Ladak – Výspa tibetského buddhismu

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 5/94
Autor: JOSEF KOLMAŠ  
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

Rozsáhlá oblast Západního Himálaje a Hindúkuše, kam se vedle vlastního západního Tibetu, zvaného Ngari (s jeho kraji Ruthog, Guge, Mangjul, Darwa, Purang a Došö), počítají také Ladak v indickém státe Džammú a Kašmír a ještě vzdálenější Baltistán, Gilgit, Hunza a Svát na území Pákistánu, byla v minulosti známá čilým kulturním ruchem a pozoruhodným náboženským synkretismem. Odtud kdesi (a snad ještě dále z Persie) na úsvitu tibetských dějin proniklo do země předbuddhistické náboženství bön; tudy ve starověku vedly cesty, po nichž se dostal buddhismus z Indie do nitra Asie a na Dálný východ; zde v Uddijáně bylo rodiště věrozvěsta Padmasambhavy, „druhého Buddhy“ tibetského buddhismu.

Ladak, nazývaný někdy „Malým Tibetem“, nebo paradoxně též „Indickým Tibetem“ (třebaže je to země v každém ohledu typicky tibetská!), je nejzápadnější z asijských zemí, kde našel tibetský buddhismus trvalý domov. Přitom tato země nebyla nikdy součástí vlastního Tibetu, nepodléhala jeho duchovní ani světské moci a nesdílela s ním také jeho pohnuté osudy. Zhruba do poloviny 19. století byl Ladak nezávislým královstvím, arci nábožensky a kulturně orientovaným na Tibet. Od výbojů džammúského vládce Gulába Singha se v roce 1834 stal součástí hinduistickomuslimského státu Džammú a Kašmír, i když islám zde s buddhismem koexistoval již nejméně od 15. století. Ze dvou ladackých provincií s převážně tibetským obyvatelstvem je dnes západněji ležící Kargil z více než 90% muslimský, zatímco východní Le, kde se také nachází dnešní stejnojmenné administrativní centrum země, je z poloviny muslimský a z poloviny buddhistický. K tomu spíše jako kuriozitu možno ještě dodat, že v Ladaku jako v jediné asijské zemi se udržuje rovněž nevelká křesťanská komunita “moravských křesťanů”, kterou tam v polovině 19.století založili a dodnes spravují “moravští” misionáři z ochranovské (Hermhut v Horní Lužici) Jednoty bratrské.

Ladak není jen zemí “horských sedel a průsmyků”, jak jeho tibetské jméno napovídá, nýbrž také zemí velkého množství impozantních skalních tvrzí (dzong), sídel světských vládců, a větších či menších klášterních komplexů (gönpa), ve kterých se již více než tisíc let praktikuje tibetský buddhismus všech naukových směrů. Vzhledem k hornatému charakteru krajiny jsou tyto tvrze a kláštery rozsety převážně jen po obou stranách řeky Indu, jejíž horní tok prochází právě středem ladackého území od jihovýchodu k severozápadu.

Podle tradice se měl buddhismus dostat do končin horního Indu již před naším letopočtem, kdy ho tam šířil Ánanduv žák, arhat (světec) Madhjantika, konající po návratech ze svaté hory Kailáš v západním Tibetu právě v Ladaku svá pravidelná letní duchovní cvičení. [Podle jiné tradice postavil prý buddhistický král Kaniška v Zangskaru, což je jižní polovice Ladaku, obřadní stúpu, dokládající stopy buddhismu v tomto kraji ve 2. století našeho letopočtu.]

Historicky doložená přítomnost tibetského buddhismu v Ladaku však souvisí až s pronásledováním buddhismu v centrálním Tibetu za krále Langdarmy (841-846) a s rozpadem jednotného tibetského království. Tehdy poskytlo území Ngari útočiště nejen vypuzeným mnichům, nýbrž i povalené dynastii tibetských králů, kteří se pak v novém prostředí udrželi u moci až do poloviny 15. století (tzv. první ladacká dynastie). Z 10.-11. století pocházejí v Ngari a Ladaku také první vlastní buddhistické kláštery Thodingserkhang a Alči-čhökhor.

Založení Thoding-serkhangu (dosl. “Zlatý chrám vznášející se vysoko”; lokalita byla později přejmenována a dnes je známa pod názvem Tholing) v ngariském Guge je připisováno slavnému překladateli buddhistických súter do tibetštiny Rinčhen Zangpovi (958-1055). Témuž připisuje tradice i postavení symbolických 108 buddhistických chrámů a klášterů na celém území Ngari, o jejichž uměleckou výzdobu se mělo postarat 33 předních kašmírských umělců. Právě do Tholingu pozval král Ješe Ö v roce 1042 bengálského buddhistického učence Atíšu (982-1054), který odtud založením první poreformní školy tibetského buddhismu – Kadampy – inicioval tzv. druhé období šíření buddhismu v Tibetu.

Klášter Alči-chökhor (dosl. „Kolo zákona v Alči“), nacházející se v lokalitě stejného jména Alči na levém, tj. jižním břehu řeky Indu západně od Le, jehož pravé počátky jsou obestřeny závojem legend, představuje jedinečný architektonicko-umělecký komplex mezi všemi ostatními ladackými kláštery a podle slov britského tibetologa D. L. Snellgrova je “jedním z opravdových divů buddhistického světa”. Za zakladatele kláštera v Alči je považován jistý Kalzang Šerab, současník Rinčhen Zangpův. Většina vnitřní výzdoby jeho dukhangu (hlavní mnišské bohoslužebné shromadište) a jednotlivých chrámů (lhakhang) nádhernými sochami, nástěnnými a stropními malbami, mandalami a podobně spadá však až do 12.-14. století a prozrazuje vliv kašmírské buddhistické sochařské a malířské tradice. V 16. století byl klášter důkladně zrenovován a od druhé poloviny 19. století pečují o rozsáhlý komplex jeho budov a zařízení mniši z nedalekého gelugpovského kláštera Likir.

Třebaže přímé styky Ladaku s centry tibetské duchovní vzdělanosti ve vlastním Tibetu v důsledku značné odlehlosti a nedostupnosti jeho území téměř neexistovaly, přesto se zde ujaly a samostatně rozvíjely prakticky všechny školy tibetského buddhismu. Tak nejstarší škola předreformního tibetského buddhismu Ňingmapa zde má od poloviny 18. století klášter Dagthog, ležící jihovýchodně od Le. Škole Kadampa do jejího splynutí s Gelugpou náležely v západní části Ladaku dva starobylé kláštery Lamajuru a Likir, sahající datem svého založení do času Rinčhen Zangpových. Lamajuru patří dnes sektě Digungkagjü a klášter Likir převzali v 15. století gelugpovci.

Tradice školy Kagjüpa je v Ladaku zastoupena dvěma svými podsektami – Digung-kagjü a Dugpa-kagjü. První z nich, založená ve 12. století, se dostala do země koncem 16. století na pozvání krále Taši Namgjala. Vedle zmíněného Lamajuru jí ještě náleží menší gönpa Phiwang západně od Le. Sektu Dugpa-kagjü (dosl. „Bhútánská Kagjü“), založenou rovněž ve 12. století, pozval do země král Sengge Namgjal (1616-1642) a učinil z ní preferovanou sektu svého království. Dnes tato sekta vlastní slavný klášter Hemis (jihovýchodně od Le) a poblíž něj se nacházející kláštery Čende a Stagna, všechny tři sahající datem svého vzniku do 16. století, avšak později obnovené a bohatě nadané zmíněným panovníkem.

Učení školy Sakjapa uvedl do Ladaku v 16. století jistý Dungpa Dordže, který jižně od Le založil sakjapovský klášter Mato. Tato škola se však v Ladaku nikdy natrvalo neprosadila a její vliv se dnes omezuje pouze na tento jediný její zdejší klášter.

Poslední z hlavních škol tibetského buddhismu – Gelugpa – má v Ladaku slavnou tradici a dnes jednoznačně převládající postavení. Její učení uvedli do země dva mniši gelugpovci, vyslaní tam na žádost místního vládce samotným zakladatelem sekty Congkhapou (1357-1419). V duchu zavedené praxe “obsazování” či “zabydlování” opuštěných, respektive zanedbaných klášterů patřících příslušníkům jiných sekt si Gelugpa právě tímto způsobem rozšířila v zemi svůj vliv. Dnes jí v Ladaku z větších klášterů patří například klášter Spituk (jihozápadně od Le) z 15. století, v jehož čele stojí už tradičně převtělenci indického arhata Bakuly, a k němu přifařená menší gönpa Sangkhar; přibližně stejně starý klášter Tigce (jihovýchodně od Le), jedno z nejimpozantnějších klášterních sídel Ladaku s bohatou vnitřní výzdobou chrámu a s tradicí oblíbených náboženských tanců; klášter Likir (severně od Alči), staršího, blíže však neznámého data založení, od 15. století patřící škole Gelugpa (mnichům z Likiru, jak už řečeno, přináleží péče o skvostný Alči-chökhor); a konečně klášter Ridzong, ležící v půli cesty mezi Khalace a Saspolem, založený teprve před něco více než 100 lety. Ridzong má v Ladaku pověst gönpy s nejpřísněji dodržovanou klášterní disciplínou a na rozdíl od většiny ostatních zdejších klášterů je také trvale obydlen početnou mnišskou komunitou.