Ghúm – Chrám Buddhy Maitréji

V bezprostředním vztahu k Šambhale je také legenda o budoucím spasiteli lidstva a světa, buddhovi Maitréjovi, jehož chrám v Himálaji jsem navštívil v roce 1973 a podruhé o dvacet let později.

Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 6/99 
Autor: JAROMÍR SKŘIVÁNEK
Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.

Buddhistický chrám Ghúm se nachází asi 12 km od Dardžilingu, jakoby zavěšený na pokraji hlubokého zalesněného údolí, nad kterým se vznáší pohoří Gangčhen-dzónga, „Pět pokladnic velkého sněhu“, majestátní horstvo se zářící ledovou křišťálovou korunou.

Ghúm byl postaven roku 1873 věhlasným lamou a astrologem Serabi Gjamcchem a zasvěcen buddhovi Maitréjovi, který se má dle dávných legend narodit až v budoucnosti, kdy na světě upadne obecná mravnost a bude vyžadovat nápravu.

Maitréja doslova znamená „Milující” a představuje ztělesnění všeobjímající lásky a soucitu, jež je vtělením pátého a posledního buddhy v tomto světovém věku. Ikonograficky je zpodobňován nikoliv jako ostatní buddhové se zkříženýma nohama, ale s chodidly, jež se celou plochou dotýkají země, aby byl připraven v danou chvíli ihned povstat i ujmout se své spasitelské činnosti. Tento způsob jeho posazení má také znamenat, že se narodí v západním světě. V současné době dlí v buddhistickém nebi Tušita a spolu s ostatními bódhisattvy čeká na osudovou chvíli dalšího znovuzrození.

Maitréja je vždy zobrazován v barvě zlata a je i svým jménem totožný s Mitrou, slunečním bohem starých Íránců. Mitraismus jako náboženství byl na počátku našeho letopočtu tak rozšířen, že soutěžil s křesťanstvím. Největší počet jeho vyznavačů byl mezi příslušníky římských legií.

Mantra Óm Mani Päme Húm

Časně ráno jsem stál na malém chrámovém nádvoří. Mnich v oranžovém rouchu právě zapaloval zelené větévky jalovce v kadidelnici ve tvaru typické čínské zahradní lampy a kolem chrámu se vznášely obláčky vonného dýmu. Po obou stranách hlavního vchodu byly zavěšeny rámy z těžkého dřeva, do kterých byly zasazeny měděné válce s reliéfní posvátnou buddhistickou mantrou ÓM MANI PÄME HÚM, vytepanou do kovu. V několika drobných variacích se tibetsky vyslovuje „Óm mani pém húmi“. V literárním přepisu se ovšem „m“ ve slabice óm a húm nevyslovuje jako znělé, ale jako neznělá nosovka. V překladu to znamená „Óm, klenote v květu lotosovém, húm“. Podle dávné tradice učil tuto mantru sám buddha Amitábha, který, jak je zaznamenáno již v tibetské kronice „Zrcadlo králů” ze 14. století, o ní řekl:

„Tato šesti slabičná modlitba je podstatou, ve které se slévají v jedno úmysly všech buddhů, je pramenem všeho úspěchu a dobrých vlastností, je kořenem všech dokonalostí přinášejících štěstí a užitek. Je velkou cestou do ráje a k vysvobození.“

ÓM MANI PÁME HÚM je nejčastěji užívaná posvátná tibetská mantra, která sama o sobě má mnoho tajemných významů a Tibeťané jí přikládají magickou i duchovní moc. Má to být klíč, který otevírá vnitřní duchovní poklad a také brány do vyšších rájů.

Každý Tibeťan má modlitební váleček a každý, kdo byl v Tibetu, potkával věřící bez rozdílu věku, jak tento váleček drží v ruce a otáčejí jím ve směru hodinových ručiček. Málokterý Tibeťan je však tak naivní, aby věřil, že tento mechanický pohyb stačí, aby věřícímu nahradil jeho vnitřní modlitbu.

Co však je tento „klenot v květu lotosovém”? Lotosový květ je nervové centrum umístěné v srdci člověka, je sám o sobě duchovním světem, ve kterém se probuzenému člověku jako lotos otevře, rozhoří světlem a zazáří tisícifazetový vybroušený klenot a vyzáří do celého vesmíru. Je jednoznačnou analogií svátého grálu. Zde se také nachází brána do Šambhaly. Je to duchovní čakram nazvaný anaháta.

Slabika ÓM recitovaná na počátku je mantra Aum, používaná v Indii všemi hinduisty, džinisty i buddhisty. Je to pranáva, prazvuk, který je považován za nejsvětější a nejposvátnější mantru. Prazáklad a podstata všeho bytí. Tři písmena symbolizují boha Brahmu, Višnu a Šivu. Stvořitele – Udržovatele – Ničitele, ale také čiré, nejvyšší univerzální vědomí.

Nejmysterióznější, ale také zcela racionální je ovšem skutečnost, že tyto symboly v hlubinném výkladu představují mysl ve stavu bdění, potom ve stavu, kdy sní, a posléze v hlubokém bezesném spánku.

Závěrečná mantra HÚM je mantrou Mipama, lamy s paterou moudrostí. Má pět písmen a také pět barev. Představuje pět druhů moudrosti a činnosti lidské mysli.

První představuje mysl zabývající se běžnou prací.

Druhá představuje mysl, která rozlišuje mezi hodnotami věcí.

Třetí stav mysli je sjednocující. Je v písmu vyjádřen vodorovnou čarou, jakoby oddělující věci pozemské od duchovních. Chápe věci a události tak, že v hloubce je spojuje jednotící princip.

Čtvrtý stav mysli se již odvrací od světských věcí, je zobrazen v tibetském písmu vzhůru obráceným měsíčním srpkem a symbolizuje již zrcadlení nejvyššího principu.

Tím je univerzální vědomí, absolutno, vyjádřené bodem. V souhrnu mantra znamená JSEM. Vyjadřuje stav bytí a to, jak se odráží v pěti aspektech stavu mysli.

Návštěva v buddhistickém chrámu Ghúm

Vstoupil jsem do chrámu a na protější straně od vchodu se tyčila čtyřmetrová majestátní socha buddhy Maitréji, celá ze zlata. Kolem hlavy a horní části těla byla obkroužena do hloubky vyřezávaným reliéfním barvitým dekorem, vyjadřujícím emanaci lásky a soucitu vyzařující z jeho podstaty na pomoc všem bytostem všech světů, nadsvětí i pekel. Do koruny nad hlavou a svatozáře kolem hlavy byly zasazeny vzácné kameny, které v příšeří chrámu jiskřily barvami rubínů, smaragdů a safírů. Po obou stranách zlaté sochy byly v zasklených skříňkách bronzové sochy bódhisattvů a socha Avalókitéšvary. Vedle nich byly na stěnách zavěšeny dřevěné přihrádky, ve kterých byly uloženy svazky posvátných spisů tibetské buddhistické literatury Kandžur a Tandžur. Po pravé ruce jsem měl křeslo pro opata, na kterém byla opřena jeho fotografie, a po levé ruce křeslo určené pouze pro dalajlámu, přes které byla přehozena látka s vyobrazením zkřížené vadžry. V tibetském buddhismu se vadžra nazývá dordže (diamant) a je symbolem nezničitelnosti, který představuje pravou skutečnost, prázdnotu, podstatu všeho bytí, a cestu k osvícení.

K této mé návštěvě, které jsem v době, když jsem zde seděl a kreslil interiér chrámu, nepřikládal žádnou důležitost, se vztahuje příhoda a zážitek, pro Evropana tak neuvěřitelný a nepochopitelný, že se stále ještě zdráhám jej popsat. Stalo se to až za dva roky po návratu domů, kdy jsem podle původní kresby maloval rozměrný obraz.

Usedl jsem na lavici pro hosty naproti soše Maitréji, rozložil si na kolena malířské desky a začal kreslit. Po mé pravici byl na stěně oltář s hrozivou hlavou Mahákály, ochranného božstva tibetského buddhismu, vlastně analogií hinduistického boha Šivy, kosmického tanečníka, který každým svým krokem tvoří ve vesmíru nové světy. Pod sochou plápolal plamínek věčného světla.

Uprostřed místnosti byly obdélníkové stoly se stovkami úhledně seřazených olejových misek s kahánky, připravených pro poutníky k zapálení jako obětina. Po obou stranách byly umístěny lavice s polštáři pro mnichy.

Kolem mne právě procházela půvabná indická žena oblečená do jemného sárí a s omluvou mne požádala, zda bych jí dovolil, aby zde za mne zapálila jako obětinu lampičku. Chápal jsem to jako podnět, zaplatil jsem malý obnos nedaleko přihlížejícímu mnichovi a zapálil jsem dvě lampičky za svoji matku a za otce. Chtěl jsem zapálit ještě třetí za jednu dívku, kterou jsem znal, ale po mnoha marných a zcela neúspěšných pokusech, když jsem zbytečně vypálil mnoho zápalek, jsem to musel vzdát. Pozdější vývoj osudových událostí ukázal, že orákulum mělo pravdu. Nemělo se to stát.

Druhý den brzy ráno jsem sledoval východ slunce z vyhlídky na Tiger Hillu. Těšil jsem se z pohledu na třpyt žhnoucího disku, který se jako oslnivé božstvo vznesl nad bělostné pohoří posvátné Gangčhen-dzóngy. Potom jsem se vrátil do chrámu Ghúm, abych namaloval jeho průčelí.

Nedaleko chrámu jsem pod vrcholem potkal hinduistického sádhua s bohatou hřívou vlasů, který mi jako požehnání namaloval mezi obočím tiku, znamení třetího Šivova oka. Potom mi ukázal svůj příbytek v malé skalní jeskyni, nad jejímž vchodem byla na balvanu namalována barevná freska všemocné bohyně Kálí jedoucí na tygru.

Několik desítek metrů nad chrámem v Ghúmu byla postavena malá poustevna, o které jsem věděl, že byla dlouhodobým útočištěm věhlasného lamy, učitele Tomo geše rinpočhe, jehož život a zázračné skutky barvitě popsal lama Anagárika Góvinda, který byl jeho žákem, v knize Cesta bílých mraků.

Malá poustevna byla právě otevřena. Vycházel z ní mladý statný tibetský lama se silně začervenalýma očima, jako po celonočním bdění. Oslovil jsem ho anglicky, a když mi neporozuměl, vyslovil jsem jméno Tomo geše rinpočhe a ukázal mu, že se chci podívat dovnitř. Pochopil, uvolnil mi cestu a nechal mne samotného vstoupit.

První pocit byl zarážející – ovanulo mne nedýchatelné prostředí, těžký vzduch způsobený velkým množstvím dýmajících vonných tyčinek. Domek měl pouze dvě úzké místnosti. V první byla nízká tibetská kamna a všude na stěnách rozvěšené obrazy mandal a plastické symboly buddhistické ikonografie. V druhé místnůstce, kam se vcházelo pouze otvorem bez dveří, byl malý oltář s bronzovými soškami, kahánky s rozžatými olejovými lampičkami a bronzové misky s rýžovými obětinami. Na zemi byla uprostřed komůrky postavena vyřezávaná dřevěná kolébka s opěradly na ruce a na záda, určená k dlouhodobému sezení při meditaci a k vigiliím.

Když jsem vyšel ven, všiml jsem si, že vrcholek gonpy byl spojen s vrcholem střechy hlavního chrámu drátěným kabelem, na kterém byly zavěšeny malé modlitební praporky. Bylo mi vysvětleno, že blahodárný proud energie a požehnání prýštíci z meditací guru rinpočheho se tak bezprostředněji mísí s duchovním prostorem Ghúmského chrámu.

Teď nastala chvíle, kdy se rozmýšlím, zda mám svěřit papíru podivuhodný a výjimečný zážitek, který se mi stal po návratu do Prahy. Jednám správně? Neměl bych to raději utajit a nechat si to jen a jen pro sebe? Pak jsem si však uvědomil, že jde nejen o výpověď a svědectví cestujícího malíře, ale zároveň také i poutníka, a rozhodl jsem se celý příběh dopodrobna popsat.

Těžko hledám slova, abych výstižně charakterizoval událost, která se stala při mém plném vědomí. Snad nejvýstižnější je výraz mysteriózní. Racionální výklad je v tomto případě zcela nepoužitelný. Po návratu do Prahy jsem začal malovat interiér Maitréjova chrámu v Ghúmu. Bylo to v roce 1975 a pracoval jsem na olejomalbě o rozměrech 100 x 120 cm podle autentické kresby, kterou jsem si načrtl přímo v chrámu. Několik měsíců jsem se denně vracel k obrazu a centimetr po centimetru nanášel barvy, tak jak jsem si celé prostředí intuitivně vybavoval a jak jsem byl zvyklý na svých obrazech pracovat. Vyvolávat si ze vzpomínek duchovní vyzařování, impresi daného místa, a s jistou dávkou imaginace přetvářet skutečnost a vytvářet svůj vlastní vnitřní obraz určitého místa.

Praporce a thangky, u nichž jsou barvy ikonograficky přesně stanoveny, jsem maloval dle kanonického předpisu. Vstupoval jsem tak do duchovního prostoru místa, do oblasti, která leží za věcmi a kde se nacházejí symboly nejniternějšího světa. Ústřední sochu buddhy Maitréji jsem vytvářel tak, jak to kdysi dělali gotičtí malíři. Jako podklad jsem na ni nalepoval tenounké plátky zlata.

V té době došlo v mém soukromém životě k nakupení tolika zlovolných vlivů a osudových událostí, že jsem svoji situaci pociťoval jako bezvýchodnou a neřešitelnou.

Odnesl jsem si obraz do pokoje a postavil jej k posteli, abych se ještě před usnutím na něj mohl dívat a ráno se pohledem na něj probouzel.

Lehl jsem si na záda a měl jsem pocit, že jsem zavalen, drcen a rdoušen temnými balvany událostí, těžce jsem lapal po vzduchu a nemohl ani dýchat. Nevěděl jsem si s tím rady.

V okamžiku, kdy jsem cítil, že je tlak již nesnesitelný, stalo se něco, co jsem nemohl očekávat ani v nejbujnější fantazii.

Při plném vědomí toho, že ležím doma na posteli, jsem měl vizuální vjem, že jsem se prostorově celý proměnil v ghúmský chrám, i se všemi vnitřními atributy. Uprostřed stála majestátní zlatá socha buddhy Maitréji a po její pravé straně bylo křeslo s přehozenou pokrývkou, určené výhradně pro dalajlámu. Na pokrývce jsem jasně viděl část zkřížené vadžry. Nerozuměl jsem tomuto symbolu, náhle se však vadžra přenesla samovolně do oblasti mého srdce.

V tomto okamžiku se vadžra bleskurychle roztočila a jakoby explodovala, začala vyzařovat oslnivé čiré světlo, které se členilo do geometricky přesných obrazců, jak jsem je vídal na buddhistických a hinduistických jantrách, náboženských mandalách a obrazech. Vypadalo to, jakoby ze mne vyzařoval obrovský světelný diamant s tisíci zářícími fazetami. Každá ta zářící kosočtverečná ploška se však zařezávala do temných balvanů, které mne hrozily zavalit, rozkládala je a proměňovala ve světlo. Současně s tím, jakoby v souzvuku s tepem srdce, jsem slyšel jasný hlas, který slavnostně a imperativně recitoval jednoslabičnou mantru. Každým dalším opakováním mantry se emise obnovovala, rozšiřovala a násobila.

Neuvědomoval jsem si, jak dlouho tento zážitek trval. Zda jenom čtvrt hodiny, či celou hodinu, ale bylo to neuvěřitelné, všechna nedávná strast zmizela. Měl jsem pocit, jako kdybych prošel očistnou koupelí, jako kdybych se znovu narodil.

Nejméně pochopitelné však bylo, že jsem se s mantrou, kterou jsem při tomto zážitku slyšel, nikdy dříve nesetkal a ani jsem neznal její význam. Po nějakém čase se mi její vyobrazení podařilo najít v knize lamy Anagárika Góvindy „Foundation of Tibetan Mysticism”. Byla dokonce jako hlavní mantra zobrazena přímo na obálce této knihy.

Jakoby se tím zvolna začalo rozplétat tajemné předivo. Konečné rozluštění jsem získal až v roce 1992, kdy jsem byl na pozvání ústředí mezinárodní Teosofické společnosti v Pasadeně v Kalifornii.

Seděl jsem v kanceláři vedoucího americké sekce Allana Donanta. Na stole přede mnou byl počítač, který si v té době teprve probojovával cestu do ČR. Allan mi bez dlouhé přípravy řekl, že jsou napojeni na ústřední informační centrum, odkud je možné za nepatrný měsíční poplatek asi dvaceti dolarů získávat informace jakéhokoliv druhu. Potom mě posadil k počítači a navrhl, abych si tuto vymoženost sám vyzkoušel a napsal na klávesnici nějakou otázku.

Chvíli jsem otálel, ale pak jsem si řekl „dám jim řešit neřešitelné“ a vyklepal jsem svůj zkrácený tajemný příběh z Himálaje z kláštera v Ghúmu a požádal o výklad významu mantry. Bylo to vůbec poprvé, co jsem příběh popsal, a Allan mi ho s netajeným zájmem četl přes rameno.

Na obrazovce přeskakovaly symboly, jak si mě předávaly různé centrály, potom jsem byl požádán o nějaké upřesnění a získal jsem sdělení, že zítra dopoledne dostanu odpověď.

Druhý den v určenou hodinu jsem se dozvěděl, že moji otázku nelze vysvětlit jenom v několika větách. Požádali mě o adresu, na kterou mi pošlou odpověď běžnou poštou. Předal jsem jim proto adresu do Prahy a klidně jsem odletěl domů.

Asi za čtrnáct dnů po návratu jsem byl mile překvapen. Dostal jsem poštou knížku „An Ocean of Compassion (Meditation on Chenrezi)“ , tj. Oceán soucitu (Meditace o bódhisattvovi soucitu). Odesilatelem byl tibetský buddhistický klášter tradiční školy Sakja v Seattlu ve státu Washington. Přiložený průvodní dopis byl od opata kláštera, Jeho Svatosti Dangčena rinpočhe, autora zaslané knížky. Kromě požehnání byly připojeny i pozdravy a přání, aby mi kniha pomohla v mém duchovním rozvoji.

Knížka má 79 stran a na obálce je symbol zkřížené vadžry. Originál je napsán tibetský s transliterací do latinky, a je určený k recitaci. Dále byl připojen anglický překlad. Vybírám nejpodstatnější strofy, vztahující se k mému příběhu. Text je určený k recitaci:

Mahámudrá

Pomocí této inspirace nechť přímo pochopím, že samotná mysl je kořenem všech jevů a věčně utváří a zachovává nejvyšší absolutní jednotu, jež je prapůvodní a nevyslovitelná, mimo trojnásobný proces stvoření, bytí a zániku!

Recitace mantry

Když sama mantra se vyjeví z tohoto stavu, nechť paprsky květinového okruží „OM MANÍ PÁME HUM“ (čakry) kolem živoucí mantry „Hríh“ vyzáří z mého srdce a nechť z opětného absorbování do srdce nazpět dosáhnu dokonalé jógy v recitaci nepodvojného zvuku a prázdnoty.

Sebeuvědomění mysli

V krátkosti nechť vždy vidím svého lamu ochránce – Buddhu, neoddělitelného ode mne, sedícího v lotosu nad mou hlavou!

Nechť moje vidění, slyšení a uvědomění povstanou jako jediný čistý projev božství, mantry a transcendentního vědomí!

Ze současného pohledu má mysteriózní existence Šambhaly zakotvená v dávných legendách a její hledání blízkou příbuznost s existencí a pátráním po svátém Grálu. Je zde však i další podstatná podobnost. Hledači Šambhaly, stejně jako rytíři, aby se stali schopnými vyjít na cestu, musí nejprve získat šlechtictví ducha překonáním své nižší přirozenosti, musí nejprve překonat nepřátele a zlo, které sídlí v nich samých, v každém člověku. Hledači i rytíři jsou stejní šlechtici ducha, a tato výsada jim není dána žádnou rodovou příslušností, ale je získána trvalou vnitřní kázní.

V čem spočívá hluboká nejvyšší idea tohoto věčného hledačství? Co je jeho největším přínosem a poselstvím? Když oprostíme všechny tyto mýty od dekorativního nánosu a historických literárních popisů dávných kultů, zůstává nám věčná touha vydat se na cestu hledání utajené svatyně, cíle a naplnění všech tužeb. Tato cesta nakonec promění nejenom samotného poutníka. Vnější putování se na ní spojí s vnitřním a dovede člověka od povrchového, povrchního vnímání až do nejniternější mysli a naplní tak dávný sen alchymistů:

Promění nejen hmotu v duchovní zlato, promění nejen nás samé, ale změní také celý vnější svět.