm utajeno stejně závažné a neviditelné pouto, váha a hodnota, které nás váže ke slovu matka, dárkyně života a lásky.

Slůvko já je jako magický klíč, který je schopen otevřít neomezené prostory našeho nitra, naší mysli. Tento tajuplný hudební nástroj rozeznívá vůle a touha po sebevyjádření. Otázka “Kdo je toto já?” Zaujímá ve všech orientálních meditativních naukách jedno z nejvýznamnějších míst. Jeden z prvních, kdo tuto metodickou otázku jako návod k meditativní praxi přiblížil západnímu světu, byl známý anglický spisovatel a žurnalista Paul Brunton. Ve své knize Tajnosti indické popisuje setkání s indickým sádhuem Mahárišim v hinduistickém chrámu u Arunáčaly pod Horou Svatého Ohně v Tamilnádu na jihu Indie.

P. Brunton sedával v prosté místnosti se slaměnými rohožemi poblíž skromně oblečeného Mahárišiho obklopeného svými žáky a obdivovateli. Zde je několik základních myšlenek Mahárišiho, jak je zachytil anglický spisovatel, který jimi byl ovlivněn na celý život:

“Dokud se člověk nevydá na cestu k vypátrání svého pravého já, po celý život mu půjdou v patách pochybnosti a nejistota. Každý člověk hledá štěstí, ale to je mu vrozeno v jeho nitru, v jeho pravém já.

Světlo může být nalezeno hlubokým uvažováním a soustředěním na podstatu vlastního já.

Proč se znepokojujete budoucností? Vždyť neznáte ani přítomnost. Dbejte o přítomnost a budoucnost se již o sebe postará. Měli byste si klást otázku: Co jest mé já? Rozřešte tuto otázku a tím vyřešíte všechny ostatní záhady. Hledání štěstí je bezděčné pátrání po skutečném já, které je nepomíjivé. Ve chvíli kdy je člověk nalezne, dosáhne také nekonečného štěstí.

Nejprve je nutné, aby člověk sám sebe v nitru zkoumal a zde hledal hluboký smysl svého já, jež je prapůvodní podstatou každého člověka. Poznáme-li poprvé své já, tu se v hlubinách naší bytosti “něco” probudí a plně se nás zmocní. Toto “něco” jest za rozumem a je nekonečně božské a nepopsatelné. Někdo to nazývá královstvím nebeským, jiní tomu říkají nirvána a my hinduisté to vnímáme jako osvobození.

Když se budete soustřeďovat na otázku “Kdo jsem?”, poznáte, že vaše tělo, nervový systém, touhy a myšlenky nejsou ve skutečnosti vámi a nakonec k vám přivolá odpověď z hlubin vašeho nitra. Poznejte své pravé já a pravda zazáří ve vašem srdci jako sluneční světlo. Mysl se zklidní a zaplaví ji opravdové štěstí, protože vaše opravdové já a štěstí jsou totožné.

Meditační praxe: O podstatě vlastní osobnosti

Plótinos (205-270 našeho letopočtu), zakladatel římské školy novoplatónské, který významně ovlivnil křesťanské myšlení a katolickou teologii, napsal o meditačním metodickém procesu: “Abychom objevili přirozenost intelektu, musíme nejdříve o své mysli meditovat. Je nutné začít u sebe! Odmyslíme si tělo, odpoutáme se od tužeb a nenávisti, od každé z malých vášní, zaměřujících se na světské věci. To, co nám zůstane ve vědomí, nazýváme obrazem inteligence. Nad úrovní intelektu se setkáváme s něčím, co se nazývá ‘přirozenost dobra’. Dobra, jež převyšuje krásu a zároveň je jejím zdrojem i podstatou. Člověk musí splynout s podstatou, která je mu vrozená.”

V Buddhově sútře Surangama je do nejmenších podrobností popsána metodika sebezdokonalování. Zaznamenává dvacet pět způsobů, jak kontrolovat mysl meditací prostřednictvím šesti smyslových vjemů a orgánů, sedmi principů a šesti druhů vědomí (dělení dle buddhistické doktríny). Buddha učil, že všichni máme v sobě vrozenou moudrost. Kázal jak kontrolovat rozptýlenou mysl, aby naše nejniternější přirozenost byla schopna se vrátit do čistého stavu, neposkvrněného vnějšími vlivy, kde přirozená moudrost se teprve bude moci projevit.

V čínské buddhistické škole Čan (Zen) se učí základní metody v pozastavování proudu myšlenek, což je jeden z nejobtížnějších úkolů. Pokud se nám nepodaří jejich tok zastavit, žádných výsledků v sebezdokonalování nedosáhneme.

Proto staří mistři vynalezli techniku, jež pomáhá zastavit příliv myšlenek. Je to metoda “hua ťou”. Jde o stav mysli před okamžikem, nežli je rozčeřena jakoukoliv myšlenkou nebo slovem. Tento stav předchází slovu i myšlence. Spočívá v soustředění na mysl a ve schopnosti odrazit každou vznikající představu nebo myšlenku, které meditujícího během cvičení rozptylují. Protože není možné trvale zastavit chod myšlenek v jediném okamžiku, užívá se technika, o níž poslední mistr Čan řekl:

“Všechna “hua ťou” jsou jen stav mysli, v čemž není nic zvláštního. Hledíte do svého nitra a tážete se: “Kdo předříkává mantry? Kdo vyznává Buddhu? Kdo jí? Kdo spí? Odpověď na tyto otázky bude vždy stejná: Je to mysl. Slova vznikají v mysli a mysl je tudíž počátkem myšlenky. Znamená to, že před tím, nežli vznikne myšlenka, existuje hua ťou. Abychom mohli meditovat o vlastní mysli, musíme se naučit naslouchat svému nitru.”

Je pozoruhodné, že si lidé bez rozdílu rasy, národností a jazyků kladli stále stejnou základní otázku o podstatě naší individuální existence “Kdo jsem já?”. Otázku, která se nedala omezit výlučností náboženských systémů, často nepřátelských, ani hranicemi kontinentů, petrifikovanými dogmaty, ani propastí času. Stále se vtíravě vrací a s konečnou platností zůstává nezodpovězena.

Ještě pozoruhodnější je, že všechny odpovědi ukazují na jediné možné řešení, na individuální prozření, nikoliv na literární, teologické, filozofické a hypotetické spekulace. Věta z evangelia to jednoznačně potvrzuje: “Oni poznali pravdu a ta je osvobodila.” Což znamená, že poznáním skutečnosti o podstatě našeho bytí nás osvobozuje od strachu ze zániku, ze smrti. Pravda, která není jen abstraktní ideou, ale je největší duchovní silou, je živým Bohem. Pravda osvětluje a lež zatemňuje. Proto každou sebemenší lží v našem životě, dokonce i v žertu, se nedopouštíme nějakého hloupého tzv. hříchu, ale něčeho mnohem horšího, popíráme skutečnost. Ubíráme sílu a vzlet naším touhám, plánům a práci. Popíráme sami sebe.

Více o meditaci najdete v angličtině na goodmeditation.net