Článek vyšel v časopisu NOVÝ ORIENT 1/1995 str. 30 Autor: Z čínštiny přeložila LUCIE BOROTOVÁ Některé části textu mohou být upraveny autorem webu.
Tripiṭaka Koreana – raná edice čínského buddhistického kánonu, Tripitaky.
Autor: Lauren Heckler
Originál předkládaného textu se nachází v buddhistickém kánonu Tripitaka T395 c:19 – T396 b:14 pod čínským názvem Fo šuo Fa-mieťin ťing (doslova “Sútra, v níž Buddha hovoří o úplné zkáze dharmy”). V katalogu buddhistických písemností sestaveném Seng Jouem v 6. století tato sútra není uvedena. Komentář v Tajšó Tripitaka ji odhaduje na dílo z doby jihodynastických Sungů v 5. století. V té době se totiž v Číně hojně překládala původní buddhistická literatura, kterou přinášeli zbožní poutníci ze Sogdie, Indie a jiných míst na západ od Číny.
Sútra o zkáze dharmy je zajímavá právě svým předstíráním, že jde o takový překlad, ale ve skutečnosti jde o autentický čínský výtvor, tedy o podvrh. Stačí se jen začíst do textu a hned vysvítá, jak překypuje čínskými reáliemi. Autor byl nejspíše mnich, aspoň se tak dá usuzovat z toho, nakolik se zabývá mnišskou problematikou. Byl to jistě mnich vzdělaný. Městský život opomíjí, žil tedy nejspíš na venkově. Nápadný je mimo jiné jeho záporný vztah k Úřednictvu.
Do Tripitaky bylo možné vkládat i originální úvahy čínských vzdělaných mnichů. Náš autor a mnozí další často psali takovéto fingované překlady, které se tváří, jakoby byly sútrami (ťing), pronesenými samotným Buddhou. Bezpochyby tím hleděli dodat textu vážnosti a autoritativnosti.
Autenticita textu se většinou dá bezpečně rozpoznat z obsahu i z jazyka.
Tak jsem slyšel. Když Buddha pobýval v Kušinagaře. Ve třetím měsíci chystal se Tathágata vstoupit do parinirvány. Nespočetný zástup mnichů a bódhisattvů se před ním shromáždil a sklonil hlavy k zemi. Ten, jejž má celý svět v úctě, mlčel, nepromluviv ani slova, a jeho jas nebyl patrný. Moudrý Ánanda se uklonil a oslovil Buddhu: „Ó ty, jejž má celý svět v úctě! Učíval jsi nás, že jas nirvány je samozřejmý. Nyní se shromáždil velký zástup, leč žádný jas nezáří. Proč je tomu tak? Musí to mít příčinu. Dychtím vyslechnout tvůj názor!”
Buddha mlčel a neodpovídal. Tak se stalo třikrát. Až řekl Buddha Ánandovi: “Až vstoupím do nirvány, nadejde doba, kdy zanikne dharma. Smrtelné hříchy budou ničit tento svět, dařit se bude zlu. Démoni, vystupující coby mniši, zhatí mé učení. Budou oblékat světský šat či nalézat zalíbení v pestrobarevných mnišských hábitech, budou pít víno a žvýkat maso, zabíjet zvířata a vdechovat vůně. Nebudou láskyplní, ale plni zášti vůči druhým. Po čase se objeví bódhisattvové, pratjékabuddhové a arhati, jejichž přičinlivostí a úsilím opět povstane ctnost, a všichni k sobě opět budou ohleduplní. Zjeví lidem totéž Učení. Budou mít soucit s nuznými, nebudou zapomínat na staré, poučí znavené a zarmoucené. Díky jim budou lidé opět sloužit svatým písmům a ikonám. To oni vykonají záslužné činy a soustředí svou mysl na lásku. Nezištně se obětují pro obecné blaho. Bez reptání budou trpěliví a laskaví.
Avšak mniši-démoni se spojí v nenávisti proti nim a pomluvami pošpiní jejich jména. Vyženou je z klášterů a nepřijmou zpět. Když si takto zabezpečí svá místa, nebudou již následovat Cestu a vykonávat Ctnosti. Kláštery budou prázdné, sešlé a neudržované. Po nějakém čase se zbortí. Oni však budou jen bažit po majetku, který budou hromadit, ale nerozdávat, čímž nevykonají žádných dobrých skutků. Budou kupčit s otroky a otrokyněmi, orat půdu a pěstovat obilí. Vyžďáří lesy na kopcích, a tím ublíží mnoha živým tvorům, aniž pocítí lítost v srdcích. I otroci, ač jsou podřadní, se stanou mnichy, a otrokyně mniškami. Muži a ženy nebudou žít odděleně, budou smilní a nemravní. Naše víra se stane planou, což bude právě jejich dílo. Oni se však budou dále hlásit k mému Učení, aby se vyhnuli povinnostem vůči státním úředníkům. Budou se dožadovat postavení šramanů, ale nebudou dbát předpisů a nařízení. Když bude měsíc v půli jako srpek, budou sice prozpěvovat, ale jen neradi, líně a nelahodně. Poberou všechny písemnosti, ale protože je neprostudují, nebudou s to vykládat sútry. A i kdyby si je některý přeci jen přečetl, stejně nebude vědět, kam vložit interpunkci, a zkomolí smysl. Nebudou hledat poučení u osvícených a úplatky se budou domáhat vysokého postavení. Marnivě se budou předvádět nápadnou chůzí a bažit po slávě. Budou shánět někoho, kdo by je vydržoval. Avšak po smrti se tito mniši-démoni propadnou do bezedných pekel. Nikdo z hladovějících duchů a monster, napáchavších smrtelné hříchy, se pak nevyhne kalpám tak početným, jako je zrnek písku v řece Ganze.
Teprve po nich se probudí v Krajině tří pokladů. A když se dharma nachýlí, budou to ženy, kdo budou vykonávat záslužné skutky. Muži budou příliš líní, než aby se chovali podle slov dharmy. Padne-li číkoliv zrak na takové šramany, bude to jako pohlédnout na lejno. Budou bez víry. Zbožnost téměř pomine. Až toto nastane, všechny božské bytosti budou ronit slzy.
Záplavy a sucha nepřijdou, jak náleží, a patero obilí se neurodí. Rozšíří se nakažlivé choroby a většina lidí pomře. Lidé budou utrmácení a zubožení, ale prefekturální úředníci budou jen hledět, jak je oškubat, nedbajíce pravidel Cesty, a budou pomýšlet jen na nekalé radovánky. Zlých bude přibývat, až jich bude jak písku v moři. A dobrých bude stále ubývat, až zbude, řekněme, jeden nebo dva. Když se kalpa nachýlí, zkrátí se oběh Slunce i měsíce. Lidský život se zkrátí, mužům zbělají hlavy ve čtyřiceti. Budou smilní, vyčerpají své semeno a budou umírat dříve, než jim bylo vyměřeno. Nejvýš se někdo dožije šedesátky. Zato ženy se budou dožívat dlouhého věku: sedmdesáti, osmdesáti, devadesáti, ba i sta let.
A tu se přižene obrovská povodeň, nenadálá a nepředvídaná. Ale lidé této země, tak jak budou bez víry, budou to mít za normální. Živoucí bytosti pomíchá mezi sebou bez ohledu na to, kdo vyniká a kdo je nízký. Utonou, voda je odnese, ryby a želvy je sežerou. Pokud se vyskytnou bódhisattvové, pratjékabuddhové či arhati, démoni je budou rozhánět a nedopustí, aby se shromaždovali. Odejdou proto do hor, kde budou žít v pokoji, pěstovat sebe samé a z toho se těšit. Budou žít dlouho a pod ochranou bohů. Až se měsíční paprsky dotknou Země, ti, kdož je spatří, dají mému Učení kvést po dvaapadesát let.
Bude zničena sútra Pratjutpannasamádhi a sútra Šúrangana, jakož i dvanáct základních písem. Zmizí a už se neobjeví. Nikdo už nikdy nespatří jejich znaky. Šat mnichů sám od sebe zbělí. Čas, kdy mé Učení bude na ústupu, bude se podobat olejové lampičce. Když už má téměř zhasnout, jasněji zazáří, a teprve pak zhasne. Také mé Učení bude před svým zánikem jako lampa před zhasnutím. Je těžké popsat takový čas ve všech podrobnostech.
O několik tisíc let později sestoupí na zem Maitréja a stane se buddhou. Svět bude v míru a jedovaté ovzduší pomine. Vláha deště přijde v daném čase, patero obilí v hojnosti poroste. Stromy narostou do výše a muži budou vysocí osm stop. Všichni se dožijí 84 tisíc let!”
Moudrý Ánanda se uklonil a otázal se Buddhy: “Jak nazveme tuto sútru? A jak s ní naložíme?“
“Ánando,” pravil Buddha, “tato sútra se nazývá sútra o úplné zkáze dharmy. Oznamte ji všem a rozšiřujte všude. Bude to nezměrně dobrý skutek, neboť tím budou spaseny mnohé živoucí bytosti.”
Když učedníci čtyř tříd vyslechli sútru, zesmutněli. Rozhodnuti následovat nejvyšší, opravdovou Cestu, pozdravili Buddhu a odešli.